Pomalejší typy jako jsem já tenhle zvrat počasí vyvedl z míry víc než letní čas. Bundy, svetry, rukavice a přes noc je vedro i v kraťasech.
Všichni, co mají kola nebo vědí, že v současnosti je in být cyklistou, se v sobotu vyrojili. Všude překážejí, předjíždějí se zprava zleva, zvonky nepoužívají, nadávají pejskařům, důchodcům, maminám s kočárkem. Motají se mezi nimi bruslaři, zvláště ti začátečníci mávají rukama, větrný mlýn hadr. Bruslařky balancující jednou rukou kočárkem, druhou třímají telefon a podle úsměvů je vidět, jakou mají radost, že se jim podařilo kamarádce sdělit vskutku důležité zprávy a málem se přejet nechají, zázrak, že mimino nevyklopí. Taky domácí mazlíčci, často čtyřicetikiloví, televizní Bohouš by se před nimi schoval, na dlouhých vodítkách, na krátkých, na žádných. Někteří lítají a ňafají jako, no jako psi, jiní stojí, tele tak zírává na nová vrata, v pohledu mají jistotu, že tenhle magor na kole je nepřejede, protože se bojí, že by si natlouk. Všichni máme nárok užít si dlouho očekávaného jara. Mumraj! Pak že neumíme odpočívat. Zvláštní romantika. Hezky jsme se zbavili přeplněných pražských ulic, každodenního blázince.
Cyklisté zabalení v dresech nesoucích reklamy světových firem, které za propagaci sice žádný peníz nerozdávají, zato oblečení prodávají za tak lidové ceny, že zůstávám u laciné bavlny. Musím ovšem občas počítat s podobným pohledem jako má majitel mercedesu, vidí-li trabanta. Ženy na bicyklech jsou mimořádně krásné. Jak musí aspoň trochu dávat pozor na cestu, aby se někde nerozmázly, přestávají dávat pozor na to, jak vypadají, ztratí zájem soutěžit o titul nějaké oblastní miss, uvolní se a sluší jim to. Bez ironie. Kouzlo přirozenosti. To jsem napsal hezky! To jsem si snad někde přečet.
Trocha fantazie a člověk se dostane z nejhoršího, může vnímat jarní ovzduší. Ujíždím z města, v kterém na dnešek přespal americký prezident Obama. Mám dobrý pocit, že nepřekážím lidem, kteří mají potřebu vidět úžasného prezidenta hodně zblízka. Vidět, jak to sluší člověku, který prý úplně změní svět. Myšlenky se honí sem a tam.
Schoval jsem si výstřižek z novin, kde jakýsi historik dokazuje, že Obama měl české předky. Řada 40 jmen, v čele je Bořivoj, první historicky dokázaný český kníže. Hezká hříčka. Jsem zlomyslný a napadá mě, že by nikdo z těch 40 nezahnul? Pradlena Božena, do které se v Peruci zakoukal kníže Oldřich? Co když se do ní zároveň zakoukali jiní frajeři? Hostinský, švec, mlynář, pacholek sice líný jak veš, ale ženský se před ním samy svlíkaly, jaký to byl chlap? Olda zatím řešil státnické záležitosti nebo hřešil s úplně jinou. A pracně sestavený rodokmen je kde?
Nějaká Martha Thacker v 17.století. Co o ní víme? Ani nevíme, kdy umřela. Třeba ji utloukl žárlivý manžel. Co když komorník byl fešák? Nebo zahradník. Princezna Krasomila přece klidně zdrhla se zahradníkem, protože podle tvrzení žen Vladimír Ráž fešák byl. Že se z něj nakonec vyklubal král Míroslav? Nebylo vhodné nacpat dětem do hlavy, že táta se neposlouchá, že raději jdeme za hlasem srdce nebo jiných životně důležitých orgánů, za krasavcem, jenž ke všemu umí zpívat. A vůbec, bydleli tam pak u stařenky pěkně v chaloupce, přes den pracovali a v noci? Televize nebyla, svíčkami se šetřilo. Ti lidi byli určitě normální, jinak bychom tu dnes nebyli a nemohli jezdit na kole. A myslet na blbosti.
Jako já. Málem jsem se vymáchal v louži. To se mi vždycky stává, když myslím na voloviny. Ta díra tu byla už loni, jenže do mysli se mi vloudila starost o Vlastíka Tlustýho, bojovníka udatného, že by ho středověký vladař angažoval. Už v pětaosmdesátém se rozhodl, že rozloží KSČ zevnitř a s velkým sebezapřením se stal jedním z nich. Teď bude s těžkým srdcem kandidovat do evropského parlamentu. Chce snad takhle zevnitř zlikvidovat i Unii? Určitě bude mít jednou ve Slaném pomník. Nebo casino by se po něm jmenovat mohlo.
Na zavolanou je tu hospoda. Otevřená. Mimo hlavní cyklistické trasy. Stejná paní jako loni. Rychlá, s úsměvem. Štamgast tu sice nejsem, ale poznala mě, dokonce poznamenala, že si sedám na své místo. Jídlo tu mají, ale tentokrát mám něco sebou. Co, něco! Karbanátek, pravý český karbanátek, koupený v řeznictví, kde ještě nevědí, jak se dělá hamburger. Doufám, že se jim to dlouho nedonese. Dobrota, k tomu vorosený, pojedu vůbec ještě dál?
Vedle u stolu sedí pár místních chatařů. Mezi nimi bratr se sestrou, možná moje generace.
"Pamatuješ, jak jsem mámě rozstříhala celou vejplatu? Líbily se mi vobrázky na stovkách."
"No, a já za to dostal pár facek. Že jsem na tebe nedával pozor."
"Dyť to bylo správný, seš starší, máš bejt rozumější."
"Mě mlátili furt, hlavně kvůli tobě".
"Tys byl chudáček! Všechny průsery si měl kvůli mně?"
Bratr se rozzářil a začal vyprávět historky ze života neukázněného žáka, sestra se taky zasnila, vzpomněla si, že byla na bráchu pyšná. Žádná spolužačka neměla bráchu takovýho sígra. Vzpomněla na rodiče, co ti museli s námi vytrpět! Objednala dva rumy a hned věděla proč.
"Divíte se, že piju panáky, když sem z takový rodiny?"
Jak je všechno jednoduché. Tolik srandy slyším za chviličku, bez televizních poplatků. Že do takových míst někdy nezajedou pro inspiraci telebrity živící se zábavou. Ty žijí svůj úžasný život v komunitě sobě rovných, mezi lidi nejdou a zábava je pro ně vyprávět, co kdo komu při natáčení filmu provedl. Hodně rychle vyprávět, protože ještě musí dnes stihnout estrádu tam a tam a pozítří mě objednali na nějaký podnikový večírek, dobře platěj, přece kšeft nenechám někomu jinému. Ale, ale, budu jim snad závidět?
Tamhleta ženská vypadá jako Dája. Už je to čtyři roky, co jsem s ní byl na zájezdu. Mám se zeptat? Chlap, se kterým sedí, vypadá solidně. Upravený knírek, postarší štíhlý elegán. Mohl bych něco pokazit. Zeptám se, nebude to ona, omluvím se a pojedu. Toho chlapíka by ale mohlo popudit, že se k jeho dámě hlásí podivné individuum. Což teprve, kdyby to byla ona. Ostuda, že se se mnou zná. Nechám to být. Oni se tváří nad pivem tak spokojeně, nebudu jim kazit sobotní výjížďku. Stejně o mne ani pohledem nezavadila. Když porovnám vzezření jejího šviháka a moje, tak to tak divný není. Dájo, nevolej, zpívali a možná ještě zpívají čundráci. Tak já zazpívám Dájo, zavolej. Nebo se aspoň koukni! Nepředpokládám, že by tohle četla. Virtuální pozdravy volám do voňavého vzduchu.
Najednou procitám. Slyším hlas.
"Kolikátýho je dneska?"
"Čtvrtýho."
Čtvrtýho čtvrtý, panebože, to sem vůl. Pošťák má dnes narozeniny. Vykašlal jsem se na něj. Kamarád Tonda, se kterým jsem dávno, dávno chodíval stokilometrové pochody. Dokonce se nám kdysi líbila i stejná ženská, později moje manželka. Nevraživost ale mezi námi nebyla. Hypochondr to byl a je. Pokud jsem o jeho dlouhém seznamu nemocí vtipkoval, měl vztek, ale nejhorší hodnocení mé osoby bylo, myslím, pitomec. Zdravej pitomec, na kterýho taky jednou dojde. Asi jo, dojde na nás na všechny.
Jednou při noční trase se k nám přidal podobně nemocný člověk. Celou noc se překřikovali, kdo je větší lazar. Když byla vteřinka klidu, dovolil jsem si poznamenat, že lidé, kteří ujdou za 24 hodin sto kilometrů, jsou dost divně nemocní. Tipoval bych hlavu. Trochu ztichli, neodpověděli a za moment se rozjeli nanovo. Už si dali bacha, čas na námitky mi nenechali. Poprvé jsem při svých toulkách litoval, že nemám sebou rádio se sluchátky.
Na pohled stačilo napsat "Pošťák" a směrovací číslo a došlo! Kdo se s něčím takovým může pochlubit? Přezdívka a směrovací číslo! Dlouho jsme se neviděli, dělí nás půlka Čech, dálkové pochody nechodíme, píšeme si, někdy pozdě, jako já teď, ale víme o sobě. Tak tomuhle marodovi je už 66. Docela blbý číslo, když se mě též týká. Hned večer mu napíšu. Popřeju mu, aby byl nemocnej až do stovky. To byl měl teď za sebou vlastně dvě třetiny života. Za 34 let marodění se dá stihnout hodně. Lékařská věda dělá pokroky, mohl by být v té době vyměněnej komplet.
Kachny u Berounky už se párují. Kačer - kačena, kačer - kačena. Co když je víc kačen nebo kačerů. Kde jsou? Zanedlouho kačeny zmizí, zalezou někam k vajíčkům. Kačeři se budou toulat podle řeky jako staří mládenci. Dát jim do zobáku Blesk, podobali by se skupince důchodců, kteří se dopoledne procházívají u Radotína, mávají bulvárním deníkem a nadávají. Na Paroubka, na fotbal, na Topolánka, na pitomosti v televizi, na starou doma. Ta je zřejmě vyhání, aby se nemotali kolem přípravy oběda, když už luxovat pořádně neumí a dveře musí opravit až po poradě s kamarády. Ženská si vždycky myslí, že musí být všechno hned.
Kačeři jsou ptáci, číst neumí, svou každoroční kačeří povinnost si splnili a čekají, s čím jejich družky z hnízda vylezou. Mají smůlu, zahnout ani nemůžou, o kachnu v téhle době se nezavadí.
Jedu domů a říkám si:
"Nezapínat televizi! Nezapínat televizi! Nezapínat rádio! Zase budeš naštvanej, když zprávy uslyšíš. Tak hezky sis odpočinul!"
(stalo se 4.4.2009)
blog týden
Všichni, co mají kola nebo vědí, že v současnosti je in být cyklistou, se v sobotu vyrojili. Všude překážejí, předjíždějí se zprava zleva, zvonky nepoužívají, nadávají pejskařům, důchodcům, maminám s kočárkem. Motají se mezi nimi bruslaři, zvláště ti začátečníci mávají rukama, větrný mlýn hadr. Bruslařky balancující jednou rukou kočárkem, druhou třímají telefon a podle úsměvů je vidět, jakou mají radost, že se jim podařilo kamarádce sdělit vskutku důležité zprávy a málem se přejet nechají, zázrak, že mimino nevyklopí. Taky domácí mazlíčci, často čtyřicetikiloví, televizní Bohouš by se před nimi schoval, na dlouhých vodítkách, na krátkých, na žádných. Někteří lítají a ňafají jako, no jako psi, jiní stojí, tele tak zírává na nová vrata, v pohledu mají jistotu, že tenhle magor na kole je nepřejede, protože se bojí, že by si natlouk. Všichni máme nárok užít si dlouho očekávaného jara. Mumraj! Pak že neumíme odpočívat. Zvláštní romantika. Hezky jsme se zbavili přeplněných pražských ulic, každodenního blázince.
Cyklisté zabalení v dresech nesoucích reklamy světových firem, které za propagaci sice žádný peníz nerozdávají, zato oblečení prodávají za tak lidové ceny, že zůstávám u laciné bavlny. Musím ovšem občas počítat s podobným pohledem jako má majitel mercedesu, vidí-li trabanta. Ženy na bicyklech jsou mimořádně krásné. Jak musí aspoň trochu dávat pozor na cestu, aby se někde nerozmázly, přestávají dávat pozor na to, jak vypadají, ztratí zájem soutěžit o titul nějaké oblastní miss, uvolní se a sluší jim to. Bez ironie. Kouzlo přirozenosti. To jsem napsal hezky! To jsem si snad někde přečet.
Trocha fantazie a člověk se dostane z nejhoršího, může vnímat jarní ovzduší. Ujíždím z města, v kterém na dnešek přespal americký prezident Obama. Mám dobrý pocit, že nepřekážím lidem, kteří mají potřebu vidět úžasného prezidenta hodně zblízka. Vidět, jak to sluší člověku, který prý úplně změní svět. Myšlenky se honí sem a tam.
Schoval jsem si výstřižek z novin, kde jakýsi historik dokazuje, že Obama měl české předky. Řada 40 jmen, v čele je Bořivoj, první historicky dokázaný český kníže. Hezká hříčka. Jsem zlomyslný a napadá mě, že by nikdo z těch 40 nezahnul? Pradlena Božena, do které se v Peruci zakoukal kníže Oldřich? Co když se do ní zároveň zakoukali jiní frajeři? Hostinský, švec, mlynář, pacholek sice líný jak veš, ale ženský se před ním samy svlíkaly, jaký to byl chlap? Olda zatím řešil státnické záležitosti nebo hřešil s úplně jinou. A pracně sestavený rodokmen je kde?
Nějaká Martha Thacker v 17.století. Co o ní víme? Ani nevíme, kdy umřela. Třeba ji utloukl žárlivý manžel. Co když komorník byl fešák? Nebo zahradník. Princezna Krasomila přece klidně zdrhla se zahradníkem, protože podle tvrzení žen Vladimír Ráž fešák byl. Že se z něj nakonec vyklubal král Míroslav? Nebylo vhodné nacpat dětem do hlavy, že táta se neposlouchá, že raději jdeme za hlasem srdce nebo jiných životně důležitých orgánů, za krasavcem, jenž ke všemu umí zpívat. A vůbec, bydleli tam pak u stařenky pěkně v chaloupce, přes den pracovali a v noci? Televize nebyla, svíčkami se šetřilo. Ti lidi byli určitě normální, jinak bychom tu dnes nebyli a nemohli jezdit na kole. A myslet na blbosti.
Jako já. Málem jsem se vymáchal v louži. To se mi vždycky stává, když myslím na voloviny. Ta díra tu byla už loni, jenže do mysli se mi vloudila starost o Vlastíka Tlustýho, bojovníka udatného, že by ho středověký vladař angažoval. Už v pětaosmdesátém se rozhodl, že rozloží KSČ zevnitř a s velkým sebezapřením se stal jedním z nich. Teď bude s těžkým srdcem kandidovat do evropského parlamentu. Chce snad takhle zevnitř zlikvidovat i Unii? Určitě bude mít jednou ve Slaném pomník. Nebo casino by se po něm jmenovat mohlo.
Na zavolanou je tu hospoda. Otevřená. Mimo hlavní cyklistické trasy. Stejná paní jako loni. Rychlá, s úsměvem. Štamgast tu sice nejsem, ale poznala mě, dokonce poznamenala, že si sedám na své místo. Jídlo tu mají, ale tentokrát mám něco sebou. Co, něco! Karbanátek, pravý český karbanátek, koupený v řeznictví, kde ještě nevědí, jak se dělá hamburger. Doufám, že se jim to dlouho nedonese. Dobrota, k tomu vorosený, pojedu vůbec ještě dál?
Vedle u stolu sedí pár místních chatařů. Mezi nimi bratr se sestrou, možná moje generace.
"Pamatuješ, jak jsem mámě rozstříhala celou vejplatu? Líbily se mi vobrázky na stovkách."
"No, a já za to dostal pár facek. Že jsem na tebe nedával pozor."
"Dyť to bylo správný, seš starší, máš bejt rozumější."
"Mě mlátili furt, hlavně kvůli tobě".
"Tys byl chudáček! Všechny průsery si měl kvůli mně?"
Bratr se rozzářil a začal vyprávět historky ze života neukázněného žáka, sestra se taky zasnila, vzpomněla si, že byla na bráchu pyšná. Žádná spolužačka neměla bráchu takovýho sígra. Vzpomněla na rodiče, co ti museli s námi vytrpět! Objednala dva rumy a hned věděla proč.
"Divíte se, že piju panáky, když sem z takový rodiny?"
Jak je všechno jednoduché. Tolik srandy slyším za chviličku, bez televizních poplatků. Že do takových míst někdy nezajedou pro inspiraci telebrity živící se zábavou. Ty žijí svůj úžasný život v komunitě sobě rovných, mezi lidi nejdou a zábava je pro ně vyprávět, co kdo komu při natáčení filmu provedl. Hodně rychle vyprávět, protože ještě musí dnes stihnout estrádu tam a tam a pozítří mě objednali na nějaký podnikový večírek, dobře platěj, přece kšeft nenechám někomu jinému. Ale, ale, budu jim snad závidět?
Tamhleta ženská vypadá jako Dája. Už je to čtyři roky, co jsem s ní byl na zájezdu. Mám se zeptat? Chlap, se kterým sedí, vypadá solidně. Upravený knírek, postarší štíhlý elegán. Mohl bych něco pokazit. Zeptám se, nebude to ona, omluvím se a pojedu. Toho chlapíka by ale mohlo popudit, že se k jeho dámě hlásí podivné individuum. Což teprve, kdyby to byla ona. Ostuda, že se se mnou zná. Nechám to být. Oni se tváří nad pivem tak spokojeně, nebudu jim kazit sobotní výjížďku. Stejně o mne ani pohledem nezavadila. Když porovnám vzezření jejího šviháka a moje, tak to tak divný není. Dájo, nevolej, zpívali a možná ještě zpívají čundráci. Tak já zazpívám Dájo, zavolej. Nebo se aspoň koukni! Nepředpokládám, že by tohle četla. Virtuální pozdravy volám do voňavého vzduchu.
Najednou procitám. Slyším hlas.
"Kolikátýho je dneska?"
"Čtvrtýho."
Čtvrtýho čtvrtý, panebože, to sem vůl. Pošťák má dnes narozeniny. Vykašlal jsem se na něj. Kamarád Tonda, se kterým jsem dávno, dávno chodíval stokilometrové pochody. Dokonce se nám kdysi líbila i stejná ženská, později moje manželka. Nevraživost ale mezi námi nebyla. Hypochondr to byl a je. Pokud jsem o jeho dlouhém seznamu nemocí vtipkoval, měl vztek, ale nejhorší hodnocení mé osoby bylo, myslím, pitomec. Zdravej pitomec, na kterýho taky jednou dojde. Asi jo, dojde na nás na všechny.
Jednou při noční trase se k nám přidal podobně nemocný člověk. Celou noc se překřikovali, kdo je větší lazar. Když byla vteřinka klidu, dovolil jsem si poznamenat, že lidé, kteří ujdou za 24 hodin sto kilometrů, jsou dost divně nemocní. Tipoval bych hlavu. Trochu ztichli, neodpověděli a za moment se rozjeli nanovo. Už si dali bacha, čas na námitky mi nenechali. Poprvé jsem při svých toulkách litoval, že nemám sebou rádio se sluchátky.
Na pohled stačilo napsat "Pošťák" a směrovací číslo a došlo! Kdo se s něčím takovým může pochlubit? Přezdívka a směrovací číslo! Dlouho jsme se neviděli, dělí nás půlka Čech, dálkové pochody nechodíme, píšeme si, někdy pozdě, jako já teď, ale víme o sobě. Tak tomuhle marodovi je už 66. Docela blbý číslo, když se mě též týká. Hned večer mu napíšu. Popřeju mu, aby byl nemocnej až do stovky. To byl měl teď za sebou vlastně dvě třetiny života. Za 34 let marodění se dá stihnout hodně. Lékařská věda dělá pokroky, mohl by být v té době vyměněnej komplet.
Kačeři jsou ptáci, číst neumí, svou každoroční kačeří povinnost si splnili a čekají, s čím jejich družky z hnízda vylezou. Mají smůlu, zahnout ani nemůžou, o kachnu v téhle době se nezavadí.
Jedu domů a říkám si:
"Nezapínat televizi! Nezapínat televizi! Nezapínat rádio! Zase budeš naštvanej, když zprávy uslyšíš. Tak hezky sis odpočinul!"
(stalo se 4.4.2009)
blog týden
Žádné komentáře:
Okomentovat