Březen se dobývá mezi nás a tady o Silvestru? Proč ne? V prosinci o svátku opilců píše kdekdo a co když se Silvestra nedožiju?
Nemám ten den rád. Připomíná stárnutí. V dětství jsem ho miloval, protože mě rodiče nehonili do postele příliš brzo, později jsem jim upíjel tajně z flašky, když nedávali bacha a ještě později bylo třeba dát světu na vědomí, že už se umím vožrat. Stal se ze mne chlap. Léty jsem se dopracoval k druhému extrému. Slavím den střízlivostí, nebaví mě chlastat, když chlastají všichni a taky už houby vydržím.
Berounsko je krásná oblast, slovo vzbuzuje pocit řeky, chatových oblastí, rekreace. A z toho všeho kousek za Berounem čumí téměř do nebes kopec, který jakoby sem nepatřil. Přitom je to začátek křivoklátské vrchoviny, celý ten krásný kus přírody způsobil prý buližník. Hornina z prahor. Lidi jsou chytrý, co všechno vědí... Krajina je unikátní, nevím, k čemu ji přirovnat. Zvláštní hory. Dnes už je město Beroun čistší, ale ještě za komunistů se rovnalo zázraku vylézt sem z údolí Berounky a dýchat horský vzduch. Jaroslav Seifert psal, že vůni z křivoklátských lesů cítil až v pražském Břevnově. Básníci mívaj dobrý čuch.
Na kopci je ves Hudlice. Nejen ona. Moje první setkání bylo někdy v roce 1973, kdy jsme šli pěšky z Prahy do Plzně. V Hudlicích jsme se občerstvovali, místní vejpitka nás chtěl namíchnout a objednal tuplák. Skleněná nádoba ve tvaru boty se musí umět nahnout, nesmí být špičkou nahoře, jinak pivo vchrstne do ksichtu. Hostitele jsme naštvali my. Věděli jsme a tak se polila jen moje budoucí manželka, která měla v oboru prachmizerné znalosti. Nerevanšovali jsme se, museli jsme do Plzně. Na pořádný pivo.
Velké hurá bylo za vesnicí, nebyly to Hudlice, ale podobně hezká obec Svatá. Takže jsem nebyl poprvé v Hudlicích. Mezi těmito sídly je asi tříkilometrová cesta přes údolíčko Dibřího potoka, kousek lesem. Pletu si ty dvě vesnice stále. Za Svatou je nádherná Vraní skála. Často jsem do těch míst chodil. V posledních letech i na kole. Je sem poměrně kruté stoupání, nikdy nelituju.
Sáňkoval jsem v Hudlicích s dětmi, když v Praze pršelo. Správný vychovatel přidá poučení, že se tu narodil Josef Jungmann, buditel, co sedí vyvedený v kameni na podstavci v Praze na Jungmannově náměstí. Když syn dospěl do věku, kdy objevil, že táta je v podstatě srandovní strejda, mě týral dotazy, proč sedí Jungmann u Palackýho mostu, tam, že by měl sedět Palacký a proč ten sedává v blízkosti pivnice U Pinkasů. Chvíli jsem vysvětloval, chvíli nadával, pak mi došlo, že si dělá ze mě prdel. Moje pedagogické schopnosti jsou vyčerpány a chtělo by to spíš fackovat, ale to by bylo jako mlátit sebe sama. Došlo k situaci, že jsem ho poslal hodně daleko. Na to čekal a smál se , že jsem sprosťák. Rodič to nemá lehký.
Na Silvestra 1998 už dávno měly naše děti svůj vlastní program, manželka taky, známým jsem se nějak vymluvil z kolektivního pití. Odpoledne jsem vyrazil vlakem do Zdic a vydal se jen tak pěšky od vesnice k vesnici. Obec Černín byla přítulná stejně jako místní hospoda. Svatá tentokrát nepříjemná, hospoda zavřená. Potmě a s blouděním jsem našel Hudlice a hospodu U růžového stromu.
Načinčáno, sražené stoly, tácy s chlebíčky, jednohubkami, na mísách brambůrky, tyčinky, křupky, samé věci, které se žerou jenom proto, že jsou. U stěny malý stolek pro jiné hosty. Seděli tu dva, asi čtyřicátníci. Sympatičtí, tykali jsme si ještě než jsem dopil první pivo. Slávu organizuje prý skupina lidí z obce, složej prachy a pak se s kytarou pěkně namažou.
"Vás nevzali?"
"Vzali by nás, ale museli bysme sem s manželkama. Takhle z domácí oslavy na chvíli zmizíme a nepatříme nějakou dobu nikam. Nemusíme povinně juchat. Poslouchat kecy. Vo seriálech a vo kadeřnicích. V televizi Kája. Dáme si pivo a kecáme si svoje."
Nepovažovali mě za podivína, naopak mi záviděli. Oni se pak museli sebrat a jít domů, aspoň na půlnoc. Já se sebral taky, obložený chlebíček mi nechtěli prodat, kytarista zjevně chlastal už od rána.
Změnil jsem lokál, vydal jsem se do sousední vsi - do Otročiněvsi. Akorát na půlnoc. Lítaly rachejtle, lidi křičeli, já se honem schoval do prázdné hospody, všechno bylo venku. Hostinský mi kromě piva vnutil i rum, zaplatit nechtěl, jsem jeho první letošní host. Dal jsem si ještě jedno, zase nechtěl prachy, vypadalo to, že bych mohl dřepět zadarmo do rána. Asi jsem vůl, ale neumím z takových situací něco vyzískat. Odešel jsem, styděl jsem si ještě něco objednat. A měl jsem přitom nehorázný hlad. Trest následoval, motal jsem se směrem k Novému Jáchymovu, někde mi vypadla mapa i baterka. Hledám, hledám, ale bez baterky se baterka blbě hledá. Byl jsem šťastný, když jsem našel kraj Hudlic.
U růžového stromu ještě otevřeno, už nebylo načinčáno, naopak binec, dva vožralí, do toho já, hostinskej sotva stál na nohou, koukal jak vejr, snad ani nepochopil, že to, co mu dávám, jsou peníze. Všude vajgly, zbytky křupek, z hladu mi ani nevadilo, že jsou uválený. Požadavek, že bych něco sněd, řešil obsluhující po svém, natočil mi ještě jedno, to už jsem mu ani nezaplatil. Však bylo ráno, do Berouna je to naštěstí z kopce.
Až v Berouně na nádraží jsem spolknul v bufetu k pivu tři tatranky. Zase jsem byl o rok starší.
Tak jsem se vožral v Hudlicích.
Text byl zveřejněn 28.2.2009 na Respekt blogu, kde si ho do 1.9.2010 otevřelo 367 čtenářů, z nichž se 16 líbil. Šlo tehdy o určitou legrácku vůči jednomu bloggerovi, brzy jsem ho smazal a teprve v roce 2010 zase obnovil. Na blog Týdne jsem ho přesunul 20.10.2010
BLOG TÝDEN
Nemám ten den rád. Připomíná stárnutí. V dětství jsem ho miloval, protože mě rodiče nehonili do postele příliš brzo, později jsem jim upíjel tajně z flašky, když nedávali bacha a ještě později bylo třeba dát světu na vědomí, že už se umím vožrat. Stal se ze mne chlap. Léty jsem se dopracoval k druhému extrému. Slavím den střízlivostí, nebaví mě chlastat, když chlastají všichni a taky už houby vydržím.
Berounsko je krásná oblast, slovo vzbuzuje pocit řeky, chatových oblastí, rekreace. A z toho všeho kousek za Berounem čumí téměř do nebes kopec, který jakoby sem nepatřil. Přitom je to začátek křivoklátské vrchoviny, celý ten krásný kus přírody způsobil prý buližník. Hornina z prahor. Lidi jsou chytrý, co všechno vědí... Krajina je unikátní, nevím, k čemu ji přirovnat. Zvláštní hory. Dnes už je město Beroun čistší, ale ještě za komunistů se rovnalo zázraku vylézt sem z údolí Berounky a dýchat horský vzduch. Jaroslav Seifert psal, že vůni z křivoklátských lesů cítil až v pražském Břevnově. Básníci mívaj dobrý čuch.
Velké hurá bylo za vesnicí, nebyly to Hudlice, ale podobně hezká obec Svatá. Takže jsem nebyl poprvé v Hudlicích. Mezi těmito sídly je asi tříkilometrová cesta přes údolíčko Dibřího potoka, kousek lesem. Pletu si ty dvě vesnice stále. Za Svatou je nádherná Vraní skála. Často jsem do těch míst chodil. V posledních letech i na kole. Je sem poměrně kruté stoupání, nikdy nelituju.
Na Silvestra 1998 už dávno měly naše děti svůj vlastní program, manželka taky, známým jsem se nějak vymluvil z kolektivního pití. Odpoledne jsem vyrazil vlakem do Zdic a vydal se jen tak pěšky od vesnice k vesnici. Obec Černín byla přítulná stejně jako místní hospoda. Svatá tentokrát nepříjemná, hospoda zavřená. Potmě a s blouděním jsem našel Hudlice a hospodu U růžového stromu.
Načinčáno, sražené stoly, tácy s chlebíčky, jednohubkami, na mísách brambůrky, tyčinky, křupky, samé věci, které se žerou jenom proto, že jsou. U stěny malý stolek pro jiné hosty. Seděli tu dva, asi čtyřicátníci. Sympatičtí, tykali jsme si ještě než jsem dopil první pivo. Slávu organizuje prý skupina lidí z obce, složej prachy a pak se s kytarou pěkně namažou.
"Vás nevzali?"
"Vzali by nás, ale museli bysme sem s manželkama. Takhle z domácí oslavy na chvíli zmizíme a nepatříme nějakou dobu nikam. Nemusíme povinně juchat. Poslouchat kecy. Vo seriálech a vo kadeřnicích. V televizi Kája. Dáme si pivo a kecáme si svoje."
Nepovažovali mě za podivína, naopak mi záviděli. Oni se pak museli sebrat a jít domů, aspoň na půlnoc. Já se sebral taky, obložený chlebíček mi nechtěli prodat, kytarista zjevně chlastal už od rána.
Změnil jsem lokál, vydal jsem se do sousední vsi - do Otročiněvsi. Akorát na půlnoc. Lítaly rachejtle, lidi křičeli, já se honem schoval do prázdné hospody, všechno bylo venku. Hostinský mi kromě piva vnutil i rum, zaplatit nechtěl, jsem jeho první letošní host. Dal jsem si ještě jedno, zase nechtěl prachy, vypadalo to, že bych mohl dřepět zadarmo do rána. Asi jsem vůl, ale neumím z takových situací něco vyzískat. Odešel jsem, styděl jsem si ještě něco objednat. A měl jsem přitom nehorázný hlad. Trest následoval, motal jsem se směrem k Novému Jáchymovu, někde mi vypadla mapa i baterka. Hledám, hledám, ale bez baterky se baterka blbě hledá. Byl jsem šťastný, když jsem našel kraj Hudlic.
U růžového stromu ještě otevřeno, už nebylo načinčáno, naopak binec, dva vožralí, do toho já, hostinskej sotva stál na nohou, koukal jak vejr, snad ani nepochopil, že to, co mu dávám, jsou peníze. Všude vajgly, zbytky křupek, z hladu mi ani nevadilo, že jsou uválený. Požadavek, že bych něco sněd, řešil obsluhující po svém, natočil mi ještě jedno, to už jsem mu ani nezaplatil. Však bylo ráno, do Berouna je to naštěstí z kopce.
Až v Berouně na nádraží jsem spolknul v bufetu k pivu tři tatranky. Zase jsem byl o rok starší.
Tak jsem se vožral v Hudlicích.
Text byl zveřejněn 28.2.2009 na Respekt blogu, kde si ho do 1.9.2010 otevřelo 367 čtenářů, z nichž se 16 líbil. Šlo tehdy o určitou legrácku vůči jednomu bloggerovi, brzy jsem ho smazal a teprve v roce 2010 zase obnovil. Na blog Týdne jsem ho přesunul 20.10.2010
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat