Nikdy jsem nebyl úředníkem, proto mám jistotu. Za všechno můžou právě oni (ony). Představím si pěknou čtyřicátnici. Rád a s chutí. Dceru ráno odvedla k autobusu odjíždějícímu do školy v přírodě. Tři týdny. Těší, že si trochu odfrkne. Odpoledne přiběhne domů s myšlenkou, jaký hezký večer si s manželem udělají. Sami. Dobroty nakoupí, víno nakoupí. Manžel se zpozdí, po osmi pivech zachrápe na gauči. Při snídani vypráví veselé příhody z výčepu.
Ať už drží hubu, sud! Dneska je středa, od osmi do kanceláře polezou ty hnusný lidi se svejma pitomejma žádostma, těší se na konec návštěvních hodin.
Lidé chodící na úřad mají samosebou právo, aby s nimi bylo zacházeno slušně, aby se úředník ochotou umlátil, protože je placený i z daní onoho klienta, který dost často bývá spíš prosebníkem, případně vzteklounem hledícím, co by rozkopnul.
Takový člověk vtrhne na úřad s razancí nadrženého chlapa, dorazivšího domů, cestou od dveří sotva stačí vyzout jednu holinku a vrhne se na manželku, protože má právo.
Tenhle týpek v úřadě narazí na onu čtyřicátnici. Třaskavá směs může vzniknout i bez střelného prachu.
Nemusí být vždycky nejhůř.
Před 15 lety jsem začínal jako živnostník, chtěl jsem mít všechno v pořádku, úřadu jsem se bál. Dostal jsem předvolání na sociálku. Tam vůbec neseděla babizna s hrozivým pohledem, pod nímž se začnu kontrolovat, jestli nejsem ještě v pyžamu a mám-li čistý boty. Stvoření s krásnýma očima. Předložil jsem papíry, ona se nějakou dobu dívala do počítače, dnes bychom tomu počítač neříkali.
Začala být smutná a špitla:
"Já vás pozvala zbytečně, co mám dělat?"
Omluvila se slovně i očima. Začátečnice. Nestačila se zatím naučit, že za všechno může trouba, kterej tu mává papírama, ničemu rozumí a proč sem vlastně leze?
"Až mi budete vyměřovat nějaké penále, tak mi ho odpustíte."
Neřekl jsem jí, že si v jiné kanceláři zároveň vyřizuji přídavky na děti, její psí oči byly kouzelný. Ona začátečnice, já začátečník, kde jí asi je konec. Zůstala jí slušnost nebo se změnila? Tenkrát chápala, že pokazím-li něco, je dobré se omluvit.
Přišel čas, kdy maminka přestávala slyšet, už ani neotevřela, když zvonila listonoška přinášející důchod. Zařizoval jsem jí bankovní účet na poště, kam budou peníze putovat, já je budu pro ni vybírat. Vedoucí pošty to vzal jako prestižní záležitost a poštovní úřednice přišla ráno ještě před otevřením pošty za mámou domů, podepsali jsme všechno před ní a bylo vyřízeno. Děkoval jsem jí i vedoucímu, odpovědí bylo pokrčení ramen, to je přece samozřejmost.
Máma prolezla se svými nemocnými klouby za 20, možná 25 let všechny možné nemocnice, lázně. Měla neustále sbalenou tašku, v ní připravené čisté věci.
V roce 1999 mi její lékařka doporučila léčebný ústav, kde mámu nechají tři měsíce, určitě ji tam dají trochu dohromady, pak bude zase doma. Vyřizoval jsem nástup.
"Dejte pozor, aby měla platnou občanku, ti staří lidé je mají často propadlé, jsou pak potíže, některým sem chodí důchod."
"Mami, kde máš občanku? Musím se podívat."
"Co ty mě budeš kontrolovat? Já mám všechno v pořádku!"
Měla ji ve vždy připravené tašce. Občanka, červená knížečka, ještě v plátěných destičkách, v polokoženém futrálku, v pořádku, fotka z doby, kdy máma ještě zdaleka nebyla babičkou. Měla malou vadu, občanka, byla 28 let propadlá. Nevím, kolik je rekord, ale tohle je dost. Ve všech nemocnicích ji určitě musela předložit a nikdo se nevšimnul.
"Vidíš, jak na mě kašlete, vůbec se o mě nestaráte, napíšu to do Vlasty."
Do Vlasty psala pořád, hlavně tím vyhrožovala, v časopise byla rubrika, kde si stařenky stěžovaly, že jsou na ně mladí zlí.
"Když propadla legitimace, bylo ti osmapadesát."
"Zase jsem to zavinila já, všechno na mě svádíte. Jsem váš votloukánek."
Tenkrát občanky měla na starosti policie. Úřednice byla slušná, takové občanské průkazy už se nesmí prodlužovat, maminka musí mít nový. Fotky, atd., atd. Podat žádost můžete vy, ale na vydání si bude muset přijít sama.
Nechci provokovat řečmi, že to půjde těžko, hlavně, aby občanka byla hotová a pak uvidíme. Doma bylo focení. Máma se chystala od rána, vypulírovaná, učesaná. Udělal jsem několik fotek, nechal vyvolat, vybral jsem tu pravou a donesl odborníkům, kteří udělali nádherné fotky ve formátu tehdy předepsaném. Všechno stálo pět stovek, ale byl jsem pyšný a odešel hrdě na policii. Byla tam jiná úřednice než minule. Listovala ve staré občance, kroutila hlavou, zavolala chlapíka, zřejmě šéfa:
"Podívej se na datum narození."
"1913, no to je blbost, tu pani sem tahat nebudeme."
"Prodloužit to ale už dnes nesmíme. Paní nemá ani potvrzené české občanství."
To byla nutnost po dělení Československa.
"Tak tam napíšeme jiný datum, vždyť to po nás nikdo kontrolovat nebude. V šuplíku mám ještě to starý razítko."
A už se falšovalo.
"Podepište maminku, vy víte jak."
"Já jak začnu psát její jméno, napíšu to svým rukopisem a bude to k poznání."
Zavolala na kolegyni u vedlejšího stolu:
"Podepiš to. Pokud možno roztřesenou rukou."
Doklady byly vyrobeny, občanka opět po letech platná.
"Ty maminčiny fotky si nechte na památku, jsou hezký."
"Děkuju."
"Neděkujte, hlavně nás nepráskněte."
Maminka mě hned sprdla:
"Ty neumíš ani nic vyřídit, proč by mi dávali novou občanku, když mám tuhle v pořádku. Blbneš tu s fotografováním, to si vem nebo to vyhoď, mně se ty fotky nelíběj, nejsem na nich učesaná. Kdybys mi radši obstaral pořádnou kadeřnici. Škoda, že už táta umřel, ten vždycky zařídil všechno. Ty seš k ničemu."
Zkazit náladu mi nemohla. Můžu jednou být daleko horší. Dostavil se dobrý pocit z lidí, kteří klidně spáchali určitě přestupky, možná trestné činy. Jenom proto, že mají v hlavě mozek, snad i srdce na svém místě.
Dobrý právník by určitě vytvořil žalobu na ty policejní úředníky, nějaké překročení pravomoci, falšování úředních listin.
Tak. Teď jsem tomu dal. Chtěl jsem psát o tom, jak mě který úředník, učitelka, průvodčí, prodavačka naštvali. Naštvali. Mnohokrát. Kolikrát jsem se jenom kde pohádal...
Jak se k sobě chováme na ulici, řidiči na silnicích, cyklisti na cyklostezkách, houbaři v lese, pejskaři k nepejskařům a naopak, proč by měli být jiní právě úředníci? Máme úředníky, jaké si zasloužíme. A taky číšníky, prodavače, poslance...
Vytrhni si chlup z dlaně, když ho najdeš!
Nedávno jsem narazil na obálku, kde jsou tenkrát nepoužité fotky. Stačila troška dobré vůle, policajt, který nemá v hlavě nasraný jenom předpisy, aby zůstaly nepoužité, tenkrát.
Traduje se, že lidi mají ze všech tvorů nejvyvinutější mozek.
Text byl zveřejněn 27.6.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1700 čtenářů, z nichž se 45 líbil. Sem byl přesunut 25.10.2010.
BLOG TÝDEN
Ať už drží hubu, sud! Dneska je středa, od osmi do kanceláře polezou ty hnusný lidi se svejma pitomejma žádostma, těší se na konec návštěvních hodin.
Lidé chodící na úřad mají samosebou právo, aby s nimi bylo zacházeno slušně, aby se úředník ochotou umlátil, protože je placený i z daní onoho klienta, který dost často bývá spíš prosebníkem, případně vzteklounem hledícím, co by rozkopnul.
Takový člověk vtrhne na úřad s razancí nadrženého chlapa, dorazivšího domů, cestou od dveří sotva stačí vyzout jednu holinku a vrhne se na manželku, protože má právo.
Tenhle týpek v úřadě narazí na onu čtyřicátnici. Třaskavá směs může vzniknout i bez střelného prachu.
Nemusí být vždycky nejhůř.
Před 15 lety jsem začínal jako živnostník, chtěl jsem mít všechno v pořádku, úřadu jsem se bál. Dostal jsem předvolání na sociálku. Tam vůbec neseděla babizna s hrozivým pohledem, pod nímž se začnu kontrolovat, jestli nejsem ještě v pyžamu a mám-li čistý boty. Stvoření s krásnýma očima. Předložil jsem papíry, ona se nějakou dobu dívala do počítače, dnes bychom tomu počítač neříkali.
Začala být smutná a špitla:
"Já vás pozvala zbytečně, co mám dělat?"
Omluvila se slovně i očima. Začátečnice. Nestačila se zatím naučit, že za všechno může trouba, kterej tu mává papírama, ničemu rozumí a proč sem vlastně leze?
"Až mi budete vyměřovat nějaké penále, tak mi ho odpustíte."
Neřekl jsem jí, že si v jiné kanceláři zároveň vyřizuji přídavky na děti, její psí oči byly kouzelný. Ona začátečnice, já začátečník, kde jí asi je konec. Zůstala jí slušnost nebo se změnila? Tenkrát chápala, že pokazím-li něco, je dobré se omluvit.
Přišel čas, kdy maminka přestávala slyšet, už ani neotevřela, když zvonila listonoška přinášející důchod. Zařizoval jsem jí bankovní účet na poště, kam budou peníze putovat, já je budu pro ni vybírat. Vedoucí pošty to vzal jako prestižní záležitost a poštovní úřednice přišla ráno ještě před otevřením pošty za mámou domů, podepsali jsme všechno před ní a bylo vyřízeno. Děkoval jsem jí i vedoucímu, odpovědí bylo pokrčení ramen, to je přece samozřejmost.
Máma prolezla se svými nemocnými klouby za 20, možná 25 let všechny možné nemocnice, lázně. Měla neustále sbalenou tašku, v ní připravené čisté věci.
V roce 1999 mi její lékařka doporučila léčebný ústav, kde mámu nechají tři měsíce, určitě ji tam dají trochu dohromady, pak bude zase doma. Vyřizoval jsem nástup.
"Dejte pozor, aby měla platnou občanku, ti staří lidé je mají často propadlé, jsou pak potíže, některým sem chodí důchod."
"Mami, kde máš občanku? Musím se podívat."
"Co ty mě budeš kontrolovat? Já mám všechno v pořádku!"
Měla ji ve vždy připravené tašce. Občanka, červená knížečka, ještě v plátěných destičkách, v polokoženém futrálku, v pořádku, fotka z doby, kdy máma ještě zdaleka nebyla babičkou. Měla malou vadu, občanka, byla 28 let propadlá. Nevím, kolik je rekord, ale tohle je dost. Ve všech nemocnicích ji určitě musela předložit a nikdo se nevšimnul.
"Vidíš, jak na mě kašlete, vůbec se o mě nestaráte, napíšu to do Vlasty."
Do Vlasty psala pořád, hlavně tím vyhrožovala, v časopise byla rubrika, kde si stařenky stěžovaly, že jsou na ně mladí zlí.
"Když propadla legitimace, bylo ti osmapadesát."
"Zase jsem to zavinila já, všechno na mě svádíte. Jsem váš votloukánek."
Tenkrát občanky měla na starosti policie. Úřednice byla slušná, takové občanské průkazy už se nesmí prodlužovat, maminka musí mít nový. Fotky, atd., atd. Podat žádost můžete vy, ale na vydání si bude muset přijít sama.
Nechci provokovat řečmi, že to půjde těžko, hlavně, aby občanka byla hotová a pak uvidíme. Doma bylo focení. Máma se chystala od rána, vypulírovaná, učesaná. Udělal jsem několik fotek, nechal vyvolat, vybral jsem tu pravou a donesl odborníkům, kteří udělali nádherné fotky ve formátu tehdy předepsaném. Všechno stálo pět stovek, ale byl jsem pyšný a odešel hrdě na policii. Byla tam jiná úřednice než minule. Listovala ve staré občance, kroutila hlavou, zavolala chlapíka, zřejmě šéfa:
"Podívej se na datum narození."
"1913, no to je blbost, tu pani sem tahat nebudeme."
"Prodloužit to ale už dnes nesmíme. Paní nemá ani potvrzené české občanství."
To byla nutnost po dělení Československa.
"Tak tam napíšeme jiný datum, vždyť to po nás nikdo kontrolovat nebude. V šuplíku mám ještě to starý razítko."
A už se falšovalo.
"Podepište maminku, vy víte jak."
"Já jak začnu psát její jméno, napíšu to svým rukopisem a bude to k poznání."
Zavolala na kolegyni u vedlejšího stolu:
"Podepiš to. Pokud možno roztřesenou rukou."
Doklady byly vyrobeny, občanka opět po letech platná.
"Ty maminčiny fotky si nechte na památku, jsou hezký."
"Děkuju."
"Neděkujte, hlavně nás nepráskněte."
Maminka mě hned sprdla:
"Ty neumíš ani nic vyřídit, proč by mi dávali novou občanku, když mám tuhle v pořádku. Blbneš tu s fotografováním, to si vem nebo to vyhoď, mně se ty fotky nelíběj, nejsem na nich učesaná. Kdybys mi radši obstaral pořádnou kadeřnici. Škoda, že už táta umřel, ten vždycky zařídil všechno. Ty seš k ničemu."
Zkazit náladu mi nemohla. Můžu jednou být daleko horší. Dostavil se dobrý pocit z lidí, kteří klidně spáchali určitě přestupky, možná trestné činy. Jenom proto, že mají v hlavě mozek, snad i srdce na svém místě.
Dobrý právník by určitě vytvořil žalobu na ty policejní úředníky, nějaké překročení pravomoci, falšování úředních listin.
Tak. Teď jsem tomu dal. Chtěl jsem psát o tom, jak mě který úředník, učitelka, průvodčí, prodavačka naštvali. Naštvali. Mnohokrát. Kolikrát jsem se jenom kde pohádal...
Jak se k sobě chováme na ulici, řidiči na silnicích, cyklisti na cyklostezkách, houbaři v lese, pejskaři k nepejskařům a naopak, proč by měli být jiní právě úředníci? Máme úředníky, jaké si zasloužíme. A taky číšníky, prodavače, poslance...
Vytrhni si chlup z dlaně, když ho najdeš!
Nedávno jsem narazil na obálku, kde jsou tenkrát nepoužité fotky. Stačila troška dobré vůle, policajt, který nemá v hlavě nasraný jenom předpisy, aby zůstaly nepoužité, tenkrát.
Traduje se, že lidi mají ze všech tvorů nejvyvinutější mozek.
Text byl zveřejněn 27.6.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1700 čtenářů, z nichž se 45 líbil. Sem byl přesunut 25.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat