Bezručova Moravice

Z HISTORIE

Začátek DP spadá do roku 1955 kdy se po vzoru zahraničních "Mírových Velikonočních pochodů" rozhodli atleti TJ Ostroj Opava uspořádat na Velikonoční sobotu roku 1955 první ročník pochodu pod názvem "Dálkový Velikonoční pochod". Hlavním organizátorem pochodu se stal Ruda Doupal a prvními účastníky byli opavští atleti, lyžaři a turisté. Od prvního ročníku v roce 1955 až asi do roku 1964 se chodila jedna společná trasa 100 km.

Start pochodu byl v Opavě u Zeleného jelena a trasa vedla na Hradec nad Moravicí, Fulnek a před Odrami byla odbočka do Jakubčovic nad Odrou, Vítkov, Budišov nad Budišovkou a k přehradě Kružberk. Pak údolím Moravice zpět do Hradce nad Moravicí a konečná byla v Opavě.

Vzhledem k časnému termínu pochodu březen - duben docházelo k problémům s počasím (sníh, déšt ́) a proto byly první ročníky nepravidelné. Pravidelně se začalo pochodovat až od roku 1960. Chodilo se volně nebo společně. Občerstvení si účastníci nosili sami. V této době se pochodu účastnilo pokaždé kolem stovky lidí.

Vzhledem ke vzrůstajícímu dopravnímu ruchu na silnici mezi Opavou - Odrami - Vítkovem byla trasa od roku 1965 přeložena do údolí řeky Moravice s trasou: Hradec nad Moravicí - přehrada Kružberk – Leskovec nad Moravicí a zpět do Hradce nad Moravicí. Dálkový pochod dostal nový název "Bezručova Moravice" a byly vyznačeny 3 trasy:

·         100 km - Hradec nad Moravicí - Leskovec nad Moravicí a zpět

·         50 km - Hradec nad Moravicí - přehrada Kružberk a zpět

·         35 km - Hradec nad Moravicí - Podhradí a zpět

a taktéž bylo zajištěno občerstvení na několika místech na všech vyznačených trasách. Hlavními organizátory byli Ruda Doupal a Pepa Krásný a později i Ruda Bartošek ze začínajícího oddílu orientačního běhu.

Počátkem roku 1970 byla zřízena ještě trasa 150 km z Hradce nad Moravicí – Leskovec nad Moravicí - Václavov - Břidličná - údolím Moravice přes Leskovec nad Moravicí zpět do Hradce nad Moravicí. V roce 1972 byla vytyčena trasa v délce 200 km do Karlovy Studánky a zpět do Hradce nad Moravicí. Pro již jmenované nepříznivé podmínky v oblasti Jeseníků nebylo možné tuto trasu uskutečnit a pak už se nekonala.

(Kopírováno z 

http://www.vht-kctopava.cz/bezru%C4%8Dova-moravice/historie-pochodu

Chtěl jsem nějak začít, trochu se zmínit o historii akce, která je svým způsobem výjímečná. Rok 1955, to mi bylo 12, navštěvoval jsem šestou třídu a zaměstnával několik pedagogů, diskutovali o výši trestů za moje chování. Středověk už nebyl, žáci nesměli být utloukáni, proto jsem tady, právě mi zvedli důchod.

Už jsem psal o Tlupní stovce, jejíž první ročník v roce 1963 je považován za bod 0, kdy to všechno začalo. V tom případě Bezručova Moravice vznikla v roce -8. Slyšel jsem, že Tlupa poprvé zveřejnila svoje konání v tisku, dokonce v Mladém světě, kdežto Slezané nám do Prahy žádné informace neposlali. V podstatě válka žabomyší.

Mám to starosti, co? Včera, na Hromnice, měli vrzat skřivánci, já je neslyšel, snad i proto, že začínám být hluchej. A svět se točí dál. Na Opavsku vědí svoje.

Začátkem 70.let jsem patřil mezi lidi, kteří se rozhodli ušoupat si nohy v rámci dálkových pochodů. Čím větší kilometráž, tím lépe. V kalendáři dálkových pochodů, což byla naše četba stejně důležitá jako dnes sledování volovin na stále chytřejších telefonech. Správný cvok musel zareagovat na řádek, oznamující, že opavští orientační běžci zvou na velikonoční pochod v délce 150 km. Konečně pořádný výlet.

Jízdenka z Prahy do Hradce nad Moravicí stála asi 70 korun, můj hrubý měsíční příjem byl necelých 1700, takže dnešní drahota vypadá jinak. Ale nemiluji příliš tato srovnání, mám dojem, že jde o porovnání ovoce a obuvi.

Hlavní pořadateskou osobou byl pan Rudolf Doupal, na první pohled nenápadný člověk, mezi dobrodruhy by ho nezařadil nikdo. Zajišťoval ubytování před pochodem i po něm. Za hotelové ubytovnání vybíral částku, už si nepamatuju číslo, ale bylo i tehdy málem legrační.

Trasa údolím řeky Moravice byla změřená. Pan Doupal nám vysvětloval, že ji měřil sám jakýmsi odpichovátkem půjčeným od jézédáků. Dva metry nastavené rozpětí. Dvěstpadesátkrát odpíchnul, v terénu samozřejmě, měl půl kilometru. Mohl se splést, tedy kontroloval zpět. Pak označil na nejbližším objektu, většinou šlo o stromy, bílou barvou, na kolikátém kilometru se pochodník nachází.

Na deset kilometrů mu vycházel kýbl barvy, což prý trvalo asi jeden den. Značení vyráběl ve volném čase bez peněžité odměny, barvu mu snad oddíl zaplatil. Blázen? Kéž by náš národ byl plný takových bláznů. Na světě bylo pár pěkných Velikonoc.

Startovalo se ráno, povětří mimořádně teplé, až se člověku nechtělo tahat se s bundou. V dolní části Leskovce příjemná hospoda, v současnosti už je pod vodou Kružberské přehrady, jejíž hladina se v příštích letech zvyšovala.

Myslím, že během pochodu došlo ke změně trasy kvůli jakési neprůchodnosti, do Bruntálu jsme neměli dojít, pak nás převáželi do Václavova, dál jsme se vraceli směrem východním.

Po této změně se změnilo i počasí, ochladilo se až hrůzně, začal padat mokrý sníh, to nejprotivnější, co může poutníka potkat. Plus vítr. radoval jsem se, že se "táhnu" s bundou.

Hospoda v Leskovci měla kvůli nám otevřeno celou noc. Teplo, jídlo, pití nás udrželo při životě. Za socialismu hostinský měl nařízenou prodejní dobu shora, pokud ji chtěl prodloužit, musel mít nahlášeno a úředně povoleno. Byli jsme svědkem toho, že do hospody vešla hlídke VB, hostinský beze slova vyndal papír a esenbákům se uklonil. Trochu se usmíval a po jejich odchodu se rozřechtal. Potvrzení bylo v pořádku, ale měl radost, že oni měli vztek. Pochod jsem absolvoval několikrát a s hostinským jsem se rád zdravil, třebaže později už hospodu voda zatopila a on se přestěhoval výš, kde měl provozovnu modernější, od řeky však přestěhoval i atmosféru.

Dopotáceli jsme se do Hradce. S námi i dva havíři, kluci snad po vyučení. Vystartovali jenom v obyčejných košilích, tak i došli. Do toho dne nejvíc ušli 50 km. Pan Doupal poznamenal, že havíři jsou tvrdí chlapi, že to mají všechno jinak.

Počasí se léty měnilo, jak to v době Velikonoc bývá, trasa trochu také, jak probíhaly stavební práce na Kružberské přehradě.

S mou nastávající jsme se prožili troje hezké Velikonoce, sice bez mazanců a kraslic, ale cítili jsme se na návštěvě u dobrých lidí, nohy vydržely, přijížděli jsme domů plní chutě budovat to, co jsme zatím vybudovat ještě nestačili.

Rodina byla založena, už jsme spolu nejezdili, k Moravici jsem přijel pozdravovat. To byl ten ročník, kdy bylo téměř letní počasí, hostinský v nové hospodě v Leskovci mě vítal.

"Přece nejsme žádný mejdla, stovka je málo."

Asi jsem si tady minule tahal tričko.

Měli jsme s budoucí manželkou velikonoční Moravici jako tradiční výlet, někdo jezdí k babičce, jiný na chalupu, my si jezdili do Slezska ničit zdraví. Lékaři doporučují pohyb, ale myslí něco jiného. V roce 1976 jsem osaměl, potkal pár známých, přesně pamatuju Fandu Skřivánka, další rok byly plány jiné.

To by nesměly dojít propozice s uvedenou trasou 200 km. Necítil jsem se na to, ale můj mozek se někdy chová jako mozek debila. A manželka mě v tom ještě podpořila, že tam bude kdejaký blb a já ne.

V pátek odpoledne jsem se ubytoval v nádherném pokoji zámeckého hotelu v Hradci nad Moravicí. Nikdy předtím ani později jsem takový nocleh neměl. Mohl jsem si tam nechat i věci po pochodu. Venku popadával sníh, nikam se mi nechtělo, platil jsem, myslím, dvacku.

Vyspalý, nic mě nebolelo, ale necítil jsem se. Měli jsme se dostat až do Karlovy Studánky. Sněžení sílilo, vítr si hrál na vichřici. Do té doby jsem nevěděl, co jsou sněhové jazyky. Přelézt metrovou závěj nebyl pro mě tehdy problém, pokud nešlo o čestvě navátý sníh. Brzy mě optimismus přešel, plánovaná rychlost chůze se stala nesmyslnou. Vrazit mi do huby mrkev, mohl jsem vstoupit do obrázku Josefa Lady.

Dvoustovku jsem vzdal po 20 kilometrech. Uhnul jsem z trasy směrem na Vítkov. Tam hospodu i stanici autobusu. Zakoupil jsem jízdenku do Hradce nad Moravicí a hned usnul. Vzbudil mě pocit, že autobus nedrncá. Stál, venku řidič pokuřoval. Ptám se ho, kde jsme.

"V řiti."

"Kolik je to do Hradce?"

"Asi osm." 

Vydal jsem se přelézat závěje. 

Po dvou hodinách jsem došel do cíle. Pochod byl zrušený, šel se jenom okruh  65 km, který absolvoval Honza Hauer, jenže to je iluminát.

V cíli bylo pivo, veselo, tam jsem poznal Frantu Raušera, jenž nepil alkohol, spolu jsme pak vyrazili do Prahy. Přijel jsem domů o den dřív.

Vždycky říkám, že jsem vzdal kvůli počasí, ale někde vzadu v koutku na mě hrozí trpaslík.

"Stejně bys to neušel, buď rád, že napad sníh.

Stopadesátku  zrušili, proč jsem sem jel, už nevím. Možná s myšlenkou, že cosi potkám. Naposledy leskoveckého hostinského,  pana Doupala už jsem mezi pořadateli nezahlédl. Tím končím, jen mě napadlo, že od té doby jsem v tomhle kraji nebyl. Že bych měl zajet.

Ale ne, ještě nekončím. Po letech jdu v Praze od autobusového nádraží Florenc, proti mně spěchá pan Doupal s dvěma ženami, starší a mladší.

"Dobrý den, co vy tady děláte?"

"Tak, byli jsme se projít po Praze."

Podává mi ruku, představuje mi manželku a dceru, která hodí pukrle.

"Pospícháme..."

"Pozdravujte v Opavě."

Dámy odcházejí a pán se na vteřinu zastaví, otočí.

"Jsem ...ten a ten... z Příbrami."

Tele by jako já čumět neumělo.

Otočí se, rozesmátý mi pokyne a utíká za svými.

Lezu do metra na Kačerově, přede mnou spolužák z průmky, pár let jsem ho neviděl. Mám do ruličky stočené noviny. Praštím ho vší silou zezadu do hlavy. Otočí se a není to von... Rozveselilo ho to.

Ježišmarjá, tohle ale už nepatří k dálkovým pochodům. O tom přece psali Smoljak se Svěrákem v hře Švestka...

Už raději opravdu končím...a omlouvám se.

Horolezecká stovka

Psal se rok 2011, měsíc leden. Počasí si nezapisuju, je však docela možné, že bylo otravné jako zrovna dneska. Vznikl plán, budu popisovat historii dálkových pochodů. Nemohl jsem být u všech, nebyl jsem ani u jejich zrodu. Víškovy střípky z DP se bude seriál jmenovat, aby bylo jasno.

Vrhl jsem se do psaní málem po hlavě. Bezhlavě. Něco jsem vyplodil, ale život má být pestrý. Moje nepravidelné plkání prakticky skončilo. A je tu zase leden, jsem o 8 let starší, čekal bych, že budu o 8 let moudřejší. No...

Pochodů, jichž jsem se zúčastnil je nepřehledný balík, to nestihnu... Aspoň vzpomenu na pár akcí, bez kterých jsem si kdysi nedokázal své tulácké žití představit.

Horolezecká stovka, zajímavá už tím, že ji pořádali pardubičtí. Tady si založili horolezecký oddíl. Vylezli na Kunětickou horu jednou, dvakrát, třikrát, časem to omrzí. Nebudu šprýmovat na adresu těchto dobrých lidí. Šlo o skutečné horolezce. Jejich myšlení je podobné dálkoplazům, oni lezou na skálu, protože skála existuje. My, dálkoplazi jdem a jdeme jenom proto, že chceme někam dojít. Kam? Proč? To jsou blbé otázky.

V 60.letech 20.století se obevili šílenci, kteří chtěli ujít 100 km pěšky za 24 hodin. Že se v roce 1965 rozhodli zrovna horolezci stejně, asi není příliš překvapivé.

V roce 1974 jsem přijel do Pardubic poprvé, na desátý ročník. To už sem jezdili nejen horolezci. Jirka Přidal, hlávní osoba putování nám vysvětlil pravidla. Převezou naše zavazadla na našich zádech, kdo byl zvyklý přivážet na pochody půlku své domácnosti, měl smůlu. Jenom žádost, abychom se chovali jako horolezci a přivedli do cíle aspoň jednoho kamaráda. 

Trasu nám dali, kdo neměl žádnou mapu, musel se držet pořadatelské party, která měla k dispozici staré speciálky, což byly mapy 1:75000 z první republiky. Kdo nepamatuje dobu komunistického rozkvětu, těžko pochopí, že sehnat platnou turistickou mapu nebylo nejlehčí. Někdy byly, jindy ne, vycházely plánovitě asi tak jako já píšu svoje zápisky. Socialismus byl naplánován do posledního šroubečku, komu se to nelíbilo, byl podezřelý, jenom v hospodě se dalo nadávat. Opatrně.

Kromě prastaré mapy bylo zajímavé, že Přidal a spol. chodili zásadně v pohorkách, teprve mnohem později obuli i oni sprotvní obuv, tehdy botasky, kdo je sehnal, byl šťastný. Někdy mám divný pocit, když slyším, že za socialismu byly fronty na banány, protože se často sháněly daleko důležitější věcí než banány.

Chodilo se koncem května, start býval v pátek odpoledne, pro pracující z jiných míst poměrně nepříjemné, ale bylo výhodou socialismu, že se pracovní doba dala docela dobře ošidit. Cestou v noci býval oheň a pekly se topinky. Kdo oheň minul, měl smůlu.

V cíli pořadatelé zamluvili ubytování v turistické ubytovně, za poplatek skutečně mírný se dalo po pochodu přespat. Kdo došel, dostal v cíli kromě nějakého papíru i velké perníkové srdce, krásně zdobené s doporučením, že nejlepší je ho sežrat hned, protože je vyrobené na zakázku, čerstvé. Já si jedno dal doma do vitrínky, po čase zachutnalo červům. Když přišly na svět naše děti, o srdce se vždycky praly. Později mi pořadatelé dávali i srdce tři, že by jim stejně zbyly.

Horolezeckou stovku jsem si zamiloval, potkával jsem na ní lidi, kteří nechodili dálkové pochody každý týden, fajn společnost, ve které se nepočítalo, kolikátou stovku kdo jde, prostě všechny ty voloviny, které z pochodů udělaly jakési sportovní klání.

Měl jsem za sebou už tři roky chození po vlastech českých a počítal se mezi frajery, které nic nerozhází a ujdou cokoliv. Tak to bývá. Člověku se něco zdaří, ztratí pokoru a zblbne. To se může stát každému v jakémkoli oboru, takové lidi kolem sebe vidíme denně.

Na horolezecké stovce mě nikdo neobdivoval, škoda, že musím mluvit už jenom v minulém čase. 
Start nebýval přímo ve městě Pardubice. Trolejbusem do Lázní Bohdaneč, po nutném pivu jsem se chytil party, ve které už jsem z jiných pochodů leckoho znal. Určitě si pamatuju Baziliška, tedy Miloše Růžičku z Hradce, dnes z KRNAPu. Ten nás vedl, Hradeckem jsme procházeli, vykládal nám, kde bydlí jeho učitelka, zavedl nás do hospody, už nevím v které vesnici.

Tam seděl štamgast, jemuž jsme se líbili. Kam jdete? Na Ještěd. A kde budete spát? Nikde, jdeme naráz, zítra odpoledne jsme na Ještědu. Místní kamarádi ho museli držet, chtěl se s námi prát, že nám rozbije hubu, hajzlům drzým. Tak pro mě začala Horolezecké stovka.

Kdo zná tuto krajinu, ví, že přijít na Ještěd přes Tábor a Kozákov není procházka kolem vody.

Ubyování bylo někdy dole v Hanychově. Já šel dál, rodiče měli chalupu a Jítravě, asi dalších 15 km dál. Tátovi jsem slíbil, že mu přijedu pomoci vozit dříví od známého, jenž vlastnil cirkulárku. Po dlouhé pouti jsem měl radost, že táta šel na pivo, ovšem dovolil mi jen dvě, v neděli je práce, bál se, že bych se opil. Skoro celou neděli jsem tahal velké kusy dřeva, jak to píšu, dělá se mi špatně. Dnes přinesu domů obyčejný nákup a do večera musím odpočívat. Zchátral jsem.

Do Moravského krasu jsem šel společně se svou nastávající, trasa byla lehčí než loňská. Myslím, že tuto stovku šlo nejvíc pochodníků. co pamatuju, krásné počasí.

Spali jsme v ubytovně Skalní mlýn, v neděli jsme se projeli na lodičce po podzemní Punkvě, byl to tehdy pěkný víkend.

Tato stovka měla heslo Z Pardubic na Kokrháč, znalci vědí, že se jedná o horu jmenující se Kotel. Někomu se asi zdálo lidové jméno urážlivé.
První stovka se mi vybavuje, další se mi v mysli motají. Tato stovka nemohla být lehká.

Ubytování na Mísečkách jsem nevyužil, jel mi autobus do Prahy. Moje éra člověka neženatého skončila, měl už jsem za kým pospíchat domů.

Start tentokrát přímo na kraji Pardubic. Celý pochod jsem šel s Plzeňákem Jindrou Štruncem. V Opatově nebo tam někde jsme po ránu sháněli otevřený obchod, i limonádu bychom vypili. Viděli jsme dům, ve dveřích stál sympatický pán. Požádali jsme ho o trochu vody.

"Pivo byste si nedali?"

"No..."

Přinesl dva vychlazené lahváče. Vytahuju peněženku.

"Já nechci peníze."

"Ježišmarjá, to nejde."

"Neklejte mi tu na faře. A pijte."

Na Bouzově ubytování nebylo, autobus nás odvezl do Pradubic k nádraží.

V té době jsem pochody chodil jen někdy, byly důležitější starosti. A tak se mi poztrácely leckteré papíry, vždyť to byly jen papíry.

Pamatuju si jen krásnou přírodu a úprk na vlak.

Na Jizerce ubytování, mazal jsem ale na vlak do Kořenova.

Po dvouleté pauze. Času bylo málo, jezdil jsem s dětmi po výletech, což mě bavilo víc. Přibral jsem na váze a začal běhat, zúčastňovat se různých běžeckých závodů, to zabralo méně času. Stovek ubývalo, vybíral jsem si jen akce něčím vyjímečné. Tahle stovka nebyl příliš těžká. Ve svých zápiscích se nijak nezabývám počasím. Možná jsem měl štěstí, když jsem byl na startu, bylo hezky. 
Tentokrát až příliš. Hrozné vedro a dusno. Na Bezděz jsme s Oldou málem nevylezli. Na cestě od Bezdězu to přišlo, hromy, blesky, na převlečení nic. Měl jsem igelitový pytel, zůstal jsem jen v trenkách, ostatní zabalil a dal do batohu. Průtrž skončila těsně před cílem v chatové osadě O kolik stupňů se ochladilo, nevím, docházel jsem a drkotaly mi zuby. 
Utřel jsem se a oblékl do suchého, a rozhlížel se, jestli se někdo bude divit, jak jsem chytrej. Zase mě nikdo neobdivoval. Jako celý život.

Z Pardubic na Devět Skal. Jak vidno z popisu trasy, bylo to z Týnce nad Labem. Kde jsem najednou našel různé popisy, co pochodník dostává na startu? Chodil už jsem na pochody s dětmi, ty schovaly každý papírek, všemu říkaly diplom. Pohyboval jsem se pořád mezi malými dětmi, začal jsem přijímat jejich chování. 
Mimochodem jsem měl na startu v Týnci nějaký čas na pivo, než přijedou Pardubičáci. Zašel jsem i do prodejny a tam objevil dětská leporela, které byla, nevím proč, též nedostatková. Koupil jsem jich pět, každé váží nejméně půl kila. Měl jsem tenkrát jiný batoh, dost nešikovný, v něm hliníkovou krabici s jídlem, vypadal jsem jako dědek, jdoucí z trhu a to mi bylo teprve 40.
V Polničce jsem váhal, bylo připravené krásné ubytování, leč jel jsem domů.

Našel jsem zbytky tehdejších zápisků. 
Start v pátek ve 20 hodin. Noc teplá, ráno to vypadalo na déšť, ale od 10 hodin pěkně a vedro. V noci jsem šel s Pošťákem, který rok od roku je stále a stále nemocnější, ale ráno mu byla zima a hlavně byl rychlejší. To byla téměř tradice našich setkání na Horolezeckých stovkách. 

V noci mě udržoval mimo spánek líčením nemocí, jichž znal o několik víc, než jich skutečně existovalo, pak se rozloučil, že ho stejně doženu. Na jedné z Horolozeckých stovek se k nám přidal podobně postižený stovkař. Skákali si do řeči, myslím, že si spoustu nemocí vymysleli. Jednou se nějak museli nadechnout oba najednou. Špitl jsem, že nechápu, jak můžou takhle nemocní ujít sto kilometrů naráz. Zůstali mlčet sotva půl minuty. Pak usoudili, že jsem zdravý blbec, který nechápe nemocného a mleli dál.

Šel jsem skoro 24 hodin, docházel s nějakým člověkem, ten toho měl taky dost. Odřel jsem si nohy, protože jsem měl malé boty.  Cíl byl v chalupě, kterou vlastnil pardubický horolezecký oddíl. Vůbec už se začalo schylovat ke konci této akce. Prostě byla trochu jiná. Dokonce mi i převezli spacák a já tam do neděle spal.

25. ročník této skvělé akce. První ročník kdysi vedl z Pardubic do Jihlavy a pořadatelé se rozhodli, že toto bude ročník poslední a půjde se opačným směrem. Zúčastnilo se poměrně dost lidí. V noci jsem šel opět s Pošťákem, ve dne sám. V noci jsme si měnili trasu po svém a byla dost zima. Ve dne ovšem příšerné vedro. Nadchlo mě brzy ráno Doubravské údolí. Tam byla kontrola a tam někde spadl Honza Zajíček a dost se potloukl. Měl nějakou motolici, ne poprvé ani naposled. Hlavně kvůli tomu pomalu skončil se stovkami. Přes den jsem byl rád za každou hospodu, kde jsem se mohl napít (Horní Bradlo, Škrovád, Slatiňany, Chrudim, Nemošice). Největší problém byl nakonec s hospodou v Chrudimi, byl jsem rád, že jsem něco chytil až na kraji města. V Pardubicích, kam jsem přišel mezi posledními, jsem zapomněl i perníkové srdce. Ovšem odvezl jsem si jakous takous naději, že pochod přece jenom bude pokračovat.

Tak přece jenom se ještě Horolezecká stovka konala. Ovšem, tentokrát byla opravdu poslední. Šlo nás pár. Prostě derniéra. Lidé, kteří na tento pochod chodili a tím i vytvářeli jeho atmosféru, byli někde jinde a už to nebylo ono. Šel jsem opět celou noc s Pošťákem, spolu jsme i bloudili, v cíli jsem se ani moc nezdržel a jel do Prahy. Jedna příjemná věc v mém životě skončila. Bylo hezké počasí, sluníčko, ale ne moc horko.

Doslechl jsem se, že snad se ještě něco v dalších letech konalo, nic bližšího se mi nedoneslo.
Napsal jsem tento článek, teče z něj nostalgie, vrstevníci si to všechno pamatují jinak, když je náhodou potkám, meleme si každý svou. Měl bych dodat, že já jediný si všechno pamatuju přesně, to bývá častý dojem ze vzpomínek lidí sedmdesátiletých a starších. Případný soudný čtenář ať promine, i na něho jednou dojde.