Vstávat v neděli v pět hodin ráno je pro většinu populace důvod, aby vstávajícího poslali na vyšetření do Bohnic. Je ale hodně lidí, kteří chtějí-li udělat práci, musí vstávat v takovou a někdy i dřívější hodinu. Není o nich slyšet. Jsou raději zticha, ti rozumní ho stejně překřičí a rozumný člověk přece nevstává před desátou.
Nejsem vyhraněný typ. Chodit na flámy, vstávat v pět hodin a dělat něco užitečného, sice mladí někdy zvládnou, ale nic nejde do nekonečna. Těžká rada, na flám se musí, tam je sranda, do práce se musí, flámy něco stojí. Přece jenom, když jsem nutně musel udělat důležitou práci, raději jsem vstával brzy. Krev venkovana ve mně někde v hloubi koluje. Je třeba nakrmit dobytek, dát drůbeži, prostě vstávat se slepicemi. Ráno je krásně, zvlášť když tak pěkně prší jako dneska.
Nejsem vyhraněný typ. Chodit na flámy, vstávat v pět hodin a dělat něco užitečného, sice mladí někdy zvládnou, ale nic nejde do nekonečna. Těžká rada, na flám se musí, tam je sranda, do práce se musí, flámy něco stojí. Přece jenom, když jsem nutně musel udělat důležitou práci, raději jsem vstával brzy. Krev venkovana ve mně někde v hloubi koluje. Je třeba nakrmit dobytek, dát drůbeži, prostě vstávat se slepicemi. Ráno je krásně, zvlášť když tak pěkně prší jako dneska.
V Českém rozhlase 2, stanici Praha, kdysi jsme tomu říkávali Praha 1, je pořad Dobré ráno. Průvodci nedělních rán se střídají, nebývají to profesionální rozhlasáci. Pořad trvá od pěti do osmi. Představuji si, kolik času musí dotyčný věnovat přípravě pořadu, aby jenom neplkal. Ale zase je, kromě skutečnosti, že dostanou honorář, zřejmě přitahuje prostor tří hodin, kdy se mohou hodně rozmáchnout a téma nemusí opouštět s neustálým strachem, že už není čas. Stejně mám pocit, že před osmou se pořad trochu zrychluje a moderující by byl ve studiu klidně ještě hodinu a zadarmo.
Nebudu si tu tahat tričko, že poslouchám pravidelně celé pořady. Jednou, ano, jednou jsem si nařídil budíka. To jsem mailem reagoval na povídání pana Rudolfa Křesťana, jednoho z pravidelných průvodců, a on mi vzkázal, že mě pozdraví tu a tu neděli hned v pět hodin. Pár milých vět o dětství, pan Křesťan je stejně mladý jako já. Dokonce jsem si tenhle krátký vstup natočil, ale nevím kam. Hezké potěšení a pořad jsem už doposlouchal. Co takhle vstávat každou neděli, to bylo předsevzetí. V sobotu půjdu brzy spát. Ovšem, nejsem hrdina, od té doby jsem v pět nevstal.
Včera jsem využil přechodného vylepšení počasí a celý den jsem strávil na kole. Večer jsem byl tak unavený, že jsem usnul u knížky. Ráno jsem se vzbudil ne v pět, ale v půl sedmé. Nedělním ránem prováděl pan doktor Václav Větvička. Dnes už je tento sedmdesátiletý mladík v důchodu, dlouhá léta pracoval jako ředitel Botanické zahrady. Z jeho mluvy je cítit, že je skutečným odborníkem. Jeho projev není prošpikován latinskými výrazy, aby blbec posluchač věděl, že hovoří vzdělanec. Úplný opak toho, co tak často slyšíme z úst lidí, kteří, s odpuštěním, znají prd. Jeho povídání je pohlazení na duši. Vůbec se nerozpakuji konstatovat, že to je renesanční osobnost. Chodí po světě, dívá se. Doslova proleze všechno, dnes mluvil o tom, že navštěvuje venkovské hřbitovy, čte si náhrobní nápisy, představuje si. Jsem celoživotní turista, není mi o tolik méně než panu doktoru Větvičkovi. Díky tomu, že nám komunisti léta nedovolili putovat po světě, putoval jsem po Československu a občas si domýšlivě myslím, že znám tuhle zemi dost dobře. Poslouchám pana doktora Větvičku a padám doslova na prdel. Vždyť vlastně neznám nic. On si vybere vždy nějakou oblast o té celé tři hodiny povídá. Věci, které se nedají naštudovat z průvodců. V té krajině skutečně byl. Podle vyprávění nezavrhuje cestování autem, ale umí auto odstavit, prolézt kdejakou mez, zná místa, odkud je krásný výhled a není líný na ta místa dojít pěšky. Zřejmě je pro něho zážitek chodit i po smetišti.
Posledně vyprávěl o Českém Švýcarsku, vypadá to, že vylezl na kdejakou skálu. Dnes byl na pořadu kraj v jižních Čechách, v okolí zámku Červená Lhota. Byl jsem v téhle nádherné krajině několikrát pěšky. Jiný Václav, Koubek, blízko bydlí a před pár lety pořádal o prázdninách koncerty na Červené Lhotě. A nevystupovali tu žádné nuly. Českomoravská hudební společnost, dnes slavný Čechomor, Iva Bittová. Nádherné atmosféra, jíst a pít bylo co. Spal jsem ve spacáku jen tak v lese. Neujížděl jsem pak honem do Prahy, pochodil jsem po krajině. Viděl jsem hodně, ale zdaleka si nevšiml všeho, o čem vyprávěl dnes pan doktor Větvička. Někomu je prostě dáno. A všechno to povídání doprovází obrovské znalosti z historie, znalosti souvislostí.
Pořad ubíhá poklidně, v celou hodinu jsou pětiminutové zprávy, každý potřebuje jít na záchod. Muzika je vybraná tak, aby urazila co nejméně posluchačů. A najednou je konec a já mám vztek, že jsem nevstal v pět. Přestalo mi vadit, že prší, tak velký idiot zase nejsem, že bych vzal kolo a hrál si venku na sportovce. Dám si kafe. Je mi dobře, pan Větvička mě pohladil po duši. Bude dobrý oběd. Jedno nepochopím, že je tolik populární pořad, který je v poledne v televizi. Otázky Václava (zase jmenovec) Moravce, kde se budou předvádět zase nějací chytráci a žvanit a žvanit a žvanit. A je co rozebírat. Lidi pak celé pondělí nadávají, kterej moula tam co pitomýho řekl. Tolik promarněného drahocenného času. Co by si člověk mohl přečíst, poslechnout. Vědí pak diváci vůbec, co měli k nedělnímu obědu? Snad kdybych chtěl držet hodně drastickou dietu na zhubnutí, pořad bych si pustil. Aby mi nechutnalo. Pouštím si muziku. Je jedno jakou, hlavně aby mi chutnala.
Pan doktor Větvička končí vždy svým heslem: "Žít a nechat žít" a k tomu zazní stejnojmenná píseň zpívaná Hanou Hegerovou.
Nebudu si tu tahat tričko, že poslouchám pravidelně celé pořady. Jednou, ano, jednou jsem si nařídil budíka. To jsem mailem reagoval na povídání pana Rudolfa Křesťana, jednoho z pravidelných průvodců, a on mi vzkázal, že mě pozdraví tu a tu neděli hned v pět hodin. Pár milých vět o dětství, pan Křesťan je stejně mladý jako já. Dokonce jsem si tenhle krátký vstup natočil, ale nevím kam. Hezké potěšení a pořad jsem už doposlouchal. Co takhle vstávat každou neděli, to bylo předsevzetí. V sobotu půjdu brzy spát. Ovšem, nejsem hrdina, od té doby jsem v pět nevstal.
Včera jsem využil přechodného vylepšení počasí a celý den jsem strávil na kole. Večer jsem byl tak unavený, že jsem usnul u knížky. Ráno jsem se vzbudil ne v pět, ale v půl sedmé. Nedělním ránem prováděl pan doktor Václav Větvička. Dnes už je tento sedmdesátiletý mladík v důchodu, dlouhá léta pracoval jako ředitel Botanické zahrady. Z jeho mluvy je cítit, že je skutečným odborníkem. Jeho projev není prošpikován latinskými výrazy, aby blbec posluchač věděl, že hovoří vzdělanec. Úplný opak toho, co tak často slyšíme z úst lidí, kteří, s odpuštěním, znají prd. Jeho povídání je pohlazení na duši. Vůbec se nerozpakuji konstatovat, že to je renesanční osobnost. Chodí po světě, dívá se. Doslova proleze všechno, dnes mluvil o tom, že navštěvuje venkovské hřbitovy, čte si náhrobní nápisy, představuje si. Jsem celoživotní turista, není mi o tolik méně než panu doktoru Větvičkovi. Díky tomu, že nám komunisti léta nedovolili putovat po světě, putoval jsem po Československu a občas si domýšlivě myslím, že znám tuhle zemi dost dobře. Poslouchám pana doktora Větvičku a padám doslova na prdel. Vždyť vlastně neznám nic. On si vybere vždy nějakou oblast o té celé tři hodiny povídá. Věci, které se nedají naštudovat z průvodců. V té krajině skutečně byl. Podle vyprávění nezavrhuje cestování autem, ale umí auto odstavit, prolézt kdejakou mez, zná místa, odkud je krásný výhled a není líný na ta místa dojít pěšky. Zřejmě je pro něho zážitek chodit i po smetišti.
Posledně vyprávěl o Českém Švýcarsku, vypadá to, že vylezl na kdejakou skálu. Dnes byl na pořadu kraj v jižních Čechách, v okolí zámku Červená Lhota. Byl jsem v téhle nádherné krajině několikrát pěšky. Jiný Václav, Koubek, blízko bydlí a před pár lety pořádal o prázdninách koncerty na Červené Lhotě. A nevystupovali tu žádné nuly. Českomoravská hudební společnost, dnes slavný Čechomor, Iva Bittová. Nádherné atmosféra, jíst a pít bylo co. Spal jsem ve spacáku jen tak v lese. Neujížděl jsem pak honem do Prahy, pochodil jsem po krajině. Viděl jsem hodně, ale zdaleka si nevšiml všeho, o čem vyprávěl dnes pan doktor Větvička. Někomu je prostě dáno. A všechno to povídání doprovází obrovské znalosti z historie, znalosti souvislostí.
Pořad ubíhá poklidně, v celou hodinu jsou pětiminutové zprávy, každý potřebuje jít na záchod. Muzika je vybraná tak, aby urazila co nejméně posluchačů. A najednou je konec a já mám vztek, že jsem nevstal v pět. Přestalo mi vadit, že prší, tak velký idiot zase nejsem, že bych vzal kolo a hrál si venku na sportovce. Dám si kafe. Je mi dobře, pan Větvička mě pohladil po duši. Bude dobrý oběd. Jedno nepochopím, že je tolik populární pořad, který je v poledne v televizi. Otázky Václava (zase jmenovec) Moravce, kde se budou předvádět zase nějací chytráci a žvanit a žvanit a žvanit. A je co rozebírat. Lidi pak celé pondělí nadávají, kterej moula tam co pitomýho řekl. Tolik promarněného drahocenného času. Co by si člověk mohl přečíst, poslechnout. Vědí pak diváci vůbec, co měli k nedělnímu obědu? Snad kdybych chtěl držet hodně drastickou dietu na zhubnutí, pořad bych si pustil. Aby mi nechutnalo. Pouštím si muziku. Je jedno jakou, hlavně aby mi chutnala.
Pan doktor Větvička končí vždy svým heslem: "Žít a nechat žít" a k tomu zazní stejnojmenná píseň zpívaná Hanou Hegerovou.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat