Zemře obyvatel vesnice. Starý dědek, občas protivný, občas skvělý. Měl kamarády, měl nepřátele. V hospodě se někdy pohádal, dostával vynadáno za kůlnu, kterou si postavil sice na svém pozemku, ale byla ošklivá a natřená pitomě růžovou barvou. A my se na ni musíme koukat. Zkazil tím prý celou vesnici.
Běžné spory, ale když někdo dělá novou střechu, spousta chlapů přijde v sobotu pomoct. Zadarmo. Za guláš a lahváče. Lidé se navzájem znají, vědí o sobě víc než všechno. Mají se rádi, nenávidí se, pomáhají si, hádají se, sem tam se někdo s někým popere. Smrt jednoho z nich na chvíli způsobí, že se život na chvíli jakoby zastaví. Dostaví se vědomí údělu, který nás čeká všechny. Bohaté, chudé, tlusté, hubené, alkoholiky, abstinenty.
Smutná záležitost - zemřel člověk.
Lidé se zdraví nějak pokorněji, starší pokyvují hlavou. Blíží se to, krátí se nám všem čas. I největší nepřítel nebožtíka zavře hubu a pokud to neudělá, dostane se mu spíš zlých než souhlasných pohledů. V hospodě je nějak klidněji.
Na hřbitov doprovodí zemřelého celá vesnice. Muzikanti, specialisté na pohřby v celém okolí, hrají funebrmarše. Pláč, proslovy, někdy kněz. Modlitby, pokora. Po ukončení obřadu, který má daná pravidla, se ozve do kroku veselá muzika. Všechno utíká pryč. Sem už se budou vracet jen příbuzní s kytičkou. Jsme rádi, že to zatím nejsme my, však se dočkáme. Nebožtík je chráněný zdí. Život jde dál. Jde se do hospody. Jí se, pije, zpívá, tancuje, opilých bývá víc než na hasičském bále. To se prostě sluší. Moje dětské myšlení tohle nedovedlo pochopit. Je smutek a tady se takhle řádí.
Časem mi došlo. Zdánlivě primitivní, ale moudré. Rozloučili jsme se, on už patří jen do vzpomínek, musí se žít bez něho.
Za čas se třeba zbourá kůlna, která se mnohým nelíbí nebo naopak se ukáže, že dědici ji považují za šikovnou a barvu skvělou.
Nemám moc rád tvrzení "o mrtvých jen dobře". Myslím však, že by to určitě mělo platit v době od úmrtí po rozloučení. Pak už se musí žít.
Střih
Mrazivý den v pražských Dejvicích. Na ulici zemře člověk, shodou okolností věhlasný architekt. Člověk, který asi neuměl žít jinak než naplno. Jeho více než sedmdesátileté srdce nestačilo. To se někdy stává.
Smutná záležitost - zemřel člověk.
Člověk, který něco uměl a který měl své blízké. Těm bude chybět nejvíc.
Tělo nestačilo pořádně vychladnout a klávesnice computerů se rozžhavily. Prosím, vyjádřit smutek, takové to smutné pokývání hlavou. Ano, škoda člověka. Ale ne. Příznivci a nepřátelé jeho projektů vyrazili do boje. Nedají odpočinout mrtvému tělu, nedají odpočinout pozůstalým. Nepočkají ten týden nebo dva. Hned teď se musí předvést. Vrhají se na kořist jako... málem jsem napsal "hyeny" a není to tak dlouho, co jsem se tady rozčiloval, že nemáme hyenám přisuzovat lidské vlastnosti.
Odhaduju, že zhruba 80 procent překřikujících se rozumí architektuře asi jako já. Skoro vůbec. Jenže já to vím. Mně se totiž baráky líbí nebo nelíbí. Jako ženy. Ale ne, kecám, ženský jsou hezčí než baráky.
Vůbec nevím, jak docílit, aby zajímavá stavba plnila žádanou funkci. Všichni ti lidoví architekti by si měli najmout hospodu někde v lesích a tam si poctivě navzájem dát do držky. Jako myslivci ve filmu Slavnosti sněženek.
Mně pochopitelně nejde o přijaté či zamítnuté projekty. Jde mi o dobu od úmrtí po rozloučení. O pietu. Ti, kterým zemřelý nevoněl, by měli mít tolik slušnosti a být zticha. Příznivci by měli vzpomínat pietně a tiše, zemřel přece člověk, není třeba z něj dělat Boha.
Nejde mi ani o zdrcující kritiků všech, kteří smýšlejí jinak než já. Má to být povzdech. Je mi líto, že se některé věci zbytečně mění.
Ti křičící nedělají nic zakázaného. Nikde asi nejsou psána pravidla, jak se máme po smrti kohokoliv chovat. Zrovna tak ale těžko hledat v pravidlech slušného chování, že je zakázáno se ve společnosti u večeře uprdnout.
Jsem pomatený dědek, který nerozumí současnosti? Je to možné. Když se podívám na datum svého narození, mám na staromódní názory jisté právo. Dokonce jsem v tomto případě na staromódnost trochu pyšný.
Vesnice navštěvuji méně a méně. Ubývají síly, snažím se, ale roky se nedají přelstít. Mrzí mě, že se už tolik nevídám s vesničany. Nepovídám s nimi zdánlivě o ničem. Někteří z nich nemají velké vzdělání, mnozí se bojí počítače víc než hastrmana.
Je jim ale dáno, že kolem márnice se netančí.
Text byl zveřejněný 28.1.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2194 čtenářů, z nichž se 39 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 19.10.2010
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat