V lednu před 5 lety jsem se rozhodl, že budu o psát o svých začátcích na dálkových pochodech. Přesně 14.ledna 2011.
Moje dětství a mládí probíhalo v pětiletých intervalech, jimž se říkalo pětiletka, která se pochopitelně splnila, protože socialismus není žádná srandička. Bylo to v podstatě pro normálního člověka nezajímavé, jednou se dokonce jedna zrušila, měla se nahradit sedmiletkou podle sovětského vzoru, ale to jsem zabrousil do jiného tématu.
Uplynula tedy pětiletka od mého grandiózního plánu. Budu spravedlivý, něco jsem vyplodil, intervaly mezi články se prodlužovaly jak je běžné u starých lidí Ti musí více odpočívat. Poslední článek nese datum květen 2015.
Počasí dnes je mírně nevlídné, rázně jsem se rozhodl a začal hledat, o čem jsem vlastně za 5 let napsal. Po delším hledání jsem dospěl k začátku prázdnin v roce 1972. To je málem dávno.
Stovka se v onen termín žádná nešla, tady šla, ale byla dvoudenní a byla nejdál, kam jsem se do té doby coby dálkoplaz vypravil.
Moje dětství a mládí probíhalo v pětiletých intervalech, jimž se říkalo pětiletka, která se pochopitelně splnila, protože socialismus není žádná srandička. Bylo to v podstatě pro normálního člověka nezajímavé, jednou se dokonce jedna zrušila, měla se nahradit sedmiletkou podle sovětského vzoru, ale to jsem zabrousil do jiného tématu.
Uplynula tedy pětiletka od mého grandiózního plánu. Budu spravedlivý, něco jsem vyplodil, intervaly mezi články se prodlužovaly jak je běžné u starých lidí Ti musí více odpočívat. Poslední článek nese datum květen 2015.
Počasí dnes je mírně nevlídné, rázně jsem se rozhodl a začal hledat, o čem jsem vlastně za 5 let napsal. Po delším hledání jsem dospěl k začátku prázdnin v roce 1972. To je málem dávno.
Stovka se v onen termín žádná nešla, tady šla, ale byla dvoudenní a byla nejdál, kam jsem se do té doby coby dálkoplaz vypravil.
1.-2.7.1972 DEP PO STOPÁCH TURISTIKY V TĚŠÍNSKÝCH BESKYDECH
1.7.1972 Vyšní Lhoty -
Prašivá - Ropička - Ropice - Smrčina - Slavíč - Malý Polom - Velký Polom -
Mosty u Jablunkova 45 km
2.7.1972
Mosty u
Jablunkova - Gírová - Bařiny -Hrčava - Bukovec - Písek - Krkavice - Velký
Stožek - Česlar - Velký Šošov - Malý Šošov - Velká Čantoryje - Vendryně -
Třinecký les - Třinec 55 km
Tak tohle jsem našel ve svých vzorně vedených zápiscích. Vedené vzorně, jen je vždycky najít.
V Beskydech jsem byl jako malé robě s rodiči, pak jednou na třídenním školním výletům, který nám zorganizovala v osmé třídě paní učitelka, která v té době už byla soudružka učitelka, ale zase tak úplně ne. Schizofrenní doba, dodnes na ten krásný výlet vzpomínám, jak tehdy dokázala přesvědčit nadřízené soudruhy o prospěšnosti takové cesty, nevím. Četl jsem v novinách o ní, že učí podle Makarenka, ve třídě nás učila, jak se společensky chovat k dámě, ne k soudružce.
Zeměpis mě vždycky bavil, měl jsem povědomí, že je nějaký Těšín, výraz Těšínské Beskydy byl pro mě novinkou.
Bývám občas hrdý na svou paměť, protože většinou se nenajde nikdo, kdo by mi moje cinty chtěl vyvracet.
Moje pýcha dostala pořádnou facku. Nevím, kde jsem opsal či vymyslel trasu, kudy jsme tehdy putovali. Přijeli jsme nočním rychlíkem z Prahy do Ostravy, dál pak osobákem na místo startu.
Rozházel jsem několik skříní, znásilňoval spoustu webů, aby mi ukázaly, kde jsme ve Vyšních Lhotách vystupovali z vlaku a proč byla železnice zrušená. Našel jsem informace o přistěhovaleckém táboře, o pivovaru v Nošovicích, ale vlak tu nejezdil ani za Rakouska. Možná ani za Žižky.
Mám v hlavě obrázek, jak jsme vystoupili z vlaku do deště a šli do kopce, asi na Prašivou, kam jinam. V makovici se mi malinko rozbřesklo, Dobratice. Dobratice pod Prašivou se jmenuje stanice dráhy. A ty Vyšní Lhoty tam musel napsat hloupý počítač.
Koukám na mapu, že jsme šli celý den po červené turistické značce, dokonce nejen první den.
Pršelo. Hodně. Beskydy jsou nádherné hory a pochopil jsem jedno, i díky návštěvám v dalších letech, je to jediné pohoří přes 1000 m v České republice, kde žije původní obyvatelstvo. Území nebylo postiženo masovým vystěhováváním. Možná ve slezské části něco bylo, ale proti jiným hraničním pohořím šlo o drobnost.
Málem mě šokovala vstřícnost personálu na horských chatách, z Krkonoš jsme byli zvyklí na určitou nafrněnost, tady nás málem nabádali, abychom jim v chatách udělali bordel, dokonce i v případě, když si někdo nic neporučil. Horská chata je útulek. Nikoliv jenom výdělek.
Šel jsem se svou partnerkou, s námi, myslím, další dva známí, kdo to byl, si nepamatuju. V první chatě, asi na Malé Prašivé se přidal podle přízvuku místní člověk, který si před deštěm chránil hlavu legračním kloboučkem. Objednal pět malých rumů.
Zůstal s námi celý den. Upovídaný, malinko se vytahoval, za kolik co uběhne, co už všechno vyhrál. Pochopitelně na dalších chatách byly další rundy od něj i od nás. vyprávěl, že na podzim poběží na Dobříši sto anglických mil a že je chce vyhrát.
Jinak příjemný parťák, tak jsme si říkali, jen kecej, jsme všichni promočení, kecy můžou v kombinaci s rumem zahřát. Trochu se usmíval, měl jsem dojem, že nás tahá za fusekli a baví se. Ostravák, který si myslí, že Pražáci všechno sežerou.
Celý den v dešti, snad jenom asi dva kiláky, kdy jsme sestupovali do cílových Mostů u Jablunkova, pršet přestalo.
Pořadatelé tvrdili, že předpověď na neděli hlásí slunečno.
Hned ráno obloha nabrala modrou barvu. Někdo pospíchal, aby stihl odpolední vlak a dostal se do Čech ještě večer. My byli domluvení, že pojedeme až v noci, zvláště když počasí se ukázalo nádherné.
Strašně těžká trasa. Nahoru dolů, žádné pohodlné cestičky, žádné otevřené chaty, teprve až na Velké Čantoryji, která už je nad Třincem.
Hora, ležící na hranici s Polskem, jež patřilo tehdy mezi naše přátele v rámci Varšavské smlouvy. Přes hranici ani krok, hlídali polští vojáci. Z polské strany jezdí nahoru lanovka, Poláci vyjeli lanovkou a koukali na nás skrz plot, jak sedíme u piva a nesmělo je ani napadnout, že by si dali pivo.
Nedělní trasa byla nádherná, nepospíchali jsme, myslím, že by to ani o moc rychleji nešlo, ve svých 29 letech jsem věřil, že se sem určitě znovu podívám. Ještě dvakrát jsem to šel, jednou s celou naší velkou rodinou, když jsme trávili dovolenou v Dolní Lomné blízko Jablunkova. Polští ochránci hranic nás vykázali ze své stezky, která byla schůdnější. V rámci takzvaného Českého kvadrantu jsem zde byl ještě jednou. Budu realista, asi se na Čantoryji už nepodívám.
Do cíle nedělní etapy jsme došli poslední dva půl hodiny před vypršením limitu. Čekal na nás hlavní pořadatel pan Olda Vrbský, rázovitý Ostravák, kterého jsem po dalších setkáních měl moc rád. Všichni pořadatelé asi už šli domů, byla neděle podvečer, my dost času na noční vlak. Měl pro nás pochopení.
Z pátku na sobotu noc ve vlaku v sedě, pak den v dešti, další noc ve spacáku na podlaze tělocvičny bez nějakých matrací, o kterých jsme prohlašovali, že jsou jen pro mastňáky, další den padesátka po extrémně těžké hřebenovce, noc ve vlaku, tuším, že do Pardubic vestoje, na nádraží v Praze kus buřta a do práce.
Vzpomínky žijí dodnes, kdybych si nepletl místo startu.
Málem jsem zapomněl na borce s kloboučkem ze soboty. Ptali jsme se v cíli pana Vrbského, kde je mu konec.
"Ten tu byl už v poledne. Břeťa je dobrý."
Břeťu Molatu jsem viděl až na podzim v Dobříši, kde doběhl 161 km první, hodinu před Ivem Domanským, který v cíli smutně seděl, už tušil, že skončila jeho suverenita. Břeťa byl několik let naprosto bez konkurence.
Inženýr chemie, jenž běhával s lehkostí a neustálým úsměvem, kterým zřejmě naznačoval, že bere běhání naprosto vážně, ale že život je nejen běh. Bez jakéhokoli speciálního vybavení, v běžných botaskách, v dlouhých plátěných kalhotách, jenom potvrzoval teorii Iva Domanského, že když se to umí, nezáleží na oblečení a na botách.
Nevím, co s ním je, o rok starší než já. Slyšel jsem, že kvůli rodině začal budovat kariéru v zaměstnání, šel do funkcí, ztloustl a snad i začal kouřit.
Už jsem ho nikdy neviděl ani s kloboučkem, ani jsem s ním už nikdy nepil rum.
A na závěr ještě diplom, důkaz, že úplně nekecám. Pokud někdo neví, co znamenalo VŽKG, tak to byly Vítkovické železárny Klementa Gottwalda.
V Beskydech jsem byl jako malé robě s rodiči, pak jednou na třídenním školním výletům, který nám zorganizovala v osmé třídě paní učitelka, která v té době už byla soudružka učitelka, ale zase tak úplně ne. Schizofrenní doba, dodnes na ten krásný výlet vzpomínám, jak tehdy dokázala přesvědčit nadřízené soudruhy o prospěšnosti takové cesty, nevím. Četl jsem v novinách o ní, že učí podle Makarenka, ve třídě nás učila, jak se společensky chovat k dámě, ne k soudružce.
Zeměpis mě vždycky bavil, měl jsem povědomí, že je nějaký Těšín, výraz Těšínské Beskydy byl pro mě novinkou.
Bývám občas hrdý na svou paměť, protože většinou se nenajde nikdo, kdo by mi moje cinty chtěl vyvracet.
Moje pýcha dostala pořádnou facku. Nevím, kde jsem opsal či vymyslel trasu, kudy jsme tehdy putovali. Přijeli jsme nočním rychlíkem z Prahy do Ostravy, dál pak osobákem na místo startu.
Rozházel jsem několik skříní, znásilňoval spoustu webů, aby mi ukázaly, kde jsme ve Vyšních Lhotách vystupovali z vlaku a proč byla železnice zrušená. Našel jsem informace o přistěhovaleckém táboře, o pivovaru v Nošovicích, ale vlak tu nejezdil ani za Rakouska. Možná ani za Žižky.
Mám v hlavě obrázek, jak jsme vystoupili z vlaku do deště a šli do kopce, asi na Prašivou, kam jinam. V makovici se mi malinko rozbřesklo, Dobratice. Dobratice pod Prašivou se jmenuje stanice dráhy. A ty Vyšní Lhoty tam musel napsat hloupý počítač.
Koukám na mapu, že jsme šli celý den po červené turistické značce, dokonce nejen první den.
Pršelo. Hodně. Beskydy jsou nádherné hory a pochopil jsem jedno, i díky návštěvám v dalších letech, je to jediné pohoří přes 1000 m v České republice, kde žije původní obyvatelstvo. Území nebylo postiženo masovým vystěhováváním. Možná ve slezské části něco bylo, ale proti jiným hraničním pohořím šlo o drobnost.
Málem mě šokovala vstřícnost personálu na horských chatách, z Krkonoš jsme byli zvyklí na určitou nafrněnost, tady nás málem nabádali, abychom jim v chatách udělali bordel, dokonce i v případě, když si někdo nic neporučil. Horská chata je útulek. Nikoliv jenom výdělek.
Šel jsem se svou partnerkou, s námi, myslím, další dva známí, kdo to byl, si nepamatuju. V první chatě, asi na Malé Prašivé se přidal podle přízvuku místní člověk, který si před deštěm chránil hlavu legračním kloboučkem. Objednal pět malých rumů.
Zůstal s námi celý den. Upovídaný, malinko se vytahoval, za kolik co uběhne, co už všechno vyhrál. Pochopitelně na dalších chatách byly další rundy od něj i od nás. vyprávěl, že na podzim poběží na Dobříši sto anglických mil a že je chce vyhrát.
Jinak příjemný parťák, tak jsme si říkali, jen kecej, jsme všichni promočení, kecy můžou v kombinaci s rumem zahřát. Trochu se usmíval, měl jsem dojem, že nás tahá za fusekli a baví se. Ostravák, který si myslí, že Pražáci všechno sežerou.
Celý den v dešti, snad jenom asi dva kiláky, kdy jsme sestupovali do cílových Mostů u Jablunkova, pršet přestalo.
Pořadatelé tvrdili, že předpověď na neděli hlásí slunečno.
Hned ráno obloha nabrala modrou barvu. Někdo pospíchal, aby stihl odpolední vlak a dostal se do Čech ještě večer. My byli domluvení, že pojedeme až v noci, zvláště když počasí se ukázalo nádherné.
Strašně těžká trasa. Nahoru dolů, žádné pohodlné cestičky, žádné otevřené chaty, teprve až na Velké Čantoryji, která už je nad Třincem.
Hora, ležící na hranici s Polskem, jež patřilo tehdy mezi naše přátele v rámci Varšavské smlouvy. Přes hranici ani krok, hlídali polští vojáci. Z polské strany jezdí nahoru lanovka, Poláci vyjeli lanovkou a koukali na nás skrz plot, jak sedíme u piva a nesmělo je ani napadnout, že by si dali pivo.
Nedělní trasa byla nádherná, nepospíchali jsme, myslím, že by to ani o moc rychleji nešlo, ve svých 29 letech jsem věřil, že se sem určitě znovu podívám. Ještě dvakrát jsem to šel, jednou s celou naší velkou rodinou, když jsme trávili dovolenou v Dolní Lomné blízko Jablunkova. Polští ochránci hranic nás vykázali ze své stezky, která byla schůdnější. V rámci takzvaného Českého kvadrantu jsem zde byl ještě jednou. Budu realista, asi se na Čantoryji už nepodívám.
Do cíle nedělní etapy jsme došli poslední dva půl hodiny před vypršením limitu. Čekal na nás hlavní pořadatel pan Olda Vrbský, rázovitý Ostravák, kterého jsem po dalších setkáních měl moc rád. Všichni pořadatelé asi už šli domů, byla neděle podvečer, my dost času na noční vlak. Měl pro nás pochopení.
Z pátku na sobotu noc ve vlaku v sedě, pak den v dešti, další noc ve spacáku na podlaze tělocvičny bez nějakých matrací, o kterých jsme prohlašovali, že jsou jen pro mastňáky, další den padesátka po extrémně těžké hřebenovce, noc ve vlaku, tuším, že do Pardubic vestoje, na nádraží v Praze kus buřta a do práce.
Vzpomínky žijí dodnes, kdybych si nepletl místo startu.
Málem jsem zapomněl na borce s kloboučkem ze soboty. Ptali jsme se v cíli pana Vrbského, kde je mu konec.
"Ten tu byl už v poledne. Břeťa je dobrý."
Břeťu Molatu jsem viděl až na podzim v Dobříši, kde doběhl 161 km první, hodinu před Ivem Domanským, který v cíli smutně seděl, už tušil, že skončila jeho suverenita. Břeťa byl několik let naprosto bez konkurence.
Inženýr chemie, jenž běhával s lehkostí a neustálým úsměvem, kterým zřejmě naznačoval, že bere běhání naprosto vážně, ale že život je nejen běh. Bez jakéhokoli speciálního vybavení, v běžných botaskách, v dlouhých plátěných kalhotách, jenom potvrzoval teorii Iva Domanského, že když se to umí, nezáleží na oblečení a na botách.
Nevím, co s ním je, o rok starší než já. Slyšel jsem, že kvůli rodině začal budovat kariéru v zaměstnání, šel do funkcí, ztloustl a snad i začal kouřit.
Už jsem ho nikdy neviděl ani s kloboučkem, ani jsem s ním už nikdy nepil rum.
A na závěr ještě diplom, důkaz, že úplně nekecám. Pokud někdo neví, co znamenalo VŽKG, tak to byly Vítkovické železárny Klementa Gottwalda.
