Doba povánoční, krátké dny, kdy se mi nechce cestovat kvůli chvilce denního světla bůhvíkam. Podle svého obyčeje zašmátrám v kapsách a vytáhnu fotky z Prahy. Za 6 let srovnávání už musím opravdu hledat, dokonce se i opakuju, což většinou objevím až později.
Mluvím-li o kapsách, nemyslím kapsy v roztrhaných džínách, ale o kapsy virtuální, ve kterých by se logicky mělo hledat lépe. Kampak na mě s logikou.
A tak jsem rád, že existuje německý server
Mluvím-li o kapsách, nemyslím kapsy v roztrhaných džínách, ale o kapsy virtuální, ve kterých by se logicky mělo hledat lépe. Kampak na mě s logikou.
A tak jsem rád, že existuje německý server
prodej - koupě pohlednic, tím, že uvedu jejich adresu, jim vlastně dělám reklamu. Oni se zabývají celým světem, takže pár fotek z naší malé vlasti je stejné jak když plivnu do rybníka.
Jen musím hlídat novinky, protože někdy fotky rychle mizejí, inu jsou prodané. Tohle všechno sledovat, musel bych být na internetu asi 48 hodin denně.
Téměř bez výjimky v tomto souboru jde o staré fotky okopírované na onom německém serveru.
Téměř bez výjimky. Začínám výjimkou. Tuhle fotku jsem stáhl z Facebooku, kde jsou fotky z 14.2.1945, kdy od amerického letectva schytala bombardování Praha místo Drážďan. Málem jsem se zúčastnil osobně, ale nálet jsem prospal. aspoň to tvrdila moje maminka. Prý byla schovaná ve vyšehradském tunelu s kočárkem, jehož obsahem jsem byl já. Protože mě nevzbudila, nemůžu podávat očité svědectví.
Americké letectvo ničilo nacistickou říši a jak to ve válkách bývá, vzala sebou spoustu nevinných. Válka je vůl.
Stojím na Palackého mostě, který přišel o ozdoby. Kus vpravo odnesly nálet Emauzy.
Téměř bez výjimky v tomto souboru jde o staré fotky okopírované na onom německém serveru.
Téměř bez výjimky. Začínám výjimkou. Tuhle fotku jsem stáhl z Facebooku, kde jsou fotky z 14.2.1945, kdy od amerického letectva schytala bombardování Praha místo Drážďan. Málem jsem se zúčastnil osobně, ale nálet jsem prospal. aspoň to tvrdila moje maminka. Prý byla schovaná ve vyšehradském tunelu s kočárkem, jehož obsahem jsem byl já. Protože mě nevzbudila, nemůžu podávat očité svědectví.
Americké letectvo ničilo nacistickou říši a jak to ve válkách bývá, vzala sebou spoustu nevinných. Válka je vůl.
Stojím na Palackého mostě, který přišel o ozdoby. Kus vpravo odnesly nálet Emauzy.
Za Rakouska se tohle prostranství za Národním divadlem jmenovalo Tylovo náměstí, dnes jde o součást Masarykova nábřeží, vpravo úzká ulička kolem divadla se jemnuje Divadelní.
Z místa, kde jsem fotil u předešlého snímku, jsem udělal vlevo v bok, přešel lávku na Slovanský ostrov. Nebo jsem na Žofíně? nebudu studovat chytré knihy, obojí je správné.
Vrátil jsem se zpět z ostrova a dívám se zpět kdysi Riegrovým, dnes Masarykovým nábřežím. Vpravo je vidět lávka na Žofín, honosná budova vlevo je Goetheho institut, bývalo v něm vevyslanectví NDR. Úplně vlevo je kousíček Národního divadla.
Stojím na mostě Legií, vlevo Národní divadlo, vpravo Žofín. Snad je zajímavé, že lávka na Slovanský ostrov je trochu jinde než bývala před 100 lety. Dál ode mě.
Zašel jsem si na Střelecký ostrov, dokonce jsem použil výtah. Polochromý penzista. Most Legií s Národním divadlem. Stará fotka byla pořízena zřejmě přímo od hladiny Vltavy. Ne že by mi někdo zakazoval slézt k vodě, vlastně já sám jsem si to zakázal, jelikož bylo nebezpečí, že si rozbiju hubu.
Další záběr z mostu Legií. Přímo je Národní třída, za Rakouska Ferdinandova, vlevo kavárna Slávie, vpravo zlatá kaplička s následnou Novou scénou, věžička označuje místo kostela svaté Voršily.
Nedaleko. na Smetanově nábřeží stojí Krannerova kašna. Park, kde se nachází se jmenuje Národního probuzení. To jsem nevěděl.
Protože jsem zůstal probuzený, vrátil jsem se ještě na most Legií, abych se podíval na objekt, který hodlám dále navštívit. Tenhle pohled asi nikdy neomrzí.
Černá věž. Kousek odtud je jiná věž - Daliborka. Jsem na místě, odkud je krásný pohled na Prahu. Mraky cizinců, málem jsem se musel o místo prát, na fotce žádný nával vidět není. Budky pro čestnou stráž jsou prázdné, zato přibyly (mimo záběr) ozbrojené hlídky. raději jsem se jich neptal, jde-li o flintu zvanou Kalašnikov.
Než jsem začal poletovat po Hradčanském náměstí, odskočil jsem kousek do Ostruhové ulice, pardon, Nerudovy. U Dvou slunců měli Nerudovi trafiku. Často lze narazit na informaci, že jde o rodný dům Jana Nerudy. Ten se ovšem narodil v Újezdských kasárnách. Jsem už tak starý, že pamatuju hospodu U Dvou slunců jako čtvrtou cenovou skupinu, byl jsem v ní jednou s dětmi, ohřáli nám párky. Bejvávalo.
Jsem na I.nádvoří Pražského hradu, vpravo vidím Arcibiskupský plác.
Následuje šest záběrů Pražského hradu z Hradčanského náměstí. Těžko nějak objevně komentovat tyhle pohledy, které tak dobře známe. Jenom u prvního bych se zastavil, Na staré pohlednice je poštovní známka, nedalo mi, abych "nepřilepil" známku i na svou fotku. Aby Habsburkové viděli, že u nás pošta funguje i bez nich.
Na té dnešní je úplně vpravo jakoby opřen o kraj fotky T.G.Masaryk. Sešlo se tu celebrit požehnaně.
Loretánskému náměstí naproti Loretě vévodí Černínský palác, kdysi kasárna, léta Ministerstvo zahraničních věcí. Tady skončil zásluhou KGB svůj život Jan Masaryk.
Loreta. Co můžu já plácat o Loretě? Měl jsem štěstí, zvonkohru jsem nepropásl.
Leden je měsíc, kdy je snad v historických částech nejméně lidí. Nemám rád davy, ale co s tím udělám zrovna já?
Další srovnávací fotky z různých lokalit.
Žádné komentáře:
Okomentovat