Poděbrady počtvrté

Poděbrady jsou hezké město. Přestože jsem po městě chodil v době, kdy lázeňský provoz není v sezóně, nelituju courání, které trvalo několik dnů v prosinci a lednu.
Ale jsem tulák, jak se snažím všude prezentovat a je čas se pohnout. I jinde je hezky.
Mám ještě hodně srovnávaček, které si nemůžu nechávat jen tak v šuplíku, třebaže jenom elektronickém.
Třetí procházka se konala zde
http://vencovypindy.blogspot.cz/2015/01/podebrady-potreti.html
Zahajuju putování čtvrté.


Ještě jsem se v současnosti nebyl podívat na město z levého břehu Labe. Je velkým štěstím, že nám zanechali naši předchůdci fotky až z 19.století, kde přes Labe vedla řetězový most a po Labi plula spousta vorů. Vzácný snímek.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

V roce 1888 začala výstavba mostu železného, později nahrazený mostem novým, poslední úpravy spadají už do století jedenadvacátého. Ale vždyť jsem si vyfotil ceduli.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Kousek od mostu je kostelík, zvaný Havířský. Taky mám vyfocenou ceduli.

Dnešní podobu získal kostelíček v roce 1865, 1896 byl ozdobený plastikami Bohuslava Schnircha.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Přejdu-li most směrem do města, vidím Pražskou ulici ústící na náměstí krále Jiřího. Bývala tak úzká, že už v roce 1940 nevyhovovala tehdejšímu provozu. Tak odešla restaurace Bílá růže. Ta dnešní nese jenom historické jméno, ale prý tam dobře vaří.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Pomalu se vracím zpátky na levý břeh, chci si prohlédnout, jak vypadal pohled na poděbradský zámek. Tehdy, na začátku 20.století zámek byl málem schovaný za Hlaváčovým mlýnem. Tady mě srovnávání hodně bavilo.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Dokument. 20.9.1933 Hlaváčův mlýn vyhořel, provoz již nikdy nebyl obnovený, kolem zámku vede cyklostezka.
 Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Pokračuju po levém břehu řeky směrem k východu. To ještě nestála u mlýna velká mlýnice.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Tady je naopak mlýnice v plné kráse, v pozadí je vidět kostel Povýšení svatého Kříže.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Z podobného místa něco barvotiskového.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Kolem elektrárny a přes ostrov jsem na pravém břehu, kde už hodlám zůstat.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Něco ze zámeckého nádvoří. Sem chodili lidé pro výbornou pramenitou vodu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Nejstarší pramen poděbradské minerálky. Jmenuje se Büllowův, po pánovi, který ho objevil. Zajímavost: deska zůstala, jen byla po 2.světové válce odstraněn německý text.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Od zámku ke kostelu vede ulička Dláždění, dnes se jmenuje Na Dláždění, nejstarší dlážděná ulice ve městě.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Vila v Purkyňových sadech, jejíž účel neznám. Na dnešní fotce jsou vpravo vidět studentské koleje.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

A zde jsou nově postavené studentské. Poslední starou budovou v ulici Jana Opletala byla Petákova pila.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

V ulici Na Hrázi, která se jmenuje podle skutečnosti, že zde bývala hráz Předměstského rybníka. Hospoda F.Žohy se později jmenovala U Šťastných a jmenuje se tak dodnes, přestože vypadá jinak. Momentálně je v rekonstrukci.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Poděbradské nádraží nebývalo vždy tam, kde je dnes. Jezdívalo se sem, barák stojí stále na křižovatce ulic Družstevní a Fügnerovy. Snad dnes ubytovna nijak luxusní, ale některá okna jsou nová, tak kdoví...
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Skolovnu jsem navštívil už minule. Byla přestavěná z bývalého parního mlýna, její podoba se asi zvýšenou potřebou měnila ne jednou.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Na Fügnerově třídě bylo prý hodně hezky ozdobených drobných domků. Tohle je jen zbytek. Byl jsem zde v neděli dopoledne, dvě starší dámy mířily zřejmě do kostela, jedna mě říkala "Foťte pořádně naše Poděbrady!" Tak se snažím.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

V roce 1884 byl na místo hospody U Zlaté hvězdy postaven hotel Klouda, později grandhotel Urazil a dnes?
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Palackého ulice od ústí Havlíčkovy ulice k náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Vlastně ze stejného místa fotím, ale zády jsem k náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Takhle vypadala severní strana Lázeňské (původně Zahradnické) ulice, domky jsou zbourány, ohrada postavena. Aspoň, že tu je zbytek vánoční výzdoby.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Studentská, tehdy Chládkova ulice, vlevo je chlapecká měšťanka, dnes gymnázium.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Ve Studentské ulici naproti gymnáziu stála secesní vila Velinských. Kdyby nebyl popis v publikaci jasný, nikdy by mě nenapadlo, že jde o totožnou stavbu. Byl jsem zde dvakrát, poprvé se porovnání nezdařilo. Šok z úpravy kolem roku 1970. Možná bych srovnávačku nazval normalizace. Takhle nějak jsme žili po roce 1968, neměli jsme hlad, pokud člověk držel hubu a krok, nikdo mu neubližoval. Většina z nás neměla s čím porovnávat. V tomhle domě si určitě zavedli všechny tehdejší vymoženosti pohodlného bydlení. Na ostatní nebylo. Smutné? Nevím, kdo dům vlastnil, jaké měl problémy se sháněním materiálu, melouchářů, nakolik musel stavět sám. Raději odcházím. Ještě ke všemu jsem špatně otočil foťák, ale co jsem chtěl na fotce mít, skoro mám.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Zde píšou chlapecká škola, dnes gymnázium.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.fotohistorie.cz/

Z Jiřího náměstí na západ vede Husova ulice. Jezdívalo se tudy na Prahu. Těžko něco dodávat k úpravám. Snad, že vlevo je obchodní dům, zvaný Růžový slon.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Pohled do míst, kde v Husově ulici stávala Nymburská brána.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Husova ulice, bouraný a zbouraný dům se jmenoval Mollinariovský.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Končím na Husově ulici, kde stávala zemědělská usedlost, patřící sládkovi Fridrichovi, po roce 1960 byla brána zbořena a stavení upraveno na novou evangelickou modlitebnu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Poděbrady tedy jsem zběžně poznal, netroufám se označit za znalce. Příště se sem vydám s rukama v kapsách, posadím se do hospody a budu konzumovat, dokud budu moci, což v současném stavu znamená, že vypiju jedno pivo. Ale třeba bude líp, i když zkušenější tvrdí, že lepší už to nebude.


Něco jsem vyfotil jen pro svou radost



Další srovnávací fotky z různých lokalit

Významné životní jubileum

Osobně mě spíš štve, když se dožiju zakulaceného počtu roků.
Bože, to jsem starej!
Nejhorší je, že si za čas zvyknu na číslovku, začínající sedmičkou.
Už mám nárok strkat se v tramvaji, bojovat o sedačku a nadávat na poměry a drzou mládež.
Přání nejbližších bývají úpřímná, potěší.
Oslava samotná mívá daleko k divokosti padesátých narozenin. Pokud oslavenec na tenhle detail zapomene, následující dny po mnoha lahvích nebývají z nejveselejších. 
Myslím pro zchátralý organizmus.
Jo, už je to předloni. Proč o tom píšu dneska?
Z radnice jsem tenkrát dostal obálku, ne s bankovkami, aby mi někdo nezáviděl. Přání podepsané starostou, přání k významnému životnímu jubileu, určitá slušnost k obyvateli Prahy 4, neosobní, ale budiž.
Dočetl jsem se v časopisu Tučňák, vydává radnice Prahy 4, že díky zákonům o osobních údajích, mi takové přání už nikdy nepřijde. Tedy může, když je o to požádám, nebo příbuzní.
Potomci přijdou s flaškou, raději s knížkou, protože chlastat už bych neměl, jak je znám, nenapadne je somrovat na radnici, aby mi poslali přání, podepsané starostou.
Výhoda je, že musím požádat jen jednou, pak už mi budou přát furt, dokonce až mi bude 90 a více, jak píšou. Už budu v databázi.
Když chci pobýt ve vaně déle, beru si sebou čtení, radniční noviny jsou ideální, někdy usnu a tiskovina padá... 
Kdyby šlo o výpravnou publikaci za tisícovku...
Mám vanu starého typu, myslím poctivou, ze které nejde jen tak z ničeho nic vypadnout. Z nějakého moderního výmyslu bych určitě vypadl, jak jsem se včera smál žádosti o zařazení do seznamu jubilantů a souhlasu se zpracováním osobních údajů, která je v Tučňáku předtištěna.
Díky zákonodárci a úředníci.
Mám rád srandu.

Procházka přes Vyšehrad

Když jedu za srovnávacími fotkami vlakem mimo Prahu, mám jakousi představu, co budu provádět, protože moje vnitřnosti mi zakazují sednout do hospody a přemýšlet. Něco vždycky ve foťáku přivezu.
Někdy na jaře jsem se otázal na Facebookové skupině  Vyšehradskej jezdec, jestli můžu nějaké fotky použít, těch vhodných fotek zase nebylo přespříliš, už jsem viděl srovnávačky hotové. Smůla, že bydlím v Podolí, což mě opravňovalo k přesvědčení, že tohle zmáknu levou rukou za půlden a ještě se zastavím ve vinotéce.
Podle současného počasí už je snad zase jaro. Celé moje snažení vypadalo tak, že jsem jel kolem míst, kde jsem věděl, že mám porovnávat, sem tam jsem cvaknul foťákem, který vlastně dnes necvaká. Na srovnávačkách, které zde předkládám je vidět, že jsou vyráběny v různých ročních dobách a tak slovo procházka je jenom slovem. Nikdy jsem ji v tomto pořadí neabsolvoval, ač bych mohl, kdybych chtěl.
Jenom malou chvilku se zastavím u výrazu Vyšehradskej jezdec. Byl jsem tenkrát malej kluk, slyšel jsem leccos. Páskové, nikoliv chuligáni, tehdy ještě ne, byli to páskové, šli ve svém obdivu k západní kultuře tak daleko, že začali ničit, co se dalo, nosili podivné účesy, kalhoty jako trubky, opíjeli se a pak ničili socialistický majetek.
Tak nám to nějak říkali ve škole. Mladí lidé, jimž debilní komunistický režim nedovoloval poslouchat moderní muziku, již má každá generace jinou, aby se odlišili od dospělých. "Páskové" poslouchali zahraniční stanice "mjúnik" nebo "laxík", muziku napodobovali, magnetofony nebyly, těžko něco nahrávat, někdo se naučil i drobet zabrnkat.
Zatančili si, trochu piva nebo sklenku vína k tomu, podle dneška spíš patoků, byli temperamentní jak mládež bývá, praskla nějaká židle a komunisti mnohé z nich odsoudili natvrdo do kriminálu coby protisocialistické živly. Ó, jak nás bránili. Aby z nás nevyrostli nepřátelé.
Jak jsem již jednou podotkl, historické fotky jsem okopíroval z FB stránek Vyšehradskej jezdec, jsem rád, že tento název existuje a připomíná komunistickou blbost. Určitě někdo poznamená, že byly tenkrát sociální jistoty. Byl jsem dítě, tak se na ně dobře pamatuju. Děkuju, nechci.



Tak zde je procházka, která fakticky procházkou nebyla. Jen si ji představuju. Z Palackého mostu slezu na smíchovské straně, sejdu na náplavku v místech, kde dnes je botel Albatros. Vidím v dáli, za železničním mostem skálu, kde někde bydlela bájná kněžna Libuše a taky vzpomenu na předchůdce Josefa Váni Horymíra, který se svým Šemíkem zdolal překážku, proti které je pardubický Taxis legráckou.

Po náplavce podejdu železniční most. Pohled na vyšehradskou skálu a nábřeží u tunelu. Z dnešního snímku je jasné, že v době vegetace bych viděl prd.

Lávka pro pěší na železničním mostě existovala už za Rakouska, ale teprve v roce 1921 byla zrušena povinnost chodců zaplatit mostné. Je to hodně dlouho, ale dost dobře se mi podařilo najít místo, kde stávala budka a v ní vydřiduch.

Tak tohle je pohled, kvůli kterému občas vlezu na železniční most. Staré Podskalí a dnešní stav.

V roce 1905 se upravovalo vltavské nábřeží, vyšehradská skála už byla provrtána a Pražáci chtěli jezdit do Podolí tramvají. V cestě byl Botič. Dnes se tahle ulice jmenuje Vnislavova, po někom z těch, kteří možná kdysi existovali nebo je stvořil Václav Hájek z Libočan. Byl jsem tady třikrát, stále se mi nedařilo chytit správný směr, hlavně kvůli spoustě aut, které tam postávají neděle nevyjímaje.

Když už někdo vyleze na hradby, což není tak strašná námaha, i dědek mého ražení se nahoru vysouká, asi nezapomene kouknout dolů, tohle je podolský přístav, v lidové mluvě Háfn. Podolí je moje první bydliště, kam mě rodiče přivezli od Apolináře a budu se mu věnovat již brzy, taky mám něco hotového, něco ne.

Rotunda svatého Martina už je Vyšehrad sám. Bez turistů. Nevím, jestli by dnes člověka nechali roztáhnout deku a hodit opalovačku.

Už jsem prošel Leopoldovou branou do ulice V pevnosti, u domu, kde bydlívala spisovatelka Popelka Biliánová, se otáčím. Strom vedle dnes žlutého domu je stále týž jako v roce 1940.

Další brána je Táborská. Projdu-li jí, jsem vlastně již na Pankráci, který jako čtvrť neexistuje, všechno jsou Nusle. Co to tu v pětačtyřicátém zbourali? Ve škole nás tenkrát učili něco o barbarském náletu amerických letců. Byli to opravdu Američané a byl to omyl spojenců Rudé armády. Válka je hnusná. Byly mi tehdy necelé dva roky, prý jsem nálet prospal ve vyšehradském tunelu, kde byla schovaná moje maminka s kočárkem. Málem jsem nebyl, aniž bych poznal internet.

Ulice Na Pankráci před velkými změnami této oblasti v šedesátých letech. Jen podle popisných čísel jsem se nějak zorientoval.

Nároží ulice Na bitevní pláni a Viktorinova. Jakoby se léty nic nezměnilo, ale vpravo je vidět roh mohutné budovy, které slouží školství, pokud mě moje chatrná paměť úplně neklame, bývalo to snad ruské gymnázium. Nebo sovětské?

Prošel jsem se po Pankráci, došel do ulice Na Dolinách. Jméno samozřejmě mám spojené s Podolím, nikdy mě nenapadlo, že horní část ulice patří administrativně do Nuslí, lidově na Pankrác. Jako malý kluk jsem slýchal o velkých bitvách Podoláků s Pankračáky. Asi všechno bylo hodně přibarvené, občas nějaká rvačka, dneska se mladí utkávají na internetu, už je nebaví chodit sbírat šutráky a rozbíjet těm hajzlům hlavu. Hranice mezi Podolím a Pankrácí.

Pár kroků a jsem v Podolí, jsem doma. Mám dost věcí připravených, doufejme, že mi to nebude trvat celé měsíce, v mém věku by to mohlo znamenat na věky.



Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit zde

Poděbrady potřetí

http://vencovypindy.blogspot.cz/2014/12/podebrady-podruhe_21.html
Ano, to je adresa článku na tomto blogu, kde slibuju, že se do Poděbrad vrátím. Proč ne, z Prahy jede pohodlný vláček, naposled jsem vystoupil po deváté dopoledne, kolonáda prázdná, ve vzduchu nula, slabý poprašek a ticho, nádherné ticho. Pokud tu jsou jacísi pacienti, mají procedůry, případně vyspávají opici.
Ač se strašně nerad zúčastňuju předvánočního běsnění, přece nejsem úplně hluchý a slepý. A najednou ticho! Ani do hospody se nechce.
Tentokrát jsem konečně otevřel moc pěknou publikaci Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, vydané nakladatelstvím Paseka v roce 2011. Zasvěcený text, fotky, které skvěle ukazují atmosféru poděbradských lázní a města vůbec. Hosty, sedící v parku či v kavárnách, těžko porovnávat, ale objekty některé zůstaly.
Tak jsem si jich pár vhodných okopíroval, doplnil dnešní fotkou a vytvořil jakousi koláž. Jak jsem zvyklý, říkám tomu srovnávací fotky.
Jak tak městem brouzdám, vidím, že co nevyfotím, dokud na stromech není listí, je ztracené. Nevýhoda zazeleněných měst. Aby bylo jasné, mně se stromy ve městech líbí.

Riegrovo náměstí, kdysi Nové, s Riegrovým pramenem. Na staré fotce nárožní dům patřil doktoru Vondrovicovi, prostřední doktoru Libenskému. Autorem přístřešku byl Vojtěch Kerhart, jestli už jsem to někde nepsal.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Domy na Riegrově náměstí lze zahlédnout i na dalším snímku, vlevo. Je pořízeno z náměstí 5.května. Nebýt jich, těžko bych srovnávačku pořídil. Vlastně není vidět ani velký dům hotelové školy, jen levý roh. A ten roztomilý domeček se jmenoval Vokněrův, mohutná náhrada je hotel Junior.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Otočím-li se na náměstí 5.května směrem ke kolonádě, vidím bývalý lázeňský dům, nyní lázeňský hotel Libuše, náležitě upravený. Zmizela menší budova za hotelem, kde bylo ředitelství lázní, posléze kulturní středisko až do roku 1989.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Stojím u hotelu Libenský, kdysi U Krále Jiřího. Býval tady hlavní vchod do parku a v budce se platilo vstupné, zrušené po roce 1948. Pak že byli komunisti zlí...
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Už v předchozím článku mám několik srovnání z těchto míst. Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, jak se staré Knížecí lázně postupně přebudovávaly do dnešní podoby. Toto je přímo ze stavby.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

A když se otočím směrem ke kolonádě, naskytne se mi tenhle pohled. Z toho mám radost.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Pramenů v Poděbradech bylo vícero. Tady je Milada z roku 1910. Utěsněn v roce 1926, zlikvidován 1940. Stačily vyrůst i stromy.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Už mnohokrát zmíněný lázeňský dům Libenský, dříve U Krále Jiřího.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 5.díl, kterou vydalo nakladatelství Libri v roce 2002.

Kousek od kolonády, směrem k náměstí stávaly v ulici Na Valech stodoly, zbořené v roce 1939. Zde nyní stojí hotel G-Rex.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

U hlavního vchodu do lázeňského parku jsem už byl, tady je menší směrem k náměstí Jiřího a dívám se do Divadelní ulice. Vlevo bývalo Jiříkovo divadlo, shořelé v roce 1937. Plánované nové divadlo se dosud neuskutečnilo.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

A ještě jeden pohled směrem do Divadelní ulice. Je vidět to, co vzniklo po demolici stodol Na Valech, od roku tu býval oblíbený automat Jitřenka a řada obchodů.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

A jsem na Jiřího náměstí, kde pro dnešek zůstanu. Takhla vypadal a dnes vypadá rohový dům náměstí a Divadelní ulice.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Pomník krále Jiřího a Občanská záložna, pravděpodobně z ještě z doby monarchie.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Pohled od západu. Zámek, pomník, Mariánská socha.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Jiří z Poděbrad na koni pěkně zblízka.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Něco z doby, kdy tude projížděly a stavěly autobusy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Vchod do zámku.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Pohled k jihozápadu. Je zde dobře vidět dům, který musel pryč, aby se do Prahy jezdilo líp.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Další pohled od západu z doby, kdy se chodilo po náměstí blátem. Strom před zámeckou věží na dnešní fotce tu nestojí, byl jen součástí vánoční výzdoby.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Na nároží náměstí a Pražské ulice stávala restaurace U Bílé růže. Nechal ji zbořit německý komisař Messner v roce 1940, protože se mu zdálo, že překáží automobilovému provozu. Myslím, že v dalších letech by město Poděbrady o tuto hospodu stejně přišlo. Jezdíme, jezdíme čím dál víc. Bílá růže je dnes kousek doleji u mostu. Na dnešní fotce je vidět.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Pohled k západu, odkud vyúsťuje Husova ulice a v ní moderní obchodní dům, lidově pojmenovaný Růžový slon.
Na rohu vyrostl v roce 1906 Okresní dům.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Okresní dům na rohu Jiřího náměstí a Husovy ulice.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Jihozápadní roh náměstí. Na snímku je Matiční slavnost z roku 1906. Vím, že stará fotka je pořízená z některého z oken, přesto mi připadala zajímavá, vyrobil jsem srovnání z chodníku.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Dívám se na severní frontu náměstí. Od roku 1904 do 1939 tudy chodívali pohřby od katolického kostela na hřbitov do Kluku, což je kus cesty, jak jsem se nedávno přesvědčil. Asi ne každý nebožtík byl tak bohatý, aby měl takový průvod. Ti chudší museli na hřbitov dojít sami.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Podobný, jen trochu posunutý záběr. Pohřeb se změnil na Matiční slavnost z roku 1906.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Hrabětové Zmizelé Čechy - Poděbrady, kterou vydala Paseka v roce 2011.

Pro dnešek končím, mám nafocené další zajímavosti a ještě do Poděbrad zajedu. Asi zítra.



A jiné srovnávačky z různých lokalit, které mají tu výhodu, že jsou bez mých pindů jsou zde

Kamarád, blázen, sportovec, hypochondr, tulák.

Není hajzl.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2014/10/libesice.html