Pořád lezu na kopec

Pokolikáté?

Jde jenom o řečnickou otázku, protože počítat to nikdo nebude, vlastně proč?

Který prapředek mi zanechal v genech mánii lézt na kopce, bůhví. Pokouším se lézt i dnes, kdy nahodilí diváci krčí rameny, co ten tlusťoch blbne, dostane infarkt a pak bude nadávat na zdravotnictví. Jsem vychován dobou mého mládí, že stát se stará o naše zdraví a my mu musíme být vděčni. 

Moje celoživotní toulání směřovalo vždycky někam do hor nebo aspoň na kopec. Že jednou dojdou síly, proč hned myslet na nejhorší?

Ony však ubývají, mám rozum, přece, i roviny jsou pěkné, co mi zbývá. 
Ale takový pěkný kopec...

Pryč jsou doby, kdy "krtin" Českého středohoří jsem přešel i několik denně. V duchu stále plánuju výstupy další, těším se, bojím se, sním.

Od výstupu na Králický Sněžník uplynulo pět let, tenkrát jsem tušil, že lezu tak vysoko naposledy. Dál už jen ubírám.

Loni jsem zdolal Lovoš, což je krtina nikoliv jednoduchá, bez větších problémů, zpychl jsem a za dva dny se vydal do Jeseníků na Šerák. Tam jezdí lanovka, jistě, jezdívali jsme sem s dětmi, šlapali pěšky, protože lanovky jsou pro mastňáky, taky jsme ušetřili za jízdné.

Dívat se s kelímkem piva do kraje po jízdě lanovkou bych považoval za urážku krásných hor, kterými Jeseníky bezesporu jsou. 

Cesta nahoru skončila kousek po půlce, sestup dolů je pro moje nohy horší než výstup. Odrovnal jsem se, to je správný výraz. Dva měsíce mi pak trvalo, než se moje tělesná schránka dostala do stavu k mírně omezenému použití.

Letos jsem zavítal do Podhůří Orlických hor s foťákem, putuju po místech, kam se pohodlně dostanu vlakem, žádné šílenosti. Nad Vamberkem je chata Na Vyhlídce, k místu se váže vzpomínka stará 44 let. Ke všemu mám historickou fotografii oné chaty, kterou je třeba porovnat s dneškem.

Je neděle, vyhrožují horkem, vystupuju na zastávce s pěkným jménem.

Jdu po rovině podél říčky k dřevěnému krytému mostu.

Proč v těchto místech v polovině 19.století někdo vymyslel takovou věc? Snad měl tehdejší mlynář dlouhou chvíli, došlo obilí? On mi to už nesdělí.

Odcházím od říčky lesní pěšinou úzkou jen pro jednoho, slunce na mě nemůže. Ticho, tak vzácné v době, již nazýváme moderní.

Živý tvor mi zkříží cestu, nacházím se blízko u kýče.

Otvírá se mi pohled do kraje, olemovaného Orlickými horami.

Žvaním o horských výstupech, ale vystoupal jsem málo přes 100 metrů a těším se do hospody. Podle informací z webu by měli mít otevřeno.

Na vnitřek restaurace se pamatuju. Jo, jo, tady jsme seděli, tamhle v rohu byla televize, což tehdy nebyla samozřejmost jako dnes, kdy montují obrazovky i na záchod.
4.8.1973, měli jsme za sebou dobře přes 50 km cesty po Orlických horách z Letohradu přes Rokytnici, pevnost Haničku, Říčky. Připadalo nám, že je čas k obědu.
Objednali jsme si jídlo, které se často vyskytovalo na jídelních lístcích oné doby. Anglická játra s vařeným bramborem a tatarkou, jednoduchá minutka.
Také Plzeň točili, ve vedru chutnala.
Po jídle kávu, zajímavé dorty, repertoár chaty nebyl ve své době tuctový, v televizi běžel přenos z tenisového Davis cupu, hledal jsem teď, s kým jsme tehdy  hráli, nenašel, pro mladé tvůrce sportovních statistik často historie začíná rokem 2000, asi jsme také bývali takoví. Vytahuju z paměti, že na kurtu se pohyboval Jan Kodeš a svůj zápas vyhrál. S kým? Optejte se ho.
Přestože nás čekalo ještě hodně kilometrů do celkové délky 100, už se nám nikam nechtělo. Sešli jsme dolů do Potštejna, nasedli na vlak a odjeli do Letohradu, kde jsme se setkali s pořadatelem a kamarádem Tondou Musilem - Pošťákem, měl radost, že jsme došli tak brzy, po informaci, že jsme pochod nedošli, zblednul a nadával.

Po tolika letech jsem tedy zasedl do téže hospody, obsluha ochotná a milá, ke mně stále častěji jsou mladí lidé milí, snad jim připomínám starého dědečka, jenž potřebuje ochranu. Játra neměli, dal jsem si vepřovou, protože zelí je zdravé. Pivo rychnovské, žízeň si zjevně pamatovala, jaká bývala v minulém tisíciletí. Takhle asi nezhubnu. Mám teorii, že se nevejdu do žádné rakve, takže baba s kosou můj konec o chvíli odloží, než najdou více dříví.
Žaludek už nemůže, peněženka též výstražně bliká, posadím se chvíli venku a pohlédnu do kraje.

Krása, ve svém věku se dívám kolem sebe s myšlenkou, že to je třeba naposledy.
Nedávno mi říkala dcera, která putovala leckde, že Česká republika má nejhezčí krajinu, což mě naplňuje optimismem. Žijí zde tedy mladí, kteří nevyhlašují, že emigrují někam, pokud nebude zvolený ten a ten politik, jako by zrovna na něm záviselo štěstí. 
Kašlu na řeči, co všechno je lepší v jiných zemích, jak jsme ve všem pozadu, že česká koruna je mizerná měna, a jaká jsme banánová republika, je mi úplně jedno, že jinde mají jinou prodejní dobu, že nepadá v úvahu vzít si do sandálů ponožky a jiné blbosti, které odněkud vyhrabávají všichni, co chtějí na svůj domov nadávat, plivat do vlastního hnízda.
Je mi z nich smutno, hlavně z vrstevníků, kteří si kazí poslední chvíle života.
Máme my něco lepšího než jinde? Tedy, když dám stranou pivo.
Dcera tvrdí, že nikde, kde pobývala, nepoznala tak výborně organizovanou veřejnou dopravu. Teď se mnozí rozčílí, nechám je být, rozčilovat se je zdravé.
Značené turistické stezky. Začaly vznikat v době Rakouska - Uherska, kdy Češi chtěli ukázat Rakušákům, kam se na nás hrabete. Všude po světě bloudíte při toulkách, protože mají blbě značené cesty, GPS vám nepomůže, jenom u nás zabloudíte podle perfektně udržovaných turistických značek a podle své hlavy. Mám radost, že tohle nezaniklo ani v době, kdy se peníze staly nejdůležitějšími v první řadě, jak říká klasik.
Civilizovanou zemi vytváří její obyvatelé, vůbec ne ti, kteří se snaží zákony určovat, jak máme žít. Co si mám myslet o člověku, který nás zařadí mezi civilizované země jen proto, se v hospodách přestalo kouřit, předsedou vlády se holt někdo stát musí.
Neposlouchám věčné brblaly, kteří mají v zásobě dlouhé seznamy českých nectností a závad, říkám, víte, co mi můžete?
Teď bych měl jako odpověď na otázku použít slova, jež mnozí estéti vytečkovávají nebo aspoň jednou tečkou poničí, stejně jako si ničí svou náladu, své drobné radosti, pokud jsou vůbec schopní je vnímat.
Ze sezení začal bolet zadek, zvedám se, čeká mě cesta dolů. Nohy bolí jako... no hodně. V mozku nebo co to mám v hlavě už určitě klíčí myšlenka na nějaký jiný kopec.
Nechť nikdo nebere moje cinty jako popis sportovního výkony, na šampióna už si dávno nehraju.