Na začátek: Dobře vím o tom, že se průměrná délka života za posledních dvacet let zvedla o..., o hodně. Každej rok je dobrej.
Zorganizovat slezinu všech ministrů zdravotnictví po roce 1989, autobus by nebyl úplně prázdný. Ať se všichni snažili, seč mohli, lékařská péče se přesto zlepšuje. Samosebou, nadávat se musí. Lékařky a lékaři, kromě toho, že mají určité znalosti, jsou taky jen lidi. Jako my ostatní.
Ten úvod jsem napsat musel, cítím potřebu si to u doktorů nejdřív vyžehlit. Stárnu a kdoví kdy...
Mám kamaráda. Bylo nám 14, když nás strčili do jedné třídy na průmyslovce. Vlastně jsme se spolu nikdy nepohádali, témata, ve kterých máme různé názory, necháváme stranou. Víme o své tvrdohlavosti a těžko bychom se přesvědčovali. Slušný kluk ze slušné rodiny to byl a je. Naskýtá se otázka, proč tedy kamarádí právě se mnou. Skoro si myslím, že díky tomu se i na něj chvílemi dívali ve škole skrz prsty. Nade mnou se totiž mávalo rukou.
Aby si někdo nemyslel, i do divadla jsme někdy zašli, na pivo víc, fotbal, hokej, vinárny. Něco chci napsat a pletou se mi zážitky jeden přes druhý. Útěk bez placení z Klášterní vinárny, vyhazov z Lucerna baru, kde jsme slavili jeho dvacáté narozeniny a já tam rozbil zrcadlo, byl by to dlouhý seznam.
Každý máme úplně jiné koníčky, já se sklonem k toulkám, on rybář jezdící na chatu u Labe do stejného místa od narození. Oženil se brzy, ale na pivo jsme zašli jednou, dvakrát, třikrát do roka. Jistota v mém životě, spoleh na něho je. Někdy jsme udělali piv třeba osm, devět, po letech jsme se ustálili na pěti, fotrové od rodin. Každý jiné zájmy, ale měli jsme o čem povídat.
V posledních letech už jsme se vítali slovy
"Ty vole, ty si ale tlustej, slepej, hluchej, chromej..." hezky jsme si říkali.
Ve čtvrtek zavolal.
"Nešel bys na pivko?"
"Zejtra?"
Domluveno.
Do Bráníka za mnou přijel. Bude chtít vypít čtyry, na pátý ho přemluvím. Tak to chodívá. Vylezl z tramvaje a oznamoval, že smí jenom jedno. Co blbne, ta jeho baba mu přece nikdy nic nezakazovala.
Do hospody jsme šli asi tři minuty, za tu chviličku na mne vychrlil nůši latinských výrazů z medicíny. On, který určitě dřív neznal latinský výraz pro kapra.
Nějaký amok ho chytil a šel si nechat změřit tlak. Po Vánocích, asi špatné svědomí. Našli mu všechny možné nemoci. Už u piva mi je vyjmenovával, asi o pěti jsem předtím neslyšel. Cukr, cholesterol, málem by mu začali léčit vypadávání vlasů. A co se do něj nastrkali různých hadiček, gumiček. Do všech možných a nemožných otvorů. Tak to stvořitel nemohl myslet, když nám ty otvory dělal. Dělá se mi zle.
"Ty, vole, co lezeš k doktorovi, když je ti prd?"
"Tlak si ale musíš nechat změřit, ty vole"
"Táta měl tak vysoký tlak, že celý zrudnul, když se naštval. Stačilo, když si pustil zprávy v televizi a objevil se na obrazovce bolševik, což bylo furt. A umřel v 86 po blbý operaci kýly."
"Ty nechodíš?"
"Nechodím, pohádal jsem se s doktorkou a jsem uraženej."
Teď na něj koukám, je pohublý, bodejť by ne, nemůže se pořádně nažrat. To zmizelý sádlo mu spíš závidím.
"Knedlík smím jeden a půl."
"Ty vole, tak si uřízni knedlík tlustší."
"My to vážíme."
Představa vážení porce knedlíků před obědem a dělá se mi ještě hůř..
"A co s tou půlkou, to ňák zašvindluješ, ne? Stejně na váhu nevidíš, slepoune."
"Manželka mi to váží."
"Dyť má léta, neříkej, že vidí dobře. Vona už blbě viděla, když s tebou tenkrát vlezla do postele."
"Jen počkej, až dostanou tebe. Dojdou ti kecy."
"Ty se bojíš?"
"Bojim."
Já taky, nechtěl bych o kamaráda tak brzy přijít. Kdyby si aspoň vybral rozumného doktora. Před pár lety jsem byl na prohlídce u známého lékaře, tedy známého z vinárny. Při EKG mi vyprávěl o ženských, dědek, hodně přes 70 mu tehdy bylo. Krev mi vzali, moč mi vzali a primář na výsledky hleděl a pořád něco psal. To dělají všichni lékaři, že? Dal mi nějaký prášky na tlak, na cholesterol a rady.
"Seš moc tlustej a nemusíš tolik chlastat. I když játra máš v pořádku. Kupodivu."
Uculoval se.
Pomyslel jsem si něco o tom, co se vlastně učí na medicíně. Na tohle mi stačí zrcadlo. Nebo pohled na spoustu zánovních kalhot ve skříni, které marně čekají, že je někdy obleču. Večer jsme si přiťukli vínem. Beztak mi návštěvu u něj vyjednala moje tehdejší přítelkyně, snad to měly být jakési zdravotní testy. Jako když se kupuje fotbalová hvězda.
Můj táta si jednou usmyslil, že to s ním jde z kopce a navštívil poměrně věhlasného profesora, aby mu potvrdil, že je nemocný. Onen profesor ho nechal absolvovat všechna ta vyšetření a závěr?
"Dědku, vždyť je vám 72, víte, jak jsou na tom některý lidi zle?"
Táta byl namíchnutý, že si z něj dělá srandu. Takoví jsou lékaři, které máme navštěvovat.
Dívám se na kamaráda, je mi ho líto, líčí mi svůj nynější jídelníček. Fuj. To není jídlo. Pivo si dal ještě jedno, prý mimořádně, zkouší, co to udělá. Malinká jiskřička naděje se mu v jinak smutném pohledu objevila.
Život se prodlužuje, má na tom velký podíl i prevence. Určitě by mě lékaři utloukli důkazy. Ale jo, věřím.
Páni doktoři! Tolik mi strašit kamaráda snad nemusíte! Je mu 66, může se polekat a trefí ho šlak. Nešlo by to nějak zařídit, aby aspoň štyry jsme si mohli dát? Vidíte přece, že jsem z pravidelných pěti slevil. Prosím...
Nebo se naseru!
Text byl zveřejněný 14.3.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1895 čtenářů, z nichž se 41 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 20.10.2010.
BLOG TÝDEN
Zorganizovat slezinu všech ministrů zdravotnictví po roce 1989, autobus by nebyl úplně prázdný. Ať se všichni snažili, seč mohli, lékařská péče se přesto zlepšuje. Samosebou, nadávat se musí. Lékařky a lékaři, kromě toho, že mají určité znalosti, jsou taky jen lidi. Jako my ostatní.
Ten úvod jsem napsat musel, cítím potřebu si to u doktorů nejdřív vyžehlit. Stárnu a kdoví kdy...
Mám kamaráda. Bylo nám 14, když nás strčili do jedné třídy na průmyslovce. Vlastně jsme se spolu nikdy nepohádali, témata, ve kterých máme různé názory, necháváme stranou. Víme o své tvrdohlavosti a těžko bychom se přesvědčovali. Slušný kluk ze slušné rodiny to byl a je. Naskýtá se otázka, proč tedy kamarádí právě se mnou. Skoro si myslím, že díky tomu se i na něj chvílemi dívali ve škole skrz prsty. Nade mnou se totiž mávalo rukou.
Aby si někdo nemyslel, i do divadla jsme někdy zašli, na pivo víc, fotbal, hokej, vinárny. Něco chci napsat a pletou se mi zážitky jeden přes druhý. Útěk bez placení z Klášterní vinárny, vyhazov z Lucerna baru, kde jsme slavili jeho dvacáté narozeniny a já tam rozbil zrcadlo, byl by to dlouhý seznam.
Každý máme úplně jiné koníčky, já se sklonem k toulkám, on rybář jezdící na chatu u Labe do stejného místa od narození. Oženil se brzy, ale na pivo jsme zašli jednou, dvakrát, třikrát do roka. Jistota v mém životě, spoleh na něho je. Někdy jsme udělali piv třeba osm, devět, po letech jsme se ustálili na pěti, fotrové od rodin. Každý jiné zájmy, ale měli jsme o čem povídat.
V posledních letech už jsme se vítali slovy
"Ty vole, ty si ale tlustej, slepej, hluchej, chromej..." hezky jsme si říkali.
Ve čtvrtek zavolal.
"Nešel bys na pivko?"
"Zejtra?"
Domluveno.
Do Bráníka za mnou přijel. Bude chtít vypít čtyry, na pátý ho přemluvím. Tak to chodívá. Vylezl z tramvaje a oznamoval, že smí jenom jedno. Co blbne, ta jeho baba mu přece nikdy nic nezakazovala.
Do hospody jsme šli asi tři minuty, za tu chviličku na mne vychrlil nůši latinských výrazů z medicíny. On, který určitě dřív neznal latinský výraz pro kapra.
Nějaký amok ho chytil a šel si nechat změřit tlak. Po Vánocích, asi špatné svědomí. Našli mu všechny možné nemoci. Už u piva mi je vyjmenovával, asi o pěti jsem předtím neslyšel. Cukr, cholesterol, málem by mu začali léčit vypadávání vlasů. A co se do něj nastrkali různých hadiček, gumiček. Do všech možných a nemožných otvorů. Tak to stvořitel nemohl myslet, když nám ty otvory dělal. Dělá se mi zle.
"Ty, vole, co lezeš k doktorovi, když je ti prd?"
"Tlak si ale musíš nechat změřit, ty vole"
"Táta měl tak vysoký tlak, že celý zrudnul, když se naštval. Stačilo, když si pustil zprávy v televizi a objevil se na obrazovce bolševik, což bylo furt. A umřel v 86 po blbý operaci kýly."
"Ty nechodíš?"
"Nechodím, pohádal jsem se s doktorkou a jsem uraženej."
Teď na něj koukám, je pohublý, bodejť by ne, nemůže se pořádně nažrat. To zmizelý sádlo mu spíš závidím.
"Knedlík smím jeden a půl."
"Ty vole, tak si uřízni knedlík tlustší."
"My to vážíme."
Představa vážení porce knedlíků před obědem a dělá se mi ještě hůř..
"A co s tou půlkou, to ňák zašvindluješ, ne? Stejně na váhu nevidíš, slepoune."
"Manželka mi to váží."
"Dyť má léta, neříkej, že vidí dobře. Vona už blbě viděla, když s tebou tenkrát vlezla do postele."
"Jen počkej, až dostanou tebe. Dojdou ti kecy."
"Ty se bojíš?"
"Bojim."
Já taky, nechtěl bych o kamaráda tak brzy přijít. Kdyby si aspoň vybral rozumného doktora. Před pár lety jsem byl na prohlídce u známého lékaře, tedy známého z vinárny. Při EKG mi vyprávěl o ženských, dědek, hodně přes 70 mu tehdy bylo. Krev mi vzali, moč mi vzali a primář na výsledky hleděl a pořád něco psal. To dělají všichni lékaři, že? Dal mi nějaký prášky na tlak, na cholesterol a rady.
"Seš moc tlustej a nemusíš tolik chlastat. I když játra máš v pořádku. Kupodivu."
Uculoval se.
Pomyslel jsem si něco o tom, co se vlastně učí na medicíně. Na tohle mi stačí zrcadlo. Nebo pohled na spoustu zánovních kalhot ve skříni, které marně čekají, že je někdy obleču. Večer jsme si přiťukli vínem. Beztak mi návštěvu u něj vyjednala moje tehdejší přítelkyně, snad to měly být jakési zdravotní testy. Jako když se kupuje fotbalová hvězda.
Můj táta si jednou usmyslil, že to s ním jde z kopce a navštívil poměrně věhlasného profesora, aby mu potvrdil, že je nemocný. Onen profesor ho nechal absolvovat všechna ta vyšetření a závěr?
"Dědku, vždyť je vám 72, víte, jak jsou na tom některý lidi zle?"
Táta byl namíchnutý, že si z něj dělá srandu. Takoví jsou lékaři, které máme navštěvovat.
Dívám se na kamaráda, je mi ho líto, líčí mi svůj nynější jídelníček. Fuj. To není jídlo. Pivo si dal ještě jedno, prý mimořádně, zkouší, co to udělá. Malinká jiskřička naděje se mu v jinak smutném pohledu objevila.
Život se prodlužuje, má na tom velký podíl i prevence. Určitě by mě lékaři utloukli důkazy. Ale jo, věřím.
Páni doktoři! Tolik mi strašit kamaráda snad nemusíte! Je mu 66, může se polekat a trefí ho šlak. Nešlo by to nějak zařídit, aby aspoň štyry jsme si mohli dát? Vidíte přece, že jsem z pravidelných pěti slevil. Prosím...
Nebo se naseru!
Text byl zveřejněný 14.3.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1895 čtenářů, z nichž se 41 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 20.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat