Často jsem cestoval vlakem, za prací, za zábavou. Nemůžu neznat Českou Třebovou. Místo, kde se Moraváci, ujíždějící pryč od blbých Pražáků, dělí na Ostraváky a Brňáky, aby se čas od času sešli a poprali na fotbale.
Zjednodušené, co? Budiž mi prominuto. Co byste chtěli od blbýho Pražáka.
Kousek od nádraží býval (nebo ještě je?) bufet. Modravý bufet. Plná místnost cigaretového kouře, když si oči zvykly, modré přibylo. Jen náplavy mého typu nebyly v modré uniformě.
Modrá armáda. Vsadil bych se, že tohle spojení vzniklo v padesátých letech. Tehdy se pořád bojovalo. O zrno, o uhlí, proti maloměšťákům, proti všemu, co by jen trochu mělo připomínat minulost. Za co bojovali modré uniformy? Možná za menší zpoždění, za čistotu vlaků, spíš za to, aby uživili rodinu. Důležitý železniční uzel dal práci hodně lidem.
Na ajzboňáky se nadává. Musí se nadávat. Na každou skupinu obyvatelstva. Na prodavačky, na Sparťany, na řidiče, na policajty, na doktory, na Cikány, na pěší, na úředníky... hernajs, to mi to jde.
Dlouhá léta jsem vlastnil režijku na dráhu, uniformu jsem nenosil, byl jsem u železniční stavební firmy. Můžu srovnávat i s jinými rezorty. Řekl bych, že procento kreténů a nás chytrejch bývá podobné. Myslím si o sobě, že jsem chytrej? A to mám zařadit mezi kretény sám sebe? To musí udělat jiní.
U dráhy je těžká práce. Jako každá, kterou vykonáváme poctivě. I zde se stanou pohádkové příběhy. Třeba o tom, jak se stane ze svazáka z železničních dílen předseda vlády, koupí barák na Floridě a... ale ne, v tom není kouska fantazie.
Vracím se do špeluňky, kde občerstvovali železničáři. Ti po noční dali jedno, dvě a mazali do peřin, ti ve službě se tu též svlažovali jen mírně, protože v nádražní restauraci uniformovaným nesměli pivo podat. Jedině v hrnku jako kakao, ale komu chutná pít pivo z hrnku? Možná správné nařízení, nechci soudit, opilé nádražáky by člověk asi nerad viděl motat se v kolejích. Ovšem, ani v tomhle výčepu se nikdo nepotácel, za opilství ve službě bývaly nepříjemné tresty.
Mám slabost pro Českou Třebovou,
V 16 letech jsem ještě neměl potřebu po ránu do sebe lejt pivo a šestnáct mi bylo právě v roce 1959.
Začátkem prázdnin jsem tu vypadl z vlaku s obrovským kufrem. Existuje to ještě, ty velké kufry se zámečkem, který nikdy nefungoval? Pro jistotu přepásaný řemenem, který toho taky moc nevydržel. Kufr spíš papírový, zdálo se, že drží pohromadě zázrakem. Kufr narvaný vším možným, balila ho maminka, která nemilosrdně vyřadila všechno, co považovala za nesmysl. Určitě jsem měl ještě příruční tašku, kde byla veliká bábovka a pár nasmažených řízků z masa koupeného po několikahodinové frontě, aby chlapeček neumřel hlady. Krásné a šikovné batohy a tašky, se kterými cestují dnešní mladí, nebyly ještě vymyšlené.
Jak já se sem těšil! Měl jsem hodné rodiče, nesměli mě ale vidět zahálet. Už jsem tu psal o chalupě, ve které jsem trávil prázdniny, mám hezké vzpomínky, ale dospěl jsem do věku, kdy je každý přesvědčený, že ho rodiče buzerují příliš. Moje prázdninová brigáda byla přímo ideální. Geodézie mě za figurantskou práci sice neplatila královsky, ale pár korun to bylo. Po práci mě nikdo nekontroloval.
Kufr jsem vláčel na udanou adresu dlouhou Jeremenkovou ulicí, dnes se jmenuje Sadová. Na konci byla kancelář, kde mě přivítali srdečně, co jiného mohli dělat, z ředitelství v Hradci jsem jim byl přidělen. Pak jsem táhnul kufr do hotelu Modrá hvězda na náměstí. Dům stojí ještě dnes, už to není hotel, ani restaurace.
Za dva dny jsem se stěhoval znovu, nocležné bylo 8 korun a nic by mi z něj nezbylo.
Sehnali mi podnájem v Parníku. Za tři koruny na den. V místnosti, kde přebýval i majitel, tehdy už důchodce a ten jak to na vesnici bývalo zvykem, chodil spát večer před devátou. Domeček se zamykal, nikoho nenapadlo mi dát klíč. Tak mi z té kýžené svobody moc nezbylo.
Parník byl součástí České Třebové, ale měl vesnický ráz. Aspoň kousek od náměstí. Do práce jenom skok. Ráno se začínalo v šest, konec práce ve čtyři odpoledne. Soboty pracovní, stálí zaměstnanci ujížděli domů načerno už v pátek odpoledne, diety se psaly i přes neděli. Já tu zbyl sám a měl dva dny skutečně pro sebe.
 |
| Česká Třebová 1913 |
Znám vtip, v různých obměnách.
Mladá dívka jede na kole, které se porouchá. Sedí nešťastná u silnice, neví si rady. Pěšky přichází kluk. Závadu opraví hravě. Děvče peníze nemá, ale lehne si do trávy a říká:
"Za odměnu si vem, co chceš."
Kluk nasedne na kolo a ujede.
Jo, takový jsem býval já. Na brigádě tu byla i místní dívka, stejně stará jako já. Pátek odpoledne, venku pršelo. Měla deštník. Že mě schová. Někde jsem slyšel, že nad dámou správný pán paraple přidrží. Byl jsem šikovnej, zmokli jsme oba, ona asi víc. Šli jsme přes krásné náměstí, položené v mírném svahu. Tehdy možná, trochu omšelé. Říká mi:
"Doprovodím tě domů, abys nezmok."
"Já jdu na Parník do biografu."
"Mám čas, doprovodím tě."
Mokla se mnou, byl to pěkný kus cesty. Mám ji do kina pozvat? To bych za ni měl zaplatit. Dvě koruny. Byl jsem šetrnej, málem lakomej. Bavili jsme se o tom, co kdo bude dělat v sobotu a v neděli. Měl jsem v Třebové kolo, vždycky jsem si naplánoval najezdit co nejvíc, co moje tehdejší rozvrzaná Eska ujela.
Jak se ta holka jmenovala, už mi z paměti vypadlo, ale mluvila o výletě na kole, že pojede s kamarádkou, ale ta, možná, nebude moct, tak neví.
Prokristapána, eště se votravovat s holkou, já potřebuju ujet hodně. Nakonec by s ní přišla i kamarádka. Tůdle!
Zmoklá mě dovedla před biograf, starý venkovský. Dvě koruny jsem ušetřil, o víkendu jsem najezdil hodně. Nepamatuju se, že by ještě někdy byla v práci s deštníkem.
Po letech jsem cestoval na kole jen tak, s obyčejnou dekou, na spacák jsem neměl. Byl podvečer, na náměstí v České Třebové. Přemýšlel jsem, přespím-li někde venku nebo si půjdu lehnout na nádraží. Přes náměstí si to nese nastrojená mladá žena. A že si to všechno pěkně nesla, jak to umějí, bestie. Přibližně na stejném místě jako tenkrát. Poznal jsem ji okamžitě, ona mě určitě ne, to by sebou aspoň cukla. Nemohla tušit, kdo je ten špinavý otrapa. Určitě šla na rande. S někým, kdo umí přidržet dámě deštník. Třeba i vstupenku do kina zaplatí. Mohl jsem ji oslovit, ale byla vymydlená, já za vandráka.
 |
| Česká Třebová v současnosti |
Tak! Před Vánoci jsem začal psát vzpomínku, pak byly jiné starosti, mám tu spoustu poznámek o práci, o turistice a vleze mi do psaní dávná neznámá známá, na kterou si vzpomenu jen na náměstí v České Třebové. Ale vždycky! Kam mi sem leze do vzpomínek, to dělají rády všechny. Člověk má něco nalajnovaný, přifrčí ženská a všechno je naruby. A my jsme rádi a jsme schopní kvůli nim se učit držet deštník. A nejen to.
Každou chvíli mi lezou do vyprávění, tu víly, tu polednice.
Copak asi dělá? Už jí letos bude 67. Určitě jí to sluší, to by mi nemohla udělat, aby z ní byla ošklivá bába. Chtěl bych jí potkat? Snad ani ne. Vidím ji před sebou pořád mladou, vyfešákovanou..., může se mi o ní zdát i hezký sen.
Nesmím se ale jako tenkrát uložit na nádraží coby bezdomovec. Jak mám teď pokračovat? Jak mám s takovou pověstí dobývat ženská srdce?
P.S. Mám strašnou radost. Vzpomněl jsem si na jméno děvčete, jméno i příjmení! Paměť pořád funguje! Sice jenom nahodile, kdy ona chce, hlavně, že zatím někdy chce. Teď se ohlásila při konzumaci taliána s chlebem a hořčicí.
Talián byl skvělej.
BLOG TÝDEN
CHYBÍ NÁM POKORA?
Kdy se to stalo poprvé? Kdy jsem poprvé mávnul rukou nad odbytou či dokonce nehotovou prací?
"To je dobrý, to stačí!"
Každý máme svůj osud, někdo se nepotká se zajímavou prací celý život. Nebo snad nemá zájem se s ní potkat? Někoho naopak práce baví, ani ve vysokém věku si nepřipustí, že by to mohlo být jinak, odchází od ní až za doprovodu funebrmarše.
Mně vybrali obor rodiče. Bylo mi to fuk. Ve 14 letech. V roce 1957 neexistovalo mnoho středních škol, které by s jásotem uvítaly příchod mé maličkosti. Dodnes považuju tehdejší zeměměřickou průmyslovku za zázrak.
Učili nás většinou odborníci. Často lidé, kteří měli za první republiky vysoké postavení, kvůli žaludečním problémům se ke komunistům nedali.
Někdo je zachránil před osudem jiných, před odchodem do výroby, jak se vznešeně říkávalo vykopnutí z důvodu nedostatku nadšení nebo dokonce pošklebování budovatelským názorům. Ohlížet se na odbornost? Zbytečná, je třeba poroučet větru, dešti, milovat Sovětský svaz. Takové odborníky potřebuje socialismus.
Mnozí z našich vyučujících byli skuteční machři, kdysi veleli spoustě podřízených. Zřejmě stačilo kývnout novému režimu, z pana rady se stal soudruh náměstek. Ještě zamávat fangličkou v prvomájovém průvodu a neusnout na politickém školení. Každý to neumí.
Kdo je sem schoval, bůhví. Postavili se před bandu rozjívených puberťáků, kteří se chovali jako... jako středoškoláci. Nebyli to žádní hrdinové, byli rádi, že mohli dosloužit do důchodu v relativním klidu, dál se zabývat oborem, který uměli. Někdy si neodpustili uštěpačné poznámky vůči režimu, spíš ale mlčeli.
Často slýchávám stížnosti, co se všechno za blbosti na školách učí, nepotřebných pro život. Je to věc názoru, bývá smutné potkat vysokoškoláka technického zaměření, který neví nic o dějinách, s bídou vyjmenuje všechny světadíly.
Výuka na průmce byla hodně zaměřená na odborné předměty, kromě školy v Praze podobné existovaly jen v Brně a v Košicích. Škola vznikala až po válce, nebyly učebnice, všechno jsme si psali do sešitů a nemohli úplně kašlat na to, co ten páprda vykládá u tabule.
"Páprdové" si tvořili osnovy sami, učili, co považovali oni za důležité. Samozřejmostí bylo i tenkrát, že si šestnáctiletý fracek myslí, že dědek stejně kecá jako doma fotr, ty starý nerozuměj ničemu. Při praktických cvičeních jsme švindlovali, důležité bylo, aby nás profesor nepřistihl s cigárem, kecali o fotbale, ale přece jenom něco se v našich makovicích něco zachytilo. Ani přes síto s velkými otvory úplně všechno nepropadne. V devětapadesátém jsem na praxi v České Třebové s úžasem objevil, že metody, které nás učí ve škole, se opravdu používají.
Pan šéf, ve věku mého táty, tedy málo přes padesát, měl vizáž hospodského filuty, karbaníka, agresivním nekuřákům by byl nesympatický. Vajgla nerad zahazoval, měl v očích touhu ještě z něj kousek jedu vytáhnout. Choval se ke mně jako k dospělému, nevykal mi, to zas ne, ale hned mi dal práci, na níž jsem si netroufal ani při školních cvičeních.
"Přece musí něco umět, po dvou letech ve škole."
Byl kamarádem jednoho mého profesora. Zmínil-li se o něm, začal se usmívat pod knírkem, vzpomínal asi na flámy, na děvčata, ale úplně ho nepomlouval. Jen rukou zaháněl vzpomínky, jak dobře tohle dnes znám. Když začal pracovat, viděl jsem koncert. Přesně tohle nás přece ve škole učí, ale on to ovládal. Ze strejdy mariášníka se stal suverén. Žádný stres, vlastně jsme to slovo neznali, dobrá nálada, v poledne oběd v Modré hvězdě.
Když pršelo, dal mi výpočty, chválil mě, posílal mě pro karton cigaret, protože se dozvěděl, že do trafiky u nádraží přišly bulharské Marici s filtrem, za 5,40 (nebo 5,60?) dvacítka. Dokonce jsem si zrovna tuhle značku vybral, ano Marici to byly, pomocí nichž jsem se stával frajerem s cigárem v hubě.
14.listopadu 1960 se mezi Pardubicemi a Hradcem u obce Stéblová srazily vlaky. Zahynulo 118 lidí. Profesor na průmyslovce přišel nedlouho po nehodě do třídy a začal nadávat všem kuřákům, že jak někoho chytí na záchodě kouřit, tak mu dá pár facek. Jeho kouřící kamarád jel ve vlaku do Hradce v nekuřáckém prostoru, nemohl to vydržet a odešel si zapálit. Našli z něj jen kabát, který nechal na místě, odkud na šluka odešel. Tři spolucestující kolegové přežili.
Teprve po pár letech jsem se dozvěděl, kdo to tenkrát při nehodě uhořel. Zbyla mi vzpomínka na dobrého člověka, na skvělého profesionála. Loučil se mnou na konci prázdnin s tím, že o mě nemá starost.
"Když jsem tě viděl vypít to pivo na ex, bylo mi jasný, že z tebe něco bude."
Byl z generace, která prožila šest let německé okupace, strach a bídu. Po roce 48 přišli komunisti. Slýchávám, proč si to tenkrát dali lidi líbit, že proti komunistům něco nedělali. Snad to chce snažit se představit si tehdejší atmosféru. Dvacetiletý těžko pochopí. I když nacisti a komunisti měli mnoho společného, koncem padesátých let se lidem dýchalo líp než před rokem 1945. Generaci mého táty bylo v roce 39 kolem třicítky. Plní chuti žít, něco dokázat. Přišli nacisti, komunisti a najednou bylo do důchodu krůček. Plány v hajzlu. Taky jsem si v letech šedesátých myslel o tátovi, že byl srab...
Vzpomínám na toho pána, na jeho fortel. Komunisty neměl rád, ale že by odfláknul práci? Dokonce i pracovní soboty, načerno volné, se během týdne napracovaly, podfuk byl v tom, že se braly diety, třebaže pracovníci byli doma. To my byli za dvacet let jiní frajeři. Nic jsme nenapracovávali, a to už nebyly soboty, ale pátky.
S velkou dávkou nostalgie vzpomínám na situace, kdy jsme přeměřovali něco, u čeho jsme jen málo překročili dovolenou odchylku. Ti lidé měli svou práci rádi a nedokázali si představit, že by něco schválně odbyli, třebaže u moci byl bolševik..
Po maturitě jsem nastoupil na umístěnku v Ústí nad Labem. Minimální plat, ohromná, přátelská atmosféra. Nepředřeli jsme se, určitě ne, kde bylo možné, ulili jsme se, šidili jsme leccos, ale vykašlat se na kvalitu? Ani pomyšlení. Celou zimu s námi seděl v kanceláři člověk, který nám nekontroloval pracovní dobu, jestli natahujeme svačinu, byl kamarádský, choval se jako jeden z nás, běda, našel-li nedostatek, stával se z něho pes.
"Koukej to vopravit nebo dostaneš přes hubu, Pražáku. Zejtra to bude v pořádku, kdybys tu měl bejt přes noc."
Když považoval dílo za dobré, opil se s námi.
Na tuhle štaci vzpomínám moc rád, šel jsem jinam kvůli penězům.
Muselo se to stát někdy později, kdy jsem poprvé objevil, že mi zaplatí i za zmetek.
To je dobrý, to stačí.
Důležité je splnit plán. Naše činnost byla nacpána do jakýchsi ceníků, které byly nafukovací, záleželo na třídě obtížnosti, která se tak těžko při naší práci určovala. Když by bylo třeba, opravila se obtížnostní kategorie a ejhle! Splněno, nějaké prémie se budou brát, nějaké prachy se pro nás v bance natisknou.
Staří, pamatující jiné časy, pomalu odcházeli, často jsme si říkali:
"Už bylo na čase!"
Mizeli a brali sebou i lásku k řemeslu, chuť dělat i pro dobrý pocit. O slovo se hlásila generace, která o první republice jen slyšela. Výplaty bývaly podprůměrné, tabulkově jsme byli nacpáni do tříd podle praxe. Kdo uměl, dostával důležitou práci, výplatu měl stejnou jako lempl, jemuž se svěřovali drobnosti, kde nemohl příliš pokazit. Proč vlastně se snažit? Začínalo to všechno připomínat základní vojenskou službu.
Proč ukazovat, že něco umím?
Při stavebních pracích na dráze, v metru člověk dával bacha, přirozený instinkt mi říkal, že tady by mohl být průser. Ale to byla jen část činností. Jinak jsme byli zahlcováni naprostými nesmysly, které jsme se nerozpakovali vymyslet.
U piva jsme si říkali, jó kdyby tu nebyli komunisti, to by byla jiná, my bychom všem ukázali...
Hodně se změnilo po roce 1989. Objevila se možnost vydělat si, jen mi připadá, že kvalita není zákonem.
Peníze jsou důležité až v první řadě.
Poprvé jsem tuhle větu slyšel od nového dynamického ministra financí. Připadla mi vtipná. Peníze k životu potřebujeme, o tom není třeba diskutovat. Snad jenom o tom, kolik jich potřebujeme, jestli je nutné hodit radost z dobré práce za hlavu a jen rejžovat a rejžovat. Jsem důchodce, nemám existenční problémy, stejně jako nemám nic z toho, čemu leckdo říká bohatství. Vilu, bazén, přepychový automobil, dovolenou v Karibiku. Nic z toho nepotřebuju, tedy ani nezávidím. Protože jsem byl v životě finančně často na dně, vím, co to je nemít. Jsem dalek toho, abych se díval s despektem na jiné, kteří se doslova dřou, jsou rádi za práci, jež je nebaví, která jim přináší jen prostředky k obživě.
Jen mi je líto, slyším-li:
"To je dobrý, to stačí."
A tak se setkávám s fušeřinou řemeslníků, kteří si nechají zaplatit za práci, přitom by zasloužili nakopat do zadku, na hospodě visí cedule "Domácí kuchyně", na talíř hodí blaf, talentovaní umělci účinkují v dobře placených sračkách, ještě se za to sami pochválí v "zábavném" pořadu, fotbalisti odchodí zápas, protože o nic nejde. Novináři nepíšou česky, na gramatiku kašlou, hlavní je podle nich myšlenka, ale kdepak ji mám hledat? Seznam by byl hodně dlouhý. A to nechci mluvit o politicích, protože ti snad ani slovo práce neznají.
Nás nezajímá, co ti obdivovaní umí, zajímají nás jejich honoráře. Nezajímá nás úsilí, se kterým někdo něčeho dosáhne, posmíváme se lidem, kteří se vydají cestou, na jejímž konci není koupelna se zlatými kohoutky. Vydáváme žebříčky výdělků, poté žebříčky popularity, mezi nimi panuje přímá úměra. Divný svět, který řídí nepostradatelní manažeři, jejichž úkolem je šroubovat ceny nahoru. Neboť mají svá procenta.
Jsem optimista a věřím, že je hodně lidí, kteří se chovají jinak. Že nejsou moc vidět? Tak to bývá, nemají potřebu vystavovat na odiv, to co považují za samozřejmé. Skoro mám chuť tu napsat výzvu, abychom tyhle lidi podporovali, abychom jejich výrobky, služby kupovali.
Výše faktury je důležitá, ale pracovat jenom pro tu částku?
Přece se nemohli někam propadnout lidi, kteří pracují a mají z toho dobrý pocit, šíří kolem sebe dobrou náladu, kteří si odplivnou nad zpackanými výrobky. Nikdo mi nebude vykládat, že vymřeli. Svět se mění, žijeme v jiných podmínkách. Nějakých padesát, sto let ale nemůže změnit lidskou povahu. Vezměme si Shakespearovy hry, od jejich vzniku nás dělí staletí. Bože, jak jsme stejní!
S mobilem v kapse si připadáme úžasní.
BLOG TÝDEN
ČLOVĚK UMÍRÁ TEPRVE, KDYŽ SE NA NĚJ NIKDO NEPAMATUJE
Jak stárneme, pomalu blbneme. Tvrdí se to. Ten, kdo blbne, o tom naštěstí neví, jak ohleduplné.
Není to tak dávno, co mi to pod mým článkem naznačil diskutující, který se podepsal křestním jménem, jež vlastním i já. Po tátovi. Znám několik Václavů, možná, že se opravdu známe. Příspěvek nebyl urážlivý, ke všemu byl napsaný bez chyb, i čárky mezi slovy byly na svém místě, dovedu pochopit, že moje psaní může někomu připadat jako kydy.
Máme se prý více dívat do budoucnosti, říkají chytří, pro nás staré je však budoucnost kratší než minulost. Co jsem prožil zlého, a že toho bylo dost, se snažím zapomenout, ač to úplně nejde. Stále víc myslím na dětství, mládí, tenkrát jsem byl šťastný, třebaže doba stála za pendrek.
Vynořují se mi situace, lidi, kteří na mne byli hodní, ty co nebyli, se snažím omlouvat, možná se mi jen zdálo, že byli zlí. Mám soudit člověka jen podle toho, jak se chová ke mně? Myšlenky mi cestují sem a tam, Václav mi sice radí, abych si je v hlavě srovnal, mám pocit, že tak jednoduché to není. Bude to zřejmě nějaký mladší Václav. Pokud se vůbec jedná o myšlenky, kašlou na mě a dělají si, co chtějí. Zlobí. Pivo za to nemůže. Pivo je zdravý nápoj, jenom lidi se často nechovají jako dobytek, protože ten pozná, kdy už má nechat pití.
Chtěl jsem vzpomenout na město, kde jsem se poprvé v životě musel postarat sám o sebe. A najednou se vynořují příhody, lidi.
Dvojice starých venkovských manželů, u nichž jsem našel azyl. Zlí nebyli, paní se dívala s jakýmsi podezřením. Kluk z Prahy. Kdoví, co je to za syčáka! Tři koruny za noc nebyl majlant, ale asi se jim hodil. V půli srpna jsem získal možnost spát v chatě rodičů jedné brigádnice zadarmo a to se paní bytné moc nelíbilo. Zčista jasna jsem zmizel a na cestu jsem vyslechl něco nelichotivého.
Rád jsem chodil do práce, do příjemné společnosti, nikdo mě zbytečně nebuzeroval, na to, že mi bylo 16 a vypadal jsem na míň, se ke mně chovali skvěle. Jak jsem později poznal, v těchto terénních pracovištích to bývalo téměř pravidlem, vůbec nezáleželo na tom, jestli se jednalo a východní Čechy nebo třeba o severní. Pokud nebyl šéf pracoviště idiot, to v tomhle případě nebyl, už jsem ho vychválil v minulém článku.
Dnes, kdy zeměměřické řemeslo se díky elektronice úplně změnilo, téměř mizí povolání figurant. Člověk, jehož hlavním úkolem bylo něco přidržet, u něčeho počkat. Těžké pomůcky zmizely v muzeích, spíš v odpadu, nic se nezapisuje, všude se dojede autem.
Pomocné práce vykonávali brigádníci, penzisti, v létě studenti. Za pár šupů. Našli se i tací, pro něž to bylo stálé zaměstnání. Většinou lidé s omezenou schopností ze zdravotních i jiných důvodů.
Bývali mezi nimi veksláci, kteří potřebovali razítko v občance, chartisti, kterým komunistická vrchnost dovolila přidržet trasírku. Poloinvalidé nebo lidé k ničemu jinému se nehodící.
Dva si pamatuju, jeden byl na srdce, důchod mu nedali, sehnali mu mizerně placenou práci.
Na druhého jsem nezapomněl nikdy. Veselý a pravděpodobně moc chytrý člověk. V mládí něco studoval a hrál výborně tenis. Prý na úrovni špičky za první republiky. Podle příjmení potomek nějakého italského rodu, komunisti mu nic sebrat nemohli, ve studentských letech si prý přivydělával výukou tenisu v lepších rodinách, tedy spíš chudý. Dostal se do jiné společnosti, nedostudoval, vydělané propil, stal se z něho notorik.
Za komunistů byl v padesátých letech tenis vedlejším sportem, vyučovat nebylo koho. Měl jsem tuhle figurku moc rád. Jeho humor byl trochu jiný než bodrý pivní jandákovský. Půjčoval si ode mne peníze. Málo, pětku, dvě. Vracel spolehlivě. Jen pan vedoucí mi druhý den říkával:
"Tys mu zase půjčil, co? Večer byl zlitej jako kára. Von vrátí, není to podvodník, ale my mu nikdo nepučíme, protože by pít neměl."
Pivo tehdy stálo korunu dvacet, deset korun mu stačilo na dva veselé večery. Notorici nepotřebují příliš.
Měřická skupina, možná, že nás dohromady bylo deset, patnáct, měla i svého ouřadu. Někdo musel chodit na poštu, vyřizovat drobné pochůzky, telefon v kanceláři nebyl, do jiného města se dalo volat jen z pošty a bývalo to i s čekáním na spojení. Mobily, maily, kde by nás takové věci napadly.
Holohlavý od přírody, ne od holiče, byl pan Štěpánek. Snad ho můžu jmenovat, Štěpánků je v Čechách tolik, že toho pravého těžko dohledat. Prvorepublikový voják z povolání. Prý štábní kapitán. Mohlo mu tehdy klidně být 70, tedy mohl sloužit už za Franze Josefa. Co dělal za Hitlera, nevím, po válce se tvořila nová lidová armáda a on byl už starý. Dostal důchod tak vysoký, jak se odměňovali komouši příslušníkům buržoazní armády, že musel pracovat pořád.
Vojáka měl v sobě stále. Nadřízený se musí poslouchat. Pro běžnou agendu malé skupiny to byl dar. Byl spolehlivý. Nijak z něj nevyzařovalo nadšení pro komunistický režim, býval opatrný. Soukromě z něj leccos vypadlo, ale každé pondělí po příjezdu všech pracovníků z domova se konala politická desetiminutovka. To bylo nařízení z ředitelství, muselo se nahoru hlásit, že se všichni zúčastnili.
Pan Štěpánek byl jediný, kdo se úkolu mohl ujmout. Voják prostě poslouchá, něco si přečetl v novinách, něco přednesl napůl spícímu osazenstvu a mohla se udělat čárka.
V roce 1990 se rušily kádrové materiály v podnicích. Osobně jsme si je museli převzít a příjem podepsat. Jsou mezi nimi takové perly, o kterých jsem ani nevěděl, že existovaly. Nemám sílu je vyhodit do kontejneru, což by se nabízelo. Je mezi nimi i papír, který hradecká geodézie poslala na průmyslovku. Má číslo jednací, podepsaný a nechybí na závěr důležitá informace, že jsem se jednou týdně zúčastňoval politické desetiminutovky.
Pana Štěpánka si všichni vážili, pro jeho věk, pro spolehlivost, ale žádné velké slovo neměl. Rád by radil. Soustředil se chvílemi na mne, cítil, že by tady mohl svými radami někomu prospět. Varoval mě před tím, že jezdím na kole příliš. Že špičkový sport ničí zdraví a jednou zanechám po sobě vdovu se sirotky, protože se uštvu.
Dával mi příklady výletu na kole. Vlakem do stanice Dašice - Kostěnice (dnes už jenom Kostěnice), pár kilometrů na kole pod Kunětickou horu, kolo si uschovat, vylézt na kopec a stejnou cestou do České Třebové. Celkem rozumné, mně by se to i mém dnešním věku zdálo zbytečně lehké. Vdovu se sirotami už po sobě taky nenechám.
Soboty a neděle jsem trávil jen na bicyklu. Kraj je nádherný, do pomyslného seznamu jsem si zapisoval města, jež jsem poprvé navštívil. Litomyšl, Vysoké Mýto, Lanškroun, Svitavy, Ústí nad Orlicí, Potštejn. Určitě mi nějaká toulavá sudička strčila do kolíbky chuť se toulat. Jsem ji za to vděčný, v rodině mě s tímto zájmem považovali spíš za nepovedenýho. Svoje povolání jsem nikdy neopustil, možná i pro chuť cestovat.
Ke konci brigády už jsem se trochu pookřál, panu Štěpánkovi jsem odmlouval a provokoval jsem, že dojedu na kole až do Prahy. Dostal jsem na to volno od vedoucího. Bál jsem se jet v sobotu tam a hned v neděli zpátky.
"Samozřejmě, že můžeš přijet až v pondělí večer."
Do Prahy jsem dojel utrmácený, špinavý, máma mi tvrdila, že jsem hubený. Tak dlouho jsem byl bez její kuchyně a moc jsem šetřil. Noviny jsem nekupoval a chodil je číst do kulturního střediska na třebovské nádraží. Tam byla velká cedule, na ní zákaz vstupu všem, kdo nemají platnou jízdenku. Věděli, že ji nemám, ale nechávali mě tu. Pokud jsem nešel od půl šesté do biografu, trávil jsem zde dost času.
Ale zpět k mému putování. V Praze mě nakrmili, vydrhli a dost neradi pouštěli na zpáteční cestu. Zpátky jsem jel trochu jinudy, jezdíval jsem po hlavních tazích, provoz nebyl ve srovnání s dneškem nijak závratný. Dnešní měřič jsem neměl, ale podle mapy obě ty trasy měřily shodně 187 km. Zajímavé je, že už nikdy v životě tolik naráz neujel. Nepředpokádám, že bych to ve svém věku ještě zkoušel.
I když... Ve svých 16 jsem nikdy nevyšlapal kopec z Třebové směrem na Litomyšl. Na Kozlovský kopec, myslím, že mu místní říkali Kohout. Toho má město ve svém znaku, jsou tu zřejmé souvislosti. V jednom úseku je stoupání až kruté. Před pár lety jsem to zkusil. Nejel jsem po hlavní silnici, kde je velký provoz. Zadem, přes Semanín, koukám na mapu, že je to delší, což značí volnější stoupání. Vlastně jsem to ošidil. Ke Švabinského chatě nad obcí Kozlov jsem vyjel a co bych chtěl víc.
Po příjezdu z Prahy jsem navečer se přišel hrdě hlásit do hospody, kam chodívali mí nadřízení. Měli nějaké pivo v sobě a chlubili se mou osobou. Výčepák říkal, že jsem sportovec, že mi pivo naleje a že bych si zasloužil i štamprli. Ne, neopil jsem se tam, nic takového. Jen jsem pak musel potmě do chaty, kde jsem už přespával. Já se tak strašně bál. Cestou nebyla ani jedna lampa.
Taky kouřit jsem se v té chatě naučil. Nechutnalo mi to ani trochu, ale občas mívám pevnou vůli. Uškudlené koruny jsem po prázdninách utrácel za cigára.
Chatu už bych nenašel, byla to vlastně zahrádkářská kolonie, kde je asi všem těm chaloupkám konec. Při dalších návštěvách už jsem nikdy neměl čas se tam podívat. Pořádali zde stokilometrový dálkový pochod, na odbočky moc času nezbývalo, snad dvakrát jsem tu spal na ubytovně při pracovní cestě, to taky nebyl čas.
A co bych tam vlastně chtěl vidět? Po padesáti letech.
A ještě něco.
Na kopci mezi Třebovou a Litomyšlí je obec Zhoř. Vedla tudy noční trasa dálkového pochodu. Diskotéku bylo slyšet hodně daleko. Kde je diskotéka, bývá pivo. U baru blázinec, zaplatil jsem jedno pivo pětistovkou. Dostal jsem zpět drobné a čtyři stokoruny. Teprve ráno jsem si všiml, že jedna ze stovek nemá kolek. Ano, bylo to začátkem roku 1993, kdy se rozdělilo Československo a následně i měna. Bankovky dostávaly kolky, posléze jsem za ně dostal bankovky nové, už jen české.
Bankovky nekolkované nikdo nevzal. Pokusil jsem se podvést v jednom kšeftě pokladní a zaplatit neplatnou bankovkou, dělat prosťáčka. Podívala se na mě tak vyčítavě, že mi vzala chuť ještě někdy něco takového provést. Moc ošklivý okamžik. Zelenou stovku s dělníkem a rolnicí, která začala platit v roce 1961, jsem si schoval na památku. Založil jsem ji do knihy na straně 100. Stovka k stovce, svůj k svému. Nemůžu se splést. Splést ne, ale zapomenout název knihy můžu.
Vzít knihu za knihou, podívat se na stranu 100? To je hezká teorie. S manželkou jsem se rozešel, knihovna se všelijak stěhovala, kdo asi tu stovku najde?
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat