Nevlezl jsem na led, pár let předtím jsem viděl prolomený led pod klouzající se dvojicí, zoufalý křik, volání o pomoc. Bylo tam hodně lidí, vytáhli je, nikdo se neutopil, ale já ten křik slyším pořád. Zbyl nepříjemný pocit, jenž jsem míval i v době, kdy jsem chodil se svými dětmi bruslit na rybník. Něco podobného jako závrať, dobře znám.
Byl jsem u zamrzlé řeky sám, bez kamarádů. Jedenáctiletý, obě páté třídy ze školy Na Pekařce odjely do školy v přírodě. Nesměl jsem s nimi pro nepříjemné zdravotní problémy. Měsíc v jiné škole, v jiné třídě, mezi neznámými dětmi, o zážitky jsem se mohl podělit jen s rodiči.
"Hlavně nikam nelez, pamatuješ tenkrát... " Tak jsem neříkal nic.
Se spolužákem jsem si kupoval noviny, o přestávkách, po vyučování i při něm, jsme spolu pročítali kdejaký sportovní výsledek, ba jsme si ty veledůležité opisovali do sešitů, které nám rodiče kupovali v domnění, že je to snad na počty nebo podobné hlouposti. Těžko nás mohl někdo přesvědčit, že je něco důležitějšího než běh Emila Zátopka nebo gól v brance soupeře. I v současnosti je takových fandů hodně, a bývá jim často i víc než 11 a skáčou...
V době mého měsíčního osamění jsem narazil na článek v novinách, celou stránku zabíral. A tam fotka rozesmátého sportumilovného kamaráda v kulichu. Školy v přírodě byla novinka, musely se zdůraznit výdobytky socialismu. Byla tam i jiná fotka. Paní učitelka, která vyučovala v sousední třídě. Rozhovor s ní o tom, že učí podle Makarenka. Nikdy jsem nestudoval metody tohoto sovětského pedagoga, ale otravovali nás s ním tolik, že jsme si ho zařadili mezi jiná esa jako byli třeba Mičurin, Lysenko, Jabločkov, Lydia Korabelniková, plejáda jmen, která nás, slušně řečeno, srala. Dětský rozum si vedle nich nespravedlivě zařadí třeba Puškina nebo Čajkovského. Taky Rusáci. Jediné mi utkvělo mi v paměti, že podle Makarenka se nemají děti fackovat, mí rodičové asi četli jinou literaturu.
V naší třídě jsme se téhle učitelce pošklebovali, neměli jsme v lásce ani její žáky. Byli moc slušní, žádná sranda s nimi nebyla, fotbal neuměli, lézt do cizích zahrad na ovoce taky ne, snad se jenom učili a poslouchali.
Ta učitelka je začala učit sedmileté ve druhé třídě, v páté s nimi neskončila, přešla, dnešní terminologií, na druhý stupeň, dovedla je jako třídní až do osmičky, kdy měla před sebou bandu čtrnáctiletých. Neslyšel jsem nikdy o takovém případu. Celou svou třídu převedla do jiné školy, některé děti jí zmizely jinam, přesunovalo se a já se s několika dalšími octl mezi vzornými z áčka. Nevím, jestli si mě paní učitelka vybrala nebo to byla náhoda. S prospěchem jsem problémy neměl, s chováním...
Hned mě posadila vedle šprta, který nikdy neměl na vysvědčení jinou známku než jedničku, nadaný houslista, podle svých rodičů měl před sebou velkou kariéru muzikanta. Asi měl mít na mne vliv. S tímhle "změkčilým" hochem jsem se brzy spřátelil, užasl jsem, co v něm vězí. Dotáhl to na dvojku z chování dřív než já. Od sedmé třídy už jsme byli každý v jiné třídě, kupodivu přeložili jeho. Když později hrál v orchestru Národního divadla, párkrát jsme se spolu opili.
Nijak jsem třídní učitelku nemiloval, vlastně nevím proč. Byla přísná, ale patrně spravedlivá. V jejích hodinách byl klid, blbosti se nekonaly. Dvojky z chování by mi určitě dával každý jiný. Chválila mě za diktáty, ty mi šly, od přírody. Vsadil jsem se jednou, že příště dostanu kouli. Co jsem vyhrál, si už nepamatuju. Asi šumák nebo mejdlíčko, eskymo, prostě hovadinu. Paní učitelka se jen smutně zeptala, jestli jsem to udělal schválně. Samosebou že ne. Skoro mávla rukou, věděla. Některé moje činy, jako třeba nadávky Sovětskému Svazu řešila přímo s tátou, na ředitelství školy s tím nemohla.
Neuměl jsem se prát, byl ve třídě kluk, který toho využíval a pořád mě fyzicky týral, říká se tomu dnes šikana, ne? Bál jsem se ho, jednou strach někam zmizel a já mu jí fláknul. Šikovně. Rozbil jsem mu jednou ranou nos a ještě oko. Krvácel, mě bylo na blití jako pokaždé, vidím-li krev. Paní učitelka vešla do třídy.
"Co se ti stalo?"
"Spadl jsem na roh lavice."
Obrátila se do třídy:
"Kdo mu to udělal?"
Zvednul jsem ruku, stejně by to někdo vyslepičil. Znala své žáky, věděla asi, jak to bylo, výtky typu "vždyť jsi ho mohl zmrzačit" šly na adresu nás obou. Ošetřila mu zranění a poslala ho domů. Už o tom nikdy nemluvila. Jak se někdy stává, s oním "mučitelem", jsem se skamarádil, hodně později jezdil jako řidič autobusu a když mě viděl, troubil na mne a smál se. Měl nádherně svítivé zrzavé vlasy, jako sluničko. Už nikdy jsem nikoho pěstí do obličeje neuhodil.
Za tři roky v téhle třídě jsem zapomněl, co jsem si o svých nynějších spolužácích dříve myslel. Ony to byly normální děti. Pionýrskou vedoucí nám dělala dcera paní učitelky, která tím získala plus do kádrových materiálů a paní učitelka měla jistotu, že jí do práce s dětmi nebude krafat svazácká kráva odjinud. Pionýrské schůzky jsem v té době měl rád. Podolí bylo sice součástí Prahy, ale dost se podobalo vesnici. Spousta prostoru pro lítání v přírodě. Vedoucí, jen o kousek starší, blbla s námi. Koulování asi nebylo ve stanovách pionýrské organizace, ale i to se dělo.
V osmé třídě nám paní učitelka při třídní hodině, kdy nás měla seznamovat s úspěchy socialismu, vysvětlovala zásady společenského chování. Představování, podávání ruky, kdy kdo má vstávat, na které straně má jít žena, smáli jsme se tomu, ale právě z té hodiny si dost pamatuju. Jdu-li se svou dcerou, cpu ji od sebe napravo. Později, v tanečních, mě už na holkách zajímaly jiné věci.
Nezapomenutelný školní výlet do Beskyd. Nočním rychlíkem do Ostravy. Ne lehátka, jen jsme polehávali v kupíčkách. Spolužák spal v síťce na kufry. Dvě třídy, dvě učitelky, tři dny chození pěšky po horách s batůžky i v mlze, noclehy v horské chatě, večeře, posezení, tenkrát jsme skutečně, ale skutečně ještě nepili alkohol. Dnešní rozmazlená doba a asi ani předpisy by těžko něco takového umožnily a rodiče by možná výlet považovali za nesmysl. Paní učitelka i sama sobě udělala radost, loučila se se "svými" dětmi.
Závěrečné zkoušky. Byli jsme poslední ročník, který tuto "maturitu" na základní škole, absolvoval. Uměl jsem, známky byly výtečné, ale paní učitelku jsem naštval. Ne proto, že jsem neměl pionýrský šátek, to přehlížela celé tři roky, ale přišel jsem v krátkých kalhotech. Společensky jsem propadl.
Pořád píšu "paní učitelka". V padesátých letech. Říkali jsme jí tak. Učitelé, kteří studovali ještě za první republiky, nebyli na soudruhování zvyklí, nestáli o něj. Rychlokvašené svazačky, které ovšem zatím řídit školu nemohly, už leckde prudily, děti z komunistických nebo připosraných rodin, oslovení občas používaly. Velká generace soušek seděla zatím ve školních lavicích a již brzy měla ovládnout poměry ve školství.
V pozdějších letech jsem byl vyděšený, když jsem slyšel, že děti oslovují učitelky jenom "soudružko" a s dětskou samozřejmostí z toho vznikly ty hrozné soušky. Možná, že i tohle bylo jednou z příčin poklesu vážnosti učitelského povolání.
Paní učitelka bydlela blízko nás, občas jsem ji potkával. Vždycky se zastavila, podala mi ruku, patnáctiletému či šestnáctiletému uličníkovi, který jí tři roky ničil nervy, chvíli povídala, ptala se na rodiče, na moje studium na průmce jen tak mimochodem, prostě ji zajímalo, jak žiju.
Naposledy jsem ji potkal v roce 1969 v Semaforu na představení Jiřího Šlitra Ďábel z Vinohrad. Měla ze setkání zjevnou radost, celou přestávku si se mnou povídala, přestože tam byla s dcerou. Chlubila se, že má vnoučata a že je strašně rozmazluje, protože je v důchodu, už má neustálé výchovy dost, ať se starají rodiče. Babičky mají rozmazlovat!
Skončila snad jako zástupkyně ředitele ve škole, kterou postavili kousíček od domu, kde bydlela. Slyšel jsem o ní, že byla komunistka, proto se dostala nahoru, slyšel jsem i to, že naopak nebyla komunistka, ředitel v partaji být musel a potřeboval schopnou zástupkyni. Slyšel jsem i třetí důvod, že s ředitelem spala a on si ji tam vzal. Tipoval bych na důvod druhý, ale ten třetí bych jí přál taky. I proto, že spolužačka, která mi o milostné aféře referovala a zároveň mi sdělovala, že jiná spolužačka porodila v 18 letech, měla divný pohled a já si nebyl jistý, jestli je to pohoršení nebo závist. Takové Hujerovic děvče to ve škole bývalo, dávno před Marečkem. Jak se dívám na školní fotky, vidím, že paní učitelka určitě nebyla ošklivá, usmívala se, asi měla ráda život. Snad tehdejší móda byla zvláštní, chudá, poválečná.
Nesnáším hymnu všech kolaborantů. Kdybych ve funkci nebyl já, byl by tam někdo horší. Můžu se jen dohadovat, v čem by ten horší byl horší. Kariéra, peníze, strach, to se, třeba s obtížemi, dá nějak pochopit, ale vylhané mesiášství je mi odporné.
S výchovou dětí je to vachrlaté. Děti rostou a nepočkají, až se ten proklatý režim zhroutí. Je dobře, že existovali lidé, kteří předávali dětem i něco jiného než nařízenou komunistickou propagandu.
To je moje vzpomínka na učitelku, která učila podle Makarenka.
Snad spíš podle svědomí, citu, rozumu. Rád bych se jí na to zeptal. Už to nejde.
Text byl zveřejněný 11.5.2010 na respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2262 čtenářů, z nichž 65 se líbil. Na blog Týdne byl pčesunut 22.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat