Venca Roziňák z Podolí

Ještě pamatuju zamrzlou Vltavu, v době mrazů se bruslilo všude. Nejsilnější led byl v "Háfnu". Zátoka u podolské nemocnice. Sídlí tu Yacht klub, po pár dnech mrazů se tady bruslí i v dnešní době. Vltava jinak nezamrzá, ale tohle je téměř stojatá voda.
Jdu-li kolem dnes, nikdy mě nenapadne na tenhle prostor myslet jinak než na "Háfn", zpotvořenina německého výrazu pro přístav.
Holky jsme tu nepotřebovali, ať jdou krasobruslit jinam, tady se hraje hokej. Branky z přinesených šutráků, a hrálo se.
Nebyl jsem nijak šikovný, ale šlajfky, brusle, které se k botám přidělávali pomocí kličky, jsem po bráchovi zdědil a snažil se mezi kluky prosadit. Tito hráči si dávali jména svých oblíbenců. Tak jako si kluci po Naganu hráli na Jágra, na Haška, tehdy zase po celé zemi jezdila spousta Zábrodských, Modrých. To byli největší hvězdy tehdejšího národního mužstva. Nejsilnější a největší kluci se byli schopní poprat o to, kdo bude střílet góly jako Zábrodský.
V Podolí ne. My měli svého Roziňáka. Patřili jsme sice pod Prahu, jezdily sem tramvaje, ale jinak jsme byli napůl vesnice. Byla i doba, kdy podolští hokejisté patřili mezi špičku. Po roce 1948 se SK Podolí rozplynul ve sjednocující se tělovýchově.
Kluk, který vyrostl v Podolí, bydlel v Podolí a za Podolí i hrál hokej, se stal mistrem světa! Sice už hrál za LTC, ale byl to náš Vašek nebo Venca. Nesměle jsem chtěl získat čest nosit v Háfnu jeho jméno. Taky Václav. Starší a lepší mi dali znát svůj názor.
Hrdina z Podolí v roce 1950 zmizel. Bydlela tu dál jeho manželka, jeho sotva narozený syn, Venca skončil v kriminále. Byla doba, kdy se vědělo, že naši mistři světa byli pozavíráni, ale podrobnosti se běžný občan nedověděl.
Jak se tak ženské poznávaly ve frontách na všechno možné, znala se moje máma s paní Roziňákovou. Celé Podolí za Vencovou manželkou chodilo a vyptávalo se. Ona sama nevěděla o moc víc než ostatní Podoláci. Musela chodit po úřadech, po známých a aspoň něco se chtěla o manželovi dozvědět.
Po roce 1953, kdy byl zrušený přídělový systém, si sice mohl každý nakoupit neomezeně kolik, kdo chtěl, ale často nebylo co. Sobotní ranní fronty na maso byly běžné. Ve 4 hodiny máma vstávala. S paní Roziňákovou si často povídala. Potichu, aby neslyšel nikdo nepovolaný. Pamatuju se na moment, kdy máma přišla domů a říkala: "Už ho má doma." Po pěti letech. Tak dlouho trvalo Vencovi než se vrátil z hospody, kam zašel na jedno.
Brzy poté Roziňákovi se odstěhovali. Kvůli zaměstnání. Kriminálník si nemohl moc vybírat.
Tomu, že tenhle veselý člověk byl zločinec, snad nevěřily ani kreatury z uličního výboru. Kdyby komunisti tušili, co právě v Podolí získali nepřátel... Znal jsem dva fotbalisty, kteří přestali se sportovní činností právě kvůli Roziňákovi. I když hráli fotbal, ti podolští kluci se znali, nedokázali komunistům odpustit tuhle sviňárnu. Mimochodem oba byli dělníci, kteří často za první republiky těžce sháněli práci. Tedy žádní synáčkové z buržoasních rodin, spíš potencionální příznivci nového režimu.
Se sportem, který řídil bolševik, nechtěli mít nic společného. Pro tyhle lidi slovo kamarádství nebyl prázdný výraz.
Venca Roziňák začal hrát za čas hokej za Spartu. Výborně, ale do reprezentace se už nepodíval. Kriminálník... Pražská Štvanice ho milovala, byl to jejich (náš) Venca. Pokud mě paměť neklame, skončil ve svých 41 letech, tedy v roce 1963.
Malá historka. Hrál se ligový zápas, nevím už s kým Sparta hrála. Venca byl zraněný, seděl hned u mantinelu. Slavil ten den 40. narozeniny, obecenstvo mu uspořádalo ovace. Při samotném zápase mu pukem rozbili hlavu. Jemu, který jinak nikdy nezačal hrát v ochranné přilbě.
V roce 1962 jsem jako zeměměřič pracoval na plánech pro ČKD. Bylo mimo hokejovou sezónu. Chodili jsme kolem skladu, který vedl Venca. Ano, tenkrát i ligoví hokejisté občas chodili do práce. Usměvavý, šířil kolem sebe dobrou náladu stejně jako při zápasech. Bylo mi 19. Vždycky jsem ho uctivě pozdravil, netroufl bych se mu říci, ahoj Venco. Odpověděl, netušil, co jsem zač.
V šedesátých letech mu soudruzi s "menším" zpožděním udělili titul zasloužilého mistra sportu, který mu zase sebrali poté, co zůstal po roce 1969 ve Švýcarsku.
Tyhle pocty, o kterých rozhodují mocní, kteří si z titulu funkce myslí, že jsou nejchytřejší! Pro nás, podolské kluky, byl Venca hrdinou bez zbytečných přívlastků.
To je vzpomínka malého kluka z Podolí. Může to být trošku nepřesné, díky času, jenž od té doby uběhl. O tom, co udělali komunisti s mužstvem, které v roce 1949, tedy už pro komunistický režim, vyhrálo mistrovství světa, píše hodně pan Macků ve svém blogu.