Snad mi nebylo ještě dvacet, když mi padly do rukou reprodukce obrazů Paula Cézanna. Často se opakující motiv. Hora Sainte Victoire.
Duší jsem byl vždycky tulák a ještě dnes si pustím na obrazovku mapy a cestuju. Prstem, ale ne, teď už kurzorem, po mapě.
Co mě asi mohlo napadnout, když jsem poprvé viděl Sainte Victoire Cézannovým pohledem? Vylézt na ní! Vložil jsem akci mezi sny. Maličkost mi bránila.
Moudrý strážce hranic nemohl přece dovolit, aby se kdejaký trumbera sebral a jel do kapitalistické Provence lézt na kopec. A kdo že to maloval? Cézanne? Byl to dělník nebo buržoust? Picasso ho obdivoval? Co namaloval tu holubici míru? Tak pozor, to se musí prověřit!
Tuhle situaci jsem si vymyslel, i když nic nebylo nemožné. Dobře jsem věděl, že můj sen se může splnit, až to praskne. Táta mi tvrdil, že to přece nemůže být navždycky, že musej jít do hajzlu, a hodně brzy, protože jsou to lumpové. Jo, mluvím o bolševicích. Brzy je výraz hodně relativní. Táta se dožil, bylo mu 82, už měl jenom radost.
Svět se otevřel, kvartýr byl zrovna plný dětí, peníze jsme neměli ani v matracích. Jako zaměstnanec dráhy jsem měl volnou jízdenku do Rakouska a Itálie i pro svoje děti. S batohem plným paštik jsem ukazoval dětem Alpy, Benátky, Veronu.
Velká rodina, velká radost, ale to by v tom byl čert, abych byl spokojený. Jednou budou děti velké, ještě si užiju. Na ten kopec vylezu! Dočkal jsem se, potomci už nestáli o můj doprovod, ten velký blázinec jsem jenom financoval.
Můžu vyrazit. Co se děje? Nějaký šmejd mi vyměnil tělo, nohy nechtěj z místa, tak pěkně kdysi běhaly. Objevil jsem, že mám klouby, kyčel, maminka, zkušená reumatička se mi posmívala:
"To máš z těch svejch pochodů, já vždycky říkala, že si cvok. Berle tě čekaj, možná vozejk. Třeba to máš po mně."
Myslela klouby, ne cvoka.
Ve svých 56 jsem si koupil kolo. Prý klouby tolik netrpí. Starý bicykl jsem odložil v roce 1971. Zdálo se mi tenkrát, že je na silnicích moc aut. Zase se mě napadá slovo relativní.
Jsou cestovky, které mají v nabídce cyklistické zájezdy, dovezou zájemce i s koly někam a ty šlapej, cyklisto! Devátý rok tak jezdím. V Provenci už jsem byl, ale cesta pod horou Sainte Victoire mě nenechala spát. Tam musím!
Moje spanilá jízda jižní Francií vůbec nebyla spanilá. Byla nad moje síly. O cestě bych chtěl ještě někdy napsat něco víc, teď mi jde jen o skalnatý masiv.
Silnice z Aix en Provence do le Tholonetu se nazývá jménem Cézannovým. Tudy umělec vyrážel pěšky nebo ho někdo svezl, jak kdy. Někdy tu i přespával. Asi věrně kopíruje průběh staré cesty, jen asfalt na ní před sto lety jistě nebýval. Kroutí se ve všech směrech, lemovaná nádhernou středomořskou flórou a najednou vykoukne. Hora. Skála. Přestože mám v hlavě obrazy i fotky, je to bomba. Krásně osvětlená odpoledním sluncem. Musím fotit. Za chvíli zmizí, za stromy, keře, za terénní vlnku. Několikrát. Pokaždé se objeví a pokaždé je jiná. Asi se mám těšit na to, jak na mě hora jukne.
Být malířem, těžko bych se rozhodoval, z kterého místa Saint Victoire malovat. Pochopil jsem, Cézanne nemohl jinak. Musel malovat úžasný objekt, chovající se jako chameleon. Musel ho malovat do nekonečna. Prý osmdesát vyobrazení existuje. Neměl digitální foťák jako já, jeho dílo bude známé ještě za sto a více let, moje fotky si prohlédnou známí a zmizí na internetu mezi biliony dalších fotek. 7 km do kempu, kde jsme ten den končili putování, mi trvalo hodinu a půl, nedalo se pospíchat.
Přiznání je polehčující okolnost. Bylo v tom i pivo. 6,80 za půllitr je dost málo, kdyby šlo o koruny. Vedro, že bych za pivo dal i království, mít ho jako Richard třetí. Když už ale sedím na zahradě Relais Cézanne, předpokládám, že pivo vychutnám spolu s pohledem na Saint Victoire. Schovala se, mrcha.
Naštěstí z překrásně umístěného kempu je vidět pořád. Vždyť se taky kemp jmenuje po ní. Nejzajímavější pohled je prý ráno, ovšem slunce vychází za horou a jak fotit proti slunci mým laciným Olympusem?
Splnil jsem si svůj sen? Nahoru jsem nevylez, to je fakt. Prý je to výstup sice pro normálního turistu, nesmí však trpět závratí. A je to tady, proto mi osud nedovolil škrábat se nahoru, chtěl mě uchránit. Že by nahoře byla víla, po které pasu už drahnou dobu? Spíš divoženka, v bouřce tam musí být mazec. Napadá mě Viktorka z Babičky Boženy Němcové, ale fuj, to jsem přehnal, po splavu nikde památky.
Pod horou Saint Victoire jsem projel a viděl ji z mnoha míst. Vyfotil jsem ji, sice ne osmdesátkrát, ale mnohokrát. Když jsem druhý den odjížděl směrem na východ do hroznýho kopce, tak jsem jí, holce, zamával. Přijel, viděl a odjel. Asi už tě živou neuvidím. Už se zase loučím.
Co bys vlastně chtěl, dědku plesnivej? Aby nad tebou brečeli?
Vílu? Tak dobře, stejně bys nevěděl, co s ní.
V poledne, za největšího žáru jsem seděl v Aix en Provence pod platany, hlad se okamžitě měnil na žízeň. Přemýšlel jsem, jestli je vhodné v takovém počasí a v takovém věku si dát pastis. Lékař by určitě zavrtěl hlavou. Pořád jen zakazujou. Naštěstí lékař nikde na dohled. Řeším další problém. Mám do tý hospody jít hned nebo až za chvilku? Přijela na kole, ježišmarjá, ta byla hezká. Hned pochopila, že se mnou musí mluvit rukama. Předvedla pumpičku a ukázala na svoje zadní kolo. Měla pár kilo i s bicyklem, určitě by dojela na poloprázdném. Znalecky jsem zkontroloval ventilek. Byl stejný jako můj. Klika. Mohl jsem s výrazem světáka, pro něhož prkotiny nestojí za řeč, vyndat z brašničky redukci, nasadit, napumpovat a hrdě se usmát. To musel být pohled. Ona se usmála, poděkovala, snad anglicky, bodejť by nadávala a frnk, byla v čudu. Pusu nedala, ani jako.
Text byl zveřejněný 18.7.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1599 čtenářů, z nichž 38 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 26.10.2010.
BLOG TÝDEN
Vyprávění z putování po Provenci pokračuje článkem, zveřejněným na blogu Týdne:
DEVĚT HEZKÝCH ROKŮ
V Praze na Pankráci zastavil autobus s pomalovaným vlekem. Vypadává z něj obsah, společnost na první pohled naprosto nesourodá. Všechny věkové kategorie, zamračenou tvář není vidět. Spíš probleskne únava. Kufry, batohy, tašky, krabice, spacáky, stany. Co všechno lidi potřebují na dvanáctidenní cestu do Francie? Podle počtu zavazadel hodně.
Vlek plný bicyklů se ryhle zbavuje svého obsahu. A ještě se rychle rozloučit s lidmi, které jsem před necelými dvěma týdny viděl většinou poprvé v životě. Potřást rukou, obejmout, usmát se a dodat:
"Tak zase někde někdy."
Patřím k nim a nechce se mi zrovna teď říkat do očí pravdu, že budu rád, uvidíme-li se, ale na takovém putování velice těžko. Nelíbilo se mi? Líbilo moc, pokaždé se nesejde tolik prima lidí na jedné hromadě. Lidi, kteří si chtějí užít dovolenou po svém, přijeli poznat, pobavit se, nepotřebují k zážitkům noblesní hotel, nehádají se, že si zaplatili pokoj s výhledem na moře a nedostali ho. Mnozí ani stan nestaví, spát se dá pěkně pod širákem. Mohl bych o tom vyprávět.
V roce 1971 jsem táhl 15 km nepojízdné kolo, doma ho hodil do sklepa a rozhodl se chodit pěšky. Doba, kdy cykloturista byl podivín, putovalo nás po republice pár zbytků. Zmizely opravny kol, na favorita se stálo ve frontě celou noc, dovážely se podivné stroje, ano, pověstné Ukrajiny nebo skládačky, na kterých bylo dobré zajet si na chalupě pro mlíko, víc od nich člověk nemohl chtít. I výplet kola jsem si dělal sám jen na koleně, náhradní díly se braly ze starých nepojízdných trosek. Nebylo divu, že se kolo čas od času rozsypalo.
V roce 2000 postoupila devastace mých kloubů tak daleko, že chytřejší než já mi doporučili plavání nebo cyklistiku. Pokud tedy mám zájem se nějak hýbat. Tak jsem se pokorně stal znovu cyklistou.
A začal jsem znovu putovat po zemích českých. Za hranice? Stačí se přihlásit a jet. Mezitím je pochopitelně placení. Nabídka mnoha cestovních kanceláří je hodně široká.
Po příjezdu z dovolené jsem si neměl s kým povídat. Byl jsem outsider, který neví, v které zemi, na jaké pláži je správné dlít. Mohl jsem jenom vyprávět o putování mezi kempy, o přejezdech, o nakládání a vykládání kol. O neskutečně krutých stoupáních ve vedrech, o žízni, o únavě, o bloudění. O hezkých večerech v kempu u piva či flašky vína s lidmi různých profesí, kteří měli v očích záblesky bláznovství, protože co jiného je taková dovolená?
Taková dovolená je taky putování hezkou neznámou krajinou, vesnicemi a městečky, o kterých jsem ještě včera věděl prd. Koupání nebo spíš svlažení u jezera, u mořské zátoky. Hospůdky, v kterých se žíznivý mění na spokojeného. Místní dobroty, které způsobí, že český šetřílek přiveze zpátky domů půl kufru českých konzerv. Venkovští hostinští, znuděně obsluhující dva štamgasty, se probudí pod náporem mnoha cyklistů, objevujících se odněkud, hulákajících neznámou řečí.
Zažil jsem venkovskou hospodu v horách na Sardinii, kde vedoucí zájezdu zdržovala rychlé, aby počkali na pomalé. Podařilo se jí ovládnout chcíplou hospodu, z obsluhující se stala rozesmátá ženská ochotná mluvit i česky. Mám ji ve vandrbuchu podepsanou, protože nemohla najít razítko, napsala ho ručně.
Jinde, v andaluském městečku, pingl, postavou podobný mně, lítal s talíři, nápoji takovým fofrem, že nemuseli kropit podlahu, protože byla postříkaná potem kulatého pána.
Do Francie jezdím rád. Často slýchávám, že Francouzi jsou arogantní, nechtějí mluvit jinak než francouzsky, nebo dokonce jsou v gastronomii konzervativní a jedli by jen francouzskou kuchyni, nad hamburgrem se ofrňují.
Který velký národ se nezdá menšímu arogantní? Dokonce hodně Slováků si tohle myslí o nás, Češích, ba i ti, kteří si nepřáli rozpad Československa. A co my jsme za velký národ? Francouzi prý málo jezdí do jiných zemí. Mají ve své zemi skoro všechno, hory, moře, nížiny, velké řeky, zámky, starobylé památky, Paříž, překrásná města a městečka. Nechce se jim mluvit jinak než francouzsky, ale také to není už úplná pravda. Francouzi a jídlo. Zaplaťpánbu za jejich tvrdohlavost. Kéž my bychom si dokázali vážit české kuchyně jako oni své.
Před pár lety jsem objevil zájezdy, kde autobus doveze osazenstvo do některého francouzského kempu, vysype všechno a odjede pryč. Dál se jede od kempu ke kempu na kolech. Zavazadla převáží dodávka s vlekem. Řidič vozidla se stává hlavní postavou zájezdu. Důležitější než skuteční průvodci. Nechci jmenovat, říkejme mu třeba Zdeněk. Ten tu má funkcí, že by mu David Rath záviděl. Blbé srovnání, Zdeněk skutečně pracuje.
 |
| ZDENĚK |
Vůbec, koho napadlo angažovat tohoto venkovského kluka? Ano je pořád klukem, i když něco pamatuje a má dospělou dceru. Od května do září mu vozí autobusy příděl kunčoftů, kteří tráví volný čas tímhle podivným způsobem. Nutno podotknout, že mu taky vozí basy českého piva, které Zdeněk ošetřuje v lednici tak, aby vyprahlí cyklisté měli po příjezdu to, co jejich organismus potřebuje. Že ne pivo? Vysvětlil nám to všem jeden z účastníků, že pivo je nejlepší nápoj na vyrovnání iontové dysbalance. Blíže nevysvětlil, stejně bych to nepochopil, ale mám další rozumný důvod k pití piva.
Zdeněk po snídani sbalí nádobí, složí stoly a lavice, naloží zavazadla, na lidi, kteří se snaží pomoci a svá zavazadla nakládají přímo do vleku, se dívá s podezíravým pohledem, ve kterém je možné číst: "Co mi to tam zase kurvíte? Radši už zmizte!" Přejede do dalšího kempu, všechno vybalí a vítá vyčerpané, hlavně, jak už řečeno, pivem. Skládací stoly a lavice jsou už připraveny na večerní posezení. Zlatý člověk.
Večeři si připraví každý sám. Někdo se cestou zastaví v nějaké příjemné restauraci. Osobně nevařím a pokud se cestou někde nenajím, po vyrovnání iontové dysbalance večeřím sýr a víno. Takové čtvtkilíčko ementálu a sedmička červeného udělá divy.
Pokud situace v kempu dovoluje, často objeví se kytara, někdy se potlach protáhne do nočních hodin. Většinu lidí jsem nikdy neviděl a povídat si s neznámými lidmi vždycky obohacuje, pokud nenarazím na vysloveného kreténa, kteří jsou na těchto zájezdech v drtivé menšině, zanedbatelní.
Zajímavá společnost lidí všech možných profesí. Letos mě zaujala živnostnice provozující věštírnu. Lékař, který se představil jako lékař na dovolené, ale když jeden z účastníků díky zákeřně vykukujícímu stanovému kolíku ztratil balanc a rozbil si hlavu, přestal mít dovolenou a ránu zašil, den předtím pomohl dívce s kolenem. Prostě lékař zůstane lékařem, i když je na dovolené. V duchu závidím, protože co by mohl kdokoliv chtít od zeměměřiče v důchodu jako jsem já.
 |
| MONT VENTOUX |
Průvodci jazykově i fyzicky výborně vybavení jedou taky na kole. Letos při putování Provencí jsem záviděl mladým, kteří jako vždycky byli motorem zábavy, jezdili nejtěžší trasy, přidávali si kilometry a kopce navíc. Jak bych byl rád s nimi hned druhý den při výjezdu na horu Mont Ventoux ve výšce 1910 m, kam se vyšplhali ti, co si můžou říkat cyklisti. Je to ten kopec, na který minulý týden vyjížděl peloton Tour de France a který tak skvěle vyjel Roman Kreuziger. Předloni bych to ještě zkusil. Večer, mírně ovíněný, jsem přemýšlel, že bych... Ráno jsem vylezl ze spacáku, spočítal kosti a svaly a pěkně jsem kopec objel. Stejně jsem i nižší kopce vyjížděl s velkou námahou, někdy i kolo tlačil.
Pokud má někdo představu o Provenci jako o území, kde je Avignon, Nimes, Arles, Camargue, mohl by se divit, že mluvím o kopcích. Ale i hornatá část, jakési podhůří Alp, je Provence. Krásná krajina. Trasa vedla mimo velká turistická centra, největším městem bylo Aix en Provence, v jehož blízkosti je hora Sainte Victoire. Ale to už jsem psal jinde.
"Ty seš dobrej."
"Neblbni, jezdí starší a líp."
"Dobře, jenže voni vypadaj jako sportovci, ale u tebe mám chuť zatleskat, když vylezeš na kolo."
Teď jsem všechno vychválil a musím se vrátit na začátek svého vyprávění. Těžko už někdy něco takového absolvuji. Proč? Ubývají síly. Nestačil jsem, ani vrstevníkům. Zázrak v mém věku se konat nebude. Zdeněk, se kterým už jsem putoval potřetí, mi říkal při loučení: "Tak za rok." Rád bych... To není žádná rezignace. Spíš reálný pohled na situaci. Najednou to nejde a taková námaha by byla přes míru. Překonat sám sebe - přenechám mladším.
Chtělo by se říci "Nikdy neříkej nikdy". Tahle otřepaná fráze, kterou zprofanovali odcházející politici, aby dali voličům na vědomí, že pokud by se bez nich začala republika hroutit, nechali by se uprosit a obětovali se, tak tahle fráze se nabízí, ale zůstanu při zemi. Cosi už jsem napsal o tom, jak se musíme s lecčíms rozloučit, abychom se mohli věnovat jiné činnosti, na kterou stačíme (zde) . Těm osmdesátiletým, oplývajícím neskutečnou energií, jejich fyzičku přeju, mají to trošku od Pána Boha.
Prožil jsem hezkých devět let, děkuju cestovkám, vzpomínám na přátelství, sice krátká, ale pěkná. Zůstaly vzpomínky, fotky.
Ležení na gauči nemám v plánu. V září snad Jeseníky, kde jsem nebyl nejmíň deset let, na kole čtyřicet. A vůbec - u nás je lepší a levnější pivo.
BLOG TÝDEN
Album s fotkami putování po Provenci
Žádné komentáře:
Okomentovat