Když jsem šel do Michle, tížily mě krychle. Verš, který vytvořil někdy v šedesátých letech minulého století Joža Mrázek Hořický. Sám sebe označoval za básníka, byl to svérázný pán. S velkým plnovousem, i v zimě v kraťasech. Kdo si na něj dnes vzpomene? Do Michle jsem nešel, ale jel, tížily mě v batohu knihy s fotkami ze staré Michle. No, výsledek není nijak uchvacující. Někde je to tolik změněné, že se vlastně není čeho chytit, musel bych si vymejšlet. A všude tolik zeleně proti dobám minulým. A to ještě všechny politické strany slibují, že to zazelení všechno daleko víc...
Michle, O plynárny
Plot plynárny zůstal, socha před vchodem taky. I budova je tu, ale skrytá zelení. Jak tak fotím, vidím, že všude je všechno zelenější, přestože stále naříkáme, že zeleně ubývá. Budova na staré fotce ja dnes ve stejném stavu, je za stromy. Přemýšlel jsem, že počkám na listopad, ale budova není tak důležitá. Charakter ulice se změnil.
Michle, Nuselská
vpravo ulice U michelského mlýna. Barák je pořád hezkej, před sto lety holt nebyly vynalezený spreje na "zkrášlení". Taky tu ještě nejezdila tramvaj, vždyť Michle ani Praha nebyla.
U michelského mlýna.
Byl jsem v rozpacích. Z ulice, která za první republiky vypadala jako sympatická ulice podél Botiče, je podivná cesta. Aspoň zeleň přibyla, ale to snad všude. Nebýt bývalé synagogy, ani bych se neměl čeho chytit.
Facebook - Srovnávací fotky
Žádné komentáře:
Okomentovat