středa 14. června 2017

Rychnov nad Kněžnou


Publikaci se starými fotkami z Rychnovska jsem žádnou nesehnal. Přitom území je plné měst a městeček, zámků. Sháněl jsem a při shánění jsem se něco dozvěděl. Sem tam jsem na něco narazil, archiv si nevedu a nechtěl jsem pěkné fotky nechat kamsi spadnout.
Internet je plný informací, na druhou stranu jde o bezednou propast. Mnohé zajímavé servery sice poskytnou leccos, ale co je dnes zajímavé, zítra bude staré.
Nezbylo nic jiného, než do kraje pod Orlickými horami vyrazit osobně.
V dětství jsem znal jeden Rychnov, ten u Jablonce nad Nisou. Když jsem zaslechl spojení Rychnov nad Kněžnou, bylo mi divné o jakou kněžnu jde, Libuši nám ve škole nezapřeli, kamarádku babičky z díla Boženy Němcové taky ne a tím to haslo. Bylo nedlouho po vítězném únoru a kněžny byly feudálky neboli příslušnice nepřátelské třídy.
Časem jsem pochopil, že čeština si s námi hraje, kněžna je kněžna a Kněžná s čárkou nad a na konci je potok, někde uvádějí říčka, je to dlouhé 24 km a vody tam teče dost. Hlavně za povodně.
Dokonce se městu Rychnov nad Kněžnou dostalo cti, že zůstalo sídlem okresu po velké reorganizace Československa v roce 1960, kdy jsme se stali socialistickým státem, jak pravil Antonín Novotný, který zrovna zastupoval kremelskou vrchnost na našem území.
Východní Čechy jsou krajem tak českým, až zrak přechází. Jelikož jsem Pražák, dám si pozor na jazyk, budu-li chválit moc, ozve se dotaz proč? Dejte pozor na Pražáka, určitě bude něco chtít.
Zase jedno z důležitých měst, kdy si po výstupu z vlaku říkám si, kam teď, dědku, ukaž se.
Nebyl jsem v městě poprvé, ale to víte, hlava plná myšlenek a blbostí...

Nejlépe začít hned na nádraží, pokud mi osud nadělil do rukou starou fotku, což se mi v Rychnově přihodilo. Že v kraji, kde žily po staletí husitské tradice, vládla čeština, je vidět na staré fotce. Za Rakouska a nápis čistě český. Hotel u nádraží musel být, hoteloví hosté nebudou kdesi lítat po ubytovnách. Moderní doba barák očistila, zbavila jakýchsi podivných habsburských ozdob a udělala z něj Klondajk. Tak se skutečně provozovna dnes jmenuje. Je mi líto, že se mi nezdařilo dnešní fotku udělat se žlutým motoráčkem, který sem přijíždí z Častolovic, jenom sporadicky jezdí i do Solnice, ale na to bych nespoléhal.
Vlak tam stál, ale než jsem přeškobrtal koleje, zahoukal a odjel.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 6.díl (Libri 2004)



Kdo míří od vlaku do centra Rychnova, tedy na náměstí, jde Havlíčkovou ulicí, musí projít kolem stavby z let 1929-30. Tam sídlí městský úřad. Ploty a vůbec blázinec kole je důsledkem rekonstrukce prostoru, rychnovští to chtějí mít pěkné. Jestli bude obnovený i sloup s pěticípou hvězdou, kterou sem instalovali komunisti, nevím. Fakt je, že jsem již podobných viděl několik, rozházených po různých místech republiky, snad měli na to soudruzi někde formu. Člověku není vůbec líto, když paráda zmizí, socha je socha, ta dá práci, třeba je ošklivá, ale tohle?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Přijedu-li do mně neznámého města, nemůže mě víc naštvat než tahle situace. Ten starý fotograf si před 100 lety postavil na Starém náměstí stativ s fotografickým přístrojem a vůbec nebral ohled, co do záběru nacpou budoucí generace. Ale pohled snad vystihuje tehdejší atmosféru, radnice stojí téměř nezměněná a domy vlevo od ní vzal čas, abych všechno nesváděl na čerta.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Byl jsem v roce 1987 s dětmi na pochodu v Solnici, zastavili jsme se zde a vidím, že před 30 lety se po náměstí projížděl malý cyklista, jehož pozoroval nějaký jezevčík nebo co to je, aby mě nenapadli pejskaři. Jako někde na návsi. Nakoupili jsme si auta, někam je musíme dávat.
Starou fotku jsem tedy okopíroval sám od sebe.



Radnice mě tenkrát též upoutala.
Starou fotku jsem tedy okopíroval sám od sebe, někdy je mi líto, že těch fotek mnou pořízených nemám moc. Filmy se těžko sháněly, dobré byly drahé, šetřilo se, ne jako dneska fotíme, fotíme, plácáme, vyhazujeme.



Pohled na severozápadní frontu Starého náměstí z doby, kdy první republika, chlouba našich otců a dědů pomalu končila svou existenci.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Málem stejný pohled z doby, kdy naopak mladý československý stát je tady a Habsburk se stal nežádoucí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Ještě dvakrát pohled z doby, kdy nám vládli nacisté.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



A tehdy vládli komunisté, kteří nám tvrdili, že si vládneme sami. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Podle vozového parku před hotelem asi první republika. Ulice, vycházející z náměstí, se dnes jmenuje Svatohavelská, vykukuje na nás věžička kostela svatého Havla.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Jižní cíp Starého náměstí, na historické je vidět kopule kostela Proměnění Páně, která se na dnešním pohledu dá jen tušit.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Východní cíp náměstí, kde býval hotel Puchwein, dnes potraviny.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 6.díl (Libri 2004)



Hotel Rudá hvězda v době, kdy Staré náměstí se jmenovalo podle mladíka Zdeňka Nejedlého. Jinak hotel se dnes jmenuje Havel, ne podle prezidenta Havla, ale podle kostela svatého Havla, který stojí kousek za hotelem.
Opravuju, doplňuju! V prosinci 2018 mi přišla E-mailem reakce od pana J.K. Hotel se jmenoval Havel podle hoteliéra Havla, který začal hotel provozovat začátkem 20.století, tedy ne podle kostela, to byl můj výmysl.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Hezký pohled od jihu k severu, kdy se v prostoru roztáhli trhovci a dnešní mohutné stromy byly takhle maličký...
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Pohled po severozápadní frontě Starého náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Stojím ve Svatohavelské ulici a hledím na kostel svatého Havla, za levým rohem je dobrá vinotéka se stolečky na chodníku v tichém prostředí. Čeká na vás.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 6.díl (Libri 2004)



Seběhl jsem dolů ke Kněžné. Hezký pohled na zámek a ulici nazvanou Chaloupky. Chvíli mi trvalo, než jsem se dopočítal, první chaloupka chybí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



A hurá Betenglovou ulicí vzhůru ke Kolowratskému zámku.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Kolowratský zámek, v jehož části je Muzeum a galerie Orlických hor. Hned dva záběry.
Obě staré fotky jsem okopíroval na adrese:







Přihřeju si i svou polívčičku. Takhle jsem viděl rychnovský zámek před 30 lety svou Praktikou.



Otočím-li se k zámku zády, vidím na náměstí Nové, dnes Poláčkovo. Karel Poláček, rychnovský rodák, spisovatel, kterého zabili nacisté, ale žije mezi lidem svým dílem, které je čtivé dodnes.
Postůjte a nechte si projít vzpomínky z televizního seriálu. Jak nemám seriály rád, tenhle se mi líbil. Mluví se v něm i o Habrovácích, tak tedy Habrová je součást Rychnova, ale je od něj na severu za vodou, za soutokem Kněžné a Javornického potoka. Bývala to obec samostatná.
Ano, seriál se mi líbil, ale kamsi do vzpomínek zapadl zážitek z poslechu rozhlasové četby v geniálním podání Františka Filipovského.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 6.díl (Libri 2004)



Dostávám se k ulici jménem Panská, z Poláčkova náměstí se dostanete na náměstí Staré. Jde o tři záběry, kdy v dáli hledím na věž radnice. Připadají mi všechny tak zajímavé, že jsem žádný nevyhodil. Mimochodem fotil jsem z míst, kde vlevo je v kameni vyvedených pět postav, a nejsou to Habrováci. Ty ale na fotkách nevidíme.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Radky Holendové a Pavla D.Vinkláta Album starých pohlednic Orlické hory a Podorlicko (Knihy 555 v roce 2006)



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Na rozhraní dnešních ulic Bezručovy a Masarykovy stála a dosud stojí pošta.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Na gymnázium se díváme ze sadů Legií. Snad jedna zajímavost. Proti sobě zde na sloupcích stojí dvě busty žáků onoho gymnázia Jiřího Šlitra a Rudolfa Rokla. Sloupky jsou vidět, kdo je nevidí, má smůlu. Lepší je zajet do Rychnova, je tam fakt hezky. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/




Na Školním náměstí stojí budova, jež nesla nápis Husův sbor, co je v ní dnes, nevím.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Nakonec jsem si udělal malý výlet přírodním parkem Včelný k hotelu Studánka. Byl jsem po něm natolik zmožený, že jsem v Rychnově neobešel všechno, co jsem měl v úmyslu, musel jsem přijet ještě jednou, výsledky jsou v tomto článku už zveřejněné. Nelituju procházky. Hezké odpoledne i přesto, že v hotelu se konala jakási podniková akce a já žhavý na pivo pil jen nouzovku, kterou sebou nosím jako skauti krabičku poslední záchrany. Vlažnou vodu. Našel jsem i název Cejpkova kaple, tak snad jsem ze žízně neopsal jakousi blbost.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Radky Holendové a Pavla D.Vinkláta Album starých pohlednic Orlické hory a Podorlicko (Knihy 555 v roce 2006)



Jiný úhel.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Toť vše, co jsem stačil spáchat. Kdo chce vidět víc, musí přijet na místo. Pár nahodilých fotek z mého kapesního přístroječku lze nalézt zde.



A mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit je zde.

úterý 13. června 2017

Pořád lezu na kopec

Pokolikáté?
Jde jenom o řečnickou otázku, protože počítat to nikdo nebude, vlastně proč?
Který prapředek mi zanechal v genech mánii lézt na kopce, bůhví. Pokouším se lézt i dnes, kdy nahodilí diváci krčí rameny, co ten tlusťoch blbne, dostane infarkt a pak bude nadávat na zdravotnictví. Jsem vychován dobou mého mládí, že stát se stará o naše zdraví a my mu musíme být vděčni. 
Moje celoživotní toulání směřovalo vždycky někam do hor nebo aspoň na kopec. Že jednou dojdou síly, proč hned myslet na nejhorší?
Ony však ubývají, mám rozum, přece, i roviny jsou pěkné, co mi zbývá. 
Ale takový pěkný kopec...
Pryč jsou doby, kdy "krtin" Českého středohoří jsem přešel i několik denně. V duchu stále plánuju výstupy další, těším se, bojím se, sním.
Od výstupu na Králický Sněžník uplynulo pět let, tenkrát jsem tušil, že lezu tak vysoko naposledy. Dál už jen ubírám.
Loni jsem zdolal Lovoš, což je krtina nikoliv jednoduchá, bez větších problémů, zpychl jsem a za dva dny se vydal do Jeseníků na Šerák. Tam jezdí lanovka, jistě, jezdívali jsme sem s dětmi, šlapali pěšky, protože lanovky jsou pro mastňáky, taky jsme ušetřili za jízdné.
Dívat se s kelímkem piva do kraje po jízdě lanovkou bych považoval za urážku krásných hor, kterými Jeseníky bezesporu jsou. 
Cesta nahoru skončila kousek po půlce, sestup dolů je pro moje nohy horší než výstup. Odrovnal jsem se, to je správný výraz. Dva měsíce mi pak trvalo, než se moje tělesná schránka dostala do stavu k mírně omezenému použití.
Letos jsem zavítal do Podhůří Orlických hor s foťákem, putuju po místech, kam se pohodlně dostanu vlakem, žádné šílenosti. Nad Vamberkem je chata Na Vyhlídce, k místu se váže vzpomínka stará 44 let. Ke všemu mám historickou fotografii oné chaty, kterou je třeba porovnat s dneškem.
Je neděle, vyhrožují horkem, vystupuju na zastávce s pěkným jménem.

Jdu po rovině podél říčky k dřevěnému krytému mostu.


Proč v těchto místech v polovině 19.století někdo vymyslel takovou věc? Snad měl tehdejší mlynář dlouhou chvíli, došlo obilí? On mi to už nesdělí.
Odcházím od říčky lesní pěšinou úzkou jen pro jednoho, slunce na mě nemůže. Ticho, tak vzácné v době, již nazýváme moderní.
Živý tvor mi zkříží cestu, nacházím se blízko u kýče.

Otvírá se mi pohled do kraje, olemovaného Orlickými horami.

Žvaním o horských výstupech, ale vystoupal jsem málo přes 100 metrů a těším se do hospody. Podle informací z webu by měli mít otevřeno.

Na vnitřek restaurace se pamatuju. Jo, jo, tady jsme seděli, tamhle v rohu byla televize, což tehdy nebyla samozřejmost jako dnes, kdy montují obrazovky i na záchod.
4.8.1973, měli jsme za sebou dobře přes 50 km cesty po Orlických horách z Letohradu přes Rokytnici, pevnost Haničku, Říčky. Připadalo nám, že je čas k obědu.
Objednali jsme si jídlo, které se často vyskytovalo na jídelních lístcích oné doby. Anglická játra s vařeným bramborem a tatarkou, jednoduchá minutka.
Také Plzeň točili, ve vedru chutnala.
Po jídle kávu, zajímavé dorty, repertoár chaty nebyl ve své době tuctový, v televizi běžel přenos z tenisového Davis cupu, hledal jsem teď, s kým jsme tehdy  hráli, nenašel, pro mladé tvůrce sportovních statistik často historie začíná rokem 2000, asi jsme také bývali takoví. Vytahuju z paměti, že na kurtu se pohyboval Jan Kodeš a svůj zápas vyhrál. S kým? Optejte se ho.
Přestože nás čekalo ještě hodně kilometrů do celkové délky 100, už se nám nikam nechtělo. Sešli jsme dolů do Potštejna, nasedli na vlak a odjeli do Letohradu, kde jsme se setkali s pořadatelem a kamarádem Tondou Musilem - Pošťákem, měl radost, že jsme došli tak brzy, po informaci, že jsme pochod nedošli, zblednul a nadával.

Po tolika letech jsem tedy zasedl do téže hospody, obsluha ochotná a milá, ke mně stále častěji jsou mladí lidé milí, snad jim připomínám starého dědečka, jenž potřebuje ochranu. Játra neměli, dal jsem si vepřovou, protože zelí je zdravé. Pivo rychnovské, žízeň si zjevně pamatovala, jaká bývala v minulém tisíciletí. Takhle asi nezhubnu. Mám teorii, že se nevejdu do žádné rakve, takže baba s kosou můj konec o chvíli odloží, než najdou více dříví.
Žaludek už nemůže, peněženka též výstražně bliká, posadím se chvíli venku a pohlédnu do kraje.


Krása, ve svém věku se dívám kolem sebe s myšlenkou, že to je třeba naposledy.
Nedávno mi říkala dcera, která putovala leckde, že Česká republika má nejhezčí krajinu, což mě naplňuje optimismem. Žijí zde tedy mladí, kteří nevyhlašují, že emigrují někam, pokud nebude zvolený ten a ten politik, jako by zrovna na něm záviselo štěstí. 
Kašlu na řeči, co všechno je lepší v jiných zemích, jak jsme ve všem pozadu, že česká koruna je mizerná měna, a jaká jsme banánová republika, je mi úplně jedno, že jinde mají jinou prodejní dobu, že nepadá v úvahu vzít si do sandálů ponožky a jiné blbosti, které odněkud vyhrabávají všichni, co chtějí na svůj domov nadávat, plivat do vlastního hnízda.
Je mi z nich smutno, hlavně z vrstevníků, kteří si kazí poslední chvíle života.
Máme my něco lepšího než jinde? Tedy, když dám stranou pivo.
Dcera tvrdí, že nikde, kde pobývala, nepoznala tak výborně organizovanou veřejnou dopravu. Teď se mnozí rozčílí, nechám je být, rozčilovat se je zdravé.
Značené turistické stezky. Začaly vznikat v době Rakouska - Uherska, kdy Češi chtěli ukázat Rakušákům, kam se na nás hrabete. Všude po světě bloudíte při toulkách, protože mají blbě značené cesty, GPS vám nepomůže, jenom u nás zabloudíte podle perfektně udržovaných turistických značek a podle své hlavy. Mám radost, že tohle nezaniklo ani v době, kdy se peníze staly nejdůležitějšími v první řadě, jak říká klasik.
Civilizovanou zemi vytváří její obyvatelé, vůbec ne ti, kteří se snaží zákony určovat, jak máme žít. Co si mám myslet o člověku, který nás zařadí mezi civilizované země jen proto, se v hospodách přestalo kouřit, předsedou vlády se holt někdo stát musí.
Neposlouchám věčné brblaly, kteří mají v zásobě dlouhé seznamy českých nectností a závad, říkám, víte, co mi můžete?
Teď bych měl jako odpověď na otázku použít slova, jež mnozí estéti vytečkovávají nebo aspoň jednou tečkou poničí, stejně jako si ničí svou náladu, své drobné radosti, pokud jsou vůbec schopní je vnímat.
Ze sezení začal bolet zadek, zvedám se, čeká mě cesta dolů. Nohy bolí jako... no hodně. V mozku nebo co to mám v hlavě už určitě klíčí myšlenka na nějaký jiný kopec.
Nechť nikdo nebere moje cinty jako popis sportovního výkony, na šampióna už si dávno nehraju.



pátek 9. června 2017

Chýnov


Přijdou dny, kdy počasí vyhrožuje, ale zase ne příliš. Správný tulák, jak se často nazývám na počasí nehledí. Ale v mém věku správný tulák? Omšelá atrapa. No dobře, nikdo nejsme dokonalý.
Počasí skutečně vyhrožovalo, ale několik dnů jsem byl doma, byl jsem nesvůj, už málem hrozilo, že zapnu televizi a tak jsem raději vyrazil.
Vlakem do Chýnova je z Prahy dobré spojení. A kdyby snad začali padat dráteníci, můžu je pozorovat z oken vlaku nebo hospody. Pár fotek jsem  na internetu splašil.
Několikrát jsem v životě v Chýnově byl, spíš projížděl, určitě jsem zde jednou slezl z kola žíznivý a vlezl do hospody. To ještě cyklistům nedávali dýchnout a já byl schopný projíždět kopcovitý terén vlastními silami za pomoci přiměřeného množství alkoholického nápoje. 
Z jihočeského Tábora se nesmí ve vlaku usnout, protože v tu ránu jste na Vysočině, už Obrataň není jihočeská, podle dnešního rozparcelování.
Místo, jehož počet obyvatel nikdy nedosáhl na dva tisíce, přesto se stalo v roce 1904 městem, v roce 1951 jim statut byl odebrán, asi špatně budovali socialismus. V roce 1994 opět město.
Kdysi dávno, hodně dávno, patřil Chýnov knížeti Slavníkovi, pak ho převzali Přemyslovci, když napřed Slavníkovce vyvraždili. Tak se dostal k moci nejslavnější český rod, ze kterého vzešel i Karel IV.
V městě existuje ulice Přemyslovců i ulice Slavníkovců. Ta druhá je podstatně delší. Kdoví, jestli tady nezůstal schovaný nějaký dávný potomek Slavníkovců, kteří byli tak ošklivě vygumováni z českých dějin.
Nechám přemýšlení, co by bylo, kdyby... abych nezapomněl vystoupit.


Vylezu z vlaku a co nevidím? Nádraží! To bylo nádražáků, jejich vnuci se flákají u počítačů a nikde nikdo, kdo by vám zakázal lézt do kolejí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Jdu ulicí, co se jmenuje Nádražní. V dáli už mě vítá věž kostela Nejsvětější Trojice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Ještě blíže centru Chýnova. Je dost obtížné se trefit, za sto let a kousek se dost změnilo, třebaže lidé nadávají, že je pořád stejný bordel.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Hlavní chýnovské náměstí se jmenuje Gabrielovo. Věnoval jsem nějaký čas tomu, abych se dozvěděl, o jakého Gabriela šlo, když předpokládám, že jméno nemá nic společného s rockerem Peterem Gabrielem. Nedávno jsem si přehrával povídání Miroslava Horníčka, který tvrdil, že člověk nemá vědět všechno a nechávat si něco neodhaleného, aby měl možnost ještě  dále poznávat. Naskýtá se mi dobrá výmluva.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Opět Gabrielovo náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Severní fronta Gabrielova náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 2.díl (Libri 1997)



Dostane-li se mi do ruky fotka z roku 1970, mám tendenci ji odložit, že není moc historická a přitom se jí blíží padesátka. Jak je všechno relativní. Jestli to nebude mým věkem?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Na Gabrielovo náměstí navazuje Bílkova ulice, pohled od jihu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Zámecká ulice s pohledem na kostel Nejsvětější Trojice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/index.html



Za kostelem je zdejší kuriozita.dva srostlé jasany. Dnešní stav ukazuje, že dvojjasan chátrá jakoby chtěl skončit.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/index.html



Blízko kostela Bílkova ulice prudce padá k Podhradskému rybníku, jde o poměrně dost frekventovanou ulici. Vyčkat mezery mezi jedoucími auty a postavit se doprostřed ulice patří mezi moji neoblíbenou disciplínu. Dole u rybníka byli rybáři, našel jsem pár hezkých pohledů na Chýnov zdola, porovnání se nezdařilo.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Nedaleko rybníka je rodný domek sochaře Františka Bílka, od dob Slavníkovců nejvýznamějšího rodáka z Chýnova, však Bílkova ulice je ze všech ulic nejdelší. A rychlík, kterým jsem z Prahy přijel do Tábora se jmenoval František Bílek. Mistr se na rohu ulice Údolní narodil, proslavil se leckde, aby se sem vrátil v době nacistické okupace umřít, měl zde svůj ateliér, ne v rodném domě, ale dole, je vidět vlevo na kraji záběru mírně schovaný stromy. Bílkova vila a je v ní památník. Kdo rád prohlíží památníky, je otevřený zítra v 10, jak praví mapy.cz
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/dir/index.html




Málem jsem zmokl, pak modré nebe s mraky, ale při čekání na vlak zpět opět pršelo, za což může fakt, že je moc lidí, kteří se zabývají předpovídáním počasí, každý si mele svoje a pak to dopadá takto.

Bílkovu vilu jsem si vyfotil, k tomu ještě pár záběrů z Chýnova. Jsou zde.

Další srovnávací fotky z různých lokalit.