Asi není na světě nikdo, kdo nemá sny. Samozřejmě, že nemyslím sny, které přicházejí ve spánku, ať chceme nebo nechceme. Každý něco v životě chce. Jsou lidé, kteří tomu vznešeně říkají životní cíl. Cíl je pro mne konec a proto se mi tenhle výraz nelíbí. Budu-li cynický, můžu prohlásit, že cílem je krematorium. Cesta k cíli je důležitější a čím má více zákrut, zastávek, bloudění, tím je zajímavější. Co všechno jsem na životní cestě dokázal, koho jsem kdy podrazil, komu pomohl, jestli po mně zůstane někdo, kdo si na mne vzpomene, komu budu jednou chybět - to je podstatné.
Sny jsou různé. Vila s bazénem, krásné auto, fantastické dovolené, postavení v zaměstnání, ve společenském žebříčku. Vůbec se neposmívám, mne tyhle sny minuly. Většinou jsem byl v situaci, kdy jsem měl jiné starosti. Po roce 1989 se mi podařilo, že jsem se začal živit prací a ne jen předstíráním práce. Podle mého názoru jsem slušně uživil své potomky a hodně se mi zvedlo sebevědomí. Ani mě nenapadlo chtít víc. Tedy v záležitostech materiálních. Jinak člověk by měl chtít víc. Tolik krásného je na světě a stárnoucí člověk pochopí, že všechno mít nemůže. Leccos se dá získat. Jsou to sny splnitelné. Ovšem musí mít člověk chuť, schopnost nebo drzost, sebevědomí, určitě štěstí, kterého si však musí všimnout a osedlat si ho. Jsou lidi, kteří si tyhle sny splnili a zachovali si přitom svědomí. Upřímně každému takovému přeji, aby si věděl rady, co se všemi vymoženostmi a hlavně sám se sebou. Děti mají sny. My žili v době, kdy moc blahobytu nebylo, tak jsem snil třeba o míči (gumovém), o kole. S bráchou jsme měli jedno dohromady, dnes si myslím, že mi skoro jedno nestačí. Můj syn měl ohromný sen - autodráhu. Nelíbila se mi tahle hračka, připadala mi hodně pasivní. Nakonec jsem pět stovek (tenkrát to bylo hodně) dal na dárek k Vánocům. Za necelý měsíc byla autíčka rozebrána a už je nikdo nikdy nedal dohromady. Bylo po autodráze. Takhle se ale chová spousta dospělých. Štěstí je v tom, že věc koupím. A netrvá dlouho, odložím a pokukuji po lepším.
Sny jsou různé. Vila s bazénem, krásné auto, fantastické dovolené, postavení v zaměstnání, ve společenském žebříčku. Vůbec se neposmívám, mne tyhle sny minuly. Většinou jsem byl v situaci, kdy jsem měl jiné starosti. Po roce 1989 se mi podařilo, že jsem se začal živit prací a ne jen předstíráním práce. Podle mého názoru jsem slušně uživil své potomky a hodně se mi zvedlo sebevědomí. Ani mě nenapadlo chtít víc. Tedy v záležitostech materiálních. Jinak člověk by měl chtít víc. Tolik krásného je na světě a stárnoucí člověk pochopí, že všechno mít nemůže. Leccos se dá získat. Jsou to sny splnitelné. Ovšem musí mít člověk chuť, schopnost nebo drzost, sebevědomí, určitě štěstí, kterého si však musí všimnout a osedlat si ho. Jsou lidi, kteří si tyhle sny splnili a zachovali si přitom svědomí. Upřímně každému takovému přeji, aby si věděl rady, co se všemi vymoženostmi a hlavně sám se sebou. Děti mají sny. My žili v době, kdy moc blahobytu nebylo, tak jsem snil třeba o míči (gumovém), o kole. S bráchou jsme měli jedno dohromady, dnes si myslím, že mi skoro jedno nestačí. Můj syn měl ohromný sen - autodráhu. Nelíbila se mi tahle hračka, připadala mi hodně pasivní. Nakonec jsem pět stovek (tenkrát to bylo hodně) dal na dárek k Vánocům. Za necelý měsíc byla autíčka rozebrána a už je nikdo nikdy nedal dohromady. Bylo po autodráze. Takhle se ale chová spousta dospělých. Štěstí je v tom, že věc koupím. A netrvá dlouho, odložím a pokukuji po lepším.
Leckdo nebude souhlasit, ale já považuji za nejkrásnější sny věčné a málokdy uskutečnitelné. O těch moc nemluvíme, neradi si necháme nahlížet do soukromí. Řekne-li mi kdosi, že nikdy neměl sny erotické, neuvěřím. Když jsem pomalu přestával být školákem, měl jsem sen. O mojí dívce, která bude mít veliké poprsí. A k tomu představy co s tím. Prázdninová brigáda v Krkonoších a stal se zázrak. Ona se objevila. Sbalila mě s drzostí svých 15 (kdoví jestli) let. No, mne tahle nečekaná situace tak vyvedla z míry, že jsem byl vedle se svými představami. Představy se nekonaly a já se stal ve věcech sexu poprvé troubou. Pochybuji, že by si na mne vzpomněla, po letech jsem jí pomáhal z autobusu s kočárkem. Poděkovala, jinak si mě nevšimla, měla oči jen pro obsah kočárku. "Aby ten moula kočárek neupustil, je nějaký nešikovný", jo, to ji mohlo napadnout. Sen se mi splnil, nesplnil. Ale v 17 letech jsem byl chudší o iluzi, že muž (?) je dobyvatel a žena čeká, že bude dobývána. Chvíle pro smích.
Jsem milovníkem divadla. Mám rád pocit, že ti komedianti na jevišti hrají jen pro pár desítek či stovek lidí v sále. Oni večer věří, že jsou králi, chudáky, boháči, zloději a záleží jen na nich, jestli také divák uvěří. Kdyby se divadlo dělalo jen pro peníze, neexistovalo by. Za jeden vtip v televizi herec dostane víc peněz než za večer na jevišti. V roce 1975 měla v Činoherním studiu v Ústí nad Labem premiéra hry Milana Kundery Jakub a jeho pán. Jako autor se uváděl Evald Schorm, skutečný autor se nesměl. V hlavních rolích Karel Heřmánek a Jiří Bartoška. Představení se stalo legendou. Mně se nějak vyhýbalo. Neviděl jsem ho. Herci byli mladí kluci a hráli za gáži, která prý Bartoškovi s bídou stačila na cigára. Časem začali být známí, už nehráli v Ústí, ale tohle představení žilo až do roku 1989. Nedalo jim to. Představení obnovili v roce 1993, pak neměli čas a v roce 2005 byla další premiéra. V Divadle Bez zábradlí, kde je Karel Heřmánek ředitelem. Na stará kolena jsem konečně vstupenku získal. Bylo by jen opakování tvrdit, že jsem zase prožil svátek. Já mám svátek furt. Oba hlavní představitelé se loni převalili přes šedesátku a představení je pro ně zjevný zážitek. Ředitel úspěšného divadla a prezident karlovarského filmového festivalu, kteří určitě dnes nejsou chudí, se převlékli do hadrů a přes dvě hodiny si hrají na mluvky, otrapy, opilce, děvkaře a tuláky. Dovedu si představit jejich pocity. Každý nemá štěstí, aby se jim takhle aspoň na chvíli vrátilo mládí. Nevím, jestli existuje nějaký záznam původního představení. Bylo by zajímavé srovnávat. Dnes je cítit obrovský nadhled, optimismus ovlivněný životními zkušenostmi. Básnický text Milana Kundery je naprosto nadčasový. Napsáno v roce 1972. Velký spisovatel zůstává velkým spisovatelem a vůbec nezáleží na tom, že se občas najde šťoura, který na Kunderovi najde to, jiný zase ono. Nakonec každý může vzít do ruky některou jeho knížku a pozorně číst. To není módní záležitost, to je velká literatura. To i chudák blogger má chuť rozšlapat klávesnici. Natřískané hlediště se bavilo, potlesk byl i během představení, ovace na konci samozřejmé. Jak to ti staří pardálové snášeli fyzicky, bůhví. Ale Bartoška Heřmánka unesl, když si tento na něj vyskočil jako na koně. Třeba to jednou budou hrát "Ještě po dvaceti letech". Tuláci odcházejí. Nevědí kam, nevědí kudy. Ale vždycky dopředu.
Téma tuláctví mě vždycky strašně přitahovalo. To je ten můj nesplnitelný sen. Trochu mě mrzí, že lidé dávají rovnítko mezi tuláka a flákače. Flákač se fláká a ještě často žádá, aby ho ostatní litovali, jaký je chudák. Tulák žije. Já vím, někdo mě okřikne, že blbě žvaním, že to je totéž. Není a jestli má někdo jiný názor, prosím, nechte mi můj.
Kde se ve mně touha toulat se vzala? Narozen v rodině, která si zakládala na jiných hodnotách. Neznám nikoho z okruhu svých příbuzných, kdo by měl takové choutky, Anebo to zatlouká. Třeba některá má prababička se zapomněla s nějakým hezkým vandrákem. V té době, na venkově, to bylo hnedle. A geny byly už tenkrát, jenom se o nich nevědělo.
Občas přemýšlím, co by se mnou bylo, kdyby nás bolševici nezadrátovali. Na zkušenou se nechodilo. Tiše závidím, když dostanu od své dcery mail tu z USA, tu z Káthmandú. Druhá zas píše ze Skotska, dokonce i z Ugandy. A nenatahují ruce, že bych mohl přispět, berou jako samozřejmost, že si na cesty vydělají. Asi jsou moje, když mají takové nápady. Ale co. Všechno se nedá v tom krutě krátkém životě poznat. Nuceně jsem se zaměřil na Československo a prolezl pěšky i na kole kdeco. A čím víc se toulám, vím, že toho znám tak málo. Po pádu komunistů jsem si trochu užil cest po Evropě. Chození po horách miluji, ale doprčic, jde to stále hůř. Vždycky jsem obdivoval cyklisty při Tour de France, jak šlapou v Alpách, v Pyrenejích. A splnil jsem si jeden svůj sen, vyjel jsem v Pyrenejích na kole jeden takový průsmyk.
Sen toulat se je stále živý. Ale je to opravdu jen sen, ten z kategorie nesplnitelných. Dát se na tuláctví znamená vzdát se jiného velkého štěstí. Štěstí z rodiny, z krásných let s dětmi a nakonec i z toho, že z nich vyrůstají lidé, kteří jsou se o sebe dovedou postarat. Jen vnoučata mi nedělají, tři děti a žádné vnouče. Vyhrožoval jsem, že si začnu dělat vnoučata sám. Pošklebují se mi. Já bych se přece rád vydal na cestu s capartem v horách. Někde v hospodě bych ho polil pivem, nacpal něčím, co by mu rodiče nedovolili a bylo by mu špatně! Pořád je naděje, že se dočkám, ale čas se krátí.
Ještě se vrátím k divadlu. Scéna na jevišti byla ze dřeva a pořád mi nějak připomínala stodolu. A ve stodole je seno. Sen a seno jsou podobná slova. Šel jsem z divadla v úterý na tramvaj a napadlo mě, že jsem nikdy nebyl s holkou ve stodole na seně. Co si dát podmínku, že mě ze světa nedostanou, jestli se mi tenhle sen nesplní. Rozesmála mě představa, co by to muselo být za ženskou, která by si mě prohlédla a přesto by se mnou vlezla na seno.
Jsem milovníkem divadla. Mám rád pocit, že ti komedianti na jevišti hrají jen pro pár desítek či stovek lidí v sále. Oni večer věří, že jsou králi, chudáky, boháči, zloději a záleží jen na nich, jestli také divák uvěří. Kdyby se divadlo dělalo jen pro peníze, neexistovalo by. Za jeden vtip v televizi herec dostane víc peněz než za večer na jevišti. V roce 1975 měla v Činoherním studiu v Ústí nad Labem premiéra hry Milana Kundery Jakub a jeho pán. Jako autor se uváděl Evald Schorm, skutečný autor se nesměl. V hlavních rolích Karel Heřmánek a Jiří Bartoška. Představení se stalo legendou. Mně se nějak vyhýbalo. Neviděl jsem ho. Herci byli mladí kluci a hráli za gáži, která prý Bartoškovi s bídou stačila na cigára. Časem začali být známí, už nehráli v Ústí, ale tohle představení žilo až do roku 1989. Nedalo jim to. Představení obnovili v roce 1993, pak neměli čas a v roce 2005 byla další premiéra. V Divadle Bez zábradlí, kde je Karel Heřmánek ředitelem. Na stará kolena jsem konečně vstupenku získal. Bylo by jen opakování tvrdit, že jsem zase prožil svátek. Já mám svátek furt. Oba hlavní představitelé se loni převalili přes šedesátku a představení je pro ně zjevný zážitek. Ředitel úspěšného divadla a prezident karlovarského filmového festivalu, kteří určitě dnes nejsou chudí, se převlékli do hadrů a přes dvě hodiny si hrají na mluvky, otrapy, opilce, děvkaře a tuláky. Dovedu si představit jejich pocity. Každý nemá štěstí, aby se jim takhle aspoň na chvíli vrátilo mládí. Nevím, jestli existuje nějaký záznam původního představení. Bylo by zajímavé srovnávat. Dnes je cítit obrovský nadhled, optimismus ovlivněný životními zkušenostmi. Básnický text Milana Kundery je naprosto nadčasový. Napsáno v roce 1972. Velký spisovatel zůstává velkým spisovatelem a vůbec nezáleží na tom, že se občas najde šťoura, který na Kunderovi najde to, jiný zase ono. Nakonec každý může vzít do ruky některou jeho knížku a pozorně číst. To není módní záležitost, to je velká literatura. To i chudák blogger má chuť rozšlapat klávesnici. Natřískané hlediště se bavilo, potlesk byl i během představení, ovace na konci samozřejmé. Jak to ti staří pardálové snášeli fyzicky, bůhví. Ale Bartoška Heřmánka unesl, když si tento na něj vyskočil jako na koně. Třeba to jednou budou hrát "Ještě po dvaceti letech". Tuláci odcházejí. Nevědí kam, nevědí kudy. Ale vždycky dopředu.
Téma tuláctví mě vždycky strašně přitahovalo. To je ten můj nesplnitelný sen. Trochu mě mrzí, že lidé dávají rovnítko mezi tuláka a flákače. Flákač se fláká a ještě často žádá, aby ho ostatní litovali, jaký je chudák. Tulák žije. Já vím, někdo mě okřikne, že blbě žvaním, že to je totéž. Není a jestli má někdo jiný názor, prosím, nechte mi můj.
Kde se ve mně touha toulat se vzala? Narozen v rodině, která si zakládala na jiných hodnotách. Neznám nikoho z okruhu svých příbuzných, kdo by měl takové choutky, Anebo to zatlouká. Třeba některá má prababička se zapomněla s nějakým hezkým vandrákem. V té době, na venkově, to bylo hnedle. A geny byly už tenkrát, jenom se o nich nevědělo.
Občas přemýšlím, co by se mnou bylo, kdyby nás bolševici nezadrátovali. Na zkušenou se nechodilo. Tiše závidím, když dostanu od své dcery mail tu z USA, tu z Káthmandú. Druhá zas píše ze Skotska, dokonce i z Ugandy. A nenatahují ruce, že bych mohl přispět, berou jako samozřejmost, že si na cesty vydělají. Asi jsou moje, když mají takové nápady. Ale co. Všechno se nedá v tom krutě krátkém životě poznat. Nuceně jsem se zaměřil na Československo a prolezl pěšky i na kole kdeco. A čím víc se toulám, vím, že toho znám tak málo. Po pádu komunistů jsem si trochu užil cest po Evropě. Chození po horách miluji, ale doprčic, jde to stále hůř. Vždycky jsem obdivoval cyklisty při Tour de France, jak šlapou v Alpách, v Pyrenejích. A splnil jsem si jeden svůj sen, vyjel jsem v Pyrenejích na kole jeden takový průsmyk.
Sen toulat se je stále živý. Ale je to opravdu jen sen, ten z kategorie nesplnitelných. Dát se na tuláctví znamená vzdát se jiného velkého štěstí. Štěstí z rodiny, z krásných let s dětmi a nakonec i z toho, že z nich vyrůstají lidé, kteří jsou se o sebe dovedou postarat. Jen vnoučata mi nedělají, tři děti a žádné vnouče. Vyhrožoval jsem, že si začnu dělat vnoučata sám. Pošklebují se mi. Já bych se přece rád vydal na cestu s capartem v horách. Někde v hospodě bych ho polil pivem, nacpal něčím, co by mu rodiče nedovolili a bylo by mu špatně! Pořád je naděje, že se dočkám, ale čas se krátí.
Ještě se vrátím k divadlu. Scéna na jevišti byla ze dřeva a pořád mi nějak připomínala stodolu. A ve stodole je seno. Sen a seno jsou podobná slova. Šel jsem z divadla v úterý na tramvaj a napadlo mě, že jsem nikdy nebyl s holkou ve stodole na seně. Co si dát podmínku, že mě ze světa nedostanou, jestli se mi tenhle sen nesplní. Rozesmála mě představa, co by to muselo být za ženskou, která by si mě prohlédla a přesto by se mnou vlezla na seno.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat