Deset dnů o bolševické zrůdnosti

Obžalovaní

Ano, deset dnů jsem bedlivě sledoval televizní dokument o procesu s Miladou Horákovou a dalšími.



Bylo mi sedm, když tenhle proces probíhal a psal jsem už o tom, psal jsem i o jiných zážitcích obyčejného člověka z budovatelských let. Tátovi jsem slíbil, když už měl přes osmdesát let, že budu říkat pravdu o padesátých letech, co jsem zažil a já to hned v prvním článku na blogu slíbil. Těžká věc, leccos přikryl čas, zapomíná se.


Televizní dokument se mi líbil, blbý výraz pro hnusárnu, o které pojednává, tedy zaujal mne.


V roce 1948 mi bylo pět, na žádné lidové milice se nepamatuju, ale vím, že táta přišel domů a říkal, že Masaryk spáchal sebevraždu. Jistě, šlo o Jana. Máma hned říkala, že ho zavraždili Rusové, že přijel do Prahy Zorin (sovětský diplomat) a ten, když někam přijede, vždycky se něco stane.


V papírech po tátovi jsem našel posudek na jednoho jeho kolegu, předválečného komunistu, který druhý den po smrti Jana Masaryka přinesl na komunistický výbor přeškrtanou a roztrženou členskou legitimaci, že vystupuje a žádal o této skutečnosti potvrzení. Nikdy z něj nic víc nedostali.


Tátu převedli ze sociální demokracie ke komunistům, ale tohle už jsem tu taky psal. Máma, bývalá služka, mu říkala:


"Komundíro, nezapomeň si vzít placku!"


Placka byl odznak KSČ, který byli po roce 1948 povinni členové nosit. Netrvalo to dlouho, oni sami se styděli být označkovaní jako dobytek. Škoda, že to postupně zaniklo. Bylo hodně členů, kteří v bydlišti dělali, jakože u nich nejsou a v práci by bez placky přišli o židli, tak ji vyndali z kapsy.


Sranda byla po pár letech, kdy už táta měl komunistickou epizodu dávno za sebou, ta placka odněkud vypadla a máma zase:


"Komundíro, vem si placku!"


Von byl táta někdy chudák.


Upozorňuju, že mluvím o svém dětství, tedy o první polovině padesátých let, kdy údajně mělo existovat budovatelské nadšení. Tedy ne o době normalizace, po druhém osvobození Rudou armádou. Skutečně poctivě o té době přemýšlím, setkám-li se s vrstevníky, občas je pumpnu o nějaký rozum. Když někdo byl věřící bolševik, tak už si nepamatuje.


Venkov byl zmrzačený násilným vytvářením JZD, ve fabrikách dostali slovo mluvkové, kteří plnili plán aspoň na 158%. Ti už pak nepracovali vůbec, ti chodili o práci přednášet a přebírat vyznamenání. Hrdinové socialistické práce. Já prostě ty zapálené komunisty potkával málo a navzájem jsme se upozorňovali:


"Bacha na něj, komouš!"


Bylo zvykem se těmhle lidem vyhýbat, rodiče bydleli v domě, který postavilo v roce 1932 družstvo typografů. Bylo tam kolem 60 bytů, táta se se všemi znal, tykal si s nimi a občas jsem slyšel poznámky typu:


"Blbec, za první republiky byl u agrárníků, umí hovno, teď je komunista."


Mámu lámala jedna soudružka ke vstupu do KSČ slovy:


"Že se nestydíte, vy nejste máma, vy nechcete bojovat za mír?"


Máminy průpovídky nemůžu zapomenout. Gottwald měl ve zvyku v projevech hodně protahovat slovo "aby". Říkal "Ááááby". A máma na to: "Ááááby si se neposral!"


Když ve čtyřiapadesátém porazili poprvé Rusové Kanadu, řval radostí akorát rozhlasový reportér, protože jinak by už příští rok řval jiný reportér. A když o rok později zase vyhrála Kanada, to bylo nadšení, mezi lidem prostým.


Přece jsem si tohle všechno nevymyslel, chodil jsem do normální školy, byl jsem pionýr, šátkovaný. Sice později než ostatní, ale vlastnil jsem ten hadr. Podívám se na fotku z páté třídy, kde jsou někteří v pionýrských krojích, poznávám v něm třeba kamaráda, který každou neděli chodil kolem nás s rodiči do kostela.


To nebylo žádné nadšení, to byl strach, normální lidský strach, často vyčůranost, ale báli jsme se. Máma taky chodila volit kandidáty Národní fronty, zřejmě ve volební místnosti zavřela pusu, jinak by ji sebrali. Lidé se báli a podle mne to začalo právě popravou doktorky Horákové.


Mnoho lidí mi říkalo, že ten dokument je zdlouhavý, že se to nedá vydržet. Jak se chci ale jinak dozvědět o té době? Pokud mě to tedy zajímá. Natočit půlhodinový film, kde bude pár známých frází?

Paní Kleinerová

Záběr Milady Horákové, notoricky známý, mi těžko poví víc. Mne zajímali i další odsouzení. Docela mě mrzí, že jsem si celý pořad nenahrál. Chtěl jsem vidět a slyšet, jak se ti lidé chovali, někteří zlomení, byli ochotní přiznat, že zapálili Národní divadlo nebo že Janu Žižkovi vyrazili to druhý voko. To nezesměšňuju. Slyšel jsem paní Kleinerovou, jak dvakrát poděkovala vyšetřovatelům, že s ní zacházeli dobře a omlouvala se, že tak dlouho zapírala a lhala. Přežila a mohla v roce 1968 mluvit o tom, co s ní dělali. Tři měsíce ji nutili podepsat něco, co nikdy neudělala, bití, sadistické vrážení jehel pod nehty, pak podepsala. Nedalo se vydržet.


Někteří, jako třeba Kalandra, se ke všemu přiznali, ale říkali to takovým způsobem, že bylo jasno. Prý věděl, že provazu neujde. Jeho mírně ironické chování bylo označeno zpupnost.


Závěrečné řeči obžalovaných, z nichž čišel normální lidský strach o život. Pan Přeučil, který také přežil, po letech říkal, jak se bál, dostanu špagát nebo ne?

Obecenstvo

Nedivím se soudruhu Filipovi, že mu vysílání pořadu vadilo. Těžko se dají zpochybnit zde vysílané záběry. Jen tak mimochodem, režii filmových záběrů měli Vojtěch Jasný a Karel Kachyňa. To nepíšu, abych je skandalizoval, dostali to asi jako práci.


Všichni obžalovaní a poté odsouzení určitě nemilovali komunistický režim, asi i činili něco proti. Ovšem za to se vraždí jen v totalitním režimu a ten, doufám, nikdo nechce, já určitě ne.


Nemám problémy se spaním, ale včera jsem usínal špatně. Možná hůř než paní Brožová - Polednová v kriminále, kam patřila už dávno.


Text byl zveřejněný 10.6.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1940 čtenářů, z nichž 60 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 25.10.2010.














BLOG TÝDEN