Možná to byla jen místní úprava, manželka byla z Karlína a tenhle text neznala. Ale popuzovalo ji, že našim dětem se moje verze líbila víc. Snažila se, vysvětlovala, ale po celém bytě bylo slyšet hlavně zdůrazňované slovo záchod. Děti už odrostly, stali se z nich třicátníci a stejně si pamatujou říkanku, jak jsem je učil já. Snad to budou mít komu předat.
Mimochodem, na internetu jsem našel jinou verzi, která se mi líbí ještě víc.
Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška tašku, honili se po světnici, až rozbili flašku.
Když moji rodiče usoudili, že by mne bylo třeba trochu vystrašit čertem, objednali nadílkovou partu. Ztropil jsem prý takový kravál, že už k nám nikdy nepřišli. Tolik jsem se toho černýho chlupatýho bál. Psychologové někdy varují, že by děti mohly dostat šok a nést si i trvalé následky. Jako snaživý flamendr jsem jednou řekl své mámě, které vadilo, že často trávím noci bůhvíkde, že si léčím psychickou újmu, která vznikla návštěvou čerta v mém dětství. Co mi na to řekla? Máma byla hodná, někdy i sprostá.
Svým dětem jsme objednávali Mikuláše. Pár řečí, které ani objednaní, ani my, dokonce ani děti, nebrali vážně. Dětičky naslibovaly, že se budou učit, že se budou mejt, vždyť jsem to taky slibovával. Dostaly kupu čokoládových nesmyslů, zase jsme si odškrtli něco, co se má. Mikulášům se dala dvacka, fakt tenkrát jenom tolik. Modrá bankovka. Stalo se, manželka objednala, když přišli, byl jsem doma sám. Mladší dceru na ruce, starší dostala z pohledu na čerta takový záchvat, že odmítla jakékoliv sladkost. Její brácha se bál taky, ale hrdě vzal nadílku i pro sestřičku. Stejně jí potom užíral.
Od té doby jsem přestal děti strašit. Když tak jen malinko a aby všechno dobře dopadlo. Toho ošklivého si užijeme časem až běda.
Vlastně jsem se chtěl tímhle článkem vychechtat předvánočnímu šílenství. Přečet jsem si článek od Ivana Derera, zastyděl se za svoje pindy a už jsem mazal. Kdybych psal na psacím stroji, zmuchlal bych papír, elegantně ho hodil do koše. Třeba bych se trefil. Dneska stačí poznat klávesu "Delete" a moudrost zmizí ze světa.
Proč ten článek úplně pozměněný nakonec dopisuji? V den mikulášského nadělování jsem procházel pasáží pražského biografu Světozor. Chodila tam známá trojice s košíkem a rozdávala malým bonbóny, jen tak za básničku, za písničku. Pro radost. Kostýmy měli nádherné, ani Knížák by lepší nevymyslel. Čert byl opravdu hnusnej. Holčička nebo chlapeček nebo co to bylo, se bálo stejně jako před lety moje dcerka. Hodně drsný byl pekelníkův pytel, ze kterého koukaly nožičky, obuté do dětských botiček. V kožichu byla ženská. Podle příjemného hlasu. A vůbec to člověk přece ucítí. I já. Mělo to dobrý konec, dítě bonbónek dostalo.
Úplná drobnost a mně bylo najednou příjemně. Ono to jde vypláznout jazyk na všechnu nakašírovanou výzdobu, která je nám blahosklonně vnucována jako bůhvíjaký dar a kterou stejně zaplatíme ze svého.
Čert je rodu mužského, ale tolik čertic dětem naděluje. Kdybych chtěl být vtipný, napsal bych, že ženská dokáže udělat peklo. My to stejně sežereme i s navijákem. A dobrovolně a rádi.
Mladší dceru si vybrali na základce dva spolužáci, ale udělali z ní anděla. Andělský kukuč uměla ze sebe dostat. I dnes jí to jde. Ti kluci byli z kategorie "chytrej, ale lump" Koukalo jim z očí, kam patří. Nadíleli na sídlišti za peníze. Docela jsem měl radost, když dcera po dvou letech si s nimi přestala přivydělávat. Ne kvůli spolužákům, byli to sympaťáci, ale musí se vydělávat vždycky a úplně na všem?
Text byl zveřejněný 10.12.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2130 čtenářů, z nichž se 18 líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 18.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat