pátek 4. prosince 2009

Byl jsem na vojně

 Pán a paní ve středních letech sedí večer u televize. "Sousedka si stěžovala, že náš Honza nezdraví. A vypláz na ni jazyk. Neřikej před ním, že je kráva." "Já za to můžu! Ta koza učitelská je k ničemu nevede. Pak se divěj, že z dětí vyrůstaj feťáci! A eště by chtěli přidat. Za co?" Absurdní rozhovor? Připouštím, chci doufat, že je výjimečný. Jiní rodiče u jiné televize, u stejného seriálu:
"Dneska ty mladý kluci sedí u počítače, nic jinýho neznaj, neuklidí po sobě, žrádlo dostanou pod nos, eště se vofrňujou, boty musím mejt tomu našemu hajzlovi. Za to si na mě votvírá kušnu."
"Řezat! Vojnu na ně, kerýho blbce napadlo vojnu zrušit?"
Druhý útržek z hovoru nebude leckomu připadat stejně pitomý jako první. Dokonce znám vrstevníky, kteří vypouští z pusy taková moudra a ani se nezačervenají.
Byl jsem na vojně v letech 1963-65.
Co jsem se tam všechno naučil?
Balit cigára! Peněz málo, před výplatou žoldu se i z vajglů vytvořilo pokouřeníčko. Cigarety s filtrem byly výjimkou..
Předstírat práci, alespoň nějakou činnost, třeba debilní. Vypadat, že jsem pilnej.
Umět se zašít, aby mě nikdo nenašel, aby na mě zapomněli. V úkrytu snít, že už si na mě nikdy nevzpomenou. Vymyslet si lež, proč jsem nebyl k mání.
Jíst lžící strčenou do kapsy špinavých kalhot, přestože v ubrousku má být čistý příbor. Lžíce musela být na konci ohnutá, podle toho se poznal mazák.
Leštit si obuté boty o vlastní nohavice.
Jehlu a nit vzít do ruky, je-li třeba si nepředpisově upravit mundůr.
Nic nevidět, nic neslyšet, nic si nepamatovat. Všechno může být použito proti vám.
Rozkazy, příkazy plnit s nechápavým přiblblým úsměvem, abych vyvolal v rozkazujícím kreténovi dojem, že právě on je ten chytrej.
Vypulírovat podlahu, aby se leskla jako sklo a v další minutě po prohlídce na ní nenávistně zašlápnout vajgla a projít se tudy ve špinavých kanadách.
Hlavně nebejt iniciativní, seš pochválenej, ale všichni tě maj za blba.
Schovávat se při ranní rozcvičce za barákem, málem mi z roztřesených rukou cigáro vypadlo, přece nebudu, proboha, běhat a cvičit.
Salutovat kdekomu a ještě si nechat nadávat, že to neumím. Každej pablb, který měl na výložkách víc než já, mohl na mě hulákat. V mým případě jich bylo hodně, armádě jsem nestál za povýšení, za to upřímné díky. V šedesáti mi dali na vojenské správě diplom a poděkovali.
Dovolovat se, jestli smím do místnosti, jestli smím z místnosti. Když se našel idiot, kterému se žádost o odchod zdála nepředpisová a neustále trval na svém: "znova a pořádně", mohl se odcházející i pochcat.
To byl jen kráťounký seznámek. Pro muže, aby si, sakra, vzpomněli. Pro ženy, aby věděly, že takhle se prý rodíval chlap. Jestli pak doma mají manžela, který by rád poroučel, určitě měl nějakou malou vojenskou hodnost a na starost pár vojáků, ti ho museli poslouchat. Měl moc, to se nezapomíná!
Únavné legrační historky z vojny, kde hlavním kladným hrdinou je vyprávějící.
Jak jsme oblbli lampasáka. Jak jsme se vožrali. Jak jsme lezli přes plot načerno z kasáren. Jak jsme, jak jsme... A mezitím dlouhé, neskutečně dlouhé nic, těch 730 dnů bylo pro mladého člověka, toužícího po poznání, nekonečných.
Vojna dělala z kluků chlapy! Pořád to někdo vytrubuje do světa. Pořád si leckdo sám pro svoje svědomí vytváří alibi. Za to, jakej je můj syn, může nejdřív škola, potom skutečnost, že nešel na vojnu. Mě do toho prosím netahajte, já jsem manažer, já mám jiné starosti. Dneska je manažerem každej.
Málokdy se nudím a nerozumím jedincům takto postiženým. Na vojně jsem si nudy užil požehnaně. Trochu jsem měl štěstí, rodiče mi v balících jednou za měsíc posílali bábovku a jiné dobroty, v obálce pětadvacetikorunu, cigarety, to když balil táta, a hlavně knížky. V mazácké době už jsem si mohl někdy dovolit neděli proležet na kavalci a číst. Bez kafe, bez piva, bez panáka, ale byla to chvíle, kdy se dalo zapomenout.
Fyzická zdatnost? Kdo nechce sportovat, rozkazováním mu pohyb jenom znechutím, bude se sportu obloukem vyhýbat.
První měsíc jsem se bál všeho, běželi jsme na místním hřišti 1500 metrů. Už si nepamatuju, kolik jsme měli limit, ale splnili ho asi dva. Pošuk, řídící naši činnost řval:
"Kdo nesplní limit, poběží hned ještě jednou!"
To jsem si nevymyslel, to se ani vymyslet nedá, smíchy jsem se jen potácel a slyšel:
"Von vás ten smích přejde!"
Nepřešel.
Můj syn byl na vojně už jen rok, v roce 1996, za demokratického režimu. Jeho zkušenosti se mým, třicet let starým, kromě oslovení soudruhu - pane, podobaly. Snad měli volnější režim, co se týče vycházek, cestování k rodičům. Já byl za dva roky doma pětkrát, z toho jednou načerno. Oni měli možná horší šikanu, způsoby mladých jsou v současnosti drsnější. Důstojníci šikanu podporovali svým neviděním, neslyšením. Dobře vymyšlené. Stěžovatel, spíš obtěžovatel, dostal vynadáno, že má špatně přišitý knoflík.
Dva proflákané roky. Někdo vidí mladé jenom dřepící u computerů, ještě k tomu poslouchají...to přece není muzika, to už říkával táta mně. Já vidím mladé, kteří cestují po světě, poznávají, studují mimo republiku, jsou schopní si na studium vydělat, učí se jazyky. Asi máme každý nasazené jiné brejle nebo chceme každý vidět něco jiného.
Jsem rád, že moji vnuci, zplodí-li je kdo (!?), nebudou muset vojenskou švejkovinu a naprosto zbytečnou anabázi, podstoupit.
Tak mě napadlo, že je to hezké vánoční přání mým imaginárním vnukům. Když už jsem dědek k ničemu, který nedovede zařídit, aby se narodili bohatí, do vily, přímo u bazénu.

Text byl zveřejněný 4.12.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1728 čtenářů, z nichž se 59 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 30.10.2010.
BLOG TÝDEN


1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

to, co jsem hledal, diky