Jiří Schelinger určitě za svůj třicetiletý život zazpíval zajímavější písničky, než je popěvek s textem Františka Ringo Čecha, jenž jako rocker dokázal stvořit písně na objednávku, tu o fotbale, tu o lázeňském životě. Nechci se věnovat tvorbě mého vrstevníka, myslet si o ní může kdokoliv cokoliv. Nakonec prezidentův bubeník byl už dekorován, trefovat se do něj by ode mě mohlo být považováno za závist.
Nejel jsem do Konstantinových Lázní za Švihákem lázeňským, netušil jsem, že právě toto místo, žijící ve stínu vyhlášených západočeských lázní, se ke švihákovi vehementně hlásí.
Osobně nepatřím mezi lázeňské klienty, jednou jedinkrát jsem si zaplatil pobyt v jiných lázních, když jsem se cítil zničený pracovním tempem i osobními problémy. Nevím, jestli moje zdraví pookřálo, faktem je, že jsem si odpočinul, z hlavy odstranil leccos, co je dobré odstranit. Možná i proto do lázní jezdili a jezdí hudební skladatelé, spisovatelé, prostě lidé, kteří si potřebují vyčistit hlavu.
Což já nejsem, snad proto mě lázeňský život nijak nenadchl, jsem naprogramován jinak, odpočívám po svém. Poznávat má člověk všechno.
Proč jsem se rozhodl přijet právě sem?
Kniha starých pohlednic za to může. Bezdružicko na starých pohlednicích II. od Václava Baxy a Markéty Novotné, kterou do prodejen knih vyslalo vydavatelství Baron v Hostivici roku 2017.
V polovině května jsem navštívil Bezdružice, konečnou stanici místní železnice, už jsem o ní psal
http://vencovypindy.blogspot.com/2018/06/bezdruzice.html
Jel jsem tenkrát přes Konstantinovy Lázně, v knize prohlížel staré fotografie, v letošním vařicím jaru mě napadlo, že by bylo dobré, když už nemůžu existovat bez plahočení po městech, zajet právě sem, v lázních bývají parky, kde se člověk nebažící po opalovačce může schovat.
Jako vždy jsem prohlédl svoje zápisky z cest. V roce 1971 jsem tady při své na dlouhá léta poslední cyklistické toulce spal pod širákem. To už jsem byl drápkem chycený na pěší putování. Spal jsem někde v lese, kdoví, jestli ne v lázeňském parku, dokonce chvíli pršelo. Ráno jsem odjel do Kdyně.
V září 1985 tenkrát po jarní operaci slepého střeva jsem zkoušel, jestli jsem ještě schopný ujít 100 km za jeden den, zúčastnil se dálkového pochodu, který pořádali turisté Jiskry Erpužice, podle popisu jsem přes Konstantinovy Lázně šel, nepamatuju se na ně. Vím, že mě nadchla krajina, turistikou tenkrát spíš nepolíbená, že se startovalo ve Stříbře na nádraží, já startoval první, celý pochod jsem čekal, kdy mě doženou další, teprve v cíli mi řekli, že stovku jsem šel jediný.
Tak se vracím, po kolika letech? 2018 minus 1985 rovná se 33, doprčic, to to uteklo.
Předem musím zaznamenat, že jsem v území, kde v 1.polovině 20.století se mluvilo hlavně německy, po mnichovské dohodě patřilo do Velkoněmecké říše. Na některých historických fotkách je tento fakt zjevný.
A koláže, jež zde předvádím, mají první, historickou podobu, okopírovanou z uvedené publikace.
Vystupuju na nádražíčku, ticho, ranní chlad už pomalu mizí, bude pařák, dobře jsem cestu vymyslel. Procházím se, chytím se názvu Lázeňská ulice. Žízeň dnes bude, měl bych se předzásobit. Jsem připravený na lázeňské ceny.
Pán Bůh mě měl rád, narazil jsem na hospodu s lákajícím názvem U krkovičky. Hned jsem si to tam zamiloval. Tabule hlásí, že mají gothaj s cibulí a octem, pochoutku, která bývala běžná hlavně ve venkovských hospodách. Doba burgrová a stejková taková jídla téměř vygumovala. A to mě ještě lákal chleba se sádlem a škvarky. Dobré točené, ceny pro Pražáka nízké, jsem spokojený hned na začátku, snad se sem přijedu léčit.
Hned, jak vylezu z hospody, fotím první objekt. Villa Frank, dnes léčebný penzion Mánes.
Konstantinovy Lázně jsou malé, všechno je od sebe pár kroků. Kousek vedle je vila Stich, v současnosti sídlo policie.
Hotel Jitřenka léty přibyl na délce i šířce. Z ním vila Habla.
Následuje pohled na tytéž objekty, jen v opačném pořadí. Za Jitřenkou obchodní dům Merkur, v dáli Mánes. Na pravé straně, schovaný za zelení, je obchod, nazvaný Švihák lázeňský, koupil jsem si v něm oplatku.
Dnes penzion Villa, původní název je na staré fotce čitelný.
Hlavní lázeňský dům neboli Kurhaus léty nabobtnal, těžko mi bylo se strefovat do původní zástavby, pokud je vše jinak, kaju se a prosím za odpuštění.
Dnešní název nejdůležitějšího lázeňského domu je Prusík. Nese jméno, stejně jako pramen, po lékaři a velkém příznivci Konstantinových Lázní.
Bohumil Prusík (1886 - 1964) byl vynikající internista, v roce 1938 byl mezi kandidáty na Nobelovu cenu. Rod Prusíků pocházel z Kralovicka. Moje vzpomínka se týká lékaře Prusíka, patřícího do rodu, křestní jméno si nepamatuju, žil v Dobříši a zúčastňoval se dálkových pochodů, kde měl na starosti případné zdravotní problémy účastníků. Mě osobně vyšetřoval před startem jednorázového pochodu na sto anglických mil (161 km), jednalo se o vyšetřování jenom zběžné, aby nepřipustili na start úplného chcípáka. Spíš bychom potřebovali psychiatra se sítěmi na chytání.
Koho přivezl a na koho asi čekal kočár?
V Plzeňské ulici, jež prochází jako hlavní tepna celými lázněmi stojí hotel Stadler, později Parkhotel - hotel V sadech, dnes Lázeňský penzion Marie.
Hotel Continental, Dělnický dům Škody Plzeň, lázeňský dům Máj, vyberte si. V současnosti hotel Löwenstein. Dlouho mi trvalo, než jsem jeho podobu po přestavbě pochopil.
Vila Pankratz v Plzeňské ulici.
Vila Weidmannsheil v Plzeňské ulici.
Hned vedle je vila Waldheim.
Vila Pankratz, tehdy i dnes sídlo správy lázní, současně i penzion Palacký.
Dvojvila Ortmann a Benischke na křižovatce ulice Plzeňská a V aleji. Dnes na prodej.
Vila Alemania, do které se chodí na poštu.
Obchodní dům Kaes, něco se zde stále prodává, kdyby tam nestála dodávka, vzpomněl bych si, možná, i co. Tady končí Plzeňská ulice, dál je silnice na Kokašice. Je odtud pěkný výhled na vrch Krasíkov.
Vila Freundschaft v Plzeňské ulici.
Série obrázků objektu Hotel Alžbětin dvůr, ulice V aleji. Jak jsem kolem chodil, očuchával a fotil, nepřipadlo mi, že by byl v provozu. Ovšem byl konec května, co bude v létě? Přijeďte se podívat, v Konstantinových lázních je hezky.
To je celá moje jednodenní procházka. Těžko psát k jednotlivým fotkám více, jde o něco jiného, než jsou běžná sídla. Spíš doporučuju zajet na místo, i pro ty, co necestují autem, je pohodlná cesta osobním vláčkem z Plzně. Okolí je nádherné, až na podzim zežloutne listí...
Fotky z procházky.
Další srovnávací fotky z různých lokalit
Nejel jsem do Konstantinových Lázní za Švihákem lázeňským, netušil jsem, že právě toto místo, žijící ve stínu vyhlášených západočeských lázní, se ke švihákovi vehementně hlásí.
Osobně nepatřím mezi lázeňské klienty, jednou jedinkrát jsem si zaplatil pobyt v jiných lázních, když jsem se cítil zničený pracovním tempem i osobními problémy. Nevím, jestli moje zdraví pookřálo, faktem je, že jsem si odpočinul, z hlavy odstranil leccos, co je dobré odstranit. Možná i proto do lázní jezdili a jezdí hudební skladatelé, spisovatelé, prostě lidé, kteří si potřebují vyčistit hlavu.
Což já nejsem, snad proto mě lázeňský život nijak nenadchl, jsem naprogramován jinak, odpočívám po svém. Poznávat má člověk všechno.
Proč jsem se rozhodl přijet právě sem?
Kniha starých pohlednic za to může. Bezdružicko na starých pohlednicích II. od Václava Baxy a Markéty Novotné, kterou do prodejen knih vyslalo vydavatelství Baron v Hostivici roku 2017.
V polovině května jsem navštívil Bezdružice, konečnou stanici místní železnice, už jsem o ní psal
http://vencovypindy.blogspot.com/2018/06/bezdruzice.html
Jel jsem tenkrát přes Konstantinovy Lázně, v knize prohlížel staré fotografie, v letošním vařicím jaru mě napadlo, že by bylo dobré, když už nemůžu existovat bez plahočení po městech, zajet právě sem, v lázních bývají parky, kde se člověk nebažící po opalovačce může schovat.
Jako vždy jsem prohlédl svoje zápisky z cest. V roce 1971 jsem tady při své na dlouhá léta poslední cyklistické toulce spal pod širákem. To už jsem byl drápkem chycený na pěší putování. Spal jsem někde v lese, kdoví, jestli ne v lázeňském parku, dokonce chvíli pršelo. Ráno jsem odjel do Kdyně.
V září 1985 tenkrát po jarní operaci slepého střeva jsem zkoušel, jestli jsem ještě schopný ujít 100 km za jeden den, zúčastnil se dálkového pochodu, který pořádali turisté Jiskry Erpužice, podle popisu jsem přes Konstantinovy Lázně šel, nepamatuju se na ně. Vím, že mě nadchla krajina, turistikou tenkrát spíš nepolíbená, že se startovalo ve Stříbře na nádraží, já startoval první, celý pochod jsem čekal, kdy mě doženou další, teprve v cíli mi řekli, že stovku jsem šel jediný.
Tak se vracím, po kolika letech? 2018 minus 1985 rovná se 33, doprčic, to to uteklo.
Předem musím zaznamenat, že jsem v území, kde v 1.polovině 20.století se mluvilo hlavně německy, po mnichovské dohodě patřilo do Velkoněmecké říše. Na některých historických fotkách je tento fakt zjevný.
A koláže, jež zde předvádím, mají první, historickou podobu, okopírovanou z uvedené publikace.
Vystupuju na nádražíčku, ticho, ranní chlad už pomalu mizí, bude pařák, dobře jsem cestu vymyslel. Procházím se, chytím se názvu Lázeňská ulice. Žízeň dnes bude, měl bych se předzásobit. Jsem připravený na lázeňské ceny.
Pán Bůh mě měl rád, narazil jsem na hospodu s lákajícím názvem U krkovičky. Hned jsem si to tam zamiloval. Tabule hlásí, že mají gothaj s cibulí a octem, pochoutku, která bývala běžná hlavně ve venkovských hospodách. Doba burgrová a stejková taková jídla téměř vygumovala. A to mě ještě lákal chleba se sádlem a škvarky. Dobré točené, ceny pro Pražáka nízké, jsem spokojený hned na začátku, snad se sem přijedu léčit.
Hned, jak vylezu z hospody, fotím první objekt. Villa Frank, dnes léčebný penzion Mánes.
Konstantinovy Lázně jsou malé, všechno je od sebe pár kroků. Kousek vedle je vila Stich, v současnosti sídlo policie.
Hotel Jitřenka léty přibyl na délce i šířce. Z ním vila Habla.
Následuje pohled na tytéž objekty, jen v opačném pořadí. Za Jitřenkou obchodní dům Merkur, v dáli Mánes. Na pravé straně, schovaný za zelení, je obchod, nazvaný Švihák lázeňský, koupil jsem si v něm oplatku.
Dnes penzion Villa, původní název je na staré fotce čitelný.
Hlavní lázeňský dům neboli Kurhaus léty nabobtnal, těžko mi bylo se strefovat do původní zástavby, pokud je vše jinak, kaju se a prosím za odpuštění.
Dnešní název nejdůležitějšího lázeňského domu je Prusík. Nese jméno, stejně jako pramen, po lékaři a velkém příznivci Konstantinových Lázní.
Bohumil Prusík (1886 - 1964) byl vynikající internista, v roce 1938 byl mezi kandidáty na Nobelovu cenu. Rod Prusíků pocházel z Kralovicka. Moje vzpomínka se týká lékaře Prusíka, patřícího do rodu, křestní jméno si nepamatuju, žil v Dobříši a zúčastňoval se dálkových pochodů, kde měl na starosti případné zdravotní problémy účastníků. Mě osobně vyšetřoval před startem jednorázového pochodu na sto anglických mil (161 km), jednalo se o vyšetřování jenom zběžné, aby nepřipustili na start úplného chcípáka. Spíš bychom potřebovali psychiatra se sítěmi na chytání.
Koho přivezl a na koho asi čekal kočár?
V Plzeňské ulici, jež prochází jako hlavní tepna celými lázněmi stojí hotel Stadler, později Parkhotel - hotel V sadech, dnes Lázeňský penzion Marie.
Hotel Continental, Dělnický dům Škody Plzeň, lázeňský dům Máj, vyberte si. V současnosti hotel Löwenstein. Dlouho mi trvalo, než jsem jeho podobu po přestavbě pochopil.
Vila Pankratz v Plzeňské ulici.
Vila Weidmannsheil v Plzeňské ulici.
Hned vedle je vila Waldheim.
Vila Pankratz, tehdy i dnes sídlo správy lázní, současně i penzion Palacký.
Dvojvila Ortmann a Benischke na křižovatce ulice Plzeňská a V aleji. Dnes na prodej.
Vila Alemania, do které se chodí na poštu.
Obchodní dům Kaes, něco se zde stále prodává, kdyby tam nestála dodávka, vzpomněl bych si, možná, i co. Tady končí Plzeňská ulice, dál je silnice na Kokašice. Je odtud pěkný výhled na vrch Krasíkov.
Vila Freundschaft v Plzeňské ulici.
Série obrázků objektu Hotel Alžbětin dvůr, ulice V aleji. Jak jsem kolem chodil, očuchával a fotil, nepřipadlo mi, že by byl v provozu. Ovšem byl konec května, co bude v létě? Přijeďte se podívat, v Konstantinových lázních je hezky.
Mariánská kaple od jihu.
To je celá moje jednodenní procházka. Těžko psát k jednotlivým fotkám více, jde o něco jiného, než jsou běžná sídla. Spíš doporučuju zajet na místo, i pro ty, co necestují autem, je pohodlná cesta osobním vláčkem z Plzně. Okolí je nádherné, až na podzim zežloutne listí...
Fotky z procházky.
Další srovnávací fotky z různých lokalit
Žádné komentáře:
Okomentovat