Májové pindy z roku 2017

1.5.

Fotografie trošku rozmazaná, ke všemu ještě dubnová.

Šťáhlavy na Plzeňsku, 30.dubna, deštivé počasí, tribuna připravená pro májovou parádu.

Navedl jsem svoje děti, protože mi to připadlo legrační, jim taky.

Historický mezník, psal se zrovna rok 1989, nevěděli jsme, že plakát sice malý, ale velký významem, zůstane již záhy historií.

XXVIII. sjezd KSČ..., mnozí soudruzi, kteří ho připravovali, začali se zanedlouho poohlížet, v které jiné partaji by mohli pokračovat v kariéře.

Nevím, jestli hospoda, před kterou tribunka stojí, je ještě hospodou, pokud ano, už za měsíc se před ní budou srocovat kuřáci, neúprosně vyhnaní z hospody vládou, která, jak jinak, tvrdě a neúprosně dbá o naše blaho.

Kuberu na ně!

Cestuju do České Kamenice. Velký kus života jsem strávil v železničních vagónech různé, většinou nechutné kvality.

Mám zakódovaný pocit, že na přestup z vlaku do vlaku jsou 4 minuty málo.

Dnes přijedu pohodlným rychlíkem do Děčína o minutu dřív, na témž nástupišti stojí motoráček do Rumburka, kterým do Kamenice jedu.

Odpoledne stejný problém, 4 minuty, jsem připravený na, že rychlík do Prahy na okresní motorák čekat nebude. Všechno časově klaplo, rychlík nedělá ostudu svému jménu.

Jsem mírně nervózní, jestli se bude železniční doprava vyvíjet tímto směrem, na co budeme nadávat?

A představa, že takhle by mohla fungovat i vláda, parlament, celý stát... ne, neděste mě!

Dost keců. V České Kamenici bylo hezky.

9.5.
I vláda funguje, podle těch, kteří stáli v čele, jde o nejlepší vládu v historii České republiky, ale nebuďme skromní, možná i Železná lady by nám záviděla.
Proto se naši nejvyšší pohádali. O co? O nejlepší život občanů?
Neblbněte, o funkce jde, nemusím hned používat slovo koryto. O pocit, že jsem nejlepší z nejlepších.
Volby jsou na podzim, prezidentské dokonce v lednu 2018, už teď otravují předvolební kampaní.
Do prdele s nima!

11.5.
Ješovice.

Ta lípa je chráněná. Pod ní by Svatopluk Čech klidně mohl napsat povídání Ve stínu lípy, kdyby už to nenapsal v Litni.
Díky publikaci starých fotek jsem se o existenci obce Ješovice dozvěděl, přestože je kousek od míst, o kterých občas tvrdím, že je miluju.
Na hranicích Středočeského kraje, do kterého patří, za humny už je kraj Ústecký. 
Jakoby zapomenutá vesnička, velká budova bývala pravděpodobně hospodou. Z některých míst je vidět mělnická elektrárna. Lípu objíždějí autobusy, světe div se, které patří do pražské integrované dopravy. Když se člověk podívá do jízdního řádu, může nastoupit do autobusu, který ho doveze ke stanici metra Ládví.
Čekárna je veselá.

Na některých domech se pracuje, vesnice snad nespadne, ale jedu domů, v lahvi mám dva hlty zteplalé vody, hospodu ani nehledám.
Než se pořádně usadím v autobusu, vidím, že pár kroků od místa, kde jsem se s vesničkou loučil, na autobus čekal, je otevřená hospoda.
Ani nevím, jak vypadá zevnitř, třeba jindy.
Kde je hospoda, tam je život. Jestli to přede mnou neřekl někdo chytřejší, berte mě jako autora bonmotu.

Studený máj, v komoře ráj praví pořekadlo.
Pro sebe bych si lidovou moudrost upravil. Ať je teplo nebo zima, v komoře mám pořád bordel. Takový, že když padne chlad, ani ušanku nenajdu.
Ale musím ven! Však lékař sedící v křesle u kafe s cigárem vám nic jiného nedoporučí.

13.5.
Nejsem zklamán prezidentováním Miloše Zemana. Podobné chování jsem očekával, proto jsem ho nevolil.
Sice se nezúčastňuju politických debat, na to mi v mém věku čas tomuto tématu věnovaný připadá vzácný, ale politiku nesledovat vůbec jde těžko.
Zeman byl zvolený podle platných zákonů, což respektuju, ale vůbec necítím, že by byl mým prezidentem, to je jen přihlouplá fráze. 
Myslím si, že prezidenta nepotřebuju. 
Na světě je tolik krásy, tolik chytrých lidí po světě chodí, přece se nebudu zabývat jakýmsi tlučhubou jenom proto, že mu dalo svůj hlas více lidí.

14.5.
Moje maminka si potrpěla na Svátek matek, jak ona říkala druhé květnové neděli. Pokud jsem já nebo brácha zapomněl, urazila se.
Těžce nesla, že komunistický režim se o tomto svátku nezmiňoval, náhražku MDŽ ignorovala.

Ovšem ona každou neděli brala vážně, svátečně. Venkovská holka, vychovaná ve víře, do kostela jít jsem ji nikdy neviděl, ani svatbu v kostele neměla. Jestli věřila, nechávala si vše v duši, jak by mělo být.
V neděli připravila oběd tak, aby ho podávala po zaznění zvonů, které kupodivu v rádiu komunisti nezrušili. Pak rádio vypnula, protože tvrdila, že má být při jídle jako v kostele.
Oběd býval dobrý, nezbylo nám nic jiného, než vychutnávat. Však mámě dala příprava dost práce. Byly doby, kdy musela v sobotu vstávat ve čtyři ráno a vystát frontu na slušnější maso.
Nedovedu si představit situaci, kdy bychom při nedělním obědě poslouchali politickou debatu. 
Vzpomínám, třebaže už 16 let není s námi.


14.5.
Už se těším, až se pan Sobotka omluví národu a odejde z funkce předsedy vlády, ne premiéra, česká ústava nezná funkci premiéra. Bude tak následovat paní ministryni školství, která taky nic neudělala, ale její náměstkyně sedí ve vazbě a ona to bere jako svoje minus. Asi doporučený postup nadřízenými.
Sobotka by měl pykat za to, že do vlády jmenoval jako místopředsedu a ministra financí Babiše, přestože musel vědět, co je Babiš zač. Že to nevěděl? Kecá.
Ale on tolik toužil být předsedou vlády po létech šaškování pro druhé...

Je komické, jak oba jmenovaní, myslím předsedu vlády a jeho místopředsedu, kteří úspěšně spolupracovali tři a půl roku, si plácají po ramenou, že jsou nejúspěšnější vládou v historii, přitom přemýšlejí, jak toho druhého potopit. 
Být první.
Úspěšná vláda? Jak pro koho.
Končím, protože se mi chce blít.

15.5.
Počasí střídavě všelijaké, nechci vážit delší cestu. Vymyslel jsem si Chýnov, kousek od Tábora, však znalci vědí.
Neměl jsem k dispozici moc starých fotek, cesta z Prahy není daleká, případnou přeháňku přežiju v hospodě. Tulák se musí toulat, nesmí sedět doma na zadku, potřebuje zážitky, jinak by jeho život byl chudý.
Rychlík se jmenuje František Bílek po věhlasném sochaři. Já fakt nevěděl, že Chýnov je mistra Bílka rodiště, náhodou se to sešlo. V době nacistické okupace se do Chýnova vrátil a v roce 1941 umřel.
Jeho dům zůstal zachován, je v něm expozice, v pondělí bohužel zavřená. Tak jsem si dům aspoň vyfotil.

17.5.
V Benešově nad Ploučnicí jsem strávil odpoledne. Po celý čas před hotelem Jelen zněla náladová muzika, přidala se i zpěvačka.
Pořádal hotel? Město? Kdo ví. Aspoň si je vyfotím.

Místo jara přišlo hned léto.

19.5.
Před věznicí, odkud by měl být popuštěn omilostněný Jiří Kajínek, už dva dny kempují novináři, filmaři. Dokonce za chudáky opuštěnými dojíždějí rodiny, bábovku jim vozí.
Kéž by na ně hovno ráčilo spadnout.

21.5.
Hledím na své květnové zápisky a vidím, že tolik o politice jsem napsal. Kdybych nepsal do počítače, řekl bych "škoda papíru".
Raději o lidech, kteří skutečně něco umějí.
Chodívám v neděli občas na záznamy představení z Metropolitní opery do kina Oko. Dnes nás nasměrovali do Světozoru kvůli jakýmsi úpravám, což vlastně nesouvisí s tím, co chci napsat.
Růžový kavalír od Richarda Strausse mě uchvátil. Renée Fleming, Elina Garanča, Günter Groissbück a další. O tom, že lidé v MET opeře vystupující umějí zpívat, je jasné, ale skvělé herecké výkony, chvílemi mi šel mráz po zádech. I víno o přestávkách prodávali dobré.
4 a půl hodiny dlouhý úžasný zážitek. Dokonce jsem i zapomněl připravit se na zítřejší výlet.
Holt nepojedu nikam.

22.5.
Tak si čtu, vila Mírov jižně od Kostelce nad Orlicí je sourozencem staveb jako je Strakova akademie nebo blázinec v Bohnicích. Zajímavá společnost.

23.5.
Rychnov nad Kněžnou

Jak se jmenuje poslední kniha rychnovského rodáka, Karla Poláčka?
Kdo chce, ať si je přepočítá.

26.5.
V rychnovské hospodě mě obsluhovala mladá příjemná servírka. Vypadala, že ji snad práce i baví. Rychlá, ochotná.
Měl jsem škodolibou radost, když si při placení honem nemohla vzpomenout, co jsem měl k obědu, leč došlo i na mě:
"Co jste to měl?"
Najednou jsem nevěděl... bylo to už dvacet minut... a mně je 74!
Dohodli jsme se, samozřejmě, jsme jen lidi.
Mít hudební talent, mohl jsem zapět:
"Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu..."
Kdo složil onen známý kuplet?
Jiří Šlitr přišel na svět v Podkrkonoší, ale v Rychnově nad Kněžnou maturoval na gymnáziu. V roce 1943, to jsem se narodil.
Tehdy asi dělal své první krůčky dvouletý Rudolf Rokl, rodák z Rychnova.
Sice byl mezi nimi značný věkový rozdíl, ale koncem padesátých let se spolu střídali v Laterně Magice v pěkném hudebním čísle, na čas znovu zkřížili kroky své.
Sedím za slunného odpoledne v Sadech Legií proti rychnovskému gymnáziu, kolmo na ulici Jiřího Šlitra je ulice Rudolfa Rokla.
Jejich busty stojí proti sobě kousek od gymnázia. Hledí na sebe.

Abych nezapomněl, k obědu jsem měl drůbeží játra s rýží. Nejsem hloupý, jenom pomalý, potřebuju čas.

2.6.
A najednou je tu červen. Máj někam odběhl. Prý se za rok vrátí.
Nastala vedra.
Je třeba se schovat do kamenné hospůdky, knajpičky studené.
Říká se, kam nechodí slunce, chodí lékař, ať tedy doktoři zůstanou v nemocnicích a neotravují nás v putykách.
Do hospody chodím na kus řeči. Chlastat můžu doma levněji. 
Nechť se na mě nikdo nezlobí, ale co je to za pohodu, ve vedru si sednout na chodník před hospodu pod dva slunečníky, které chrání před sluncem, ne však před horkem. Kolem projíždějí smrdící auta.
Schovám se do hospody, pokecám, nerozlišuju, jestli ten a ten má cigáro v hubě. Nekouřím a nechápu, proč bych měl takto rozdělovat své známé.
Sedím ve studené putyčce, rozprávím, vedu rozumné řeči k pivu odjakživa patřící, moji spolubesedníci se po půl hodině zvednou a jdou před hospodu na cigáro. Buď zůstanu sám uvnitř nebo jdu s nimi, aby mi něco neuteklo. 
Do vedra.
Proč mám chodit do hospody? Pivo mám v lednici, kamarád může přijít, zapálí si, potom vyvětrám.
Nebo jdu k němu, pokud tahle zpropadená socanská vláda nevymyslí zákaz kouření při návštěvách v soukromí, aby ukázala Bruselu, jak jsme napřed.
Metrosexuálové, kteří mají radost, že jim nebude smrdět oblečení po výpravě za chlastem, jsou schopní všeho.
Hodně jsem prožil, ještě víc zapomněl, ale vím, že blbost kvete v každém věku, v každé době, i já blbnu, lepší už to nebude.
Spíš mám starost o mladší, kteří místo aby žili, přemýšlejí, jak zdravě žít - nežít co nejdéle.
Bojovat za zdravý život se prý musí, dokud nezůstane kámen na kameni.