1.9.
Autor hesla vůbec
netuší, jaká dřina je přemejšlet.
130831-03
2.9.
Začátek školního
roku
Už je to strašně dávno,
když jsem seděl první školní den ve třídě a těšil se, že ministr, který má ten
den pravidelně proslov, nebude žvanit dlouho.
Musí to být hrůza. Pro
ministra. Pokud je soudný, dobře ví, že ho nikdo neposlouchá.
Dnes jsem ho omylem
vyslechl v náhodou zapnutém rádiu.
Furt stejný. Fráze,
zhruba na úrovni, že bychom si měli čistit zuby.
Letošní ministr moc
pospíchal, zdálo se mi, že drmolí jako kdysi prezident Antonín Novotný, který
četl svoje "souzi a soušky" a člověk netušil, jestli on tuší, co čte.
Každý nemůže mít
umělecký přednes, možná by stačilo strčit text redaktorovi z rozhlasu, který je
zvyklý mluvit do éteru.
Nostalgicky vzpomínám
na ministra Zdeňka Nejedlého, jemuž se chechtali všichni. Žáci veřejně, učitelé
si museli prožívat ve třídě krušné chvíle. Před žáky se smát nemohli,
komentovat tuplem ne.
Už je to dávno.
3.9.
Velkou radost
Jsem dnes prožil.
Nedá mi, abych se o ní
nepodělil.
Před 4 roky jsem napsal
na respekt blogu článek
Vzpomínám v něm na
paní učitelku, která se v mých 14 letech ke mně zachovala moc pěkně. Letos
se mi ozval čtenář, který chodil do školy v Podolí jako já a sdělil mi, že
učitelka žije, je jí 88. Poslal mi pak i adresu, ona bydlí na stejném místě
jako v době, kdy nás učila.
V hospodě jsem o
tom mluvil se spolužáky, že jí musím poděkovat. Spolužačka mi řekla:
„Nekecej vo tom a piš,
hned dneska večer, jinak vo tom budeš jenom kecat.“
Poslechl jsem ji,
napsal dopis. Na počítači, a přepsal rukou, výtisk z tiskárny by byl
trapný.
Dnes jsem dostal od
paní učitelky pohlednici s milým textem.
Původně jsem chtěl sem
vložit můj dopis, naskenoval jsem i její odpověď. Napadlo mě, že soukromá
korespondence se veřejně nesděluje, přestože v ní není nic špatného. Mám
dnes krásný večer, velkou radost, o kterou se chci podělit.
I díky internetu, Respekt blogu, jednomu čtenáři.
Mám pocit, že jsem
aspoň trochu splatil dluh, který se nedá vyjádřit částkou.
4.9.
Všechno bylo před
chviličkou…
Co mi zbývá, než se
smát, jak roste čas, potřebný k úkonům zcela běžným.
Mluvím o sobě.
Kolo přivázat,
zamknout. Potom pochopit, že je zamčené, odvázat, odemknout.
Určitě je na světě
někdo pomalejší.
Proti mně kráčí… je to
ona, není to ona?
Zdá se mi, že uplynulo
pár týdnů, kdy chodívala po ulici oblečená, aby bylo všechno vidět.
Chlapi čuměli, stará
babička si odplivla. Snad jí přišlo líto, že v mládí takhle nesměla.
Je to ona!
Připravuju si lichotku
o nestárnutí, vhodnou pro …sátnici.
Něco netradičního,
třeba „Ty jen kveteš!“
Nestihl jsem.
Viděla z dálky,
jak se peru se zamknutým bicyklem.
Usmála se. Přátelsky, a
udiveně.
„Ty eště jezdíš na
kole?“
5.9.
Facebook mi píše:
Před 5 minutami
označila jedna žhavá dívka z města Pratur váš obrázek na profilu Facebook
jako „To se mi líbí“
V okruhu 16
kilometrů v rámci vaší lokace máme 46 členek. Tyto ženy zoufale hledají
seznámení a intimní vztah.
Vzhledem k velkému zájmu máte pouze jedinou šanci, jak se seznámit
se žhavými ženami.
x x x x x x x x
Vyčurat a spát.
.
7.9.
Ideální počasí
Vymalovaný víkend.
Ideální čas, stvořený
k náletu na přírodu.
Rodiny, kamarádi,
milenci, nezařaditelní jedinci, všichni vědí, že nastala ideální chvíle pro
cyklistiku.
I ti, kteří mají bicykl
jenom proto, že ho vlastní, se stydí nechal svůj stroj v komoře.
Děti, babičky, opilci,
jedeme skoro jako druhdy jednotně k zářným zítřkům.
Cyklostezky na jihu
Prahy nejsou nafukovací.
Situace se stává
nepřehlednou, někde i nebezpečnou.
Cyklisti se přestávají
zdravit, nadávají si jak za volantem.
Ideální čas pro
městskou policii, aby dala situaci řád.
Ideální chvíle nalít
žernosecké, co jsem včera přivezl z Lovosic.
15.9.
Nespokojenost
S námi cvičí.
Proč jsme nespokojení?
Vždyť žijeme, co víc si můžeme přát?
Materiálně jsme se
nikdy takhle neměli.
Nebo si prd pamatuju?
Potom tedy lžou školní
fotografie, na nichž jsme v oblečení…ne nebudu smát, je to můj život, moje
dětství.
Jsou tací, kteří si
pamatují nevídaný blahobyt za vlády kolaborantů s cizí mocností.
Občas mě přepadne
záchvat grafomanství a chci něco napsat o době socialistického rozkvětu. Napíšu
a pak si přečtu svoje několik let staré rádoby literární pokusy a napsané
smažu.
Nic nového mě nenapadá.
Můj mozek stárne, není možné do něj neustále cpát nové a nové, tak jako můj
zchátralý žaludek nepojme najednou kilo tlačenky.
To jsem napsal kvůli
vědcům, kteří usoudili, že kdo má rád tlačenku, je sympazitant Miloše Zemana.
Zeman má velkou smůlu,
nepatřím k jeho příznivcům, ač tlačenku rád. Určitě ho to mrzí.
Sáhnul jsem do
svých zápisků a našel svůj text z doby, kdy jsem ještě byl schopný
zveřejnit něco na blogu Respektu.
V únoru 2010
jsem se vyrovnával po svém se stárnutím a lidskou nespokojeností. Protože, jak
říká klasik, jenom idiot nemění svoje názory, jsem docela rád, že se můžu mezi
idioty zařadit. Článek by byl dnes asi jiný, ale smysl stejný.
Nikdy už nic
nebude
17.9.
Tam, tam, tam za
tou duhou
20.9.
21.9.
Slovo pohoda je zneužíváno i ve chvílích, kdy se o klidu nedá
mluvit.
Dva čerstvý,
klasický dalamánky, solený, křuplavý, k tomu kousek krájený játrový
paštiky, vychlazenou branickou jedenáctku. Každého, kdo by mi přines pozvánku
na recepci s vybranejma lahůdkami, vyhodím. Jsem skvěle naladěn, odcházím
do Braníka, kde se koná den Braník sobě. Snad tam polknu něco slušného vína,
potkám pár lidí, který mě místo pozdravu nekopnou do holeně.
Když se den
nepodaří, tak třeba zejtra.
Loutkové
divadlo
Milé děti, to je
jen loutkové divadlo. Jen počkejte, až poznáte kouzlo nekonečných seriálů…
25.9.
Houbařská
Houbař jsem jen
sváteční.
Zúčastnit se však musím,
český národ je houbařením posedlý, trochu vlastenectví je třeba.
Coby důchodce v očekávání
mám v Praze veškerou dopravu zadarmo, včetně všech přidružených
autobusových linek, zvaných hezky PID.
Jen občanku řidiči
ukážu.
Vidím v jeho
očích:
„Tys tu chyběl.“
Smíchovské nádraží,
dlouhá fronta. Lidi ukázněně stojí v řadě, mnozí víc jak půl hodiny, aby
nemuseli v autobuse půl hodiny stát.
Košíky, košíčky, nůši
jsem nezahlédl.
Mám v batohu
papírovou tašku z knihkupectví Academia, nechci vypadat při návratu s prázdným
košíkem jako blbec, jenž nezakopne ani o prašivku. S takovou taškou můžu
chvíli hrát roli intelektuála.
Jenom chvíli.
Vystupuju
v Mníšku, většina houbařů jede dál k Dobříši, asi vědí proč.
Taky vím svoje, na
Skalce čepují pivo.
V hospodě na
náměstí vypiju jedno, kdyby nahoře neotevřeli.
Město na mě působí
příjemným dojmem. Všechno se mi dnes zdá pěkné, upravené. Možná díky čistým
brejlím, co jsem včera koupil.
Nohám se nechce. Už
usoudily, že mě vytáhly na kdejaký kopec. Trhni si, dědku. Nech nás odpočívat!
Kopeček jako je Skalka
býval maličkostí.
Před čtyřmi a více roky
jsem jezdil z Podolí na kole přes Cukrák do Líšnice, kde se konala v
hospodě svačina, přes Řitku na hřebeny, pojezdil jsem po cestách, po svých
houbařských místech, míval jsem v brašnách dost úlovků, na Skalce jsem
polknul pivo, sjel dolů do Řevnic, kde čekala zastávka ve výčepu vína a podle Berounky
domů.
Vzpomínky na minulost.
Bolí mě pravá noha od
kyčle dolů vždycky, když jezdím víc. Bojím se chvíle, kdy budu sedět
v parku a krmit vrabčáky. Prý ale tihle ptáci z Prahy zmizeli.
Ale konec nářků, zatím
se hýbám.
Navštívil jsem houbařská
místa mně známá, nic.
Oasa klidu, je všední
den.
Ale…
Dva ženské hlasy.
„Uúúú, kde si?“
“Tady.“
„Máš něco?“
„Hovno.“
Jako já.
Můj táta toužil
v lese po klidu. Zuby nehty přežil jen chvíle, kdy šel se svými dětmi,
jinak vstával ve 4 ráno, chodil zásadně sám.
Byla na návštěvě jeho
sestra, moje teta. Táta vrčel. Nedala jinak.
„Taky vstanu ve štyry.“
„A budeš zticha?“
„Budu.“
V lese vydržela pět
minut ticha.
„Uúúú, kde si?“
„Tady, buď potichu.“
Dalších 5 minut.
„Uúúú….“
„Pocem!“
Vzal ji na kraj lesa,
ukázal cestu k chalupě.
„Tam bydlíš.“
Trochu se urazila, nemluvila.
Táta přišel s hříbky, spokojeně se tvářil. Otevřel lahvový, zapálil si.
Vzpomínky, my starý
máme hlavně vzpomínky.
Hlučící ženské kamsi
zmizely, na Skalce otevřeno, vypil jsem pivo a koukal nenápadně kolem sebe.
Jsem nejen chromej, ale
též slepej. I ta malá holčička má v košíčku pár hříbečků.
Mám v tašce
hromadu václavek, je z nich dobrý guláš, jen jsem zapomněl, jak se dělá.
Čeká mě cesta dolů,
bývá horší. Do kopce to nejde, z kopce hůř.
Skončil jsem ve
vinotéce.
Cena za dvojku vlašáku
mě uzemnila, ale cestuju zadarmo, někam prachy musím dávat, matrace už mám
plný.
Další fotky:
30.9.
Židle
Člověk by potřeboval
vosum prdelí, aby využil všechny nabídky, které se řítí na chudáka mírně zchátralého
zákazníka. Nábytku je hodně. A to ještě příští, určitě socialistická vláda
slibuje další růst. Dobře, nechám Sobotku na pokoji.
V roce 1978 jsem
dostal byt 2+1 v paneláku, služební. Pro člověka mého typu neskutečné
vítězství. Co do něj?
John Bok, kterého si
pro jeho postoje vážím, tvrdí, že všechno bylo k dostání. Nechám i Boka na
pokoji.
Sektorového nábytku do
panelákové králíkárny pro lidi mého typu byly asi 3 druhy. Manželka, bývalá
prodavačka v nábytku měla nějaké známé, něco jsme vybrali. Hnízdo jsme
vytvořili podle možností.
Člověk, který všechno
zařizoval, se jmenoval Klimeš. Nechce se mi vymýšlet fiktivní jméno. Předem
říkám, že ne každý Klimeš je stejný. Pár drobných od nás obdržel.
Tři kousky chyběly, po
roce už jenom jeden. Nemaje peníze na šikovného, všechno jsem si přidělal na
stěny sám. Tiše jsem se modlil, aby se zbývající kousek vešel přesně tam, kam mu
bylo určeno.
Klimeše pak vyhodili,
za komunistů se nevyhazovalo, někam ho přesunuli. Někomu se zdálo, že už má
dost.
Přišel den a poslední
kousek nábytku byl na svém místě. Vydechl jsem spokojeně, skříňka se na určené
místo vešla. Ani mě nikdo nepochválil. Od světa nelze chtít příliš vděku. Měli
jsme jen malý problém, zvykli jsme si do prázdného prostoru odkládat leccos.
Vlastně, o co mi jde?
Kde je konec tehdejšího
nábytku?
Bydlím jinde, čučím do
počítače. Koupil jsem si předloni luxusně vypadající křeslo. Nábytek Sconto, na
Facebooku jsem se s ním chlubil. 4000 stálo, co to jsou 4 tisícovky, vůl
je ten, kdo kupuje, komu se to nepřihodí?
Dva roky záruky, za 26
měsíců odešlo z křesla všechno, jakási koženka, jakési mechanismy, které
křeslo poháněly.
Začal jsem obcházet
různé obchody, děsivé prostory, do letáků jsem čuměl.
Předevčírem jsem si u
syna sedl na židli, kterou jsem předloni málem vyhodil. Pohodlná.
Proč jsem na ni
zapomněl?
„Já se divil, proč
sháníš židli, nechtěl jsem tě provokovat.“
Židle je hezká,
pohodlná, já jsem….
Život jde dál.
Pokud by se někomu
zdálo, že se mi stýská po letech, prožitých za komunistů, sakramentsky se mýlí.
Žádné komentáře:
Okomentovat