Kterej chlap miluje, když ho jeho manželka, družka, přítelkyně vezme a tahá ho po obchodech za účelem nákupu, ať zvedne ruku.
Koukám, že výsledek je nula.
Máma si mi jednou stěžovala, že s tátou se nakupovat nedá.
"Vlezem do jednoho krámu a dědek už začne, že by byla dobrá svačinka, už mě táhne na gulášek, na pivíčko a všechno mu tak chutná, že snad doma přestanu vařit. Ať si chodí na gulášek, na pivíčko do hospody, já budu bez práce."
Fakt je, že to má své výhody být sám, žádná ženská mě po kšeftech netahá, ale časem objevím skutečnost, že mi chybí ponožky, kapesníky, zdánlivě prkotiny, ale je smutné, když chybí.
Jak si ženy někdy u kafíčka navzájem stěžují:
"Ten můj pacholek, ten by beze mne shnil! Ten by se snad nepřevlíkal nikdy."
"Holka, horší než ten můj nikdo bejt nemůže."
Musím přiznat, že z děvčat netrčí nenávist, ony jsou rády, že ten jejich neshnije a že to bude hlavně jejich zásluha.
Tak aby si nikdo o mně nemyslel, že zahnívám, oholím se a obleču vše čisté, když už jdu mezi lidi. Stejně jsem hajzl, protože dnes jsou taky volby, vezmu to jedním vrzem, přece se nebudu fešákovat každý den.
Náhoda mě vehnala do obchoďáku, do kterého chodím stále, ani nevím, kam bych mohl chodit jinam. Mám kliku, výprodej, slevy 30%. Čím víc nakoupím, tím víc ušetřím. Geniální. Batoh mi pomalu nestačí. Kapesníky jsou české a tím evropské zboží končí. Ponožky z Turecka, to je jen kousek Evropy, Bangladéš a Čína už určitě v Evropě nejsou, na zeměpis jsem byl dobrej.
Mám takovou radost, že jsem ušetřil, skončím ve vinárně, jenom chvilku, nemůžu tu zatvrdnout, musím volit!
Doma se pochlubím nákupem synovi, který si něco mrmlal pod fousy, nevím, který z nás měl štěstí, že jsem mu nerozuměl.
Hrdě odcházím do volební místnosti. Po tom vínu, co jsem vypil, se cítím jako Evropan. Čistý, učesaný, vyčůraný.
Ve škole, kde volby probíhají od té doby, kdy ji v roce 1957 postavili, mě nevítá pionýrka jako kdysi, jenom šipka. Symbol, který pochopí i vůl. Sakra, mívali tu na dveřích seznam ulic, které do té třídy patřím. To tu chybí. Zeptám se. Ve třídě je snad osum lidí, já jsem devátý, jediný nejsem členem volební komise.
"Patřím sem?"
"Jaké máte číslo obvodu?"
Osobně si těžko pamatuju číslo svých bot.
"Nevím"
"Přece je to na té obálce."
"Já už ji vyhodil."
"Před volbami?"
"Vím, přece, koho chci volit, zbytek šel do kontejneru. Sběr třídím."
Byli tam v tý obálce i komunisti, ještě by se mi mohli doma rozmnožit a táta by mě ve snu nadával, co jsem to provedl v bytě, který si kdysi tak těžko pořizoval. Mravenci se taky množí.
Takhle jsem prolezl tři třídy, ještě dnes mám strach, že se ozve učitelka:
"Už zase jdeš pozdě!"
Na dědka jako já se všechny ženské usmívají, vidí, že obtěžovat asi nebude, fešák dlouho po sezóně, teď už spíš srandovní. Dnes mi připadalo, že se usmívají víc a všichni. Dokonce i ten kluk u notebooku. Nevím, k čemu mu byl, protože tam hledal moje jméno poměrně dlouho, snad bych ho našel dřív v papírovém telefonním seznamu. Nenašel nic. A přitom by najít měl, protože i já jsem ve třetí místnosti objevil, že právě sem patřím. Jiný volič tu nebyl, ani jsem nikoho jiného nepotkal. Za krásných úsměvů jsem hrdě určil směr, kterým by se podle mne Evropa měla dál ubírat.
Proč se ti blbci všichni tak smáli? To ze mne měli takovou radost? Prohlížel jsem se, už před školou.
Pokud někdo tipuje, že jsem měl rozepnutý poklopec, tak uhodl.
O chvíli později jsem potkal sousedku s dcerou. Teprve šla volit. Moc hezká paní a má dvě dcery, které vypadají, že budou zrovna tak hezké. Chudák manžel a táta. On ale vypadá, že to zvládne. Tváří se tak... říká se tomu "Být nad věcí"
Ještě, že už jsem byl společensky upravený, volební komise je mi ukradená, ale sousedku přece jenom vidím častěji. To jsem si odfouk.
Jsem rád, že hlas neupraveného Evropana je rovnoprávný s ostatními. Jsem pyšný!
Každý musí uznat, že si teď zasloužím delší dovolenou.
Koukám, že výsledek je nula.
Máma si mi jednou stěžovala, že s tátou se nakupovat nedá.
"Vlezem do jednoho krámu a dědek už začne, že by byla dobrá svačinka, už mě táhne na gulášek, na pivíčko a všechno mu tak chutná, že snad doma přestanu vařit. Ať si chodí na gulášek, na pivíčko do hospody, já budu bez práce."
Fakt je, že to má své výhody být sám, žádná ženská mě po kšeftech netahá, ale časem objevím skutečnost, že mi chybí ponožky, kapesníky, zdánlivě prkotiny, ale je smutné, když chybí.
Jak si ženy někdy u kafíčka navzájem stěžují:
"Ten můj pacholek, ten by beze mne shnil! Ten by se snad nepřevlíkal nikdy."
"Holka, horší než ten můj nikdo bejt nemůže."
Musím přiznat, že z děvčat netrčí nenávist, ony jsou rády, že ten jejich neshnije a že to bude hlavně jejich zásluha.
Tak aby si nikdo o mně nemyslel, že zahnívám, oholím se a obleču vše čisté, když už jdu mezi lidi. Stejně jsem hajzl, protože dnes jsou taky volby, vezmu to jedním vrzem, přece se nebudu fešákovat každý den.
Náhoda mě vehnala do obchoďáku, do kterého chodím stále, ani nevím, kam bych mohl chodit jinam. Mám kliku, výprodej, slevy 30%. Čím víc nakoupím, tím víc ušetřím. Geniální. Batoh mi pomalu nestačí. Kapesníky jsou české a tím evropské zboží končí. Ponožky z Turecka, to je jen kousek Evropy, Bangladéš a Čína už určitě v Evropě nejsou, na zeměpis jsem byl dobrej.
Mám takovou radost, že jsem ušetřil, skončím ve vinárně, jenom chvilku, nemůžu tu zatvrdnout, musím volit!
Doma se pochlubím nákupem synovi, který si něco mrmlal pod fousy, nevím, který z nás měl štěstí, že jsem mu nerozuměl.
Hrdě odcházím do volební místnosti. Po tom vínu, co jsem vypil, se cítím jako Evropan. Čistý, učesaný, vyčůraný.
Ve škole, kde volby probíhají od té doby, kdy ji v roce 1957 postavili, mě nevítá pionýrka jako kdysi, jenom šipka. Symbol, který pochopí i vůl. Sakra, mívali tu na dveřích seznam ulic, které do té třídy patřím. To tu chybí. Zeptám se. Ve třídě je snad osum lidí, já jsem devátý, jediný nejsem členem volební komise.
"Patřím sem?"
"Jaké máte číslo obvodu?"
Osobně si těžko pamatuju číslo svých bot.
"Nevím"
"Přece je to na té obálce."
"Já už ji vyhodil."
"Před volbami?"
"Vím, přece, koho chci volit, zbytek šel do kontejneru. Sběr třídím."
Byli tam v tý obálce i komunisti, ještě by se mi mohli doma rozmnožit a táta by mě ve snu nadával, co jsem to provedl v bytě, který si kdysi tak těžko pořizoval. Mravenci se taky množí.
Takhle jsem prolezl tři třídy, ještě dnes mám strach, že se ozve učitelka:
"Už zase jdeš pozdě!"
Na dědka jako já se všechny ženské usmívají, vidí, že obtěžovat asi nebude, fešák dlouho po sezóně, teď už spíš srandovní. Dnes mi připadalo, že se usmívají víc a všichni. Dokonce i ten kluk u notebooku. Nevím, k čemu mu byl, protože tam hledal moje jméno poměrně dlouho, snad bych ho našel dřív v papírovém telefonním seznamu. Nenašel nic. A přitom by najít měl, protože i já jsem ve třetí místnosti objevil, že právě sem patřím. Jiný volič tu nebyl, ani jsem nikoho jiného nepotkal. Za krásných úsměvů jsem hrdě určil směr, kterým by se podle mne Evropa měla dál ubírat.
Proč se ti blbci všichni tak smáli? To ze mne měli takovou radost? Prohlížel jsem se, už před školou.
Pokud někdo tipuje, že jsem měl rozepnutý poklopec, tak uhodl.
O chvíli později jsem potkal sousedku s dcerou. Teprve šla volit. Moc hezká paní a má dvě dcery, které vypadají, že budou zrovna tak hezké. Chudák manžel a táta. On ale vypadá, že to zvládne. Tváří se tak... říká se tomu "Být nad věcí"
Ještě, že už jsem byl společensky upravený, volební komise je mi ukradená, ale sousedku přece jenom vidím častěji. To jsem si odfouk.
Jsem rád, že hlas neupraveného Evropana je rovnoprávný s ostatními. Jsem pyšný!
Každý musí uznat, že si teď zasloužím delší dovolenou.
Žádné komentáře:
Okomentovat