Františkovy Lázně 1.díl

Který ze dvou znaků, jimiž jsem začátek článku opentlil, je oficiální, nevím. Dokonce mám podezření, že to neví nikdo. Webové stránky vyhlášeného lázeňského města se o tom nezmiňují, aspoň já nic nenašel. Připadám si jaké houbař, jenž vyrazí do lesa s obrovským košíkem a nadšením. A zůstane mu jen košík, prázdný, pochopitelně. Vyřešil jsem problém vsazením dvou kohoutů na jedno smetiště.

Nedávno jsem opěvoval Šviháka lázeňského z Konstantinových Lázní. Objevil jsem na internetu hodně starých fotek z Františkových Lázní, že mi nedalo, abych nesedl do Západního expresu, jímž nás v letošním roce oblažily České dráhy. Pohodlný rychlík dává možnost vzpomenout na doby, kdy koleje nebyly svařované a každých 25 metrů vagon poskočil a dal se slyšet. Co já si všechno pamatuju. A co všechno si nepamatuju.

Z Chebu, konečné stanice expresu, je do lázní jenom skok. Raději v mezinárodním osobní vlaku neusínat. Mohli bychom přejet až do Aše. Kdysi jsme pracovali v Chebu a večer, že se koukneme na Frantovy. Starší kolega nás zahnal do první hospody, měl asi strach, že se mu zaběhneme, tím skončila moje první návštěva, do dnešních dnů i poslední.

Františkovy Lázně mají klientelu hlavně dámskou, prý dokonce existovali a existují šviháci, kteří sem jezdí jen tak právě za pacientkami. Říká se ledacos, nechám drbů, jakkoli můžou být pravdivé.

Květen, červen letos přinesl letní počasí, kdo neužil sluníčka, třeba už se nedočká. Třikrát jsem vážil cestu do Františkových Lázní, možná vypadám jako blb, který místo, aby se někde ubytoval, jezdí sem a tam. Po jednom dni chození po různých městech bývám tak utahaný, že jsem druhý den k ničemu, neschopný společenského života. Jedu domů a další den si lížu rány.

Hezké dny, fakt se mi tady líbilo, třebaže ceny v restauracích se blíží našim malostranským.

Národní třída. Moc se mi nedařilo, tohle se špatně trefuje, ale aby mi chyběl pohled na hlavní lázeňskou promenádu, jsem nemohl dopustit. Vodotrysk je sice pěkný, mně vadil.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Franzensbad, abych nezapomněl na název, který byl hlavním až do konce druhé světové války. Vše tady bylo německé, ať vyjedete na kteroukoli stranu, jste v Německu, do roku 1990 bylo vše komplikované, že na jednu stranu byli Němci hodní, na druhou zlí. Buďme rádi, že je vše minulost.. Je sem přímé vlakové spojení, i běžné osobní vlaky jsou označovány jako mezinárodní. Němčina v ulicích zní, ale měl jsem pocit, že čeština je dominantní.

Vybral jsem pohled na Národní třídu trochu ze šikma.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

A jsem v lázních, prostor je na mapě označován jako náměstí Míru, doufám, že mír tady bude už napořád. Pokud se někomu bude zdát, že mnou doplněná polovina koláží je bez lidí, je to jen zdání. Přijížděl jsem vlakem už brzy dopoledne a cvrkot v té době je menší. Do oběda se pacienti léčí, pak teprve vyrazí užívat.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Konečně došlo na Františkův pramen. Vlevo od kulovité budovy pramen chránící, jsou plynové lázně. Na tomto srovnání je vidět, že leccos za ta léta zmizelo.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Tady je to vidět lépe, komplex městských lázní je pryč.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Ani pramen František nebyl nebyl tak osamocený jako dnes. Ale kdo se do budovy nepodívá, jakoby v lázních nebyl. Nesmím zapomenout na sošku Františka, je nedaleko.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

V dáli lázeňský dům Royal.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Výhled mi trochu poničil pavilónek, jenž kdysi býval trochu jinde.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 

http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 

http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/

Společenský dům. Dnes Goethe Restaurant INGO Casino Františkovy Lázně. Básník by měl radost, třeba si přišel zahrát. Ale to vše patří k lázním.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Casino a opuštěná lavička. Ale jak tak čtu, společenský dům je využívám jako objekt svému názvu věrný. Kongresy, plesy...

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Pohled od západu.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Kolonáda. Fotograf z doby první republiky se snažil zakomponovat i Františkův pramen, já se nenechal zahambit, ale nastavěli mi tam paraplata.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Mám pocit, že lidé na staré fotce by nade mnou ohrnovali nos a paní v čele by mě hnala... 
Dopravní značky. Uvědomujeme si vůbec, jak jsme zaplácali všechna prostranství, abychom věděli, jak se máme za volantem chovat? Atomobil je důležitější než my sami. Dal bych všude zákaz vjezdu a další upozornění by byla zbytečná.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Pak hledejte lázeňské hosty, v hospodě sedí.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Člověk by málem Františkův pramen přehlédl.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Pěkný pohled na bývalé Městské lázně.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

A ještě jednou i s rakousko-uherským psem.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Opouštím kolonádu. Jsem v ulici Dr.Pohoreckého, tam kde odbočuje ulice Poštovní.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Totéž místo ještě dvakrát.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Stále ulice Dr.Pohoreckého, ulice vpravo je Husova.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Ulice Dr. Pohoreckého opačným směrem, než předešlé záběry. Vlevo lázeňský hotel Belvedere, za ním ulice Husova.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Na horním konci ulice Dr. Pohoreckého je divadlo, postavené v roce 1928 na místě, kde předtím bylo původní divadlo. Nese jméno Boženy Němcové, která též v lázních pobývala. Ale ona sem zřejmě nejezdila kvůli poruchám porodnosti.

Byl jsem zde ve chvíli, kdy otvírali pokladnu, utvořila se malá fronta.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Jiráskova ulice, na jejímž konci stojí kostel Povýšení svatého Kříže.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Dolní, jižní konec Jiráskovy ulice, kde stojí hotel Royal.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Kdysi Kostelní třída, to že končí kostelem, město ji raději věnovalo Jiráskovi. Vlevo kolonáda, vpravo Royal a vzadu kostel. 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Jiráskovu ulici už v prvním díle neopustím. Co bývalo vlevo? Snad obchody, které zmizely.

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Možná to někomu připadne jednotvárné, ale mně měnící se atmosféra připadá zajímavá. 

Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/ 

Dlouhý článek bych býval mohl zkrátit, ale neumím vybírat, což je hlavní důvod, proč odmítám i malé náznaky, že bych snad mohl vydat ze svých srovnávaček publikaci. Dělám to všechno pro radost, což mi internet umožňuje. A pak, mně už je opravdu dost let. Pokud by někdo měl chuť mě přesvědčovat, se starými dědky je těžko dohodnout. 

Pochodil jsem po Františkových Lázní, mám hotové další srovnávačky v počtu ještě jednou takovém. Tam se vypravím i jinam, než jenom do centra lázní. Už se sám těším.

Kromě porovnávání jsem si něco vyfotil pro svou radost. A to je zde:
http://vencovyfotky.blogspot.com/2018/06/4-662018-frantiskovy-lazne.html
http://vencovyfotky.blogspot.com/2018/06/1462018-frantiskovy-lazne.html

A pokud někomu připadá fádní se dívat jen na jednu lokalitu, mnoho dalších srovnávacích fotek odjinud je ZDE

Za Švihákem lázeňským

Jiří Schelinger určitě za svůj třicetiletý život zazpíval zajímavější písničky, než je popěvek s textem Františka Ringo Čecha, jenž jako rocker dokázal stvořit písně na objednávku, tu o fotbale, tu o lázeňském životě. Nechci se věnovat tvorbě mého vrstevníka, myslet si o ní může kdokoliv cokoliv. Nakonec prezidentův bubeník byl už dekorován, trefovat se do něj by ode mě mohlo být považováno za závist.
Nejel jsem do Konstantinových Lázní za Švihákem lázeňským, netušil jsem, že právě toto místo, žijící ve stínu vyhlášených západočeských lázní, se ke švihákovi vehementně hlásí. 
Osobně nepatřím mezi lázeňské klienty, jednou jedinkrát jsem si zaplatil pobyt v jiných lázních, když jsem se cítil zničený pracovním tempem i osobními problémy. Nevím, jestli moje zdraví pookřálo, faktem je, že jsem si odpočinul, z hlavy odstranil leccos, co je dobré odstranit. Možná i proto do lázní jezdili a jezdí hudební skladatelé, spisovatelé, prostě lidé, kteří si potřebují vyčistit hlavu.
Což já nejsem, snad proto mě lázeňský život nijak nenadchl, jsem naprogramován jinak, odpočívám po svém. Poznávat má člověk všechno.
Proč jsem se rozhodl přijet právě sem?
Kniha starých pohlednic za to může. Bezdružicko na starých pohlednicích II. od Václava Baxy a Markéty Novotné, kterou do prodejen knih vyslalo vydavatelství Baron v Hostivici roku 2017.
V polovině května jsem navštívil Bezdružice, konečnou stanici místní železnice, už jsem o ní psal 
http://vencovypindy.blogspot.com/2018/06/bezdruzice.html
Jel jsem tenkrát přes Konstantinovy Lázně, v knize prohlížel staré fotografie, v letošním vařicím jaru mě napadlo, že by bylo dobré, když už nemůžu existovat bez plahočení po městech, zajet právě sem, v lázních bývají parky, kde se člověk nebažící po opalovačce může schovat.
Jako vždy jsem prohlédl svoje zápisky z cest. V roce 1971 jsem tady při své na dlouhá léta poslední cyklistické toulce spal pod širákem. To už jsem byl drápkem chycený na pěší putování. Spal jsem někde v lese, kdoví, jestli ne v lázeňském parku, dokonce chvíli pršelo. Ráno jsem odjel do Kdyně.
V září 1985 tenkrát po jarní operaci slepého střeva jsem zkoušel, jestli jsem ještě schopný ujít 100 km za jeden den, zúčastnil se dálkového pochodu, který pořádali turisté Jiskry Erpužice, podle popisu jsem přes Konstantinovy Lázně šel, nepamatuju se na ně. Vím, že mě nadchla krajina, turistikou tenkrát spíš nepolíbená, že se startovalo ve Stříbře na nádraží, já startoval první, celý pochod jsem čekal, kdy mě doženou další, teprve v cíli mi řekli, že stovku jsem šel jediný.
Tak se vracím, po kolika letech? 2018 minus 1985 rovná se 33, doprčic, to to uteklo.
Předem musím zaznamenat, že jsem v území, kde v 1.polovině 20.století se mluvilo hlavně německy, po mnichovské dohodě patřilo do Velkoněmecké říše. Na některých historických fotkách je tento fakt zjevný.
A koláže, jež zde předvádím, mají první, historickou podobu, okopírovanou z uvedené publikace.

Vystupuju na nádražíčku, ticho, ranní chlad už pomalu mizí, bude pařák, dobře jsem cestu vymyslel. Procházím se, chytím se názvu Lázeňská ulice. Žízeň dnes bude, měl bych se předzásobit. Jsem připravený na lázeňské ceny.
Pán Bůh mě měl rád, narazil jsem na hospodu s lákajícím názvem U krkovičky. Hned jsem si to tam zamiloval. Tabule hlásí, že mají gothaj s cibulí a octem, pochoutku, která bývala běžná hlavně ve venkovských hospodách. Doba burgrová a stejková taková jídla téměř vygumovala. A to mě ještě lákal chleba se sádlem a škvarky. Dobré točené, ceny pro Pražáka nízké, jsem spokojený hned na začátku, snad se sem přijedu léčit. 

Hned, jak vylezu z hospody, fotím první objekt. Villa Frank, dnes léčebný penzion Mánes.

Konstantinovy Lázně jsou malé, všechno je od sebe pár kroků. Kousek vedle  je vila Stich, v současnosti sídlo policie.

Hotel Jitřenka léty přibyl na délce i šířce. Z ním vila Habla.

Následuje pohled na tytéž objekty, jen v opačném pořadí. Za Jitřenkou obchodní dům Merkur, v dáli Mánes. Na pravé straně, schovaný za zelení, je obchod, nazvaný  Švihák lázeňský, koupil jsem si v něm oplatku.

Dnes penzion Villa, původní název je na staré fotce čitelný.

Hlavní lázeňský dům neboli Kurhaus léty nabobtnal, těžko mi bylo se strefovat do původní zástavby, pokud je vše jinak, kaju se a prosím za odpuštění.

Dnešní název nejdůležitějšího lázeňského domu je Prusík. Nese jméno, stejně jako pramen, po lékaři a velkém příznivci Konstantinových Lázní. 
Bohumil Prusík (1886 - 1964) byl vynikající internista, v roce 1938 byl mezi kandidáty na Nobelovu cenu. Rod Prusíků pocházel z Kralovicka. Moje vzpomínka se týká lékaře Prusíka, patřícího do rodu, křestní jméno si nepamatuju, žil v Dobříši a zúčastňoval se dálkových pochodů, kde měl na starosti případné zdravotní problémy účastníků. Mě osobně vyšetřoval před startem jednorázového pochodu na sto anglických mil (161 km), jednalo se o vyšetřování jenom zběžné, aby nepřipustili na start úplného chcípáka. Spíš bychom potřebovali psychiatra se sítěmi na chytání.

Koho přivezl a na koho asi čekal kočár?

V Plzeňské ulici, jež prochází jako hlavní tepna celými lázněmi stojí hotel Stadler, později Parkhotel - hotel V sadech, dnes Lázeňský penzion Marie.

Hotel Continental, Dělnický dům Škody Plzeň, lázeňský dům Máj, vyberte si. V současnosti hotel Löwenstein. Dlouho mi trvalo, než jsem jeho podobu po přestavbě pochopil.

Vila Pankratz v Plzeňské ulici.

Vila Weidmannsheil v Plzeňské ulici.

Hned vedle je vila Waldheim.

Vila Pankratz, tehdy i dnes sídlo správy lázní, současně i penzion Palacký.

Dvojvila Ortmann a Benischke na křižovatce ulice Plzeňská a V aleji. Dnes na prodej.

Vila Alemania, do které se chodí na poštu.

Obchodní dům Kaes, něco se zde stále prodává, kdyby tam nestála dodávka, vzpomněl bych si, možná, i co. Tady končí Plzeňská ulice, dál je silnice na Kokašice. Je odtud pěkný výhled na vrch Krasíkov.

Vila Freundschaft v Plzeňské ulici.

Série obrázků objektu Hotel Alžbětin dvůr, ulice V aleji. Jak jsem kolem chodil, očuchával a fotil, nepřipadlo mi, že by byl v provozu. Ovšem byl konec května, co bude v létě? Přijeďte se podívat, v Konstantinových lázních je hezky.

Mariánská kaple od jihu.

To je celá moje jednodenní procházka. Těžko psát k jednotlivým fotkám více, jde o něco jiného, než jsou běžná sídla. Spíš doporučuju zajet na místo, i pro ty, co necestují autem, je pohodlná cesta osobním vláčkem z Plzně. Okolí je nádherné, až na podzim zežloutne listí...


Fotky z procházky.


Další srovnávací fotky z různých lokalit