Klec, jihočeská vesnice. Kde vzala jméno? Ze všech stran je sevřená vodou. Samá voda, samá voda. Rybníky Víra, Naděje, Láska, Skutek, Dobrá vůle, Potěšil... Kdo to asi vymýšlel? Dovede si někdo představit hezčí jména pro vodní nádrže? A taky tudy protéká Lužnice. Kdysi ves plná pytláků. Nechodili s flintou, nýbrž s rybářským prutem. Jeden z nich sedí na stoličce u vody, v podvečerním sluníčku vyhřívá kosti, hodně staré, už devadesát let ho drží pohromadě. Dávno je tomu, co naposledy chytil kapra bez dovolení. Však měl dětí, že se nemohl dopočítat, spousta krků na živení.
Volá na něj vnučka, ne taková, jak si představujeme vnučku, s mašlí, jak běží, a brečí, že jí štípla moucha. Už mamina, trochu při těle, ve stínu před chvílí dohoupala kočárek.
"Dědečku, nemůžeš pořád sedět na sluníčku, bude tě bolet hlava."
Dědeček má zapálenou fajfku. Chvíli v puse, často s ní mává na všechny strany. Odhání komáry, odhání vzpomínky. Zdraví fajfkou. Ukazuje, gestikuluje, všechno fajfkou.
"Zejtra má bejt velký vedro, budeš v chládku!"
Fajfka míří do dáli.
"Zejtra bude pršet! Sou vidět Novohradský hory."
"Ty sou vidět pořád."
Zamítavé vrtění fajfky.
"Když sou vidět, druhej den prší. A bolí mě ruka, jak jsem jí měl zlámanou. Dycky bolí před deštěm."
"Co to vykládáš za nesmysly? Jaká zlámaná ruka?"
"Porval jsem se na tancovačce."
"Tos měl ňáký divoký sny, ne? Jaká tancovačka?"
"Zamlada, pral jsem se s Bohoušem Přikrylem."
"Vochlastanej, co?"
"No, něco sem vypil, ale prali sme se vo Růžu Málkovou. Von byl vazoun, já mu jí fláknul a přerazil sem si vo něj ruku. Von by mě asi stejně seřezal, ale Růža byla pěkná, stála za to. Co kdyby náhodou..."
"A kdo byl nakonec ten šťastnej?"
"Kdo asi? Bohouš. Na mě zbyla bába. Ale, co, taky nebyla špatná."
"Kerá bába?"
"Kerá bába, kerá bába... Tvoje babička, co loni umřela."
"Dědo, to už sou tři roky."
"To máš jedno, už tu neni. My si moc vybírat nemohli. Pár kluků, pár holek, všichni skoro příbuzný, v Lomnici nebo ve Frahelži si ty svoje holky hlídali, taky jsme někdy dostali nakládačku, když jsme tam vočuchávali."
"Kam se poděl Bohouš a Růža?"
"Vodstěhovali se do Třeboně, Bohouš tam dostal práci, měli tři děti, ale Růža mu nakonec utekla s ňákým oficírem, pak se zas vrátila, už nevim, do Třeboně je kus cesty. Lidi toho nakecaj. Měl sem jiný starosti. Pět harantů. Ta ruka bolí jako čert. Zejtra bude pršet."
"Dědo, nevymejšlej si, po sedmdesáti letech tě nemůže bolet zlomená ruka."
"Já ti řikám, že bolí a zejtra bude lejt."
"V televizi hlásili vedro. Třicet stupňů."
Obličej se mu rozjasnil.
"Na počasí se dívám. Tam to dycky řiká ta pěkná holka. Moc toho na sobě nemá. To se mi líbí."
"Babička říkávala, že sou to nestydy."
"Tahle teda nestyda je, ale hezká. Koukám na ní, je mi jedno, co řiká. Taky ta Votroubková se mi líbí."
"Votroubková?"
"Vod toho pupkáče s bradavicí."
"To je Paroubek."
"To máš fuk, mě von nezajímá, vona je pěkná."
"Dědo, babička si s tebou užila, co?"
"Jo, to jó, někdy sme si užili."
"Tys jí utejral."
"Hovno utejral, nekecej."
"Nemusíš bejt hned sprostej."
"My se měli rádi. Ty závidíš těm holkám z televize. No, seš krapet tlustá, na tom pendrek záleží, seš celá bába. Co taky s hubenou? Pudu si lehnout."
"Eště si nejed. Namažu ti chleba."
"Nechci, musel bych si dát pívo a pak bych celou noc lítal na záchod. Zejtra se bude líp dejchat, bude pršet."
"Nevotravuj furt s tim deštěm!"
"Byly vidět Novohradský hory, a bolí mě..."
"Běž už radši do pelechu!"
Děda pochrupoval. V nejmenované komerční televizi natřásala na obrazovce svoje peří husička, bílé zuby ukázala a nejen zuby. Číst umí. Kdyby jí napsali, že v létě napadne půl metru sněhu, přečte to. Tentokrát jí napsali, že by i bouřka mohla přijít, zvlášť v jižních Čechách.
Ráno lilo. Děda žvejkal chleba s nezdravým máslem, k tomu bílý kafe a spokojeně koukal z okna.
"Měl si, dědo, pravdu, s tim deštěm."
"No, dyť byly vidět Novohradský hory..."
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat