Do kaváren příliš nechodím, dnes musím. Vždyť výstava Tajemství barev, kterou jsem tu propagoval, končí už 10.5. Dcera bude mít radost. Doufám. Když už věnovala svůj pomatlaný obličej na plakát výstavy.
Tohle studený počasí mě vůbec nebaví, moje starý kosti potřebujou aspoň kousek sluníčka. Vzbudím se ráno a ono na mě nesměle pokukuje. Že by?
Musím se oholit, obléci míň otrhanější bundu, aby na mě ze dveří kaváren nekřičeli:
"Pokračuj, pokračuj, nebo tě nakopnu, vometáku!"
Vedro není. Pátek poledne, Kampa poloprázdná, vjíždím do Míšeňské ulice, spíš uličky. První kavárna. Kafíčko! To je přece krásný název v malostranském blázinci, kde by se Jan Neruda ani nemohl narodit, natož psát nesmrtelné povídky o místních figurkách. Mezi všemi foody, starbucky, mekáči. Kafíčko, pro cizince Café Kafíčko.
Blbý je vlézt do kavárny s cyklistickou helmou v ruce, zalézt na záchod, prohlídnout si obrázky a odejít.
"Kolik u vás stojí kafe?"
Slečna vypadá potěšená mou návštěvou.
"Třicetosm."
S takovými penězi jsem kdysi dávno klidně vyrážel na flám. Stovka byl už neuvěřitelný balík. Kafe s malým rumem za 3,10 v hospodě v Kralupech u Chomutova v šálku se značkou Jednota. Bral jsem s bídou tisícovku měsíčně. Jo, je mi o 45 let víc. Bál jsem se spíš ceny 80 nebo 99.
"Dám si."
"Preso, ..."
"Turka."
Jsem stará škola. Dostal jsem dost velký šálek kávy, dost velkou porci smetany, čokoládičku s firmou, ve sklence vodu, to je dobře, že se voda na stole začíná vžívat už i u nás. Kafe bylo výborné, pochutnal jsem si. Prý tu používají kávu Fair Trade, při její sklizni by neměla být využívaná dětská práce. Snad to tak je.
Líbí se mi tu, žádná rádoby stylová provozovna, jednoduchý dřevěný nábytek. Pár obrázků, které kreslily děti z dětských domovů. Náladu mi nezkazilo ani zrcadlo, při pohledu do něj vidím, že jsem se ráno neoholil, jak tvrdím na začátku. Aspoň, že jsem se nezapomněl obout.
Vzpomněl jsem na španělskou Granadu před pěti lety. Kdo chce vidět Alhambru, musí si objednat vstupenky předem, nebo přijet ráno, a pak několik hodin čekat. Byl tehdy začátek října, vedro, narvané ulice turisty kdoví odkud. Davy vláčí nebohého človíčka sem a tam. Hospody narvané, rychlá občerstvení taky. Mám žizeň, hlad. Zalezl jsem do úzké uličky, spíš kvůli kousku stínu.
Malinká hospůdka, chládek, okaté děvče, plné ochoty. Seděl jsem tam asi půldruhé hodiny. Paella, pivo, klídek třicet metrů od humbuku. Kdo nebyl v Alhambře, nebyl ve Španělsku, prý. Prohlídka tohoto skvostu je neuvěřitelný zážitek, mně se při jménu Granada vyjeví malinká restauračka. Bodega La Bella y La Bestia. Snad nejsem úplný barbar? Co se všechno může vynořit z mysli při kávě v pražské Malé Straně.
Lidí na ulicích přibývá, velká skupina německých důchodců nebo seniorů, ať si říkaj, jak chtěj. Vypadá to, že je sem zavezli autobusem a vodí je od památky k památce. Tváří se odhodlaně, přijeli za zážitky, za poznáním. Zeptat se nemůžu, němčinu naše generace trochu zanedbala, jako většinu jazyků. Ale něco přece.
Dva ženské slovanské ksichtíky. Jedna ukazuje prstem dopředu.
"Metro, da?"
"Da, da."
"Spasibo."
Mám přece maturitu z ruštiny!
Kampa se zaplňuje, musím dávat bacha, abych někoho nesrazil, spíš, aby oni nesrazili z kola mne.
Přímo na Kampě je Mlýnská kavárna. Trochu stydlivě stranou. Za české jméno se však nestydí. Hezkej podnik, možná začnu vymetat kavárny. Dávám si víno, koukám, že tu mají i utopence a další pochutiny, známé z pivních provozoven. Příjemný prostor. Tady je obrázků více. Jsem úplně v jiném světě. Uprostřed turistického šílenství, uprostřed nesmyslné předvolební kampaně. Obrázky na stěnách malovaly děti od 6 do 14 let, jsou plné fantazie, která okolnímu světu tak často chybí. Nechce se mi zvedat. Hraje hezká hudba.
"To je Varga?", ptám se při placení.
Na číšníkovi je vidět, že jméno Mariána Vargy mu nic neříká, jmenuje nějakou kapelu, jejíž jméno jsem hned zapomněl.
Nevidím žádné bilboardy s ksichty, ze kterých se mi špatně dělá. Jen taková malá cedulka, chtělo by so mi ji nazvat předvolebním miniminibilboardem. Zelení nás ujišťují, že se o ně můžeme opřít. Má to snad být stojan na kolo? To jsem raději přivázal k zábradlí. O tenhle stojan bych nenechal opřít ani jezevčíka, aby neupadl. Do parlamentu snad chtějí přivést něco stabilnějšího.
Opouštím Malou Stranu, v pasáži kina Světozor si fotím kouzelnou ceduli. Hlásá "Veřejná jídla". Autorovi se nevešlo na tabuli slovo jídelna, a tak můžu přemýšlet, jaká jsou asi jídla, která nejsou veřejná. Prostor pro fantazii.
Ve Vodičkově ulici mě čeká Mamacoffee. Čeština někam zmizela, býval tu kdysi bufet U bumbrlíčka, škoda, že u názvu nezůstali. Prostředí je zase fajn, trochu jinak.
Čtvrtou kavárnu, Café Technika jsem viděl při vernisáži, tak mám hotovo.
Kousek dál je Karlovo náměstí, nemůže mi vyjít všechno. Přední kolo prázdné. Já to tušil, že mi v Podolí prodali blbou duši. Do silníčního kola místo do mého treku. Chvíli vydrží, ne však moc dlouho. Náhradní mám, ale taky takovou, je tu cykloprodejna, kde provádající nechce věřit, že mi někde takovou duši prodali, když viděli moje kolo. Jsem "odborník", který si jakékoliv doplňky chodí kupovat s bicyklem, abych nekoupil volovinu. Ale stejně... Co k tomu dodat?
Ještě mám plán vyjet na Vyšehrad a vyfotit si pohled na moje rodné Podolí z místa, kde před 85 lety fotil někdo jiný. Pro porovnání. Kvůli sluníčku se to dá fotit jen odpoledne. Přijíždím do Podolí, stačím si vyfotit prodejnu, kde mi prodali špatnou duši, a jsem doma. Je podvečer.
Jeden dobrý kamarád se mě ptává:
"Ty vole, co děláš celej den?"
On tohle číst nebude, ale odpovídám mu otázkou:
"Ty vole, kde bereš čas chodit do Kauflandu?"
Všechny fotky jsou
zde
nebo
zde
blog Týden
Tohle studený počasí mě vůbec nebaví, moje starý kosti potřebujou aspoň kousek sluníčka. Vzbudím se ráno a ono na mě nesměle pokukuje. Že by?
Musím se oholit, obléci míň otrhanější bundu, aby na mě ze dveří kaváren nekřičeli:
"Pokračuj, pokračuj, nebo tě nakopnu, vometáku!"
Vedro není. Pátek poledne, Kampa poloprázdná, vjíždím do Míšeňské ulice, spíš uličky. První kavárna. Kafíčko! To je přece krásný název v malostranském blázinci, kde by se Jan Neruda ani nemohl narodit, natož psát nesmrtelné povídky o místních figurkách. Mezi všemi foody, starbucky, mekáči. Kafíčko, pro cizince Café Kafíčko.
 |
| Kafíčko |
"Kolik u vás stojí kafe?"
Slečna vypadá potěšená mou návštěvou.
"Třicetosm."
S takovými penězi jsem kdysi dávno klidně vyrážel na flám. Stovka byl už neuvěřitelný balík. Kafe s malým rumem za 3,10 v hospodě v Kralupech u Chomutova v šálku se značkou Jednota. Bral jsem s bídou tisícovku měsíčně. Jo, je mi o 45 let víc. Bál jsem se spíš ceny 80 nebo 99.
"Dám si."
"Preso, ..."
"Turka."
Jsem stará škola. Dostal jsem dost velký šálek kávy, dost velkou porci smetany, čokoládičku s firmou, ve sklence vodu, to je dobře, že se voda na stole začíná vžívat už i u nás. Kafe bylo výborné, pochutnal jsem si. Prý tu používají kávu Fair Trade, při její sklizni by neměla být využívaná dětská práce. Snad to tak je.
Líbí se mi tu, žádná rádoby stylová provozovna, jednoduchý dřevěný nábytek. Pár obrázků, které kreslily děti z dětských domovů. Náladu mi nezkazilo ani zrcadlo, při pohledu do něj vidím, že jsem se ráno neoholil, jak tvrdím na začátku. Aspoň, že jsem se nezapomněl obout.
Vzpomněl jsem na španělskou Granadu před pěti lety. Kdo chce vidět Alhambru, musí si objednat vstupenky předem, nebo přijet ráno, a pak několik hodin čekat. Byl tehdy začátek října, vedro, narvané ulice turisty kdoví odkud. Davy vláčí nebohého človíčka sem a tam. Hospody narvané, rychlá občerstvení taky. Mám žizeň, hlad. Zalezl jsem do úzké uličky, spíš kvůli kousku stínu.
Malinká hospůdka, chládek, okaté děvče, plné ochoty. Seděl jsem tam asi půldruhé hodiny. Paella, pivo, klídek třicet metrů od humbuku. Kdo nebyl v Alhambře, nebyl ve Španělsku, prý. Prohlídka tohoto skvostu je neuvěřitelný zážitek, mně se při jménu Granada vyjeví malinká restauračka. Bodega La Bella y La Bestia. Snad nejsem úplný barbar? Co se všechno může vynořit z mysli při kávě v pražské Malé Straně.
Lidí na ulicích přibývá, velká skupina německých důchodců nebo seniorů, ať si říkaj, jak chtěj. Vypadá to, že je sem zavezli autobusem a vodí je od památky k památce. Tváří se odhodlaně, přijeli za zážitky, za poznáním. Zeptat se nemůžu, němčinu naše generace trochu zanedbala, jako většinu jazyků. Ale něco přece.
Dva ženské slovanské ksichtíky. Jedna ukazuje prstem dopředu.
"Metro, da?"
"Da, da."
"Spasibo."
Mám přece maturitu z ruštiny!
Kampa se zaplňuje, musím dávat bacha, abych někoho nesrazil, spíš, aby oni nesrazili z kola mne.
 |
| Mlýnská kavárna |
"To je Varga?", ptám se při placení.
Na číšníkovi je vidět, že jméno Mariána Vargy mu nic neříká, jmenuje nějakou kapelu, jejíž jméno jsem hned zapomněl.
Nevidím žádné bilboardy s ksichty, ze kterých se mi špatně dělá. Jen taková malá cedulka, chtělo by so mi ji nazvat předvolebním miniminibilboardem. Zelení nás ujišťují, že se o ně můžeme opřít. Má to snad být stojan na kolo? To jsem raději přivázal k zábradlí. O tenhle stojan bych nenechal opřít ani jezevčíka, aby neupadl. Do parlamentu snad chtějí přivést něco stabilnějšího.
Opouštím Malou Stranu, v pasáži kina Světozor si fotím kouzelnou ceduli. Hlásá "Veřejná jídla". Autorovi se nevešlo na tabuli slovo jídelna, a tak můžu přemýšlet, jaká jsou asi jídla, která nejsou veřejná. Prostor pro fantazii.
Kousek dál je Karlovo náměstí, nemůže mi vyjít všechno. Přední kolo prázdné. Já to tušil, že mi v Podolí prodali blbou duši. Do silníčního kola místo do mého treku. Chvíli vydrží, ne však moc dlouho. Náhradní mám, ale taky takovou, je tu cykloprodejna, kde provádající nechce věřit, že mi někde takovou duši prodali, když viděli moje kolo. Jsem "odborník", který si jakékoliv doplňky chodí kupovat s bicyklem, abych nekoupil volovinu. Ale stejně... Co k tomu dodat?
Ještě mám plán vyjet na Vyšehrad a vyfotit si pohled na moje rodné Podolí z místa, kde před 85 lety fotil někdo jiný. Pro porovnání. Kvůli sluníčku se to dá fotit jen odpoledne. Přijíždím do Podolí, stačím si vyfotit prodejnu, kde mi prodali špatnou duši, a jsem doma. Je podvečer.
Jeden dobrý kamarád se mě ptává:
"Ty vole, co děláš celej den?"
On tohle číst nebude, ale odpovídám mu otázkou:
"Ty vole, kde bereš čas chodit do Kauflandu?"
Všechny fotky jsou
zde
nebo
zde
Žádné komentáře:
Okomentovat