"Dělej všechno, jako by to bylo naposledy, dej si záležet!"
Říkal mi kdysi dávno starej mazavka, pomalu cucal kdovíkolikátý pivo.
"Dědku, drž kušnu, mě nepumpneš", myslel jsem si a rychle do sebe zvrhnul svoje pivo na zalití rumu.
Život je dlouhej, všechno stihnu, otáčet se nebudu, ještě bych zakop.
A tak se stalo, že jsem poprvé v životě vyklusal na Kralický Sněžník, pěknej kopec, no prosím, je tu vidět do kraje, rozhlednu, kterou kdysi dávno postavili Němci, Poláci už zbourali, zbyla hromada šutrů, to jsou celí voni. Rychle jsem musel seběhnout do údolí, tam bude hospoda, napít se, než začnu lézt na další kopec. A v záznamech přibyla čárka. Hovory o této hoře jsem později sledoval pokrčením ramen a mávnutím rukou, pěkný, už jsem tam byl.
Nočním vlakem do Košic, stokilometrový pochod. Slovenské Rudohorie. Nahoru, dolů, jen tak nalehko v botaskách, bez batohu, v ruce síťovku, v ní dvě tatranky a mapa. Oběd v Gelnici. Chvíli sníh, chvíli slunce, byl duben. V cíli obdiv pořadatelů, dobrej Pražák, panáky mi nalili i jinak skvělí byli, krásnou knihu s věnováním dali, mám ji doma schovanou, skromnost a ledabylost jsem už musel předstírat. Hřeben, po kterém jsem sbíhal do města, byl krásný, minul jsem chatu, aniž jsem se podíval dovnitř. Ujel by mi vlak, zítra musím být jinde.
Tak to jelo týden co týden. Na zastávky, na rozhlížení nebyl čas. Byl by nesmysl tvrdit, že jsem nic neviděl. Viděl jsem toho moc, ale málo vychutnával. Tak jako národy jihoevropské si umí užít jídlo, pití a my do sebe naládujeme pět knedlíků, šestej neseme v ruce k autu, málem spolkneme klíčky, protože jsou taky od svíčkový a ještě přitom stihneme sedum věcí. A takhle jsem vedl nejen turistický život.
I socialismus jsme budovali, ten, pravda, volněji. Bolševik nám zakázal lézt přes plot, maximálně dovolil čuchnout a zpátky do boudy. Však jelenům v oborách taky nic nechybí. Skákali jsme podle možností a někam pospíchali. Bůhvíkam a nechtěli jsme slyšet, že někde v dáli čeká smrtka s kosou. Těch lidí, co je před námi, to je průvod, to je nějakejch funusů, než přijde řada zrovna na mne...
Dobře, že mě potkaly děti, moje vlastní. Nikdy jsem si neužil přírodních i jiných krás tolik jako v době, kdy jsme naše potomky tahali, kde jen to bylo možné i nemožné. Musel jsem na ně čekat, ukazovat jim, vysvětlovat a vychutnával jsem díky zastavení. Prožít okamžik, který se nikdy nevrátí.
I děti stárnou. Zdrhly s kamarády, nerozloučily se, sotva zamávaly. Jako já kdysi.
Blížila se šedesátka, vzpomněl jsem si na onoho opilce, který mi řekl moudro, jež se na vysokých školách nepřednáší.
Nohy už tolik nechtěly, tělo víc váží. Pochopil jsem, že všechno na světě už neuvidím. Nelze mít všechno. Mám zalézt a oblažovat své okolí z gauče? Osud mi nenadělil takovou povahu. Vylezu někam či vyjedu, už pomalu, rychlost je přece pro blázny!
Bože, jak rád bych byl bláznem! Nejde to a tak musím zastavit a podívat se.
"Vole, co když tohle už neuvidíš, nepospíchej!"
Jak jsem vděčný za tenhle hlas. V rámci možností se valím dostupnou krajinou a loučím se.
Mám toho hodně na loučení. Určitě všechno nestihnu. Ani cimrmanovský smrťák by se nedal tolik moc ukecat. Při loučení totiž potkávám hodně nového, zážitky přibývají, je to koloběh.
Tátovi bylo 86, když mi líčil, že včera šel do cukrárny pro dorty. Naštvali ho, to ať si sežerou sami. Takovej sajrajt. Nic neuměj, břídilové posraný.
Do cukrárny to je100 metrů.
"Byl pryč půldruhý hodiny", říkala máma. "Furt se zastavoval, votáčel, rozhlížel, dědek jeden zvědavej".
Zvědavej byl, málo už vycházel. Jakoby tušil, loučil se s ulicí, kde bydlel přes padesát let.
Vyprávěl mi to, rudý vzteky, v očích radost, že bez pomoci do cukrárny došel. O jedné holi. V životě už mě tam neuviděj. Blbou pravdu řek.
Přesně za týden, v neděli po obědě, čekal na mě, nesl jsem mu minerálky do nemocnice, kam narychlo musel na drobnou operaci. Usnul. Minerálky už musel vypít někdo jiný. Já šel na panáka, doktor mi chtěl cpát prášek.
Maminka naproti tomu usínala dva roky. Ztrácela paměť, někdy si vzpomněla, někdy na mne koukala, oči jí těkaly a bylo vidět, že přemýšlí jako mimino, co je tohle, co zas tohle? Už jedla jen smetanový jogurt, pila kafe a Prazdroj. Krmil jsem ji a běda, když byl jogurt obyčejný, pivo ne z Plzně. Prskala, plivala. O kafi řekla, že to je voda od nádobí. Měla přivřené oči, ale chuťové buňky fungovaly. Byla mlsná. Nakonec jsem do ní lil už jen pivo, měla při tom blažený úsměv. Možná se loučila s plzeňským.
Dostal jsem se do pěkný nostalgie, jak se z toho teď vyhrabu? Vlastně proč, kam bych se hrabal? Krizi středního věku jsem zapomněl prožít, o smyslu života nepřemýšlím, život mi byl dán, abych ho žil, nechal jiné žít. Svět se přede mnou nepodělá. Jíst můžu, pít můžu, snad nepuknu, občas i něco pochopím, pokud zrovna nejde o politiku.
Ještě bych se jednou chtěl vyštrachat na Kraličák. První pořádná hora, na kterou jsem kdy vylezl, vynesu si tam lahvový, slibuju, že si sednu a dvě hodiny se budu rozhlížet. I v mlze.
Musím se přece rozloučit!
Když budete hodný, děti, ukážu vám fotky.
Text byl zveřejněný na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2127 čtenářů, z nichž 61 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 22.10.2010.
BLOG TÝDEN
Říkal mi kdysi dávno starej mazavka, pomalu cucal kdovíkolikátý pivo.
"Dědku, drž kušnu, mě nepumpneš", myslel jsem si a rychle do sebe zvrhnul svoje pivo na zalití rumu.
Život je dlouhej, všechno stihnu, otáčet se nebudu, ještě bych zakop.
A tak se stalo, že jsem poprvé v životě vyklusal na Kralický Sněžník, pěknej kopec, no prosím, je tu vidět do kraje, rozhlednu, kterou kdysi dávno postavili Němci, Poláci už zbourali, zbyla hromada šutrů, to jsou celí voni. Rychle jsem musel seběhnout do údolí, tam bude hospoda, napít se, než začnu lézt na další kopec. A v záznamech přibyla čárka. Hovory o této hoře jsem později sledoval pokrčením ramen a mávnutím rukou, pěkný, už jsem tam byl.
Nočním vlakem do Košic, stokilometrový pochod. Slovenské Rudohorie. Nahoru, dolů, jen tak nalehko v botaskách, bez batohu, v ruce síťovku, v ní dvě tatranky a mapa. Oběd v Gelnici. Chvíli sníh, chvíli slunce, byl duben. V cíli obdiv pořadatelů, dobrej Pražák, panáky mi nalili i jinak skvělí byli, krásnou knihu s věnováním dali, mám ji doma schovanou, skromnost a ledabylost jsem už musel předstírat. Hřeben, po kterém jsem sbíhal do města, byl krásný, minul jsem chatu, aniž jsem se podíval dovnitř. Ujel by mi vlak, zítra musím být jinde.
Tak to jelo týden co týden. Na zastávky, na rozhlížení nebyl čas. Byl by nesmysl tvrdit, že jsem nic neviděl. Viděl jsem toho moc, ale málo vychutnával. Tak jako národy jihoevropské si umí užít jídlo, pití a my do sebe naládujeme pět knedlíků, šestej neseme v ruce k autu, málem spolkneme klíčky, protože jsou taky od svíčkový a ještě přitom stihneme sedum věcí. A takhle jsem vedl nejen turistický život.
I socialismus jsme budovali, ten, pravda, volněji. Bolševik nám zakázal lézt přes plot, maximálně dovolil čuchnout a zpátky do boudy. Však jelenům v oborách taky nic nechybí. Skákali jsme podle možností a někam pospíchali. Bůhvíkam a nechtěli jsme slyšet, že někde v dáli čeká smrtka s kosou. Těch lidí, co je před námi, to je průvod, to je nějakejch funusů, než přijde řada zrovna na mne...
Dobře, že mě potkaly děti, moje vlastní. Nikdy jsem si neužil přírodních i jiných krás tolik jako v době, kdy jsme naše potomky tahali, kde jen to bylo možné i nemožné. Musel jsem na ně čekat, ukazovat jim, vysvětlovat a vychutnával jsem díky zastavení. Prožít okamžik, který se nikdy nevrátí.
I děti stárnou. Zdrhly s kamarády, nerozloučily se, sotva zamávaly. Jako já kdysi.
Blížila se šedesátka, vzpomněl jsem si na onoho opilce, který mi řekl moudro, jež se na vysokých školách nepřednáší.
Nohy už tolik nechtěly, tělo víc váží. Pochopil jsem, že všechno na světě už neuvidím. Nelze mít všechno. Mám zalézt a oblažovat své okolí z gauče? Osud mi nenadělil takovou povahu. Vylezu někam či vyjedu, už pomalu, rychlost je přece pro blázny!
Bože, jak rád bych byl bláznem! Nejde to a tak musím zastavit a podívat se.
"Vole, co když tohle už neuvidíš, nepospíchej!"
Jak jsem vděčný za tenhle hlas. V rámci možností se valím dostupnou krajinou a loučím se.
Mám toho hodně na loučení. Určitě všechno nestihnu. Ani cimrmanovský smrťák by se nedal tolik moc ukecat. Při loučení totiž potkávám hodně nového, zážitky přibývají, je to koloběh.
Tátovi bylo 86, když mi líčil, že včera šel do cukrárny pro dorty. Naštvali ho, to ať si sežerou sami. Takovej sajrajt. Nic neuměj, břídilové posraný.
Do cukrárny to je100 metrů.
"Byl pryč půldruhý hodiny", říkala máma. "Furt se zastavoval, votáčel, rozhlížel, dědek jeden zvědavej".
Zvědavej byl, málo už vycházel. Jakoby tušil, loučil se s ulicí, kde bydlel přes padesát let.
Vyprávěl mi to, rudý vzteky, v očích radost, že bez pomoci do cukrárny došel. O jedné holi. V životě už mě tam neuviděj. Blbou pravdu řek.
Přesně za týden, v neděli po obědě, čekal na mě, nesl jsem mu minerálky do nemocnice, kam narychlo musel na drobnou operaci. Usnul. Minerálky už musel vypít někdo jiný. Já šel na panáka, doktor mi chtěl cpát prášek.
Maminka naproti tomu usínala dva roky. Ztrácela paměť, někdy si vzpomněla, někdy na mne koukala, oči jí těkaly a bylo vidět, že přemýšlí jako mimino, co je tohle, co zas tohle? Už jedla jen smetanový jogurt, pila kafe a Prazdroj. Krmil jsem ji a běda, když byl jogurt obyčejný, pivo ne z Plzně. Prskala, plivala. O kafi řekla, že to je voda od nádobí. Měla přivřené oči, ale chuťové buňky fungovaly. Byla mlsná. Nakonec jsem do ní lil už jen pivo, měla při tom blažený úsměv. Možná se loučila s plzeňským.
Dostal jsem se do pěkný nostalgie, jak se z toho teď vyhrabu? Vlastně proč, kam bych se hrabal? Krizi středního věku jsem zapomněl prožít, o smyslu života nepřemýšlím, život mi byl dán, abych ho žil, nechal jiné žít. Svět se přede mnou nepodělá. Jíst můžu, pít můžu, snad nepuknu, občas i něco pochopím, pokud zrovna nejde o politiku.
Ještě bych se jednou chtěl vyštrachat na Kraličák. První pořádná hora, na kterou jsem kdy vylezl, vynesu si tam lahvový, slibuju, že si sednu a dvě hodiny se budu rozhlížet. I v mlze.
Musím se přece rozloučit!
Když budete hodný, děti, ukážu vám fotky.
Text byl zveřejněný na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2127 čtenářů, z nichž 61 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 22.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat