Myslím, že tak nějak to bylo, když jsem rodičům nadšeně vyprávěl o tom, že venku vysílal rozhlas, celou cestu ze školy jsme to s klukama slyšeli. To byla doba, kdy ten jeden kilometr jsme všichni chodili do školy pěšky, nikoho nenapadlo, že by vozil dítě autem. Vlastně auto měl málokdo. Ono se cestou domů tolik užilo, těch lumpáren...
Sedmiletý kluk toho ještě moc nechápe o běhu života. Nebudu tu tvrdit, že si všechno pamatuju, historky z dětství se prolínají. Co je vlastně pravda a co mi někdo vyprávěl, co je moje fantazie? V Praze na ulicích bývalo vysílání městského rozhlasu. Vlastně ani nevím, jestli ještě jsou v ulicích reproduktory, které občas fungovaly a občas ne, což se rošťákům mého typu líbilo víc. Několikahodinové vysílání ale bylo výjimkou.
Nějaký hajzl rozhodl, že budou přebírat přímý přenos z procesu s doktorkou Horákovou. Rodiče byli divní a já nevěděl proč. Až po letech jsem pochopil důvod. Osm let předtím, pravděpodobně ze stejných tlampačů, museli poslouchat za heydrichiády, kdo se provinil schvalováním atentátu na Reinharda Heydricha. Byly to dlouhé seznamy, na konci bylo lakonické sdělení, že dotyční byli ráno zastřeleni. K tomu další pokyny, co všechno se za stanného práva nesmí.
Později mi rodiče říkali, že poznali v té době hrůzu a strach a že by nechtěli, aby se něco takového opakovalo. Je jasné, že vyvolání strachu byl hlavní důvod vysílání. Okupanti potřebovali, aby se lidé báli.
Kdo zase tohle vymyslel? To se přece už nesmí vracet! Něco takového si asi rodičům běhalo v hlavě, když mi připadali divní.
Šmejd se učí jeden od druhého. Byl to stejný princip. Vyvolat strach, zajistit si poslušnost mas. Rukopis téměř totožný. Kdoví, jestli vysílání neorganizoval stejný vlezdoprdelka, který tam byl tenkrát i teď.
Komunisti začali svoji hrůzovládu hned v roce 1948, zveřejňovali jen co chtěli. Nebylo ještě možné lidem přímo říkat, že jsou zatýkáni letci, kteří za druhé světové války bojovali v Anglii proti nacistům. Leccos se mezi lidem říkalo, ale byly to informace útržkovité. Svoje udělala lidská závist. Té nafrněné babě v kožichu sebrali barák, jejího starého vyrazili z úřadu. A musí ke krumpáči. Dobře jim tak.
V roce 1950 už se cítili komunisti natolik silní, že si dovolili veřejný monstrproces, kde hlavní zloduch byla žena, která měla velký kredit. Veřejnost ji vnímala jako kultivovanou ženu, která se nebála pracovat proti nacistům. Soudruzi se nestyděli ji zavraždit. Od tohoto procesu už jim příznivci jenom ubývali. Komunisti si byli jistí, věděli, že je Moskva nedá. Zničili veškeré drobné podnikání, nahnali zemědělce do kolchozů, začali se vraždit i mezi sebou. Došlo i na drobného člověka.
Pod žádostmi o trest smrti pro zrádce se podepisovaly tisíce občanů, většina jen a jen ze strachu. Ve škole jsme taky podepisovali všechno možné. Dopis sovětským pionýrům, korejským dětem. Malé děti mají radost, že se naučily psát, podepíšou všechno.
Ze starších dětí si komunisti vychovávali tu příšerně zneužitou mládežnickou generaci. Planoucí pohledy. Známe je z plakátů z padesátých let. Hrůzné patlaniny. Svazáci na nich hledí vstříc zářné budoucnosti. Dnešní mládež se plakátům směje, pokud vůbec je uzná hodné pozornosti. Moc nevěří, že by ty krávoviny někdo mohl brát vážně. Bohužel, našlo se dost nadšených. Určitě ale ne většina, jak se nám to tehdejší mocipáni snažili namluvit. V druhé polovině padesátých let jsem byl v pubertě. Neměli jsme počítače, mobily, ale byli jsme podobní jako dnešní puberťáci. Fotbal, holky, cigarety, v parku vypité čučo. Ti pravověrní svazáci nám byli k smíchu, ale měli jsme z nich podvědomě strach, raději jsme se jim vyhnuli.
Planoucí pohledy, zapátrám-li ve vzpomínkách, něco najdu. Třeba těsně po měnové reformě v roce 1953, kdy většina národa byla šokována rozsahem této loupeže. Dobře se vědělo, že se něco připravuje, málokdo věřil kecům prezidenta Zápotockého, že měna nebude. Netušilo se ale, že komunisti okradou i nejchudší vrstvy. Naše učitelka byla nadšená, ano, měla planoucí pohled. Nádhera, jak jsme se vypořádali s bývalými vykořisťovateli, kteří měli nakeťasané peníze. A už nemusíme nosit po kapsách potravinové lístky!
Ano, byl zároveň zrušený přídělový systém, myslím, že hlavně z důvodu neschopnosti režimu zajistit dostatek zboží. Od té doby začaly ty hrozné fronty na maso. V sobotu máma vstávala ve čtyři ráno, aby vystála kus žvance. Už bez přídělu. Léta ty fronty trvaly. Peníze nějaké byly, zboží nebylo nejdražší, ale nebylo. Už jako flamendr jsem na ně někdy narazil cestou domů. Ani mi to tehdy nepřišlo ode mne blbé. Já se potácel z flámu a máma někde mrzla ve frontě na vepřové.
To všechno nám bylo prezentováno jako správná cesta k socialismu, k zářným zítřkům. Na druhou stranu táž učitelka plačící, zřejmě upřímně, a oblečená v černém po smrti velkého Stalina. Jak zdobila jeho obraz, který visel na stěně spolu s obrazem Gottwaldovým, černou páskou a málem spadla ze židle. Za pár dnů si totéž zopakovala i u obrazu Gottwalda.
Chraň Bůh, že bych chtěl namlouvat, že všichni pedagogové byli takoví. Ani většina jich nebyla. Ale báli se, báli se planoucích očí fanatiků. Že je nějaká mrcha udá a oni s učením skončí. Raději mlčeli. Třídní učitelka v šesté třídě dokonce přišla k nám domů říct rodičům, že jsem měl nějaké protikomunistické řeči, které jsem někde slyšel, nejspíš od rodičů. Potrestat mě za to nechtěla, to bylo aspoň na trojku z chování. Bála se i tátu pozvat do školy. Ji by pak ředitelka vzala na kobereček, že musí zlepšit politickou výchovu žáků.
Musím se smát, jak ti, co vzpomínají se slzami v očích na mládežnické brigády, na stavby mládeže. Brigády byly fajn, místo vyučování, volnější režim neboli dal se dělat i menší bordel. Nebo větší, podle dohlížejícího. I na čučo někdy došlo. Stavby mládeže? Tam se dalo asi zažít hodně, spousta mladých lidí pohromadě. Slyšel jsem od účastníků historky. Ti mladí tam byli dobrovolně. Někdo z trestu. Nadšených zase tak moc nebylo. Daly se tu vydělat peníze. Celé zástupy byly těch, kteří se ročním závazkem zbavili povinnosti dodržet umístěnku. Až do roku 1966 platil zákoník práce, který sice dovoloval dát výpověď, ale zaměstnavatel mě pustit mohl nebo nemusel.
Ještě v roce 1963 jsem viděl v Ústí nad Labem, kde jsem byl zaměstnaný (umístěnka), soudružku svazačku s planoucím pohledem. Byla moc pěkná, slušelo jí to. Nepřišla v modré košili. Chtěla nám dát dohromady svazáckou organizaci, my v tehdejším ČSM byli, ale neplatili jsme příspěvky, většinu roku jsme spolu ani nebyli, byli jsme rozházení v terénu na polních pracích. Začínala šedesátá léta, už jsme byli trochu oražení. Oslovovali jsme ji slečno a vykali jí. Byla překvapená, že jsme se bavili na její účet, zvali jsme ji do vinárny. Největší proutník si s ní pokusil dát rande. Planoucí pohled se změnil na vyděšený a ona odešla, spíš utekla. Ovšem ještě udělala rezolutní závěr, nemohla tohle říct svým chlebodárcům, měla by průšvih. Dala nám nějaký termín, nevím už jak dlouhý, do kdy musíme dát svazáckou organizaci do cajku.
My šli do té vinárny bez ní, už jsme ji neviděli. Bylo mi 20 a brzy jsem šel na vojnu. Vždycky když na někoho takového vzpomenu, říkám si, co asi s holkou je?
V dalších letech, myslím, planoucích pohledů ubylo, režimu, který tu vládl, upřímně věřili asi jen pitomci. Vyžírky tedy taky, těch bylo hodně, ale ti jen jako. Za to, že se předstírali víru, mívali dobrý flek.
Každý člověk potřebuje něčemu věřit. Máme různé zájmy, jsme každý jiný. Mám rád, když si lidé za svými názory stojí, nesnáším však, když dotyčný ani na chviličku nepřipustí, že by jeho tvrzení mohlo mít i trhliny. Že z jiného úhlu pohledu může můj názor vypadat trochu jinak a pak zase já pro změnu vypadám jako blb. Ti lidé existují, jsou mezi námi. Tuším náznaky fanatismu, zase vidím planoucí pohledy, které nás jindy rozesmějí, díváme-li se na optimistické modrokošiláče. Jistě je rozdíl mezi nadšeným chovatelem králíků a člověkem, který by nám chtěl určovat nejen jaké králíky nutno chovat, ale dokonce, že všichni musí mít doma králíkárnu.
Bojím se velké skupiny lidí, kteří mají naprosto totožný názor. Dokonce kvůli tomu nerad podepisuju různé petice, které třeba chtějí věc, jež je mi sympatická. Mám strach z jednoty. Je tak strašně zneužitelná. Stačí demagog a malér je tady.
Vybavím si planoucí pohledy...Mám někdy strach. I dnes.
Text byl zveřejněn 10.2.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2567 čtenářů, z nichž 61 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 19.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat