Pindy 4

10.10.

Jestli je to možné, narodil jsem se jako jako čtenář. Fascinovala mě písmenka, podivné znaky na první pohled vypadající jako když něco rozsypete, bojíte se, že přijdou pohlavky.

Začínající čtenář přečte všechno, co uvidí. Stárne, moudří, začne si vybírat. Obecně se čeká na okamžik, kdy čtenář zmoudří natolik, že je úplně nejmoudřejší. Moment, na který se s přibývajícím věkem těšíme.

Jsem starý, věk přibyl a já zase začínám číst kdejakou hloupost, z radosti, že ještě písmenka rozeznám.

Kdy to bylo? Určitě dnes, někdo mi něco strčil před brýle.

Výzkumy všeho druhu. Jakási skupinka výzkumníků zjistila, že lidé, kteří spí na levém boku, mají vysokoškolské vzdělání, akademický titul. 
Chybí jenom recept. 
Jste unaveni ze spánku na pravém boku? Jděte studovat vysokou školu! 
Ve věku, kdy bych měl být málem nejmoudřejší, takové voloviny čtu.
Jako malý dítě, jako malý dítě...

11.10.
Předkládám také výzkum. 
Kdo má chuť při pohledu na následující fotku vyrazit ke stromu na obzoru, vlastní moji krevní skupinu. Má ambice stát se tulákem. Až se podruhé narodím, určitě se potkáme.

Už tam pro nás připravili posezení. Nezapomeňte si sebou vzít lahváče.

13.10.
Pátek třináctého. Tak na to nevěřím. Jsem ale ve střehu, co kdyby...
Nic mi neujelo, autobusáci jezdí naschvál přesně.
V Liběchově zrušil někdo řeznictví. Asi řezník. Tam jsem si kupovával k svačině debrecínku přede mnou krájenou z velké koule. Voněla, občas jsem se i poslintal. 
Ještě, že je zde krámek vietnamský.
Moje milované Kokořínsko, už jsem tady nebyl od jara.

Tahle houba mě rozesmála, až jsem se zakuckal. Uprostřed cesty.

Jakápak cesta, vždyť tu nikdo nechodí, jenom šílenci. Na Mapy.cz jsem ji našel. Když připočtu, že jsem půl výletu absolvoval se žralokem na levé botě...
Ty boty jsem kupoval zjara, líbily se mi a byl jsem pyšný, jak umím šikovně nakupovat. Neumím však šikovně chodit... ale vlastně je pátek třináctýho....

14.10.
Jel jsem s bráchou na fotbal do Zbuzan. V divizi se tu předvádějí fotbalisté kdysi ligoví, jejichž sláva sice pominula, ale kopat do míče umějí pořád. Dá se na ně i koukat. Ale prohráli 0:2.

Brácha ve Zbuzanech prý v sedmpadesátém chytal za Podolí. Tvrdí, že zneškodnil dvě penalty a rozčílil místní fanoušky. Jestli teda nekecá. Nadávali mu, že je .... už tenkrát v době socialismu byli diváci na fotbale vulgární...
To je 60 let, jestli se to někomu nezdá, bráchovi je 80. Teď maximálně chytí rýmu.  
Naposledy jsem s ním byl na fotbale na Spartě ještě na dřevěné tribuně, kde byl přísný zákaz kouření, ale všichni kouřili. Kromě nekuřáků. Pokuty by snad i dávali, kdyby se k nám dostali, 25 tisíc diváků bylo běžně, většina stojící, mačkali jsme se na sebe a propalovali si navzájem kabáty.

15.10.

Fotbalové hřiště ve Zbuzanech jsem vyměnil za Metropolitní operu v New Yorku. Díky přenosu v Bio Oko. 
Život je pestrý. Lítám po světě, vždyť já ani nemám čas na předvolební rozjímání.

20.10.
Vyhnout se předvolebnímu šílenství je těžké. Snažím se, snažím, ale stejně jsem vypotil na Facebooku canc. Tady je:

Život nám byl darován, měli bychom si ho pěstovat, žít podle sebe a nikomu neubližovat.
Všelijací chytráci se nám snaží už nekonečně dlouhou dobu namluvit, že nejdůležitější v životě jsou volby.
Velké hovno! Vědí tito mudrci vůbec něco o životě?
Podařilo se mi nevyslechnout ani jednu předvolební "debatu". Obálku se jmény lidí, toužících po funkci poslance, jsem rozlepil až včera večer. O tom, koho zvolím, jsem přesvědčený delší dobu. Jako starý dědek, svoje názory nehodlám měnit podle toho, co kdo kvákne v televizi.
Sloupy s plakáty poctivě obcházím, nedám ani na názory lidí mně blízkých. Nesnažím se kohokoliv přesvědčovat o svých názorech.
Kdybych chtěl, sdělil bych všem toto:
Volte podle své hlavy, podle svého srdce, jde o váš hlas, nikomu nic není do toho, komu ho věnujete.
Vykašlete se na všechny rádoby taktické volby, vykašlete se na volbu menšího zla, protože si myslím, že i menší blbec zůstává blbcem.
Užijte si dnes možnost rozhodnout se podle sebe. Ukažte všem těm přemoudřelým ksichtům, že jste dospělí.
Měl jsem nedávno sen, jak jdu k volbám, zakopnu o obrubník, upadnu, praštím se do hlavy, do urny pak hodím lístek se jmény, ze kterých se mi dělá špatně.
Šlo jen o sen, přesto doporučuju dávat pozor na cestu nebo si vzít na hlavu přilbu.
Když později zjistíte, že jste zvolili blbě? Nezoufejte, příště třeba zvolíte ještě hůř.
Koho zvolím já, to si s dovolením nechám pro sebe, manifestačních "voleb" jsem si užil dost v socialismu.

28.10.
Pindy.
Tak jsem kdysi nazval svůj první blog. Chtěl jsem si utlumit svoje grafomanské choutky. Spousta lidí píše deník, který posléze uloží do krabice, v běhu života na něj zapomene, najdou ho až vnoučata. Zasmějí se, popláčou, někdy se i pokusí vydat dávné psaní knižně, aby na dědečkovi něco trhli. Antikvariáty také chtějí žít.
Blog na internetu, to je vynález, cintat na něm můžu do nekonečna. Jsem pak spokojený jako alkoholik, který si v koutku vypije zakázaného panáka. 
Volby minulý týden nějak dopadly, nejsem z výsledků nadšený, ale co s tím nadělám, jsem celoživotně zvyklý mít menšinový názor na cokoliv.
Mám zkaženou náladu z něčeho jiného, všichni se pustili do pindání. Vítězové, poražení. Žvaní, žvaní, až z toho slintají. Dostávám chuť na kořalku, přestože paní doktorka nedoporučuje.
Všichni pindají a já mám dojem, že mi nenechali ani kousek prostoru na moje pindy.
Právě prý proběhly volby historické, jestliže se dožiju dalších, určitě budou ještě víc historické. Moji vnuci se budou té naší historii posmívat. Vidět už je nebudu, ale tuším.
Za komunistické éry jsme toužili po svobodných volbách, máme je a jsme nespokojení. Jen valím oči, jak mnozí usoudili, že český národ je blbý, fantazírují, že emigrují. To se to kecá, když se může.
Život už takový je. Každej jsme ňákej. Mám-li pocit, že všichni lidé kolem mě jsou pitomci, můžu se zamyslet, jestli ten pitomec nejsem náhodou právě já. Stýkáme se většinou s lidmi nám blízkými, módně se mluví o bublině, máme podobné názory a jsme pak překvapení, že existují pitomci s názorem jiným.
Dokonce i lidé velice ctihodní, jichž si vážím, vypustí z úst něco o tom, že český národ zblbnul. Co když jsem zblbnul já a moji přátelé? Kdo to rozsoudí?
Toho ctihodného pána si dál vážím, protože nahlas řekl svůj názor, tak to má být, ale myslím, že v záchvatu zhnusení zapomněl, že také chtěl demokracii.
Můžu si o sobě myslet, že jsem krasavec, zrcadlo mě vyvede z omylu, bohužel nemáme zařízení, které by nám ukázalo, že nejsme tak chytří, jak bychom chtěli nebo dokonce, jak si myslíme.

Jsme součástí přírody, náš život má zákonitosti, stárneme, chátráme, snažíme se tuto skutečnost zakrýt. Každého čeká cesta ke konci.
Příroda tenhle cyklus prožívá každoročně, osobně se rád uklidním pohledem na to, jak i konec může být hezký. 
Takhle končí rok, plný květů, jiskřivého slunce, nadějí. Když si vytáhnete kapra načerno a někdo vás chytí, dostanete pokutu. Ani vás nenechají připravit rybu načerno.

Úplně zapomínám na těch 200, kteří se dostali mezi vyvolené, připravené nám určovat, co je pro náš život správné. Zapomínám i na tisíce jiných, kteří toužili být mezi těmi dvěma sty, leč nejsou. Bývám rád, že jsem se nezapomněl vyčurat.
Život je někde jinde, k pochopení nepotřebuju ani převozníka. Stejně ho nepochopím. Myslím život.

Dostalo se mi poučení, že kdo nevolí, toho nezajímá veřejný život a nemá právo nadávat.
Vždyť já ale nenadávám. Jsem rád, že jsem zatím živý.

Kdysi jsem měl tendenci chodit před volbami po městech a fotit plakáty, které mi připadaly blbé. Málokdy jsem něco z toho hodil mezi lid. Proč fotit voloviny a pak se posmívat autorům?
Ukázku?
Ano, to jsem ale nefotil já, to jsem okopíroval.
Tak mě napadá, jestli není 7% hlasů pro ty na obrázku zbytečně moc. 

Nebudu nespravedlivý, podobných hovadin by se našlo...
Odcházím pryč z politických debat.

31.10.
V Benešově si pomalovali některé domy. Obrázky zdánlivě o ničem, ale potěší.

4.11.
Za tři dny bude 100.výročí Velké Říjnové socialistické revoluce. To by bylo keců, zase jiných, než jsem o nich právě psal.
Možná by byly k dostání i lampióny, které jsem nemohl svým malým dětem pořídit, protože jsem byl neschopný otec cokoliv sehnat. Když moje starší dcera navštěvovala třetí třídu, v družině celý říjen děti lepily lampióny lepší než kupované. Byl jsem se na průvod podívat, dcera by se snad rozbrečela, kdybych nepřišel.
Všechny děti držely na klacku kvádr z bílé čtvrtky, vylepený červeným průsvitným papírem. V každé ze čtyř stěn lampiónu byla vyřezána číslovka 70. Málem jsem upadl. Třída vyhrála soutěž tříd a děti dostali velký dort.
Domů přišla dcera rozzářená, neměl jsem srdce výtvory nepochválit.
70, letos 100, to to utíká...
S bráchou chodíme už asi 4 roky první úterý v měsíci na pivo, tentokrát vychází sedmý listopad, sté výročí střílení z Aurory, jestli se vůbec z křižníku střílelo. 
Při svých toulkách jsem narazil na plakát, který dokazuje, že mladším ono datum neříká vůbec nic. Jenom to, že v Dolní Poustevně bude velká sláva.

Výročí, výročí.
11 dnů před Leninovou revolucí bylo mému dědovi 50. Vyskytoval se už třetí rok někde v Itálii, bojoval za Rakousko.
Tak tedy 27.10.2017 slavil můj děda 150.narozeniny. V takovém věku ani jeho vnuci nemůžou patřit mezi mládež.
S bráchou jsme se dohodli, že spolu se sestřenicí zajedeme k dědovu hrobu do jižních Čech a uděláme mecheche.
Jsme staří, lékaři si vymýšlejí nemoci, vždyť na to mají školy. Prostě to nevyšlo, stejně zrovna dost pršelo.
Až bude počasí, určitě se za tím starým pytlákem vydám. On tvrdil, že se narodil úplně jiný den, dokonce i rok. Kdyby mi náhodou nepadla pod ruku kopie jeho křestního listu...
Ale co, dědu jsem příliš neužil, on se zlobit nebude, na jeho počest musím aspoň malou štamprli vypít.

Od rána se těším do divadla. Po úplné očistě jsem si málem slavnostně připravil vstupenku. Datum 3.11.2017. Několikrát se podívám na kalendář, opravdu to bylo včera.

Říkám si, že jsem včera večer cestou mohl upadnout nebo mě mohl pokousat nosorožec. Nedaří se mi sám sebe přesvědčit. Nezbývá než si pustit nějaké vypalovačky.
Určitě nemám chuť vymýšlet další pindy.
Bože, já jsem vůl!