sobota 2. prosince 2017

Sadská


Je mnoho lidí, kteří, slyší-li o Sadské, řekne, aha, to je cestou na Poděbrady, tedy z Prahy, samozřejmě. Dnes už se ani přes Sadskou nejezdí, vede kolem dálnice a projíždějící si možná všimnou vršíčku s kostelíčkem.
Díky tomu, že lázně po druhé světové válce skončily, město v současnosti bojuje s okolnostmi. Za komunistů nijak nepokročilo, dokonce ani nákupní středisko, což měla být socialistická vizitka a kvůli kterému se na náměstí bouralo, bylo dokončeno až v době, kdy nastupovalo 21.století.
Pokud je můj komentář nepřesný, může být, v Sadské jsem osobně, kromě průjezdů při služebních cestách, byl jednou v životě.
V roce 1979 jsme se nastěhovali v Praze do paneláku, vybaveném tak, jak tehdy bylo běžné. Na žádný luxus jsme neměli, podnik, který nám byt přidělil za podmínky podepsání pracovní smlouvy na deset let, ani nemohl žádný luxus nabídnout.
Bylo třeba sehnat nábytek, případně leckoho podplatit, někde něco ukrást, však jsem pracoval na stavbách. Udělat z betonových stěn, jež doplňovalo jádro kuchyňské a hygienické, jehož kvalita byla nejasná, jakýsi byt, dalo hodně starostí a fantazie.
Moje manželka vymyslela do předsíňky oválné zrcadlo, což se mi též líbilo. V Praze jsme nedokázali sehnat výrobce, který by nám vyhověl. Všichni se na nás dívali jako na cvoky. Tady si kup zrcadlo jako každý, máme tři rozměry, co bys chtěl víc, a neotravuj. Někdo nám dal tip, že v Sadské existuje jakýsi místní podnik, který tvoří zrcadla na míru.
O automobilu jsme ani nesnili, vlak do Sadské jezdí, ten jsme měli zadarmo. Meziměstské telefonování tehdy bylo na mrtvici, vlakem byla dohoda rychlejší. Prý si mám přivést šablonu příslušného tvaru a oni mi zrcadlo vyrobí a přidělají. Sestrojit elipsu jsem se ve škole učil, namaloval ji na desku, kterou jsem pak ořezal ruční pilkou. Řezat do elipsy jsem se naučil!
Odjel jsem do Sadské s deskou asi půldruhého metru vysokou v podpaždí, během měsíce jsem byl uspokojený, řekl bych, že cena se pohybovala mezi dvěma a třemi stovkami, což tedy ani tehdy nebyla závratná cena, bral jsem však dva tisíce čistá ruka.
S tím hotovým zrcadlem jsem jel vlakem do Poříčan, tam přestoupil směrem na Prahu, z nádraží metrem a autobusem domů, celou cestu strach, že zrcadlo rozflákám. Ke všemu mě kdosi tenkrát upozornil, že vole, tohle se nesmí ve veřejné dopravě vozit. Taxík? Z čeho bych ho zaplatil.
Měl jsem radost, když jsem připevnil na otapetovanou umělohmotnou chvílemi se třesoucí stěnu, nerozbité zrcadlo, které s přivřenýma očima připomínalo něco od Lobkoviců.
Při jménu Sadská mě okamžitě napadne tato anabáze. Vlastně jsem tam tenkrát byl třikrát, ne jednou, při současné návštěvě jsem si nebyl schopný upamatovat, kde jsem se tehdy motal.
Tolik místa jsem právě v článku, zabývajícím se srovnávacími fotkami města Sadská, věnoval zařizování panelákového bytu.
Jak se říká, taková byla doba, na to se dá svést všechno. Pak přišel den, kdy jsme vytáhli z kapsy klíče, zazvonili jimi na náměstích a dnes se divíme, že není vše podle našeho přání. Zapomněli jsme, že na zázraky je pohádkový dědeček se zvonečkem.

Do Sadské jsem opět přicestoval vlakem, za téměř 40 let se zvýšila rychlost vlaků i vybavení souprav.
Z nádraží, které stojí na krátké trati Poříčany - Nymburk, vede poklidná ulice, zvaná Nádražní. Kdysi toto jméno nesla ulice z nádraží až na náměstí, dnes jdu slabých 200 metrů a vcházím do ulice Československé armády. Pravá strana ulice je zbořená, přede mnou je kruhový objezd, jenž  je součastí silničního průtahu, vybudovaného již po roce 1990, přestože už od roku 1985 byla blízko odtud v provozu dálnice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Za kruhovým objezdem se bývalá Nádražní už jmenuje Paroubkova. To prosím není úcta k nedávnému českému předsedovi vlády, který ještě žije a dovádí. Místní rodák Otakar Georgius Paroubek (1856 - 1909) spisovatel, kartograf, dramatik, cestovatel, odkázal svému rodišti knihovnu o 3000 svazcích, což je základ místního muzea. Modrý dům na konci záběru už je na náměstí, jde o ono nákupní středisko. Pohled zpět Paroubkovou ulicí se mi nezdařil.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Palackého náměstí. V Sadské měli na náměstí vždycky hodně zeleně a tak nelze očekávat jakési skvostné pohledy na místní architekturu. Jak je vidět, ani listopad mnoho nepomáhá. Z radnice vidím jen věžičku, mariánský morový sloup je v plné kráse, no, v úplně plné ne, lešení na současné fotce hlásí, že se zde pracuje.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Tady jsem měl pochybnost, jestli mám porovnání zařadit, ale rozdíl mezi tehdejší a dnešní atmosférou ukazuje. Jde o pohled severovýchodním směrem.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Severovýchodní roh náměstí. Škola z let 1901-02 trošku cípem zakrytá radnicí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled od východu k západu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://kouzlostarychpohlednic.wz.cz/



Městské muzeum. Před ním pomník obětem války. Vlevo vzhůru vede Kostelní ulice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Podobný pohled už tady byl, ale z roku 1900, mezitím se leccos postavilo, například pobočka poděbradské spořitelny, úplně vpravo.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Na rohu Palackého náměstí a Kostelní ulice stojí spořitelna, postavená za první republiky. Dobře vidět mariánský sloup se sochami svatého Václava, Floriána, Apolináře a Liboria. Jak tak putuju po městech českých, říkám si, jak důležitá byla hrozná nemoc - mor. Díky němu má téměř každé hlavní náměstí morový sloup. Dnes bychom tam postavili reklamní panel.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pobočka poděbradské spořitelny na východě náměstí. Sadská plná spořitelen.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Jiný záběr na muzeum. Původně škola. Vpravo zvonice, dříve hodinová věž.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Dvakrát pohled na školu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Vlevo spořitelna, vpravo muzeum, za mariánským sloupem vede Kostelní ulice až ke kostelu svatého Apolináře, což je onen kostelík viditelný z dalekých polabských rovin.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Morový sloup, kostel svatého Apolináře, muzeum, tehdy ještě škola, zvonice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 




 Škola, sloup, radnice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Kostel, sloup, muzeum, zvonice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Kostelní ulice. Dívám se k náměstí, vidím muzeum zezadu, za ním čouhá zvonice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Kostelní ulice, pohled vzhůru ke kostelu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://kouzlostarychpohlednic.wz.cz/



Věděl jsem, že mám sebou staré fotky sokolovny. Jakmile jsem v městě narazil na Tyršovu ulici, zoufale jsem hledal. Už jsem se bál, že sokolovnu  zbourali. V Sadské stojí sokolovna v ulici Za sokolovnou. Z radosti jsem vytvořil srovnávačky hned dvě.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



 Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Tam, kde Palackého náměstí opouští Husova ulice stála a stojí hospoda, za ní hodinová věž čili zvonice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Na mnoha pohlednicích z města je psáno Lázně Sadská, ovšem samotné lázně bývaly trochu jinde, kdo se tam vydá, nemůže minout hotel Modrá hvězda, kdysi hotel Honzák, majitel toho jména ho nechal postavit. Také hotel Vaníček to býval, divím se, že komunisti hvězdu neobarvili na svou barvu. Vlevo se jede do Hradištka, vpravo do bývalých lázní.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Tady je to psáno - hotel Vaníček. Docela slušně jsem poobědval.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Bývalé železité lázně, zrušené, pak obnovené, v roce 1949 definitivně spadla klec. Obešel jsem celý areál, kolem plechová ohrada, nakonec jsem vešel tudy, kudy se kdysi vcházelo, žíznivec narazil okamžitě na hospodu. Jezdí sem auta, je zde výdejna nějakého zboží, taky tu mají barák hasiči. Nikdo mě nevyháněl, to se mi stává skoro pořád, někdo mě vidí, nech mě být, ačkoliv tam nemám co dělat. Dědek plesnivej nikoho nezajímá.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Můžeme si jen představovat. V sousedství kdysi lázní bývala pískovna, ve vzniklé díře je jezero pro rekreaci, je součástí přírodního parku Kersko - Bory.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Fotky z procházky po Sadské jsou ZDE.




1 komentář:

Unknown řekl(a)...

Milé povídání o Sadské a krásné srovnávací fotografie, klobouk dolů, musel jste si s tím docela dát práci. Nejsem původem Sadšťák, ale žijeme zde s mým mužem a našimi dvěma synky už 11 let. Rodiče mého manžela odtud ze Sadské pochází a babička mého muže paní Tonička Vlčková byla uznávaná místní porodní bába, která svého času odrodila téměř polovinu Sadské, takže následujeme s naší rodinou kořeny a musím říci, že jsem si Sadskou velice zamilovala :-) Moc Vám děkuji za pěkné srovnání.
Věra Vlčková s rodinou, Sadská