Pro nás z pražského jihu je Praha 6 daleko, vhodná i pro výlet. Čas od času sem rád zajedu, tramvají. Najde se zde historie, současnost, příroda, kultura.
Až úplně nahoře se nachází spleť katastrálních území Břevnova, Liboce, Ruzyně a Řep, čert aby se v nich vyznal. Bílá hora. Přivřeme oči a popláčeme si v místech vzniku českého mindráku. V 17.století jsme tady prý ztratili velikost a od té doby do nás kopou. Všichni nám ubližují, všichni jsou proti nám, dokonce i fotbaloví rozhodčí.
Vypravte se sem někdy v neděli místo do jakéhosi superhypermarketu.
K mohyle, jež na paměť příkoří, které českému národu způsobili všichni zlí, co jich na světě je. Rozhlédnete-li se po krajině kolem dokola, řeknete si, že je tady hezky, zapomenete na všechny hlavouny, kteří žijí v domnění, že jsou důležití. Vyvětrejte si hlavu od politických diskuzí, o jejichž významu často nejsou přesvědčení ani ti, kteří nás s nimi otravují.
Kousek odtud je konečná tramvaje, podobně malý kousek je kostel Panny Marie Vítězné.
Ti, co tenkrát neprohráli, postavili brzy po likvidaci největších škůdců na Staroměstském náměstí kapli. To se tak dělá dodnes.
A když už kaple, co k ní ještě něco přilepit? Je tu všude kolem spousta místa. Léta, staletí běžela, vznikl podle moderního slovníku areál. Včetně kláštera. O stavebním vývoji se dočtete jinde.
V současnosti patří klášter Benediktinkám.
Zatímco mohyla je na katastrálním území Ruzyně, klášter je v Řepích.
Jak je stará historická fotka, nevím, je stažené z německého prodejního serveru:
Dnes fotím přes frekventovanou výpadovku, která se dá přejít jen na přechodu nebo přeběhnout s rizikem, že to třeba nevyjde, což se mě netýká, protože nechci přijít o důchod.
Tyhle moje srovnávačky vznikly při příležitostních procházkách, až jsem zjistil, že v příslušné složce mám dost hotových výtvorů, že bych zaplnil i celý článek. Rozjíždím se dolů, z Bílé hory se moc vysoko vystoupat nedá. Tedy do Břevnova.
Vypich. Místo, kde končívala jedna z tramvají, i dnes tomu tak je. Kousek je k letohrádku Hvězda, snad nás sem vyváželi coby průmyslováky na jakási branná cvičení, myslím, že si sem naši profesoři přijeli odpočinout, protože zde je dodnes volný prostor a možností dělat vylomeniny je relativně málo.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Břevnovský klášter s kostelem svaté Markéty, vnější brána už neexistuje, husopasku už dnes těžko potkáte.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Břevnovský klášter z jiného úhlu pohledu přes Pivovarský rybník, příjemné prostředí a není tu přelidněno.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Když Pivovarský rybník, hledám pivovar, v tomto případě pivovar u svaté Markéty. Ten vzal za své v době, která pivovary spíš rušila, ovšem v klášterním areálu už se zase pivo vaří a prodává. Pivo dodává Čechům světovosti.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Od kláštera Markétskou ulicí venkovského typu jdeme, předstíráme, že se blíží konec selanky. Blíží se Břevnov panelový, vystavěný podle tehdejších radních
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Pohled přes Patočkovu ulici ((kdysi Pionýrů), tepnu, která přeřízla starý Břevnov. Hledím na základní školu J.A.Komenského.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Na břevnovské návsi stávala kaplička svatého Floriána, která zůstala sama, jen pár stromů ji hlídá. Jinak jsme v jiném světě.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Břevnovský mrakodrap v Radimově ulici.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Kaple Panny Marie Altöttinské.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Usedlost Petynka - Vincentinum.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Dům Milosrdenství - Vincentinum.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Usedlost Schleiferka.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Hospoda Na Velehradě, dnes Na Hrádku na rohu ulic Šlikova (přímo) a Heleny Malířové (vlevo)
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
Větrný mlýn, jediný dochovaný v Praze - Větrník. Vždycky jsem si lokalitu spojoval se Střešovicemi. Špatně. Dvě srovnávačky objektu, kde je restaurace, která se schovává jako nějaké lesní restaurace, přitom sídliště Petřiny je hned vedle.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jany Bělové a Renáty Kalašové Břevnov ve stínu kláštera na dohled, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2016.
A jsem v Dejvicích. Přímo v Dejvické ulici. Jeden čas se také jmenovala Montgomeryho, pakž komunisti probádali, že Československo osvobodila jenom Rudá armáda. Tam někde v dáli je Kulaťák, tedy Vítězné náměstí. V Žatci se třeba nestydí za název Kruhové náměstí, proč by v Dejvicích nemohli mít náměstí Kulaté? Ale obyvatel z Podolí by neměl kecat Dejvičákům do toho, jak se jejich Kulaťák bude jmenovat.
Doprava je ulice Eliášova, doleva Václavíkova, vedoucí k nádraží Praha - Dejvice.
http://agentura-v.cz/praha/historicke_fotky/
Doprava je ulice Eliášova, doleva Václavíkova, vedoucí k nádraží Praha - Dejvice.
http://agentura-v.cz/praha/historicke_fotky/
Stále Dejvická ulice, jen jsem se otočil v východu. Vlevo se jde do ulice Mařatkovy. Této části Dejvic se říkalo a možná ještě říká Bruska. Měli tady biograf, bufet, snad to pamatuje pár pamětníků.
Eliášova ulice. Na křižovatku s Jaselskou ulicí dnes nikoho se žebřiňákem nepustí.
Na rohu Dejvické a Bubenečské (Slovanské) stojí restaurace odjakživa, snad i můj děda by do ní mohl chodit, kdyby do Dejvic jezdil.
Pohled na sokolovnu z Bubenečské ulice.
Jeden by mohl z těch umělců zblbnout. Alešova ulice. Mucha byl asi světovější, takže současný název nese jméno Muchova, pohled od ulice Pelléovy k ulici Pod kaštany.
Pelléova ulice. Fotbaloví fandové nejásejte, nasaďte brýle, tenhle Pellé se píše s dvěma el. Kdysi ulice Svatojiřská spojená s Pražskou. V roce 1925 si místní uvědomili, že jsou také Pražáci, ulice dostala jméno po francouzském generálovi. Maurice Pellé patřil mezi vítěze 1.světové války. Tedy ulice Pelléova. V roce 1940 ho vystřídal v názvu jiný generál, tentokrát nacista Roettig. Jenom na pět let. Dalších 6 let vládnl ulici Pellé, kterého na dlouhých 41 let vystřídal ruský a sovětský básník Vladimír Majakovskij. Od roku 1992 máme opět ulici Pelléovu. Máme se těšit na další změnu? Čínských názvů nemáme v Praze příliš.
Je pravdou, že hlavní část Pelléovy ulice patří Bubenči, ale na záběru jsme v Dejvicích, hranice Bubenče vede levým krajem ulice, které je to všechno fuk. Nechávám keců, v duchu doufám, že je případný čtenář přeskakuje.
1 komentář:
Moc pěkné,zavzpomínala jsem na dobu,kdy jsem v Dejvicích žila,bylo to v letech 1956-1976.Dost se to tam zmněnilo.
Okomentovat