středa 8. července 2020

Sedím pod lípou, v hubě fajfku

Sedím pod lípou, v hubě fajfku, vyhlížím komu bych sdělil nějakou chytrost.
Zbláznil jsem se? 
Moje maličkost se nachází v Bohnicích, ne na psychiatrii. Zatím.
Moji rodičové, venkovani přišlí do Prahy za prací, venkovsky mě vychovávali, však Podolí bylo vesnicí, jedině tramvaj idylu rušila.
Skutečnou vesnici jsem v dětství však poznal.
Ještě před stavbou kravínů a kulturáků. JZD zrovna vznikala. 
Kulturákem bývala hospoda, kde se popíjelo pivo, sem tam rum, maryáš, harmonika, sprostonárodní písně, v sále někdy zábava, tanec, rvačky o místní krásky.
Nuda? Bez seriálů v televize, na kterou čumíme až pěna v půllitru spadne, to musel být strašný život, co?
Životem plným práce unavení dědové do hospody ani nedošli, nechtělo se jim, pivo už tolik nechutnalo, spíš splávek zestárnul, v maryáši si pletli krále a eso.
Před většinou stavení stávala lípa, pod ní lavička, ne z OBI, poctivé prkno. na nich sedávali dědové, babičky nadávaly, dědek čoudí, bude v noci chrchlat. Někdy zdřímnul, fajfka spadla na zem, zuby už odešly.
Můj děda v jižních Čechách měl krásnou fajfku, znak moudrosti. Bojoval za císaře pána na italské frontě 4 roky. Přežil.
Pět dětí se tehdy těžko živilo. Chlapi byli blbci, říkala moje máma, nejmladší  jeho potomek, napráskali kopec dětí, jak je pak uživit. Co měli dělat,  elektřina nebyla, tudíž ani televize, kdyby děda s babičkou koukali na seriál, nebyla by máma na světě. Ani já ne.
Rybníky na Třeboňsku plné ryb, okolní vesnice plné pytláků, děda prý pytlák vyhlášený, to z maminky vypadlo, až když končila své pozemské žití. 
Coby venkovský krejčí, pět korun bral za ušití kalhot, živnostník, tedy vykořisťovatel, s těmi jsme po roce 1948 zatočili, zatočili, zatočili.
Moc jsem ho neužil, peníze na cestu z Praha chyběly. Starší můj brácha ho navštívil asi v 15 letech, děda z vnuka nadšený, sám více než osmdesátiletý s ním na kole objížděl rybníky, chlubil se s ním i v hospodě, lil do něj pivo, ukázal mu, jak vytáhne z rybníka kapra jen s pomocí ulomeného klacku, rybářské náčiní nenosil, sebrali by ho, Dcera, tedy naše teta, mu vynadala do dědků bláznivejch, kerýho na starý kolena zavřou. Ale kapra uměla připravit, pochutnali si.
Neměli před domem lípu, děda fajfkoval na dvorku, strejda už kašlal po cigaretách.
Při poslední návštěvě mi děda dal na památku naviják. Měl jsem ho dlouho, nevěděl jsem, jak ho použít.
Uteklo to.
Fajfku mi nikdo nepořídil, asi by mi ji zakázali, už dávno mě přesvědčili, že normální je nekouřit.
Sedím v moderním zařízení u všech možných přístrojů, poskytujících mi spojení se světem. Parťáky na maryáš vzal čas.
Vzpomínám na svůj život, určitě nebyl nudný, doufám, že ještě nekončí, nikdo by nevěřil, na jaké pitomosti se těším. Vzpomínám na vyprávění Jaroslava Seiferta, ne že bych se s ním rovnal, že staří lidé mají spoustu svých snů, které mladším připadají směšné.
Srovnávací fotky, moje mánie uplynulých 9 let, vypadaly jako hračičkování, ale šlo o poměrně intenzivní turistiku, plnou cestování, poznávání míst, do nichž bych se jinak nedostal. Často utahaný. Co by to bylo za koníčka, kdyby se mu člověk věnoval jen povrchně.
Unavil jsem se, přišly nemoci, kurvy, ne jen jedna.
Nesedím na lavičce pod lípou, mám pohodlnou židli, před sebou komputer, bez fajfky, v lednici plzeň. 
Právě zpívají malej balíček čokolády, 
A těším se.
Doma knihy plné starých fotografií, Moravu jsem dost opomíjel, foťák v šuplíku, nezbývá mi, než doufat a věřit.
Jinak sním o vesnicích, plných obrovských lip, v létě vonících, plných včeliček, jak krásně bzučí.
A mám nárok na moudrost?
Lípa, dub, kaštan, chci říci jírovec, platan jsou ozdoby, skoro takové jako hypermoderní garáž. Stromy zůstanou vnoučatům na památku, garáž spadne, nahradí ji jiná, modernější.
Dal bych si třešně. Natrhané ze stromu přímo do huby, ne ze supermarketu.

Žádné komentáře: