V poslední době mě začaly pronásledovat moje grafomanské sklony a naváděly - založ si blog. Tak to zkouším. V neděli jsem si dal práci s textem, který se mi zdál dobrý. Byl trochu smutný, dost nostalgický. Přiměřeně k mému věku. V pondělí to založím a vložím.Jenže informace z tisku mě v pondělí zavedly do Paláce Akropolis. Hrála zde balkánská dechovka Fanfare Ciocarlia. Zhruba jsem věděl, na co jdu. Očekávání bylo překonáno, jak se někdy stává. Nejdřív mě překvapilo 500 korun za vstup. Nu, co se dá dělat, sedmnáctkrát nepůjdu k doktorovi a ještě mi pětka zbyde. 45 minut čekání na začátek mi také moc milé nebylo. Muzika mi velice brzy dala zapomenout na předešlé. Banda strejců hrála věci, které vyrážely dech. Aspoň mně, podle reakcí publika nejen mně. Reklama "Ďábelská dechovka" není ani trochu přehnaná. Ocitl jsem se někde, kde jsem ještě nebyl. Koncert měl gradaci, pořád mě něco překvapovalo. Byly to zvuky od Apennin až po Turecko. Zajímavá úprava Ellingtonovy Karavany. Zpěvák předvedl v jedné skladbě rumunského Armstronga. Vše v úžasném tempu. Jestli skutečně soubor pochází z jedné rumunské vesnice, pak tam musí být hnízdo muzikantů. Po saxofonistovi či trumpetistovi by sáhla kdejaká jazzová formace. V sále bylo nerváno a bylo vedro, diváci i účinkující zpocení. Tohle se ale nedá poslouchat na nóbl sedačkách v klimatizovaném sále. Chvílemi mi šel mráz po zádech. Podobné pocity jsem měl kdysi v Lucerně na koncertě Johna Mayalla. Přídavek byl. I druhý. Ten byl zvláštní, muzikanti slezli mezi publikum. Hráli a snad dva z nich s nalepenými padesátikorunami na čele vybírali do klobouku. K nim to prostě patřilo. Za pětikilo ten večer stál.
Diváci. Úžasní. 99% mládež. Snažili se tančit, to nešlo, tak aspoň poskakovali. Záviděl jsem jim. Ve svém věku, při svých kilech bych si mohl ublížit. Anebo někomu jinému, nevinnému. Po každé skladbě nebyl potlesk, ale výbuch nadšení. Kdyby tam zakřičel Robert Záruba "góóól", byl by za tichošlápka. Jásot, smích, dupání, hvízdání. Rád chodím na podobné koncerty. Někdy si připadám jako ukázka z minulého století, ale zvykl jsem si. Před začátkem jsem viděl pár pohledů, které mi snad chtěly naznačit, že tahle rumunská dechovka není Eva a Vašek. Nevadí mi to. Pro sebe si říkám: "Jen počkejte, i na vás dojde" .
Měl jsem pocit, že jsem se znovu narodil. Vylezl jsem na čerstvý vzduch a dost jsem se divil, že po tom nářezu je žižkovský vysílač na svém místě. Kvalitní stavba. To je dobře, je to televizní vysílač a při něčem se usínat musí.
Po příchodu domů jsem hned zavrhl v neděli napsaný text. Takový pesimismus. Fuj. Ale chtělo se mi spát, tak jsem psaní nechal na ráno, srovnám si to trochu v makovici.
Omládlý jsem ráno vstal. Omyl. Ze zrcadla na mě hleděl ksicht zase o chloupek zmuchlanější než včera. Už jsem začal šetřit na nové zrcadlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat