Kterou pražskou čtvrť, patřící o jakéhosi jádra, jemuž můžeme říkat vnitřní město, moderní doba změnila k nepoznání?
Holešovice, které ještě pamatuju pod názvem Holešovice - Bubny, lákaly odjakživa svou polohou u Vltavy stavitele velkých průmyslových závodů. Procházky podél řeky se mění na chození kolem zdí a ohrad, za kterými se pro obyvatelstvo vyrábějí nezbytnosti.
Holešovicím jsem se nemohl vyhnout při svém putování za srovnávacími fotkami, párkrát jsem jen se dotkl, jeden článek jsem věnoval jenom této čtvrti
http://vencovypindy.blogspot.cz/2011/12/vy-stare-holesovice.html
V roce 2014 vydalo Muzeum hlavního města Prahy jako vždy skvělou publikaci Jana Jungmanna Holešovice - Bubny V objetí Vltavy plnou nádherných historických fotek s výborným slovním doprovodem autora.
Kniha je to velká a těžká, mluvím o váze. Nebo hmotnosti? Já nevím, jsem starý člověk, učili nás o váze, pak jsem slyšel něco o hmotnosti, teď nevím, život se mění velkou rychlostí, což penzista nezvládne sledovat.
Rodiče mi vštěpovali, že takovou knihu si mám položit na stůl, umýt si ruce (!) a prohlížet, opatrně převracet stránky a nic přitom nekonzumovat. Stydím se, nejsem takový vzorný čtenář.
K čemu by mi bylo prohlížení knihy o starých Holešovicích, kdybych ji nevzal sebou do batohu či tašky. Samozřejmě, bude osahaná.
Třetí svátek vánoční vylezlo sluníčko a já vyrazil mezi přežrané a přepité lidi, kteří díky počasí se rozhodli nečekat s pohybem na Nový rok. Nechť jim elán vydrží déle než týden.
Možná někdo usoudí, že jsem pako, protože úvodní fotka spíš nejsou Holešovice, ale je na ní vidět jihozápadní cíp navštívené čtvrti. Je v prostředku Vltavy kousek na Čechovým mostem. Chtěl jsem ukázat, že i z Holešovic je hezký výhled, Letná totiž do holešovické lokality patří.
Je čas slézt k řece a neflákat se. Pokusím se podle starých fotek nafotit pár snímků, abych mohl vytvořit jakési koláže, které nazývám srovnávacími fotkami.
Jsem v místech, kde uprostřed Vltavy začínají Holešovice. V roce 1907, to se narodil táta, ale na Konopišti, to začalo. Základní kámen posvětil svou přítomností sám Franz Josef.
Komunistická vrchnost v padesátých letech rozhodla, že když bolševici se nedostali k položení základního kamene, jejich tehdejší nejvyšší bude na most hledět a dávat pozor.
V pětapadesátým se konečně národ mohl podívat, ačkoliv Stalin mezitím odešel do komunistického nebe. Do pekla? Bylo mi tenkrát 12, určitě jsme se nebyli slávě přítomni. Nedokážu si představit, že by tam přišli moji rodičové. Tátu by stejně kvůli jeho komentářům sebrali.
Zblízka šlo o kolos, velký Stalin. Člověk si zvykne i na šibenici, prý. Chodil jsem kolem něj často ze Sparty po fotbale na sedmnáctku do Podolí, pořád tak jezdí!
Takový konec!. Zbyla hromada šutru, pochopitelně, koukali jsme na ni přes ohradu po odstřelení. Když jsme šli ze Sparty. Odklizení jsem už nesledoval, přišla vojna a návštěvy fotbalových klání postupně odešly do minulosti.
Stavba dole vlevo je legendární Občanská plovárna.
Sousedem Čechova mostu po proudu řeky byl nádherný most Císaře Františka Josefa I., za první republiky Štefánikův. Sice překrásný, ale pro rostoucí nároky na dopravu poměrně nepraktický. Jaká byla doba, bylo i jméno mostu, Švermův, dnes opět Štefánikův.
Došel jsem si na most, abych se podíval na Letenský tunel, postavený v roce 1953. Nevím, co tehdy bylo na Letné za slávu, ale táhli nás školáky nahoru tunelem. První máj to nebyl, ty se konaly na Václaváku, teprve v sedmdesátých letech se přestěhovaly na Letenskou pláň.
Od tunelu směrem podél tramvaje narazím na budovu Dělnické úrazové pojišťovny, později Plánovací komise. Jak jsem se dočetl v publikaci, byla zde původně malebná část starých Buben Na Ovčinách.
Na řadě je další most - Hlávkův. Na něm se otáčím a dívám se na úrazovou pojišťovnu. Vpravo je vidět kousek starého pivovaru, který padl kvůli vyřešení dopravní situace.
Na Letnou jsem chodil na Spartu na fotbal a sem na hokej. Samotný stadión není na snímku vidět, v budově, která zůstala po nedávné likvidaci dřevěného "zimáku", byla kromě zázemí i populární kavárna.
V roce 1938 zde bylo mistrovství světa v hokeji, strašný frmol, že? Stále nechápu, proč zrovna Československo patřilo odjakživa mezi země, kde hokej kvetl, na tom nic nemění dnešní pátá a jiná místa. Přírodní podmínky nevlastníme, nevím.
Tady jsem mnohokrát stál frontu na zlevněné, studentské vstupenky, kterých se vydával omezený počet, prodávaly se až odpoledne před večerním zápasem.
Na dřevěném stadiónu se samozřejmě nesmělo kouřit, ale atmosféra se podobala začouzené putyce. Nekouřit bylo proti bontonu. Hlediště bylo tak narvané, že nehrozilo, aby se mezi nás někdo dostal, i prodavač piva a párků měl problémy, ale toho jsme mezi sebe pustili.
V současnosti se zde staví, ale co?
Pohled z ostrova Štvanice na Hlávkův most, nad ním kostel svatého Antonína Paduánského a čerstvě postavené Elektrické podniky. Dům vpravo pamatuju, byla u něj zastávka tramvaje, padl díky dálnici skrz město.
Právě díky dálnici, měl bych říkat magistrále, se zvedl povrch předmostí u Hlávkova mostu, takže s foťákem stojím stejně vysoko jako na historické fotce. Asi je zajímavé, že ve srovnání vypadá tehdejší provoz větší, ale je to náhoda.
Bývalý hlavní vchod do Elektrických podniků. V době, kdy jsem navštěvoval průmyslovku, jedině zde se vydávaly zlevněné studentské legitimace na tramvaj. Museli jsme mít potvrzení o studiu ze školy, že jsme školáci. Před 1.zářím byly fronty nekolikahodinové. Byli jsme mladí, chodila parta pohromadě, žvanili jsme, pokuřovali, blbli. Nebojte se, učení nebylo na pořadu dne.
Později jsem sem chodil na koncerty, to už se jednalo o kulturní dům Vltavská, není to zas tak dlouho. V minulém článku o Holešovicích jsem napsal, že tu už nic není a nahodilý čtenář mi vyjmenoval spoustu firem, jež zde mají sídlo, povodeň v roce 2013 asi udělala své.
Tehdejší socha je sádrový model a symbolizuje elektrickou dopravu.
Jdu po proudu řeky po nábřeží, které se jmenuje Bubenské. Je zde vidět, že se břehy řeky pomalu upravují.
Podešel jsem Negrelliho viadukt, nikde není příležitost cosi porovnávat, tolik se změnilo. Teprve na křižovatce Bubenského nábřeží a Argentinské ulice stojí dům, zdobený sgrafity, jakoby sem spadnul odněkud z Marsu. Dnešní doba si ho upravila po svém, ale barák stojí.
Uzeniny už nenabízejí, uvnitř je snad kasíno s fialovými závěsy. I dopravní prostředky doznaly změny.
Zůstávám u stejného domu, jsem za rohem v Argentinské ulici. Paní Vlašínová by se divila. Vidím-li firmu Pizza go home. vybaví se mi padesátá léta. Tenkrát jsme věděli, že Ami go home, odkudkoli, ale hlavně home.
A jsem u jatek. Štěstí, že po vybudování masokombinátů na kraji Prahy se ujali objektů památkáři, dnes už vymírají lidí, kteří pamatují na tomhle místě jatky.
Hlavní vchod do holešovické tržnice.
Před vchodem do tržnice je Alegorie Jatek od Bohuslava Schnircha. Tam, co stojí lidé, toužící být vyfotografováni, čural zrovna malý chlapeček. Počkal jsem, i když by to byl zajímavý snímeček. Ale, ještě by mě mohli rodiče žalovat...
Západní část Dělnické ulice. Trochu jsem váhal, ale myslím, že to tak bude.
Ulice Komunardů, tenkrát Rohanská v místech, kde přetíná ulici Tusarovu.
Opačný pohled ulicí Komunardů, tedy k jihu, vpravo ulice Přístavní.
Následuje ulice Na Maninách. Pohled k jihu od ulice U Průhonu. Tady něco postavili...
Stále ulice Na Maninách, křižují Dělnickou. Nároží vpravo se změnilo, na tramvaj jsem si počkal. Vpravo se jede na Libeňský most.
Patrové garáže na rohu ulic Na Maninách a Tusarova - vpravo.
Kdo pamatuje na pivo Pražan? Ten se vařil zde v Holešovickém měšťanském pivovaru. Stojí mimo zástavbu. Tehdy. Dnes fotím z ulice Komunardů, do záběru mi nastavěli kdeco.
Ortenovo náměstí, tehdy náměstí U Uranie. Úprava secesních domů neproběhla za komunistů, ale už roce 1928.
Chodím s knihou, snažím se zorientovat, Uranie s věhlasným divadlem kdysi shořela, přístav je přestavěný, že nepoznám, kde co bylo. Tady jsem narazil na bývalou přístavní dráhu, pamatuju na onu lokalitu, zůčastňovali jsme se přestavby přístavu.
Koleje v Jankovcově ulici.
Z Jankovcovy ulice vedla i vlečka do bývalé přádelny bavlny.
Takzvané Zátory zmizely, stavba nového nádraží Praha - Holešovice a stanice metra udělaly ze Zátor minulost. Koho tato minulost zajímá, doporučuju publikaci z Muzea hlavního města Prahy. Já ten prostor prakticky neznal, je mojí zálibou takhle chodit a zkoumat, ale pro pamětníka je kniha plná dobových fotek. Inu, poplačte si,
Z bývalé ulice Na Zátorách zbyl jen tenhle dům.
A hned naproti přes ulici je zbytek křižovatky Za Papírnou (vlevo) a U Papírny (vpravo). Ty vedou k železniční zastávce Praha - Holešovice, které momentálně nefunguje. Šel jsem tam něco nafotit, už jsem tam dlouho nebyl, nebylo co. Jenom tam čekala na vlak celkem příjemná rodinka a čekala na vlak. Informaci o zrušené zastávce vzali sportovně.
Já beru sportovně skutečnost, že porovnání v Holešovicích je jenom náhoda, což se mi vlastně líbí. Kdyby šlo vše podle plánu, dávno bych toho nechal. Ještě bych rád prozkoumal část Holešovic od Výstaviště směrem na Letnou, tady půjde o jinou zástavbu. S Holešovicemi neloučím úplně.
Ještě k Zátorám, postavilo se nádraží, metro, po mnoha zbouraných objektech je prázdno. Pokud je mi známo, ve vedení Prahy 7 jsou lidé, kteří mají rozumné myšlení, třeba se dají hromady s někým, kdo tady postaví něco zajímavého.
Další srovnávací fotky z různých lokalit
http://vencovypindy.blogspot.cz/2011/12/vy-stare-holesovice.html
V roce 2014 vydalo Muzeum hlavního města Prahy jako vždy skvělou publikaci Jana Jungmanna Holešovice - Bubny V objetí Vltavy plnou nádherných historických fotek s výborným slovním doprovodem autora.
Kniha je to velká a těžká, mluvím o váze. Nebo hmotnosti? Já nevím, jsem starý člověk, učili nás o váze, pak jsem slyšel něco o hmotnosti, teď nevím, život se mění velkou rychlostí, což penzista nezvládne sledovat.
Rodiče mi vštěpovali, že takovou knihu si mám položit na stůl, umýt si ruce (!) a prohlížet, opatrně převracet stránky a nic přitom nekonzumovat. Stydím se, nejsem takový vzorný čtenář.
K čemu by mi bylo prohlížení knihy o starých Holešovicích, kdybych ji nevzal sebou do batohu či tašky. Samozřejmě, bude osahaná.
Třetí svátek vánoční vylezlo sluníčko a já vyrazil mezi přežrané a přepité lidi, kteří díky počasí se rozhodli nečekat s pohybem na Nový rok. Nechť jim elán vydrží déle než týden.
Možná někdo usoudí, že jsem pako, protože úvodní fotka spíš nejsou Holešovice, ale je na ní vidět jihozápadní cíp navštívené čtvrti. Je v prostředku Vltavy kousek na Čechovým mostem. Chtěl jsem ukázat, že i z Holešovic je hezký výhled, Letná totiž do holešovické lokality patří.
Je čas slézt k řece a neflákat se. Pokusím se podle starých fotek nafotit pár snímků, abych mohl vytvořit jakési koláže, které nazývám srovnávacími fotkami.
Jsem v místech, kde uprostřed Vltavy začínají Holešovice. V roce 1907, to se narodil táta, ale na Konopišti, to začalo. Základní kámen posvětil svou přítomností sám Franz Josef.
Komunistická vrchnost v padesátých letech rozhodla, že když bolševici se nedostali k položení základního kamene, jejich tehdejší nejvyšší bude na most hledět a dávat pozor.
V pětapadesátým se konečně národ mohl podívat, ačkoliv Stalin mezitím odešel do komunistického nebe. Do pekla? Bylo mi tenkrát 12, určitě jsme se nebyli slávě přítomni. Nedokážu si představit, že by tam přišli moji rodičové. Tátu by stejně kvůli jeho komentářům sebrali.
Zblízka šlo o kolos, velký Stalin. Člověk si zvykne i na šibenici, prý. Chodil jsem kolem něj často ze Sparty po fotbale na sedmnáctku do Podolí, pořád tak jezdí!
Takový konec!. Zbyla hromada šutru, pochopitelně, koukali jsme na ni přes ohradu po odstřelení. Když jsme šli ze Sparty. Odklizení jsem už nesledoval, přišla vojna a návštěvy fotbalových klání postupně odešly do minulosti.
Stavba dole vlevo je legendární Občanská plovárna.
Sousedem Čechova mostu po proudu řeky byl nádherný most Císaře Františka Josefa I., za první republiky Štefánikův. Sice překrásný, ale pro rostoucí nároky na dopravu poměrně nepraktický. Jaká byla doba, bylo i jméno mostu, Švermův, dnes opět Štefánikův.
Došel jsem si na most, abych se podíval na Letenský tunel, postavený v roce 1953. Nevím, co tehdy bylo na Letné za slávu, ale táhli nás školáky nahoru tunelem. První máj to nebyl, ty se konaly na Václaváku, teprve v sedmdesátých letech se přestěhovaly na Letenskou pláň.
Od tunelu směrem podél tramvaje narazím na budovu Dělnické úrazové pojišťovny, později Plánovací komise. Jak jsem se dočetl v publikaci, byla zde původně malebná část starých Buben Na Ovčinách.
Na řadě je další most - Hlávkův. Na něm se otáčím a dívám se na úrazovou pojišťovnu. Vpravo je vidět kousek starého pivovaru, který padl kvůli vyřešení dopravní situace.
Na Letnou jsem chodil na Spartu na fotbal a sem na hokej. Samotný stadión není na snímku vidět, v budově, která zůstala po nedávné likvidaci dřevěného "zimáku", byla kromě zázemí i populární kavárna.
V roce 1938 zde bylo mistrovství světa v hokeji, strašný frmol, že? Stále nechápu, proč zrovna Československo patřilo odjakživa mezi země, kde hokej kvetl, na tom nic nemění dnešní pátá a jiná místa. Přírodní podmínky nevlastníme, nevím.
Tady jsem mnohokrát stál frontu na zlevněné, studentské vstupenky, kterých se vydával omezený počet, prodávaly se až odpoledne před večerním zápasem.
Na dřevěném stadiónu se samozřejmě nesmělo kouřit, ale atmosféra se podobala začouzené putyce. Nekouřit bylo proti bontonu. Hlediště bylo tak narvané, že nehrozilo, aby se mezi nás někdo dostal, i prodavač piva a párků měl problémy, ale toho jsme mezi sebe pustili.
V současnosti se zde staví, ale co?
Pohled z ostrova Štvanice na Hlávkův most, nad ním kostel svatého Antonína Paduánského a čerstvě postavené Elektrické podniky. Dům vpravo pamatuju, byla u něj zastávka tramvaje, padl díky dálnici skrz město.
Právě díky dálnici, měl bych říkat magistrále, se zvedl povrch předmostí u Hlávkova mostu, takže s foťákem stojím stejně vysoko jako na historické fotce. Asi je zajímavé, že ve srovnání vypadá tehdejší provoz větší, ale je to náhoda.
Bývalý hlavní vchod do Elektrických podniků. V době, kdy jsem navštěvoval průmyslovku, jedině zde se vydávaly zlevněné studentské legitimace na tramvaj. Museli jsme mít potvrzení o studiu ze školy, že jsme školáci. Před 1.zářím byly fronty nekolikahodinové. Byli jsme mladí, chodila parta pohromadě, žvanili jsme, pokuřovali, blbli. Nebojte se, učení nebylo na pořadu dne.
Později jsem sem chodil na koncerty, to už se jednalo o kulturní dům Vltavská, není to zas tak dlouho. V minulém článku o Holešovicích jsem napsal, že tu už nic není a nahodilý čtenář mi vyjmenoval spoustu firem, jež zde mají sídlo, povodeň v roce 2013 asi udělala své.
Tehdejší socha je sádrový model a symbolizuje elektrickou dopravu.
Jdu po proudu řeky po nábřeží, které se jmenuje Bubenské. Je zde vidět, že se břehy řeky pomalu upravují.
Podešel jsem Negrelliho viadukt, nikde není příležitost cosi porovnávat, tolik se změnilo. Teprve na křižovatce Bubenského nábřeží a Argentinské ulice stojí dům, zdobený sgrafity, jakoby sem spadnul odněkud z Marsu. Dnešní doba si ho upravila po svém, ale barák stojí.
Uzeniny už nenabízejí, uvnitř je snad kasíno s fialovými závěsy. I dopravní prostředky doznaly změny.
Zůstávám u stejného domu, jsem za rohem v Argentinské ulici. Paní Vlašínová by se divila. Vidím-li firmu Pizza go home. vybaví se mi padesátá léta. Tenkrát jsme věděli, že Ami go home, odkudkoli, ale hlavně home.
A jsem u jatek. Štěstí, že po vybudování masokombinátů na kraji Prahy se ujali objektů památkáři, dnes už vymírají lidí, kteří pamatují na tomhle místě jatky.
Hlavní vchod do holešovické tržnice.
Před vchodem do tržnice je Alegorie Jatek od Bohuslava Schnircha. Tam, co stojí lidé, toužící být vyfotografováni, čural zrovna malý chlapeček. Počkal jsem, i když by to byl zajímavý snímeček. Ale, ještě by mě mohli rodiče žalovat...
Západní část Dělnické ulice. Trochu jsem váhal, ale myslím, že to tak bude.
Ulice Komunardů, tenkrát Rohanská v místech, kde přetíná ulici Tusarovu.
Opačný pohled ulicí Komunardů, tedy k jihu, vpravo ulice Přístavní.
Následuje ulice Na Maninách. Pohled k jihu od ulice U Průhonu. Tady něco postavili...
Stále ulice Na Maninách, křižují Dělnickou. Nároží vpravo se změnilo, na tramvaj jsem si počkal. Vpravo se jede na Libeňský most.
Patrové garáže na rohu ulic Na Maninách a Tusarova - vpravo.
Kdo pamatuje na pivo Pražan? Ten se vařil zde v Holešovickém měšťanském pivovaru. Stojí mimo zástavbu. Tehdy. Dnes fotím z ulice Komunardů, do záběru mi nastavěli kdeco.
Ortenovo náměstí, tehdy náměstí U Uranie. Úprava secesních domů neproběhla za komunistů, ale už roce 1928.
Chodím s knihou, snažím se zorientovat, Uranie s věhlasným divadlem kdysi shořela, přístav je přestavěný, že nepoznám, kde co bylo. Tady jsem narazil na bývalou přístavní dráhu, pamatuju na onu lokalitu, zůčastňovali jsme se přestavby přístavu.
Koleje v Jankovcově ulici.
Z Jankovcovy ulice vedla i vlečka do bývalé přádelny bavlny.
Takzvané Zátory zmizely, stavba nového nádraží Praha - Holešovice a stanice metra udělaly ze Zátor minulost. Koho tato minulost zajímá, doporučuju publikaci z Muzea hlavního města Prahy. Já ten prostor prakticky neznal, je mojí zálibou takhle chodit a zkoumat, ale pro pamětníka je kniha plná dobových fotek. Inu, poplačte si,
Z bývalé ulice Na Zátorách zbyl jen tenhle dům.
A hned naproti přes ulici je zbytek křižovatky Za Papírnou (vlevo) a U Papírny (vpravo). Ty vedou k železniční zastávce Praha - Holešovice, které momentálně nefunguje. Šel jsem tam něco nafotit, už jsem tam dlouho nebyl, nebylo co. Jenom tam čekala na vlak celkem příjemná rodinka a čekala na vlak. Informaci o zrušené zastávce vzali sportovně.
Já beru sportovně skutečnost, že porovnání v Holešovicích je jenom náhoda, což se mi vlastně líbí. Kdyby šlo vše podle plánu, dávno bych toho nechal. Ještě bych rád prozkoumal část Holešovic od Výstaviště směrem na Letnou, tady půjde o jinou zástavbu. S Holešovicemi neloučím úplně.
Ještě k Zátorám, postavilo se nádraží, metro, po mnoha zbouraných objektech je prázdno. Pokud je mi známo, ve vedení Prahy 7 jsou lidé, kteří mají rozumné myšlení, třeba se dají hromady s někým, kdo tady postaví něco zajímavého.
Další srovnávací fotky z různých lokalit
Žádné komentáře:
Okomentovat