5.11.
7.11.
KOSTAKOFFÝ
7.11.
Výročí se mi motaj v mé hlavě, plné myšlenek.
V roce 1867 se 7.listopadu narodila Marie Curie-Skłodowska. Bezpochyby se zapsala do historie lidstva. Její význam by nám mohla objasnit paní Iva Janžurová, ve filmu Světáci o ní hovořila zasvěceně.
Paní Marie byla o celých 11 dnů mladší než můj děda, vyhlášený pytlák.
V den jejích padesátin se zapsal do dějin Voloďa Uljanov, zvaný Lenin. Spolu s kamarády bolševiky poznamenali celé dvacáté století, smrad po nich ještě nevyvanul.
Učitelka ve 3.třídě nám, slzíc, četla příhodu z Voloďova dětství. Rozbil skleničku, zapíral, že by s tím něco měl. Nakonec v něm zvítězila pravda a On se přiznal. Tak rostou velikáni.
Nic na tom nezmění zlá anekdota, kterou mi kdysi vyprávěl reakcionářský výrostek.
Lenin se večer obléká.
"Kam zase jdeš?", ptá se jeho družka Naděžda Krupská.
"Máme komitét."
"Ne abyste se zase vožrali jako posledně, jak ste stříleli z tý Aurory."
13.11.
Kdo bloudí kolem Poděbrad, protože šetří a nepořídí si navigaci, možná si všimne kopečku s kostelem. To je, prosím, Sadská.
Nemám automobil, nepotřebuju tudíž navigaci. Projdu v obou svých mozcích informace z dětství. Jeníček a Mařenka zabloudili a museli vylézt na strom, aby se rozhlédli.
Na strom bez žebříku nelezu, cosi z kopce vidím.Tam v dáli ale není světýlko, podle průvodce z první republiky spíš železité lázně.
Pohled na vchod do lázeňské budovy mě zbavil chuti požadovat železitou koupel.
Lopata! Pryč odtud, tady to smrdí prací.
15.11.
Po volbách:
Leží tam na zemi, živí se sazemi, jinak se celkem nudí... (Jiří Suchý)
Paní Marie byla o celých 11 dnů mladší než můj děda, vyhlášený pytlák.
V den jejích padesátin se zapsal do dějin Voloďa Uljanov, zvaný Lenin. Spolu s kamarády bolševiky poznamenali celé dvacáté století, smrad po nich ještě nevyvanul.
Učitelka ve 3.třídě nám, slzíc, četla příhodu z Voloďova dětství. Rozbil skleničku, zapíral, že by s tím něco měl. Nakonec v něm zvítězila pravda a On se přiznal. Tak rostou velikáni.
Nic na tom nezmění zlá anekdota, kterou mi kdysi vyprávěl reakcionářský výrostek.
Lenin se večer obléká.
"Kam zase jdeš?", ptá se jeho družka Naděžda Krupská.
"Máme komitét."
"Ne abyste se zase vožrali jako posledně, jak ste stříleli z tý Aurory."
13.11.
Kdo bloudí kolem Poděbrad, protože šetří a nepořídí si navigaci, možná si všimne kopečku s kostelem. To je, prosím, Sadská.
Nemám automobil, nepotřebuju tudíž navigaci. Projdu v obou svých mozcích informace z dětství. Jeníček a Mařenka zabloudili a museli vylézt na strom, aby se rozhlédli.
Na strom bez žebříku nelezu, cosi z kopce vidím.Tam v dáli ale není světýlko, podle průvodce z první republiky spíš železité lázně.
Pohled na vchod do lázeňské budovy mě zbavil chuti požadovat železitou koupel.
Lopata! Pryč odtud, tady to smrdí prací.
15.11.
Po volbách:
Leží tam na zemi, živí se sazemi, jinak se celkem nudí... (Jiří Suchý)
17.11.
Oslavy nejsou moje hobby. V době puberty jsem slavil narozeniny v den tehdejšího státního svátku, opili jsme se na Nebozízku, potom hulákali, protože ten den vždycky lítaly rachejtle a správná mládež huláká.
Dospěl jsem a komunistické svátky ignoroval. Dokonce jsem se vyhýbal různým shromážděním, kde se podávalo na účet podniku občerstvení, bývaly dva chlebíčky nebo deset deka šunky a nápoj.
Ale to bylo všechno, co jsem proti režimu dělal.
Byl jsem moc rád za revoluci či převrat v roce 1989. Nepatřím mezi "hrdiny", kteří pořád něco melou o cinkání klíčů a neřeknou, že klíče byly ideální nástroj, v případě zadržení těžko někomu dokazovat, že nenosí klíče na odemykání, ale z důvodů revolučních.
Nešlo o žádnou revoluci mojí zparchantělé generace, většina z nás poslušně chodila k jakýmsi volbám.
Mladí vyšli do ulic, možná i proto, že jim rodiče radili, aby se proboha do něčeho nenamočili.
Ale přiznejme, kolaps Sovětského Svazu, zhroucení komunistického systému, bylo nejdůležitější spouštědlo.
Nepotřebuju svátky, obejdu se bez nich. Ale když už...
Slavíme 28.říjen, vznik Československa, státního útvaru, který se ukázal jako neživotaschopný. Můžeme jen nesouhlasit, vzpomínat, slzet.
17.listopad 1989 je den, kdy se začaly otáčet dějiny českého národa. Jakoby nastoupil jiný kormidelník, jenž kormidlo nastavil jiným směrem. Nevím, v lodích se nevyznám.
Líbí se nám všechno, co se od té doby stalo? Nemůže se všem líbit to samé.
Já dokonce považuju za divnou frázi chtít národ spojovat, jak slyším od různých prezidentských kandidátů. Jednota je nesmysl, vždycky se najde někdo, kdo začne tvrdit, že musíme jednotně, kam on ukáže. Tak začínají diktátoři.
17.listopad považuju za historický mezník. Jsem rád, že jsem se dočkal.
Nešel jsem dnes do ulic, nechce se mi poslouchat blafouny, kteří musí lidu ukázat, že právě oni znají správný směr.
A taky už jsem starý, opotřebovaný, musím se šetřit na okamžik, kdy zde bude ráj na zemi. Třeba se dočkám.
A mohly by mě davy povalit.
19.11.
Cirkus.
Pozor, nejde o politiku!
Můžu se v současné společnosti přiznat, že mám rád cirkus? Děti byly malé, těšily se. Jednou za rok přijel do Prahy cirkus, usadil se na Letenské pláni. Tu Humberto, tu sovětský, jindy endérácký. Na vstupenky se stály fronty, jejichž délka se počítala spíš na hodiny než na minuty.
Z dětí se stali dospělí, SSSR a NDR jsou minulostí, cirkusy se staly majetkem skutečných cirkusáků, leč vyrojily se názory, že v cirkusu se ubližuje zvěři.
Po letech jdu přes Krč a vidím šapitó s nápisem Humberto.
Jsem smutný, mám problémy sám se sebou, abych někde neupadl, bojím se nabídnout, že bych vzal do cirkusu vnoučka. Tolik jsem se těšil, že se dočkám dědečkovství a jsem neschopný. Doprovod nepotřebuju, ale neradil bych nikomu, aby se mnou nechal doprovázet.
Koupil jsem lístek bez fronty, stan nebyl zdaleka plný, zavzpomínal si, přepadla mě nostalgie, bez dětí byl zážitek sotva poloviční.
20.11.
V Říčanech mají Mlýnský rybník. Jinak už dávno domleli.
21.11.
23.11.
Dvě divadelní představení, která mi připadla skvělá, pro tyhle chvíle mám rád divadlo.
Činoherní klub: Urna na prázdném jevišti
Divadlo v Dlouhé: Hovory na útěku
24.11.
Někde jsem to čet, snad se mi to jen nezdálo.
V pětačtyřicátým prý Liběchovsko navštívil generál Dwight Eisenhower, že tam žil nějaký známý.
Generál patřil mezi vítěze nad nacisty, ještě jsme ho spolu s jinými maršály sovětského původu mezi vítěze řadili.
Maminka ho tenkrát viděla, vždycky říkala, jaký to byl fešák. Mně ve škole zase vyprávěli, že generál je imperialista. To už byl americkým prezidentem, kteří se tehdy chválit nesměli.
Moje maminka nebyla válečný štváč, ale svůj názor nezměnila. Dokázala by to říct i veřejně na schůzi, kdyby na ně chodila.
28.11.
Perfektně připravený na výlet.
Sedím ve vlaku, kterým se na určené místo nedostanu. Jízdní řád dobře nakopírovaný, četl jsem v něm špatně.
Místo na výlet do biografu, kde dávali úplně jenž film, než který jsem chtěl vidět. Špatně jsem se díval.
Kupuju si brambory u hovorného vietnamského obchodníka. Jakási žena je též hovorná, povídá si pro sebe, komentuje zboží.
Zmerčí mě a začne vysvětlovat.
"Takhle já si povídám pro sebe, lidi si pak myslej, že sem blbá."
"Ale ne, nejlíp si přece popovídáte sama se sebou, nikdo vám do toho nekecá, jenom vy sama. Taky to tak dělám."
Usměje se. Mám dobrý skutek, udělal jsem jí radost.
Konečně se mi něco povedlo.
Moje dcera mě kdysi vyznamenala tvrzením, že nejlepší bramboráky dělám já.
Pýcha mě asi omámila, přestaly se mi dařit. Od té doby jsem se klepal strachy už při pohledu na brambory.
Dnes se to zlomilo, takovou cmundu už jsem dávno nejedl.
Život jako na houpačce.
29.11.
Vožralí všech zemí, spojte se!
Oslavy nejsou moje hobby. V době puberty jsem slavil narozeniny v den tehdejšího státního svátku, opili jsme se na Nebozízku, potom hulákali, protože ten den vždycky lítaly rachejtle a správná mládež huláká.
Dospěl jsem a komunistické svátky ignoroval. Dokonce jsem se vyhýbal různým shromážděním, kde se podávalo na účet podniku občerstvení, bývaly dva chlebíčky nebo deset deka šunky a nápoj.
Ale to bylo všechno, co jsem proti režimu dělal.
Byl jsem moc rád za revoluci či převrat v roce 1989. Nepatřím mezi "hrdiny", kteří pořád něco melou o cinkání klíčů a neřeknou, že klíče byly ideální nástroj, v případě zadržení těžko někomu dokazovat, že nenosí klíče na odemykání, ale z důvodů revolučních.
Nešlo o žádnou revoluci mojí zparchantělé generace, většina z nás poslušně chodila k jakýmsi volbám.
Mladí vyšli do ulic, možná i proto, že jim rodiče radili, aby se proboha do něčeho nenamočili.
Ale přiznejme, kolaps Sovětského Svazu, zhroucení komunistického systému, bylo nejdůležitější spouštědlo.
Nepotřebuju svátky, obejdu se bez nich. Ale když už...
Slavíme 28.říjen, vznik Československa, státního útvaru, který se ukázal jako neživotaschopný. Můžeme jen nesouhlasit, vzpomínat, slzet.
17.listopad 1989 je den, kdy se začaly otáčet dějiny českého národa. Jakoby nastoupil jiný kormidelník, jenž kormidlo nastavil jiným směrem. Nevím, v lodích se nevyznám.
Líbí se nám všechno, co se od té doby stalo? Nemůže se všem líbit to samé.
Já dokonce považuju za divnou frázi chtít národ spojovat, jak slyším od různých prezidentských kandidátů. Jednota je nesmysl, vždycky se najde někdo, kdo začne tvrdit, že musíme jednotně, kam on ukáže. Tak začínají diktátoři.
17.listopad považuju za historický mezník. Jsem rád, že jsem se dočkal.
Nešel jsem dnes do ulic, nechce se mi poslouchat blafouny, kteří musí lidu ukázat, že právě oni znají správný směr.
A taky už jsem starý, opotřebovaný, musím se šetřit na okamžik, kdy zde bude ráj na zemi. Třeba se dočkám.
A mohly by mě davy povalit.
19.11.
Cirkus.
Pozor, nejde o politiku!
Můžu se v současné společnosti přiznat, že mám rád cirkus? Děti byly malé, těšily se. Jednou za rok přijel do Prahy cirkus, usadil se na Letenské pláni. Tu Humberto, tu sovětský, jindy endérácký. Na vstupenky se stály fronty, jejichž délka se počítala spíš na hodiny než na minuty.
Z dětí se stali dospělí, SSSR a NDR jsou minulostí, cirkusy se staly majetkem skutečných cirkusáků, leč vyrojily se názory, že v cirkusu se ubližuje zvěři.
Po letech jdu přes Krč a vidím šapitó s nápisem Humberto.
Jsem smutný, mám problémy sám se sebou, abych někde neupadl, bojím se nabídnout, že bych vzal do cirkusu vnoučka. Tolik jsem se těšil, že se dočkám dědečkovství a jsem neschopný. Doprovod nepotřebuju, ale neradil bych nikomu, aby se mnou nechal doprovázet.
Koupil jsem lístek bez fronty, stan nebyl zdaleka plný, zavzpomínal si, přepadla mě nostalgie, bez dětí byl zážitek sotva poloviční.
20.11.
V Říčanech mají Mlýnský rybník. Jinak už dávno domleli.
21.11.
23.11.
Dvě divadelní představení, která mi připadla skvělá, pro tyhle chvíle mám rád divadlo.
Činoherní klub: Urna na prázdném jevišti
Divadlo v Dlouhé: Hovory na útěku
24.11.
Někde jsem to čet, snad se mi to jen nezdálo.
V pětačtyřicátým prý Liběchovsko navštívil generál Dwight Eisenhower, že tam žil nějaký známý.
Generál patřil mezi vítěze nad nacisty, ještě jsme ho spolu s jinými maršály sovětského původu mezi vítěze řadili.
Maminka ho tenkrát viděla, vždycky říkala, jaký to byl fešák. Mně ve škole zase vyprávěli, že generál je imperialista. To už byl americkým prezidentem, kteří se tehdy chválit nesměli.
Moje maminka nebyla válečný štváč, ale svůj názor nezměnila. Dokázala by to říct i veřejně na schůzi, kdyby na ně chodila.
28.11.
Perfektně připravený na výlet.
Sedím ve vlaku, kterým se na určené místo nedostanu. Jízdní řád dobře nakopírovaný, četl jsem v něm špatně.
Místo na výlet do biografu, kde dávali úplně jenž film, než který jsem chtěl vidět. Špatně jsem se díval.
Kupuju si brambory u hovorného vietnamského obchodníka. Jakási žena je též hovorná, povídá si pro sebe, komentuje zboží.
Zmerčí mě a začne vysvětlovat.
"Takhle já si povídám pro sebe, lidi si pak myslej, že sem blbá."
"Ale ne, nejlíp si přece popovídáte sama se sebou, nikdo vám do toho nekecá, jenom vy sama. Taky to tak dělám."
Usměje se. Mám dobrý skutek, udělal jsem jí radost.
Konečně se mi něco povedlo.
Moje dcera mě kdysi vyznamenala tvrzením, že nejlepší bramboráky dělám já.
Pýcha mě asi omámila, přestaly se mi dařit. Od té doby jsem se klepal strachy už při pohledu na brambory.
Dnes se to zlomilo, takovou cmundu už jsem dávno nejedl.
Život jako na houpačce.
29.11.
Vožralí všech zemí, spojte se!
Žádné komentáře:
Okomentovat