Obchodní dům, schodiště. Chci běžet, nejde to. Odkudsi na mne řve ženský hlas: "Neschopnej debile!". Hrůza. Děs. Křičím strachy. Konec.
Sedím na posteli, zpocený. Asi jsem řval ze spaní. Takhle křičíval ze spaní táta, také míval děsivě živé sny. Třeba to sousedi neslyšeli.
Fúrie, co na mne řvala, nebyla určitě moje bývalá manželka. Ta je slušná. Nikdy mi neříkala "debile!" Ani když si to myslela.
Celý tenhle blázinec jenom proto, že jsem nedokázal sehnat dětem lampión. Nevím, proč zrovna teď mě straší ve snu ty svítící koule, krychle, šišule. Asi proto, že je venku je zima, zataženo jako v listopadu anebo proto, že před čtvrtstoletím odpovědný rodič už v září kupoval v papírnictví lampión do průvodu na oslavu výstřelů z Aurory.
Utíká to, lidé pod 25 let nezažili lampiónové průvody, kterými začínal Měsíc československo - sovětského přátelství. S velkým M se psal. Sovětských filmů plná kina. V listopadu se dalo akorát sedět v hospodě či doma popíjet vodku. Že se v té době prodávala jen vodka, tak to bych už kecal.
Děti průvody milovaly, zvláště ty malé, rodiče nejmenších průvody nenáviděli. Odrostlé děti už šly s třídou bez rodičů, ale malé musely mít doprovod. Takový tatínek nevěděl, jestli má mít radost z roztomilé dcerušky nebo nadávat na autory téhle opičárny. Téměř vždycky bylo lezavo.
"Tati, podívej, ten velkej, kulatej, červenej, ten je krásnej, viď?."
"Krásnej je, ale ty máš hezčí".
Jak by bylo dobře doma s grogem!
Jenže najde se fotřík natolik neschopný, že nesežene nejen lampión, ale nesežene nic.
Socialistické plánování nedokázalo naplánovat ani výrobu předmětů, které sloužily k oslavě socialismu. Stalo se, že lampióny prostě nebyly. Někdo měl z minulého roku, ale ono se to tak snadno zničí. Děti do průvodu chtěly.
Maličkost. Jenom nešikovný hňup neumí vyrobit lampión. To jsem sebevědomě prohlásil před rodinou. Po fiasku s výrobou draka mi manželka nevěřila vůbec, ale děti jsem přesvědčil. Lampión je lehčí než drak, který jsem smolil několik večerů. Vyletěl rychle nahoru, vítr s ním práskl o zem. Dolítal.
Na lampión jsem použil flašku od okurek, které ten rok k dostání byly, červený krepový papír, svíčku se mi povedlo taky upevnit, krásně svítil. Manželka tvrdila, že vypadá jako lucernička před bordelem. Nevím, odkud informace o veřejných domech měla. V osmdesátých letech. Na průvod jsme se šli jenom podívat.
Jako dítě jsem nikdy svůj lampión neměl. Maminka, která v rodině držela kasu, odmítala dát peníze na cokoliv, co považovala za blbost. Jako větší jsem patřil do společnosti ne zrovna ukázněných žáků. V trafice se dala koupit ampulka s benzinem do zapalovače, ta se propíchla špendlíkem a když byl uličník šikovný, benzin vystříkl na svítící lampión, který vzplál. Ošklivá činnost, protože obětí bývali právě nejmenší caparti. Bylo mi těch dětiček líto, nikdy jsem benzin skutečně nestříkal. Ohně jsem se stejně bál. Ovšem 25 halířů na ampulku jsem musel obětovat, abych nevypadal jako změkčilý. Nakonec jsem stejně dostal dvojku z chování, protože u mne benzin viděli. Tu dvojku bych tak jako tak dostal, někdo ji ve třídě vždycky musel mít.
Lampión jsem v podvědomí měl zafixovaný s oslavou bolševické revoluce. Celá léta jsem netušil, že lampión není ruským vynálezem. Asi v 16 letech jsem byl zasažen dvakrát. Dostal jsem lístky do tehdejšího Tylova divadla, které má dnes zase původní název Stavovské. Dodnes nezapomenu na hru Františka Hrubína Srpnová neděle. Představení, které bylo nabito tehdejšími hereckými hvězdami v čele s paní Fabianovou a panem Högerem, si pamatuju dodnes. Možná i proto je divadlo něco, co stále miluju.
Další šok byl, že v představení věšel pan Lukavský v roli poštmistra lampióny u rybníka. Připravoval slavnost. Fakt si nevymýšlím, že jsem se těžko vyrovnával se skutečností, že lampióny můžou svítit i na Třeboňsku.
Starší dcera měla 9 let. Tedy v roce 1987. Počtář spočítá, 70 let uplynulo od bolševické revoluce. V družině děti celý podzim pracovaly na výrobě lampiónu, družinářka si určitě oddechla, že má z krku vymýšlení náplně. Hranol z bílé čtvrtky vylepený červeným průsvitným papírem. V každé straně hranolu byla vystřižena sedmdesátka. Vtipné. Celá třída byla stejná. Viděl jsem je v průvodu na vlastní oči. Jejich výrobky ale fungovaly, na rozdíl od mého před lety. Měl jsem chuť se napít, jako když vidím něco neskutečného. Tentokrát bych panáka potřeboval, protože mě doma čekalo velké dilema. Třída se sedmdesátkou vyhrála soutěž tříd a dostala za odměnu dort. Dcera přišla domů tak nadšená, že jsem byl okolnostmi donucen jejich výtvory pochválit. Kdo dokáže říci devítiletému dítěti, že ten růžový plyšový pes, který dostala od tety, je hnusnej? Když bez něj holka neusne.
A už je tu moje oblíbené téma. Zneužívání dětí, tentokrát k propagaci zločinného režimu. Děti měly radost ze světýlek a bylo jim šumafuk, že někde v Rusku nějací boševici dělali revoluci. Soudružky ředitelky ve školách si odfajfkovaly další splněný úkol. Nestačilo, že se dětem četla povídka o malém Leninovi, který rozbil skleničku a mamince to zapřel. Ale tolik ho to trápilo, že se nakonec přiznal. Kéž by tenhle hajzl zůstal po celý život jen u rozbíjení sklenic.
Vracím se na začátek. Nechci se dožít toho, že budu mít hrůzný sen, ve kterém někdo bude zneužívat má vnoučata, která, doufám, se narodí, k naplnění svých mocenských ambicí. Ti idioti mezi námi jsou a čekají na příležitost. Mám strach z toho, že politické strany v honbě za mocí, budou ukazovat, jaké jsou lidské, protože mají rády děti.
Přeji si, abychom nechali dětem jejich princezny, čarodějnice, vodníky, polednice, abychom jim nechali aspoň v útlém dětství pocit, že dobro musí vždycky zvítězit.
Přeji si, aby lampióny svítily dětem jen pro radost, aby jim žádní političtí šíbři necpali do rukou lampióny modré, růžové, zelené a kdovíjaké, podle toho, jaké barvy je kabát, který by se zrovna měl oblékat.
Přát se dá ledacos.
Text byl zveřejněný 20.9.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 3898 čtenářů, z nichž 32 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 14.10.2010.
BLOG TÝDEN
Sám jsem překvapený, jak mě život otřískal. Jestli mám zrovna náladu dobrou či blbou, neovlivní žádná politická aféra, žádný její aktér. Ani tlustý, ani hubený. Nezajímaví pánové, skutečná historie na ně brzy zapomene. Politický úvod bych měl. Dál už se věnuji důležitějšímu.
DOBRÁ NÁLADA
Bylo mi 18 a onemocněl jsem žloutenkou. Ve věku, kdy se ještě nemoci neberou úplně vážně. Dokonce mám na tuhle pitomou nemoc i hezké vzpomínky. V nemocnici jsem potkal zajímavé lidi, v osmnácti si jeden často myslí, že všechny další věkové kategorie jsou k ničemu. Třeba tenhle dědek u dveří nekecá úplně tak blbě. Vedle na pokoji je pěkná holka. Na delší dobu jsem musel odložit svůj začínající boj proti abstinentům. Zakázali mi pracovat, s tím jsem se vyrovnal snáze.
A objevil jsem babí léto. Krásné září, ba i říjen. To byl podzim roku 1961. Hodně jsem chodil na procházky a byl jsem donucen se kochat jinak než dříve. Všechna další léta se pak už na září těším. Uteklo hodně podzimů, počítat se mi nechce, některé hezké, jiné méně.
Letos rosničkáři vyhrožují, že by mohl nastat první případ. Plánů jsem si hned nadělal, že bych musel na světě strašit ještě sto let.
 |
| Údolí Vltavy |
Hned první sobotu jsem projel Prahou, Stromovkou, kolem ZOO a dál kolem Vltavy na sever. Svěží vzdoušek, že jsem v Klecánkách u přívozu ani nepotřeboval občerstvení. Záviděl jsem ale lidem, kteří se cpali klobásou a zapíjeli točeným. Mám slabou povahu, tak jsem kolo zaparkoval. Jak bych jinak vyjel kopec do Klecan?
V Klecanech si vždy vzpomenu na dávného kolegu, snad tu ještě bydlí. Zdědil po rodičích dům, k němuž patřil třešňový sad. Rozumělo se samosebou, že příbuzenstvo mělo třešně grátis. Stalo se, že Jirka většinu sadu vykácel a osázel jinak.
Ptám se: "Proč?"
"Voni přijedou a čekají, že budou mít třešně natrhané a připravené. Líný jsou vylézt na žebřík. Měl jsem chuť je vyhnat bičem"
"Proč zrovna ty máš doma bič?"
"Já nemám doma bič"
Dál jsem se neptal. Nemusím vědět všechno.
Nad Líbeznicemi (nebo Líbeznicí?) mě potěšila alej z mladých stromků. Někdo tuší, že alej je méně pomíjivá než všechno, co se nám zrovna teď zdá nesmírně důležité. Auta sem nesmí, my cyklisté, si taková místa vychutnáme.
Příroda se pomalu připravuje na usínání. Jako každoročně se nemůžu nabažit. Za měsíc bude všechno barevnější, tohle je jen příprava. Všude je hodně červených kuliček a šištiček. Plody šípku od jeřabiny rozeznám, je skoro stejně červený, jen je šišatější a keř píchá. Takové znalosti já mám. Na jedničkáře nijak ohromující. Opravdu jsem z přírodopisu míval jedničku. Hodná paní učitelka na mne držela, kdoví proč. Při zkoušení zakroutila hlavou a řekla, že to ze mne leze jak z chlupaté deky. Nevšimla si, že není nic, co by mohlo vylézt.
Barvy mám rád, beru krajinu jako obraz. Z kreslení jsem měl trojku. Paní učitelka byla taky hodná, ale jinak. Nestačila na nás. Nevěděla, jak zvládat lumpy.
Odpoledne a večer jsem byl na malém jazzovém festiválku Na Staré štaci u Neratovic. Příjemné odpoledne a večer. Prostředí, muzika, občerstvení. Dobrá nálada pokračuje. Dokonce jsem si koupil CD. Spacák jsem sebou měl, ale předpověď varovala, že bude k ránu pršet. Byl pěkný večer, cestu znám zpaměti a tak jsem jel domů.
Podle Vltavy jsou asi 2 kilometry cesty, kde je trochu rozbitá cesta. Za světla bez problémů, v noci hodně opatrně. Ani zavřená hospoda mne nerozhodila, vodu mám v batohu. Přejel jsem lávku u ZOO a spadla ze mne všechna starost. Teď už jen asfalt, osvětlené cesty. Před vjezdem do Stromovky jsem si málem začal hvízdat.
Nový hladký povrch. Na něm zpomalovací pruh. Taky nový. Všiml jsem si ho teprve, když jsem se válel na zemi. Tahle zařízení se přece budují proti vrahounům za volantem, jak k tomu přijde cyklista, ke všemu úplně střízlivý? Anatomii taky moc neznám, ale vypadá to, že základní kosti mám v pořádku. Kolo pojízdné, jen blikačka rozsypaná, dal jsem ji do kupy, krev nikde nekapala. Nikdo mě neviděl, pohledy typu "kdyby seděl dědek radši u televize" nebyly. Začal jsem mít dokonce zlost, že jsem aspoň nebouchl hlavou o zem. Když už se tahám s přilbou. Raději pojedu, možná, že jsem zánovní zařízení odřel nebo jsem poškodil asfalt. Když spadne na zem metrák...
Domů jsem dojel, trochu bolela ruka v zápěstí, pod sprchu a do postele.
BLBÁ NÁLADA
Ráno. Předpověď počasí lhala, k ránu nepršelo, mohl jsem spát venku. Tu a tam jsem leccos cítil. Modřiny se budou vybarvovat až zítra, do žeber jsem se taky praštil. Ale co, do úterý budu v pořádku, jedu do severních Čech, má být hezky.
V pondělí si pojedu po nákupech, abych v úterý mohl odjet. Houbelec. V pondělí jsem sice na kolo vylezl, ale hodně rychle slezl. Bolelo snad všechno. Zítra pojedu kam? Daleko, hodně daleko...tam administrátor nemůže.
Přemýšlím, jestli je lepší proti bolesti žrát prášky nebo si dát víno. Skončil jsem ve výčepu vína. Snad mě tam někdo polituje. Pitomci! Chechtali se, už prý dávno čekali, kdy si rozbiju čumák.
Sedím doma, potlučený fotr, vztekle se dívám na krásné počasí. Je mi blbě od žaludku. Co mi to včera nalil na patoky, patla jeden? Tělo plné žlutofialových fleků. Zřejmě se připravuje na podzim. Abych nezačal opadávat. Kdybych aspoň měl v domácnosti ženskou, všechno bych na ni svedl a vynadal jí. Na internetu jsem ke čtení našel samý kraviny, grafomani se předhánějí. Televizi jsem měl vyhodit už dávno. Zkusím něco napsat. Ale co? Mám pocit, že čeština se skládá jenom ze sprostých slov. Volal brácha, že by přišel. Posledně přinesl rum. To bychom zase dopadli! Kašlu na všechno. Krucinál, vždyť jsem v sobotu vyhodil tři stovky za to cédéčko. Kde vůbec je?
Z přehrávače se ozývá muzika. Skvělá muzika! Eva Emingerová zpívá báječně. Pěkné české texty jí napsala Ester Kočičková. Šikovný holky. Muškáty za oknem mám letos nádherné. Musím je zalít. Hele, tady je docela zajímavý článek, až ho dočtu, pustím si CD ještě jednou. Já, vůl, úplně zapomněl, že mám rozečtenou tu pěknou knížku o Šumavě. Žebra už jen pobolívají, modřiny ztrácejí barvu. Bicykl už je ve sklepě určitě nervózní. Brnknu bráchovi.
Možná se blíží dobrá nálada.
Ticho, ať ji nevyplaším!
Text byl zveřejněný 13.9.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 3222 čtenářů, z nichž se 34 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 14.10.2010.
Fotky
BLOG TÝDEN
 |
| Tálínský rybník |
Máma pocházela z jižních Čech. Výborně vařila. Samé takové dietní věci. Vepřo knedlo zelo, buchty, svíčkovou. Ráda tohle jídlo zalila pivem, i když jen tak naoko dělala, že se jako napije malinko od táty. Táta pak jen smutně zíral, že mu toho moc ve sklenici nezbylo. Dnešní ženy si klidně svoje pivo dají a nemusí nic předstírat.
Při svém cestování po vlastech českých jsem byl zvyklý, že v jihočeských restauracích byla jídla upravená hodně podobným způsobem jako jsem byl zvyklý od mámy. Kuchaři za komunistů byli, ale i dnes jsou omezováni různými normami, které vymýšlejí úředníci bůhvíkde. Mívám pocit, že někde je barák plný lidí, kteří už si zničili žaludek, žlučník, játra, a teď přísně dohlížejí, aby uchránili ostatní spoluobčany. Dobrému kuchaři to nedá a stejně jídlo upraví podle svého.
Nedávno jsem se byl projet okolím Písku. Už jsem se těšil na nějaký jihočeský dlabanec. Nevím, jestli se Tálínský rybník naháněl, ale vypadal dost nehostinně, teploměr se šplhal na závratných 15 stupňů. Foukalo to, říkávali jsme takovému počasí, že je hospodno. Přes Tálín vede silnice, která zrovna dostávala nový povrch. Byla mimo provoz a tím byl mimo provoz i motorest, který sliboval domácí kuchyni.
Tak jinam. Zajel jsem ještě do Maletic. Vesnice známá z písně Na břehu Blanice. Před více jak 30 lety jsem tu byl s partou lidí, hospoda byla zavřená, dělali novou podlahu. Hostinský ale uviděl tu bandu a už přitáhl na dvůr hned vedle hnoje dva stoly a už to nosil. Pivo teklo, k jídlu neměl nic kromě rumu. Byl tenkrát zaměstnancem Jednoty, ale byl to pan Hospoda. Starý pán, sotva lezl, litoval, že nemá aspoň utopence. Kdyby to prý věděl... A harmoniku taky půjčil švagrovi. Těžko už je mezi námi.
Na typicky jihočeské návsi jsou domy většinou s novými omítkami, nepamatoval jsem si, kde ta hospoda bývala. Není.
Vesnicí vede turistická stezka Na břehu Blanice. Jsou tu hezké cedule s trochou historie, škoda že v textu jsou asi faktické chyby, nekorespondují s texty na turistické mapě. Kdo má pravdu? Je to vlastně jedno, je tu hezky. V Myšenci, kam autor textu písně chodil osm let do školy, hospoda v poledne ve všední den otevřená nebyla. Školu jsem si vyfotil, je trochu zanedbaná a děti asi chodí nebo spíš jezdí jinam. Snad do Protivína. Našel jsem tu vyvěšenou informaci, že název míšeňská jablíčka nepochází z německé Míšně, ale právě odtud, z Myšence. Je to pravda nebo si to vymyslel místní patriot?
 |
| Kostel v Heřmani |
Sakra, už ale mám hlad. Vesnice Heřmaň. Hezká, upravená, jihočeská. Hospůdka otevřená, tabule před vchodem. Kdyby uvnitř neřvala televize jako kráva, bylo by tu i útulno. K jídlu mají segedín. Pominu, že nepochází zrovna z Čech, už jsme si dávno počeštili tohle dobré jídlo bývalých našich uherských spoluobčanů. Některé školní jídelny si ho počeštily tak, že mnozí, dnes dospělí, se při vyslovení slova segedín chystají vrhnout.
Omáčka byla chutná, maso bylo maso a ne flaksa. Na můj vkus bych dal více zelí, ale to už je věc chuti. Ale knedlík. Měkký, ale přitom neukrojitelný, žvejkačkovitý. Z hospod zmizel český houskový knedlík. Proklínám všechny výrobce polotovarů, kteří dodávají své výrobky restauracím. Někdy se mi chce křičet s Richardem III. "království za knedlík".
Tohle mi připadá jako boj proti české kuchyni. Kde vůbec člověku předloží vepřovou pečeni s knedlíkem a zelím? Je to snad boj proti obezitě? Samozřejmě, že je špatné se přecpávat knedlíky, ale ono je nezdravé se přecpávat čímkoli. Mluvil jsem s lékařem, který mi tvrdil, že tradiční vepřová pečeně je zdravá. Musí ovšem na talíři být zelí. Kyselé zelí má víc prospěšných látek než třeba pomeranč. Dokonce je prevencí proti rakovině tlustého střeva. Zelí střeva vyčistí. (dobrej reklamní slogan!).
Minulý týden jsem viděl v Praze bufet, tedy spíš fast-food s lákadlem: česká domácí kuchyně. Hlavními jídly byly smaženiny, hlavními přílohami hranolky. Žádný knedlík, žádný vařený brambor. Smažák s hranolky a tatarkou chutná, ale je to daleko větší kalorická bomba než vepřová. Myslím si, že smaženému patří vařený brambor. Nebo šťouchaný, ale to už je jenom historie.
Všude se bojuje proti knedlíkové a pivní stravě a čím ji nahrazujeme? Přitom málokde umí udělat skutečně dobré hranolky. Kdo si dal pommes frites ve Francii, dobře ví, o čem píšu. Tam nedostanu na talíř vybledlé polotovary bez chuti a zápachu. To skutečně nejsou naše hranolky. To je křupavá pochoutka. Pommes - frites. Pizza v Itálii je tentýž případ. Lahůdka. Všude je teď spousta pravých italských pizzerií. Pravých jen podle názvu. Oni je dost často zakládají praví Italové, kteří brzy zjistí, že český strávník sní všechno a že není třeba se příliš namáhat.
Loni jsem byl ve Francii v malém provensálském městečku. Na ulici byl stánek s bagetami. Za 3 Eura prodávali bagety se šunkou nebo se sýrem. Koupil jsem si jednu. Byla to půlka té dlouhé francouzské bagety, čerstvé, křupavé, slečna ji rozkrojila přede mnou a do ní vložila vychlazenou šunku. Skutečnou šunku, ne nějaký "drůbeží" blivajs, který se snad vyrábí z drůbežího odpadu a který nazývat šunkou by mělo být trestné. Někdy se mi zdá, že ve výrobku je nahrnut i drůbeží trus.
Na letním žárem rozpálené městečko Aups nikdy nezapomenu. Sedl jsem si v parku do chládku a jedl bagetu za 3 Eura, což jsou pro Francouze drobné. Pochutnával jsem si na tak obyčejné věci a byl jsem rád na světě. Od té doby jsem si v Česku ještě nekoupil pochoutkové bagety české.
Strava má být pestrá, máme poznávat, co jedí jiné národy, ale proč odhazujeme českou kuchyni jako něco, co snad bylo dobré pro naše babičky. My chceme být světoví, otevíráme restaurace bůhvíjaké a přitom je v nich strava tak zoufale fádní.
Potom na návštěvě u prarodičů si tajně strkáme do kapsy pravou buchtu a okusujeme ji tajně za rohem. Co jenom uměla za dobroty z brambor moje máma. Maso jsme měli jednou týdně.
Místo dobré vepřové pečeně jsou všude výpečky nebo jakési kousky, které ke svému názvu Moravský vrabec mají hodně daleko. Jsou to odřezky, prosím, škoda je vyhazovat, ale nazývejme věci pravým jménem.
Každý dnes za něco bojuje. A tak vyzývám - naučte se zase vařit dobré knedlíky. Vraťte mi můj starý dobrý houskový knedlík!
Fotky z výletu
BLOG TÝDEN
