Palčivé slunce, velký vítr plný nádherných vůní, koldokola rozkvetlé šeříky, mrholení, déšť, slejvák, blesky. Hrom nebyl slyšet, na Steamboat Stompers si nějaký živel nepřijde. Chyběl snad jenom sníh. Jestli se snažil Svatý Petr z dlouhé chvíle diváky Na Staré štaci u Neratovic naštvat, musí si do notýsku poznamenat hodně velké minus. Nezdařilo se.
Pořadatelé tvrdili, že otevírání jazzové zahrady 30.dubna má každoročně velkou návštěvnost. Nevím, nepočítal jsem, ale při mé už třetí či čtvrté návštěvě se mi zdálo, že diváků přibývá. A to je co? To je dobře!
Hodně lidí. Skoro nebylo kam upadnout, nálada skvělá, steaky a pivo akorát, víno jak z vinotéky, místní kořalka zvaná jazzovice, kterou neznám, protože na kole se chlastat nemá, grilované klobásy, nazdobené chlebíčky, všechno přichystané pro nás, co chceme zhubnout. Frontu na dobroty stojí diváci i muzikanti. Ale přece se tu jen nežralo. Potrava bývá i duševní.
Muzikanty jejich činnost vysloveně bavila, nepochválit vynikající Evu Emingerovou by bylo trestuhodné. Že takové pěvecké eso prakticky nezná televize, rádio, o slavičích anketách nemluvě, je sice smutné, ale v opačném případě bych měl skoro strach. Šoubyznys se už podepsal na mnoha talentech. Přemýšlivci, kteří si lámou hlavu, jakým Čákům či Kájům esemeskou poslat svůj hlas a tak podpořit nehorázný kšeft, Na Staré štaci nepotkáte. Sem chodí lidé, odmítající konzumovat zábavu, kterou se nám snaží servírovat ti... No, vždyť je známe.
Nedílnou součástí odpoledne a večera je rej čarodějnic. Místní dámy, které se nestydí navléci se do slušivých kostýmků spíchnutých podle své bujné fantazie. Počet děvčat s košťaty proti loňsku určitě stoupl, mladistvý vzhled jedné z nich ve mně vyvolal podezření, že utekla rovnou od maturitní písemky. Potěší na duši, když vidí, jak se pohádkové živly zodpovědně starají o dorost. Mám podezření, že by mohly založit politickou stranu a dostat se do parlamentu. Když ne nic jiného, byla by aspoň sranda. Třeba by prosadily šrotovné na košťata.
Ony ženy byly tentokrát bujaré, však v místech, kde seděly, tekl i šampus, na závěr tančily, dokonce jsem jednu z nich urazil. Vyzvala mě totiž k tanci a já odmítl. Zle se dívala. Když se někdo podívá na fotku, která je vedle mého článku, musí se podivit nad nápadem, že bych byl schopný tančit. Skutečnost je horší než fotografie, i když je fakt, že mi nehrozí pád na zem. Životem už se jenom kutálím.
Déšť při závěrečném tanci čarodějnic ukázal, že ženská se prozradí, ať se přestrojí za cokoliv. Hned se začaly bát, že jim splihne make-up, honem rozdaly divákům papírové dárečky a pokorně se vrátily k flašce.
Pozoroval jsem po ukončení programu lidi odcházející do deštivé filipojakubské noci. Otrávený ksicht jsem nezahlédl.
Na promoklém terénu se mi nechtělo spacák rozbalovat a tak jsem odjel po vedlejších silničkách směrem do Prahy. Proti loňskému roku hořelo méně ohňů. Déšť, v televizi hokejový debakl s Kanadou. Přijížděl jsem do obce Horňátky. Tam oheň hořel, byla slyšet hudba, zpěv, veselý křik.
"Pojďte si dát pívo!"
Chuť byla, žízeň mám furt, odbočil jsem z asfaltu.
"Dobrý večer! Pivo bych si dal."
Vyndavám peněženku.
"To byste mě urazil, pozval jsem vás."
Pro Romy není oheň jenom táborák, u kterého se chlastá, oheň je pro ně symbol. Nebylo jich moc, zřejmě jedna rodina. Celá. Pro babičku, která už by nevydržela stát či poskakovat, přinesli obyčejnou židli. Nadšeně se smála při temperamentní muzice linoucí se z přehrávače v otevřeném autě. Mladá děvčata, odhadoval bych věk na školou povinné, tančila kolem ohně a překrásně zpívala.
"Strejdo, pojďte si zatancovat!"
To platilo mně. Už podruhé tento večer mě kdosi vyzýval k tanci. Skoro mám podezření nadpřirozené síly, že se proti mně spikly a chtějí ze mne udělat ještě většího šaška. Tyhle cikánečky byly agresívnější než čarodějnice z Neratovic. Ale přece nezačnu tancovat, to dá rozum.
Přichází člověk, který mě na pivo pozval. Nese dva lahváče. Okřikne tanečnice, které beze slova poslechnou. Přiťukneme si flaškami a pomalu pijeme. Uvědomuju si, že to pro něj je obřad. Pozval mne se vší vážností a tak to i bere. Povídáme o počasí, o muzice, o pivu. Vidím, že je to právě on, kdo tu má hlavní slovo.
Byla to zajímavá čtvrthodinka, déle to netrvalo. Dopili jsme pivo, chtěl jsem se loučit, hostitel vyndal flašku s lihovinou. Ukazuju na kolo, že kořalku nemůžu. Naleje do sklínky symbolicky, chci si přiťuknout, nemá druhou sklenici. Hodím pálenku do sebe, on si naleje do stejné sklenice taky trošku a vypije. Podáme si ruce, poděkuju, on taky za návštěvu a nasedám. Odjíždím.
"Ahóóój!"
"Ahóóóój, strejdo! Zase někdy přijeď."
Hulákám jako bych vypil kořalky celou flašku.
"Jasný. Za rok."
Třeba jo. Připadá mi, že jsem prožil něco neskutečného. Této noci se přisuzuje magická síla. Rád sním, ale spíš bývám realistou a teď jsem ochotný věřit, že se stalo něco zvláštního.
Krásné odpoledne a večer, nezapomenutelný noční zážitek. Celou cestu domů přemýšlím. To by bylo hezký, kdyby ode dneška byli lidi k sobě hodní, respektovali se navzájem.
Realista ví, že ráno vstanou staří i noví bojovníci a využijí první májový den místo vyznání lásky, místo políbení milované pod rozkvetlým stromem, místo kytičky konvalinek, jak je zvykem ve Francii, k projevům nenávisti k čemukoliv. Bohatý právník bude na Výstavišti slibovat dělnické třídě, že vláda bohatých brzy skončí a právě on je toho zárukou. Jinde jiní blbci, kteří nemají jistotu, jaké písmeno se píše ve slově "národ", budou vyřvávat, jací jsou správní Češi. Možná někdo slíbí, že poplatky budou platit lékaři pacientům. Večer to budou ve zprávách omílat všechny televize do zblbnutí.
Jak by mohlo bejt hezky, kdyby nebylo na světě tolik nenávisti.
Život je přece krásnej, i když se někdy zdá, že stojí za hovno.
BLOG TÝDEN
Pořadatelé tvrdili, že otevírání jazzové zahrady 30.dubna má každoročně velkou návštěvnost. Nevím, nepočítal jsem, ale při mé už třetí či čtvrté návštěvě se mi zdálo, že diváků přibývá. A to je co? To je dobře!
Nedílnou součástí odpoledne a večera je rej čarodějnic. Místní dámy, které se nestydí navléci se do slušivých kostýmků spíchnutých podle své bujné fantazie. Počet děvčat s košťaty proti loňsku určitě stoupl, mladistvý vzhled jedné z nich ve mně vyvolal podezření, že utekla rovnou od maturitní písemky. Potěší na duši, když vidí, jak se pohádkové živly zodpovědně starají o dorost. Mám podezření, že by mohly založit politickou stranu a dostat se do parlamentu. Když ne nic jiného, byla by aspoň sranda. Třeba by prosadily šrotovné na košťata.
Ony ženy byly tentokrát bujaré, však v místech, kde seděly, tekl i šampus, na závěr tančily, dokonce jsem jednu z nich urazil. Vyzvala mě totiž k tanci a já odmítl. Zle se dívala. Když se někdo podívá na fotku, která je vedle mého článku, musí se podivit nad nápadem, že bych byl schopný tančit. Skutečnost je horší než fotografie, i když je fakt, že mi nehrozí pád na zem. Životem už se jenom kutálím.
Déšť při závěrečném tanci čarodějnic ukázal, že ženská se prozradí, ať se přestrojí za cokoliv. Hned se začaly bát, že jim splihne make-up, honem rozdaly divákům papírové dárečky a pokorně se vrátily k flašce.
Pozoroval jsem po ukončení programu lidi odcházející do deštivé filipojakubské noci. Otrávený ksicht jsem nezahlédl.
"Pojďte si dát pívo!"
Chuť byla, žízeň mám furt, odbočil jsem z asfaltu.
"Dobrý večer! Pivo bych si dal."
Vyndavám peněženku.
"To byste mě urazil, pozval jsem vás."
Pro Romy není oheň jenom táborák, u kterého se chlastá, oheň je pro ně symbol. Nebylo jich moc, zřejmě jedna rodina. Celá. Pro babičku, která už by nevydržela stát či poskakovat, přinesli obyčejnou židli. Nadšeně se smála při temperamentní muzice linoucí se z přehrávače v otevřeném autě. Mladá děvčata, odhadoval bych věk na školou povinné, tančila kolem ohně a překrásně zpívala.
"Strejdo, pojďte si zatancovat!"
To platilo mně. Už podruhé tento večer mě kdosi vyzýval k tanci. Skoro mám podezření nadpřirozené síly, že se proti mně spikly a chtějí ze mne udělat ještě většího šaška. Tyhle cikánečky byly agresívnější než čarodějnice z Neratovic. Ale přece nezačnu tancovat, to dá rozum.
Přichází člověk, který mě na pivo pozval. Nese dva lahváče. Okřikne tanečnice, které beze slova poslechnou. Přiťukneme si flaškami a pomalu pijeme. Uvědomuju si, že to pro něj je obřad. Pozval mne se vší vážností a tak to i bere. Povídáme o počasí, o muzice, o pivu. Vidím, že je to právě on, kdo tu má hlavní slovo.
Byla to zajímavá čtvrthodinka, déle to netrvalo. Dopili jsme pivo, chtěl jsem se loučit, hostitel vyndal flašku s lihovinou. Ukazuju na kolo, že kořalku nemůžu. Naleje do sklínky symbolicky, chci si přiťuknout, nemá druhou sklenici. Hodím pálenku do sebe, on si naleje do stejné sklenice taky trošku a vypije. Podáme si ruce, poděkuju, on taky za návštěvu a nasedám. Odjíždím.
"Ahóóój!"
"Ahóóóój, strejdo! Zase někdy přijeď."
Hulákám jako bych vypil kořalky celou flašku.
"Jasný. Za rok."
Třeba jo. Připadá mi, že jsem prožil něco neskutečného. Této noci se přisuzuje magická síla. Rád sním, ale spíš bývám realistou a teď jsem ochotný věřit, že se stalo něco zvláštního.
Krásné odpoledne a večer, nezapomenutelný noční zážitek. Celou cestu domů přemýšlím. To by bylo hezký, kdyby ode dneška byli lidi k sobě hodní, respektovali se navzájem.
Realista ví, že ráno vstanou staří i noví bojovníci a využijí první májový den místo vyznání lásky, místo políbení milované pod rozkvetlým stromem, místo kytičky konvalinek, jak je zvykem ve Francii, k projevům nenávisti k čemukoliv. Bohatý právník bude na Výstavišti slibovat dělnické třídě, že vláda bohatých brzy skončí a právě on je toho zárukou. Jinde jiní blbci, kteří nemají jistotu, jaké písmeno se píše ve slově "národ", budou vyřvávat, jací jsou správní Češi. Možná někdo slíbí, že poplatky budou platit lékaři pacientům. Večer to budou ve zprávách omílat všechny televize do zblbnutí.
Jak by mohlo bejt hezky, kdyby nebylo na světě tolik nenávisti.
Život je přece krásnej, i když se někdy zdá, že stojí za hovno.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat