Vlastně to zavinila Eva Olmerová. Jazzová zpěvačka od Pána Boha. Říkalo se o ní leccos. Něco pravdy, spousta "zaručených informací", spíš drbů. Její život se kapku vymykal běžnému průměru. Vídával jsem ji v Semaforu. Samostatný koncert jsem zažil jen jeden. V roce 1969 v tehdejším Divadle hudby v Praze zpívala písně z repertoáru gospelové královny Mahalie Jackson. Byly to tenkrát akce těch, kteří ještě směli a zvali se hosté, kteří již tak moc nesměli. Složité, ale bylo tomu tak. Už se ani nepamatuju, kdo tam byl, ale na hudební část nemůžu zapomenout. Možná i Mahalia Jackson by se divila a začala blednout. Od té doby jsem Evu naživo neslyšel, jen lid jazzový tvrdil, že slyšet ji třeba v klubu po divadelním představení, je zážitek.
O prázdninách jsme trávívali prázdniny s manželkou odděleně. Jeden měsíc jsem byl s dětmi já, druhý ona. Byl srpen 1986, rodina někde na horách, zbytek, tedy já, ve funkci slaměného vdovce. Najednou byl čas a co s ním? Už slyším: "co takhle nějakou prázdninovou babu?". Žil jsem celý rok se svou školkou v malém bytě a teď jsem si mohl vychutnat samotu. Na ulici jsem potkal plakátek. Jazzové podvečery se Steamboat Stompers a jejich hosty. Zasekl jsem zrak do řádku, kde byla avizována jako host právě Eva Olmerová. Tam musím.
O prázdninách jsme trávívali prázdniny s manželkou odděleně. Jeden měsíc jsem byl s dětmi já, druhý ona. Byl srpen 1986, rodina někde na horách, zbytek, tedy já, ve funkci slaměného vdovce. Najednou byl čas a co s ním? Už slyším: "co takhle nějakou prázdninovou babu?". Žil jsem celý rok se svou školkou v malém bytě a teď jsem si mohl vychutnat samotu. Na ulici jsem potkal plakátek. Jazzové podvečery se Steamboat Stompers a jejich hosty. Zasekl jsem zrak do řádku, kde byla avizována jako host právě Eva Olmerová. Tam musím.
Na letní scéně v takzvané Fučíkárně (dnes Výstaviště) se hrál v létě jednou týdně dixieland. Vzpomínka na mládí. Jazz byl do jisté míry režimem tolerován. A tak pamatuju, že přijel orchestr Gustava Broma z Brna a diváky se zaplnil hokejový stadión na Štvanici. Studio tradičního jazzu Pavla Smetáčka bylo skoro stejně populární jako začínající idol šestnáctiletých rokenrolový Miki Volek. Ani Steamboat Stompers nebyl pro mne neznámý pojem. Dokonce jsem měl i jejich elpíčko. Možná ještě mám nebo jsem si ho přehrál. Někde to prostě mám. Příjemná muzika. Jeden člen skupiny Original Indigo, která hraje podobnou hudbu, říká, že hrají pro vysoce náročné publikum, které si na jejich koncert přišlo odpočinout. Sice vtipné, někdy pravdivé, ale občas cosi člověku vyrazí dech. Ten den jsem byl takhle postižen. Eva Olmerová se nedostavila, nikdo z přítomných se tomu moc nedivil. Prý nebyla tak úplně spolehlivá. Hosté byli i jiní. Přišel jsem na Olmerovou a měl bych být otrávený. U basy stál mírně přihrbený sympatický člověk. Snad něco přes padesát. A zpíval. Hlavně scatoval. Nic takového jsem dosud neslyšel. Snad z nějakých amerických nahrávek, těch tu zase tolik neběhalo, ale tohle bylo stejně něco úplně jiného. Odborník by vysvětlil přesně. Já, který jsem ve škole měl zakázanou zpívat i hymnu, zvlášť sovětskou (učitelka se bála průseru), můžu říci, že jsem blahem slintal. Úplně jsem zapomněl, proč jsem tu. Antonín "Tony" Brych - moje nová hvězda. Bylo hezké počasí, vstupné za pětku, kelímkové pivo.
Za týden jsem tu byl znova. Tentokrát byla hostem Jitka Vrbová. Hlas příbuzný Olmerové, i repertoár. Na ní si vážím toho, že si na Olmerovou nikdy nehrála. Duety s Tony Brychem - to bylo něco neskutečného. Při skladbě Tiger Rag, česky Chyťte tygra, jsem se za břicho popadal. Mňoukali proti sobě, ale přitom skladbu neprznili. Měl jsem ten den místenku na rychlík z Holešovic na Slovensko. Jako zaměstnanec drážní organizace jsem měl vlak zadarmo a tak se mi vyplatilo jet přes noc na jeden den na procházku po Veľké Fatre. Málem jsem nejel nikam. Nádraží bylo kousek, ale nemohl jsem se utrhnout od závěrečného jamu. Běžel jsem jak trotl s batohem na zádech. Vlak se mi už už chtěl vyškubnout, ale vyhrál jsem. Možná, že jsem i otrávil průvodčího, který si třeba liboval, že prázdné místo výhodně střelí.
Stal jsem se příznivcem kapely Steamboat Stompers a Tonyho Brycha. Těžko bych vyjmenoval místa, kde jsem kapelu slyšel. Vynikající atmosféra byla v Malostranské besedě. Odtud jeden zážitek. Jako divačka se přišla podívat Zuzana Michnová, která s nimi v mládí i něco zazpívala. Na závěr první části si vystřihla blues, pak došlo k situaci, kdy se asi vteřinu, dvě netleská, lidi jsou v úžasu. A to léta každý dělal úplně jinou muziku. Když se sejdou dobří muzikanti...
S Toníkem jsme se po letech i občas zdravili, prohodili pár slov. On měl kolem sebe vždycky věnec příznivců. Hlavně - těch ženskejch, které se kolem něj točily. Snad by i hezoun vypěstovaný ve fit centrech zabalil krám a šel se věnovat četbě. Měl zvláštní chování. Míchanice hospodského kumpána s Oldřichem Novým. Jak on uměl líbat ženám ruku, uklonit se a svým nádherným hlasem říci lichotku. Bylo v něm něco starosvětského. Člověk, který snad nemohl mít nepřítele. Pupkatý strejda - to by neznalec řekl. A ten pupek léty narůstal.
Šel jsem jednou na koncert se známou. Tony prošel kolem našeho stolu, uklonil se, pozdravil, tedy hlavně dámu. Říkám: "hlavní hvězda večera". "Nedělej si ze mě srandu nebo půjdu pryč!" Po koncertě málem začala shánět Tonyho telefon. Jo, byla na chlapy.
Těžko vybrat nejlepší koncert. Ale ano, už to mám. V roce 1998 se konaly v létě koncerty v zahradě u hospody U rozvědčíka. Přesně o té psal Ota Pavel ve svých nezapomenutelných povídkách. Přišel jsem pěšky z Rakovníka se spacákem na zádech. Koncert to byla pohádka. Nevím, jestli to dělala Berounka, která byla na dohled, hezké počasí, atmosféra nebo správný počet panáků, které Tonda vypil. Nebo mi mimořádně chutnalo pivo? Spíš všechno dohromady. Tondovy scatové lahůdky omráčily obecenstvo. Přece jenom tu byli posluchači trochu jiní než v Praze. Diváci řádili a netušili, že Tonda skladbu opakovat nemůže. Nepamatuje si, co zpíval. Každé jeho vystoupení byla premiéra a zároveň derniéra. Kamarádi z kapely vždycky přestali hrát a koukali, co z Tondy vypadne. On to asi předem taky nevěděl. Tam jsem se s ním sešel na záchodě a říkal jsem mu, že jsme si spolu ještě nikdy nedali panáka. Poděkoval a říkal, že toho má tak akorát a až někdy jindy. To jsem pochopil, že se sice napije, že to možná i ke svému vystoupení trošku potřebuje, ale že to není ožrala. Byl to moc pěkný den, skončil jsem v lese pod širákem. A když jsem ráno došel do Zbečna na snídani, bylo mi moc dobře.
Měl svoje koncerty v klubu Metropolitan. Jednou si sedl o pauze k mému stolu. Vlastně to byl jemný člověk, který si trochu hraje na syčáka a trochu syčák je. Svůj neskutečný scat odůvodňoval tím, že nemá palici na jazyky, že se mu nechce učit texty a tak scatuje. Pracoval celý život v ČKD. Ano, on se zpěvem neuživil. Občas někdo připomněl, že v ČKD se vyučil i Karel Gott. To jsou paradoxy. Slavíci lítali někudy jinudy než byl zrovna Tonda. Povaha, režim, ale z něj by takzvanou celebritu neudělala ani špičková firma na vytváření image.
Chodil jsem dál na koncerty kapely, jejíž byl zakládajícím členem. V posledních letech často chyběl. Nemoci, operace. Loni v únoru si zazpíval na pravidelném koncertě na Opatově, zdálo se mi, že je zase ve svém živlu. Pak jsem měl jiné starosti a najednou jsem se na www stránkách Steamboat Stompers dozvěděl, že Tonda už není. Teď nám odborníci vysvětlují, že první jarní den bude asi 100 let už 20.března a pak zas bude jinak. Kvůli pitomým 100 rokům přece nebudu měnit zvyklosti. První jarní den je pro mne 21.březen a basta! Loni v tento den skončil se scatováním Tony Brych. To jaro začalo hodně blbě.
Přesně o rok později, tedy v pátek před Velikonocemi byla v Divadle u hasičů vzpomínka na Tondu. Kromě kapely přišlo hodně hostů, kamarádů. Ve vyprodaném sále bylo dost šedivých makovic. Stárneme. Ale bylo to veselé setkání. Tonda by určitě nechtěl bandu ufňukanců.
Steamboat Stompers jsou velkou měrou dílem kapelníka Jiřího Kadluse, který kromě toho, že je výborným hráčem na kornet, je hlavním organizátorem většiny akcí. Klobouček před ním dolů. Tady byl rozněžněný, trochu upovídaný jako vždycky. Vyprávěl historku o dárku, který kdysi dostal od Tonyho k padesátinám. Kazetu nahranou na kazeťáku, který by dnes nevzali v bazaru ani zadarmo. Říkal, že to je nejlepší dárek, jaký kdy dostal. Tonda pořídil nahrávku někde v kuchyni, scatuje, blbne. Kadlus něco z těch technicky méně kvalitních nahrávek dostal na CD ve formě vizitky. Taky jsem si jednu koupil na památku. Kdysi jsem přemýšlel, že bych si někdy vzal do Malostranské besedy nějaký přístroj a načerno si nahrál nějakou tu Tonyho kreaci. Nedošlo k tomu. Cédéčka jsou technicky dokonalá, ale atmosféru na ně nedostanete. Dvě písničky na vizitce atmosféru mají. Krásná památka.
Diváci se v pátek rozcházeli a už se těšili, že zase za rok. Akce má i název "Memoriál Tony Brycha".
Zatím Toník sedí v nebeském baru s Evou Olmerovou. Dají si spolu panáka, Eva spustí gospel, ten se v nebi smí. A Tonda ji do toho bude pobreptávat, podmalovávat svým scatem. A já ten jejich duet zase neuslyším. Že i na mne dojde? Ale, jistě. Jenže oni dva do nebe patří, ale proč by tam svatý Petr pouštěl zrovna mne?
Za týden jsem tu byl znova. Tentokrát byla hostem Jitka Vrbová. Hlas příbuzný Olmerové, i repertoár. Na ní si vážím toho, že si na Olmerovou nikdy nehrála. Duety s Tony Brychem - to bylo něco neskutečného. Při skladbě Tiger Rag, česky Chyťte tygra, jsem se za břicho popadal. Mňoukali proti sobě, ale přitom skladbu neprznili. Měl jsem ten den místenku na rychlík z Holešovic na Slovensko. Jako zaměstnanec drážní organizace jsem měl vlak zadarmo a tak se mi vyplatilo jet přes noc na jeden den na procházku po Veľké Fatre. Málem jsem nejel nikam. Nádraží bylo kousek, ale nemohl jsem se utrhnout od závěrečného jamu. Běžel jsem jak trotl s batohem na zádech. Vlak se mi už už chtěl vyškubnout, ale vyhrál jsem. Možná, že jsem i otrávil průvodčího, který si třeba liboval, že prázdné místo výhodně střelí.
Stal jsem se příznivcem kapely Steamboat Stompers a Tonyho Brycha. Těžko bych vyjmenoval místa, kde jsem kapelu slyšel. Vynikající atmosféra byla v Malostranské besedě. Odtud jeden zážitek. Jako divačka se přišla podívat Zuzana Michnová, která s nimi v mládí i něco zazpívala. Na závěr první části si vystřihla blues, pak došlo k situaci, kdy se asi vteřinu, dvě netleská, lidi jsou v úžasu. A to léta každý dělal úplně jinou muziku. Když se sejdou dobří muzikanti...
S Toníkem jsme se po letech i občas zdravili, prohodili pár slov. On měl kolem sebe vždycky věnec příznivců. Hlavně - těch ženskejch, které se kolem něj točily. Snad by i hezoun vypěstovaný ve fit centrech zabalil krám a šel se věnovat četbě. Měl zvláštní chování. Míchanice hospodského kumpána s Oldřichem Novým. Jak on uměl líbat ženám ruku, uklonit se a svým nádherným hlasem říci lichotku. Bylo v něm něco starosvětského. Člověk, který snad nemohl mít nepřítele. Pupkatý strejda - to by neznalec řekl. A ten pupek léty narůstal.
Šel jsem jednou na koncert se známou. Tony prošel kolem našeho stolu, uklonil se, pozdravil, tedy hlavně dámu. Říkám: "hlavní hvězda večera". "Nedělej si ze mě srandu nebo půjdu pryč!" Po koncertě málem začala shánět Tonyho telefon. Jo, byla na chlapy.
Těžko vybrat nejlepší koncert. Ale ano, už to mám. V roce 1998 se konaly v létě koncerty v zahradě u hospody U rozvědčíka. Přesně o té psal Ota Pavel ve svých nezapomenutelných povídkách. Přišel jsem pěšky z Rakovníka se spacákem na zádech. Koncert to byla pohádka. Nevím, jestli to dělala Berounka, která byla na dohled, hezké počasí, atmosféra nebo správný počet panáků, které Tonda vypil. Nebo mi mimořádně chutnalo pivo? Spíš všechno dohromady. Tondovy scatové lahůdky omráčily obecenstvo. Přece jenom tu byli posluchači trochu jiní než v Praze. Diváci řádili a netušili, že Tonda skladbu opakovat nemůže. Nepamatuje si, co zpíval. Každé jeho vystoupení byla premiéra a zároveň derniéra. Kamarádi z kapely vždycky přestali hrát a koukali, co z Tondy vypadne. On to asi předem taky nevěděl. Tam jsem se s ním sešel na záchodě a říkal jsem mu, že jsme si spolu ještě nikdy nedali panáka. Poděkoval a říkal, že toho má tak akorát a až někdy jindy. To jsem pochopil, že se sice napije, že to možná i ke svému vystoupení trošku potřebuje, ale že to není ožrala. Byl to moc pěkný den, skončil jsem v lese pod širákem. A když jsem ráno došel do Zbečna na snídani, bylo mi moc dobře.
Měl svoje koncerty v klubu Metropolitan. Jednou si sedl o pauze k mému stolu. Vlastně to byl jemný člověk, který si trochu hraje na syčáka a trochu syčák je. Svůj neskutečný scat odůvodňoval tím, že nemá palici na jazyky, že se mu nechce učit texty a tak scatuje. Pracoval celý život v ČKD. Ano, on se zpěvem neuživil. Občas někdo připomněl, že v ČKD se vyučil i Karel Gott. To jsou paradoxy. Slavíci lítali někudy jinudy než byl zrovna Tonda. Povaha, režim, ale z něj by takzvanou celebritu neudělala ani špičková firma na vytváření image.
Chodil jsem dál na koncerty kapely, jejíž byl zakládajícím členem. V posledních letech často chyběl. Nemoci, operace. Loni v únoru si zazpíval na pravidelném koncertě na Opatově, zdálo se mi, že je zase ve svém živlu. Pak jsem měl jiné starosti a najednou jsem se na www stránkách Steamboat Stompers dozvěděl, že Tonda už není. Teď nám odborníci vysvětlují, že první jarní den bude asi 100 let už 20.března a pak zas bude jinak. Kvůli pitomým 100 rokům přece nebudu měnit zvyklosti. První jarní den je pro mne 21.březen a basta! Loni v tento den skončil se scatováním Tony Brych. To jaro začalo hodně blbě.
Přesně o rok později, tedy v pátek před Velikonocemi byla v Divadle u hasičů vzpomínka na Tondu. Kromě kapely přišlo hodně hostů, kamarádů. Ve vyprodaném sále bylo dost šedivých makovic. Stárneme. Ale bylo to veselé setkání. Tonda by určitě nechtěl bandu ufňukanců.
Steamboat Stompers jsou velkou měrou dílem kapelníka Jiřího Kadluse, který kromě toho, že je výborným hráčem na kornet, je hlavním organizátorem většiny akcí. Klobouček před ním dolů. Tady byl rozněžněný, trochu upovídaný jako vždycky. Vyprávěl historku o dárku, který kdysi dostal od Tonyho k padesátinám. Kazetu nahranou na kazeťáku, který by dnes nevzali v bazaru ani zadarmo. Říkal, že to je nejlepší dárek, jaký kdy dostal. Tonda pořídil nahrávku někde v kuchyni, scatuje, blbne. Kadlus něco z těch technicky méně kvalitních nahrávek dostal na CD ve formě vizitky. Taky jsem si jednu koupil na památku. Kdysi jsem přemýšlel, že bych si někdy vzal do Malostranské besedy nějaký přístroj a načerno si nahrál nějakou tu Tonyho kreaci. Nedošlo k tomu. Cédéčka jsou technicky dokonalá, ale atmosféru na ně nedostanete. Dvě písničky na vizitce atmosféru mají. Krásná památka.
Diváci se v pátek rozcházeli a už se těšili, že zase za rok. Akce má i název "Memoriál Tony Brycha".
Zatím Toník sedí v nebeském baru s Evou Olmerovou. Dají si spolu panáka, Eva spustí gospel, ten se v nebi smí. A Tonda ji do toho bude pobreptávat, podmalovávat svým scatem. A já ten jejich duet zase neuslyším. Že i na mne dojde? Ale, jistě. Jenže oni dva do nebe patří, ale proč by tam svatý Petr pouštěl zrovna mne?
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat