Pár kilometrů za Mělníkem stojí tenhle kostelík, správně kaple svatého Ducha. Kdo jede autem, nemůže přehlédnout, pokud nemá šílenou žízeň, protože pod kaplí je vinárna. Jedu-li vlakem z Prahy směrem do Ústí nad Labem, uvidím přes Labe tuhle stavbu také, pokud jsem zrovna neusnul nad jakýmsi geniálním politickým komentářem.
Zde začíná Kokořínsko. Nechce se mi vyjmenovávat, kolikrát jsem sem zavítal. Moje návštěvy měly různé důvody, hlavně proto, že se mi tu líbí. Už mnohokrát jsem se vyznal z radosti sem jezdit.
Články o Liběchově a dalších místech nedaleko odtud jsou i na tomto blogu, koho zajímají, určitě si je najde. Seznam by byl dlouhý a není účelem mého psaní vytvářet seznamy či obsahy.
Z Prahy je sem kousek, pár let sem přijíždí i pražská PID. Území, které, kam naše vědomosti sahají, patřilo Českému království, zároveň nejen Češi zde bydleli, přišla doba, kdy vládl německý jazyk. Události kolem druhé světové války jsou notoricky známé, často interpretované, jak se komu hodí, což je běžná lidská vlastnost.
Národností nesnášenlivostí utrpěl hlavně krásný kout české země.
Zjara jsem si koupil publikaci Josefa Janáčka, Vitalije Marka, Stanislava Dulíka a Petra Prášila Liběchovsko na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici (2016).
Liběchovu jsem věnoval v dubnu 2017 dva články, procházkám po skalních místech další, zbyla mi samotná kdysi cesta, dnes hodně frekventovaná silnice, vedená údolím říčky Liběchovky. Kdo jel někdy autem či autobusem tímto kouzelným údolím, ví, o čem mluvím. Bohužel pěší procházky po silnici jsou téměř vyloučené, na kole jsem tudy jel mnohokrát, ale to už je málem 50 let.
V publikaci ovšem je pár fotek z vesnic na trase. Opravdu jen pár, většina starých pohlednic je krajinných, pokud se na ně někdo chce podívat, v informačním středisku v Liběchově vedle pošty je publikace za tři stovky k mání. Komu se to zdá moc, tak holt si musí najít levnější zábavu.
První vesnicí za Liběchovem jsou
ŽELÍZY
Je hodně turistů, vandráků a podobných individuí. kteří místo znají díky sochám, vytesaným do pískovcových skal sochařem Václavem Levým. Nemohl jsem ani já vynechat tak zajímavá místa
Zbývá se jen porozhlédnout po vesnici. Tahle stavba zrovna neukazuje na bezvýznamnou obec. Nádherná příroda kolkolem místo předurčuje k vytvoření letoviska.
Hotel nikterak titěrný. U Císaře rakouského, později Burda. Objekt není v současnosti zdevastován, ale je v soukromých rukou, nepřístupný. Kopeček vlevo v záběru patří vodárně.
Ještě čelní pohled. Zde narostly stromy, vypadá to, že na staré fotce byly právě zasazeny. Budou to tytéž. Kolem vede dnes turistická značka z Tupadel do Liběchova.
Hotel Burda byl v lese stranou hlavní komunikace, centrum obce je tady. Křižovatka, rovně se dostanete do Dubé, vpravo do Zimoře. Vlevo hotel U města Berlína, dnes jediná možnost nákupu potravin, pochopitelně provozují Vietnamci, pro Čechy jde o ztrátovou záležitost.
Náves od Liběchova, vlevo stával svatý, nikdo neví který. Velká budova s věžičkou vpravo, na dnešní fotce zakrytá cedulemi, je škola.
Radost pro lidi mého typu. Richterův hostinec přežil celé dvacáté století, i v jedenadvacátém vám podají pivo, třeba i guláš. Znám ji.
Vrátíme-li se kousek k Liběchovu, uvidíme penzion Stüdl, kde se léčil i Franz Kafka. Leží naproti Ďáblově rokli, za budovou je kopec, kde najdete jeskyni Klácelka, v které řádil Václav Levý. Vlevo přes Ďáblovu rokli je další kopec, kde jsou Levého Čertovy hlavy. Cítím se jako v pekle.
Celá tahle procházka je vytvořená z fotek v několika výletech, je to k poznání, protože vegetace je v různých místech různá.
Další vesnicí na cestě, kde též funguje hospoda, i zde jsem byl nejednou v letech Jednoty. Na fotce ji nemám. Měla zrovna otevřeno, ale já blbec pýedtím posvačil ze svého.
Ještě název obce:
TUPADLY
Dominantní stavbou je nedokončený zámeček Slavín. Původní záměr majitele liběchovského panství, to je ten, co úkoloval Václava Levého, Antonína Veitha byl vytvořit pantheon českých dějin, což nevyšlo. Stavba sloužila dokonce jako rozhledna pro veřejnost. Uzavřená byla v době druhé světové války, objekt sloužil jako školící středisko NSDAP, po válce Ústav pro výzkum půd
V době první republiky zde sídlila kongregace školských sester. Teď nevím, je to oplocené, vylezl jsem nahoru k plotu, to bylo vše.
Stojím pod kopcem zády ke Slavínu, hledím na protější kopec k jihu, což je zřejmé z kvality mnou pořízené srovnávačky.
V publikaci je fotek z Tupadel hafo, abych použil moderní výraz. Pokud by je chtěl někdo vidět, opět doporučuju onu publikaci za tři stovky.
Já pomyslně jedu dál.
CHUDOLAZY
Samozřejmě, že jsem se přijel autobusem úplně jindy. Vzpomínám na dobu, kdy jsem silnicí z Dubé do Liběchova projížděl na kole. Jezdil jsem z chalupy od rodičů v Lužických horách do Prahy. Údolí Liběchovky bývala pro cyklistu nádhera. Kroucená silnice z mírného kopce. Mluvím o době na přelomu 60. a 70.let, tedy málem 50 let to je. Teď by vás kamióny povalily. Chudolazy byly zhruba v polovině cesty, přesně to nevím, ale tak nějak. Tady jsem slezl z bicyklu a vlezl do hospody. Obyčejná venkovská hospoda, kde nevařili, těšil jsem se na salám s cibulí, to bývala pochutina ve venkovských knajpách. Hospoda tu snad přežívala stále, po roce 1989 vznikl honosný restaurant. Možná je to lepší než kdysi, ale nostalgie mi velí poplakat si nad změnou.
Na druhou stranu staré fotky ukazují, že hostinec nebyl stavěný jako výčep pro pár pivních strejdů.
Zájezdní hostinec, hotel, kde stavěly autobusy z Prahy do Dubé.
Tak tedy vpravo se jede do Dubé, vlevo do Liběchova, v tomto místě je ještě odbočka do prudkého kopce do Brocna, z mého pohledu také doleva. Tam už jsem zjara porovnával.
Měli zrovna zavřeno, salám s cibulí si, když mám chuť, dělám doma sám.
Směrem do Dubé je poslední zastávka mého putování a to
MEDONOSY
Tady pod kostelem svatého Jakuba se mi zdařila jen jedna srovnávačka. Bývalý koloniál Hermanna Fohryho. Stavba je památkově chráněná, proto je v cajku. Vpravo býval Habichův hostinec, zde se mi srovnávačka nepovedla, musel bych fotit naproti za plotem a nikdo nikde.
Tady pod kostelem svatého Jakuba je autobusová zastávka, naštěstí jsem čekal jen půl hodiny na cestu zpět. Provoz až děsivý, ještě, že začínám být hluchý...
Ale napadla mě jiná věc, celý kraj jsem tady procestoval autobusy, prokládal krátkými pěšími tůrami, vše jsem tady vyplázl, ale zůstala mi jedna obec. Je mimo tuto silnici, leží 4 kilometry od Tupadel lesy kolem skalních soch a věží. V létě jsem tam musel na autobus, smädný ako ťava, jak by řekli na Slovensku. Takovou žízeň jsem měl, že jsem přehlídl otevřenou hospodu. To místo se jmenuje
JEŠOVICE
Měl jsem radost, že chátrající objekty jsou opravovány, pro chalupáře místo kouzelné. A jezdí odtud párkrát denně autobus až na metro Ládví. Taky jsem jel právě kolem hospody, kterou jsem předtím neviděl.
Omlouvám se říčce Liběchovce, že jsem se zatoulal do lesa, kde ji neznají.
Ještě pár fotek z poslední výpravy před 3 dny do Medonos a Tupadel je ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat