Pindy 8

28.12.

Pane Víšku, nakupte ve výprodeji až - 70%! Sconto Nábytek.
To mi přišlo v E-mailu. 
70% je hodně.
Řeším, kam uložím zlevněný nábytek.

Vánoce jsme prožili. Nebo přežili?
Kde se schovat před zuřivostí, která často provází naši touhu po pohodě nejen vánoční.
V městě, které jsem si kdysi vybral jako místo, kam bych se přestěhoval, kdyby mě život nestrkal jinam podle toho, jak si usmyslel, jsem našel nádhernou kavárničku, zdrobnělinu používám schválně.
Hraje piánko džezík, vystavení velbloudi nejsou agresívní.
Ne abyste se sem nahrnuli všichni, bylo by po klidu

30.12.
Prý na stáří je dost času. Volovina. Usoudím-li v padesáti, že jsem starej a dožiju se osmdesáti, mám krásné dlouhé stáří.
A pokud jsem dětina do čtyřicítky, zbývá mi na život dospěláka 10 let, což  je nehorázný čas na kraviny, které musí solidní dospělý člověk předstírat.

31.12.

Přišel den, kdy abstinenti se rozhodli ukázat světu, že by také dokázali chlastat, kdyby nechtěli žít vzorně.
Však už to po nich někdo uklidí.
Ostatní se jenom usmíváme.
V divadle věnovali divákům po představení sklenku šampusu. Vstupné bylo vyšší než normálně. Ale přesto milé. Myslím pití.
Televizní divák asi nikdy nebudu. Vzpomínka na Waldemara Matušku mě nalákala. Dejdar si o zpěvákovi  asi něco přečetl. Pustil jsem si raději na YouTube Waldemara z roku 1965, kdy jsem ho žral, ač to byl chlap.

1.1.
Budím se hladový. Kvartýr je plný loňských potravin. 
Je čas na novoroční předsevzetí. Honem, co se dá splnit?
Nechci se v roce 2018 polepšit!

4.1.
Pražské Holešovice.
Na tramvajové zastávce stojí pán, vypadá, že většinu života prožil v minulém století. Ukazuje přes ulici, jsem mu nejblíž, tedy ukazuj mně.
"Podívejte, kde to ty volové vyhrabali?"
Přes ulici je obchod se sportovními potřebami. Ve výloze velká fotografie sportovce, asi fotbalisty.
"To sem já před 44 lety. Bylo mi jednadvacet, dneska pětašedesát, kde to ty volové vyhrabali...?"
Nevypadá, že by byl nerad, vzpomínka na mládí, jestli ho něco štve, zřejmě to, že doma v zrcadle vypadá trochu jinak, přestože se o něm nedá říci, že by byl zdevastovaný.
Pomalu odchází, otáčí se, kroutí hlavou.
Ani jsem se ho nezeptal, za koho tenkrát kopal...

5.1.
O americkém filmu David a Líza z roku 1962 jsem nikdy neslyšel, přestože se vytahuju, že znám všechno.
Láska v psychiatrickém ústavu. Bio Ponrepo promítá skutečně filmy.

6.1.
Tak jsem si vzpomněl na dobu před 50 lety.
V roce 1967 jsem si nestačil vybrat zákonnou dovolenou, bylo údajně moc práce, chtěl jsem si ji nechat proplatit, ale nešlo to, musel jsem si ji vybrat nebo nechat propadnout.
Začátek roku 1968 byl mírně zasněžený, mrazivý.
Odjel jsem na chaloupku naší rodiny, vzal jsem si čtení, pití, pravděpodobně i něco k jídlu. Když jsem seděl u kamen, poctivých kachlových, nebyla mi zima. Pod peřinou, zvanou duchna, bylo v noci dobře, aniž bych musel přikládat.
Hospoda tehdy ještě plnila kulturní potřeby místního obyvatelstva. Řešily se důležité věci, mezi něž politika nepatřila.
Po vyhození z hospody, "běžte už chrápat, vožralové!", na mě doma promluvil můj kapesní tranzistorák.
Prvním tajemníkem KSČ se stal Alexander Dubček. Určitě jsem to jméno předtím někdy zaslechl, přece jenom to byl nejvyšší slovenský komunista.
Novotný zůstává prezidentem, hoši se rozdělili o funkce. Jdu spát, nehodlám si kazit spánek po hospodském kulturním zážitku.
Táhlo mi na 25, politiku jsem měl ve svém žebříčku hodnot hodně hluboko, možná i za druhou fotbalovou ligu.
Netušil jsem, že nastává rok, kdy jsem zapomínal na všechno kromě politiky. Na sklonku léta jsem však dostal od událostí pořádnou facku.
A tak, než se rok s rokem sešel, vrátil jsem se zpět do hospod, divadel, biografů, do fotbalových hledišť, do přírody.
Přestala mě zajímat jména tajemníků, ministrů a jiných kašparů.
Už je to 50 let, do prčic, to to uteklo.

13.1.
Jsem alergický, označují-li nás staré jako typické voliče Miloše Zemana a posílají nás dívat se na Šlágr TV, aniž vědí, co jsme v mládí poslouchali. Údajně vědí, co je pro nás dobré. Bývá úsměvné, když to říkají padesátníci, kterým život ve stáří klepe na dveře, ani se nenadějí a budou mezi starými.
Jsem alergický, když moji vrstevníci s hrůzou hledí na mladé lidi, kteří se chtějí v životě prosadit. Vykládají, že ti mladí jsou nezkušení, nic neprožili, nic neumějí. Nechám stranou, kdo je měl životu naučit. Za údajnou zkušenost mnohdy schováváme neschopnost, nedostatek sil, někdy i svůj zpackaný život.
Jsem alergický na jakékoli paušalizování, odjakživa. 
Jako rodič mám radost z úspěchů svých potomků, bolí mě jejich neúspěchy.
Velký sportovec se pozná, že uvolní místo mladým, protože mu chybí síla. Těm patří úcta.
Nevím, jak dlouho se budu ještě potulovat po světě, myslím však, že svět už patří mladším. Vůbec jsem s životem neskoncoval, nezalezl čekaje ve frontě u krematoria, mám život rád a dokážu si najít radosti, jichž jsem si v mládí nemohl užívat. Žít život je třeba.
Svět ale mají řídit mladší. Svět nemůže čekat, až si vzpomeneme, jaké prášky kdy si máme vzít, jestli v úterý nebo v dubnu, musí nás jen tolerovat, případně pomáhat.
Volební právo mám, rozhodl jsem se volit mladé. Ti totiž, pokazí-li něco, můžou se leccos naučit a svoje činy napravit. My už se jenom vymlouváme.
V podzimních parlamentních volbách jsem dal hlas Pirátům, včera ve volbě prezidentské jsem hodil do urny pana doktora Hilšera, tedy papír s jeho jménem. Za dva týdny v druhém kole, mi nezbývá, než znovu volit toho nejmladšího z kandidátů.
Pan profesor Drahoš mi ale svým chováním nepřipadá přestárlý.
Snad jenom poznámku na konec, Zemanovi se vytýká hulvátství, když se někdo chová slušně, nehuláká kolem sebe, hned mu přiklepnou přízvisko želé.
Lidi, co vlastně chcete?

Tak končím Pindy 8.