Stalo se v létě 1990, kdy jsem
se svými dětmi, pár šilinky a batohy, naplněnými paštikami a lovečákem, vyrazil
do rakouských hor.
Odjížděli jsme vlakem v pondělí
ráno, v neděli večer chyběla ve výbavě tyčka ke stanu. Že bych ji koupil v Rakousku,
to tehdy… vždyť říkám pár šilinků…
Vzali jsme hůlku od lyží, velikost
zhruba vyhovovala. Jen se musela dopravovat v ruce, viditelně. Překážela.
Bylo vedro, naše rodina nebyla z těch,
které přemýšlejí, co se hodí. Naopak jsme si připadali, že jsme něco extra.
Ráno jsme vyrazili z rakouského
kempu do hor, nacpaní českým chlebem s paštikou, čajem. Potkávali jsme chodce s hůlkami. Vůbec nás nenapadlo, že nejde o hole lyžařské.
„Vopičej se po nás“, byla reakce
jednoho z potomků.
Krásná teorie, hodná Járy Cimrmana.
Vynálezci Nordic Walkingu! Někdo přišel pár minut před námi.
Občas si rád dělám srandu z něčeho,
co spousta lidí provozuje naprosto seriózně. Před časem jsem byl v příjemné
společnosti, u dobrého jídla a pití. Začal jsem si utahovat z hůlek, bez
kterých se moc slušných turistů na výletě neobejde.
Seděl tam fajn člověk, který svým
rodičům koupil jako dárek zázračné hůlky a ti jsou prý z nich nadšení.
Chtěl jsem poznamenat, že starší rodiče bývají nadšení z jakéhokoliv dárku
od svých dětí. Spolkl jsem svou vtipnost.
Na chození jsem trochu nafoukaný, pěšky jsem putoval po horách, rovinách, hodně. Až moc, proto moje klouby pláčou. Pomůcky žádné, jen nohy.
Jeden
známý si takové hůlky pořídil. Parádní, stály dost peněz. Vyrazil s nimi na
dálkový pochod, stala se mu nehoda, navštívil pár hospod a domů přišel jen s jednou
tyčkou. Ta čeká na kamarádku už několik let.
Dnes jsem vyrazil s knihou starých
fotek do Berouna. Netušil jsem, že se zrovna pořádá jakýsi turistický pochod.
Lyžaři letos pláčou, lidi nastavení na pohyb v přírodě musí něco dělat.
Vlak, plný hůlek Nordic Walking, Babky,
dědkové, i mladší.
Viděl jsem i chodce, kteří měli příslušný vercajk jenom zastrčený
v batohu, teleskopická úprava, nemůžou ale jít ven a nechat hůlky doma, co by
řekli dárci. Kdyby se strhla rvačka, dá se s nimi i bojovat.
Rád chodím s rukama v kapsách,
snad proto, že mi v dětství tvrdili, že vypadám jak vágus. V sedmdesáti
bych zase ruce z kapes vyndal, ale mám předělávat svoje návyky?
Ať jsem vágus!
Choďte si podle svého, s tyčkami,
bez nich, nenechte se ovlivňovat kdejakým vágusem.
Žádné komentáře:
Okomentovat