Jelita jsou vyprodaný

Radotínský chleba mi chutná. Prodávají ho i na zbraslavském náměstí v řeznictví.
Vedle jídelny, kde naservírují poutníkovi ovar. S chlebem.
Na tabuli před obchodem nápis, oznamující prodej jitrnic a jelit."Dobrý den, dal bych si jelito."
"Jelita jsou vyprodaný."

"Co dělat, podívám se doma do zrcadla."

Prodavačka nemůže ani škubnutím oka reagovat na zákazníkův pokus o vtip.
Poroučím si jitrnici, ještě něco, a ještě něco. A chleba, málem jsem zapomněl. Veliká šiška.

"Můžu dostat půlku?"

"Jistě."

"Vezmu si tu druhou", hlásí mladík za mnou.

Prodavačka chleba rozkrojí, půlky dá do dvou sáčků.
Platím. Balíčky na pultě jsou už moje. Strkám je nenasytně do batohu. Nejen moje.
"Neberte oba ty chleby! Já to tušila, dala jsem je od sebe, stejně jste mi je vzal."

Omlouvám se.
"Neudělal jsem to schválně."

"Já vím. Nic se nestalo."

"Vidíte, že jsem měl s tím jelitem pravdu."

"Ale ne, v žádném případě."

Už se i usměje.

Po ovaru dostávám správnou chuť. Nasedám na kolo, mířím přes most na Závist, kde čepují výborné koutské pivo. Po pivu se prý blbne. Může jelito zblbnout? Kilometr na kole je kousek, nestačím svoje myšlenky rozvinout.
Sedím u Vltavy a popíjím stříbropěnné pivo z Chodska. Příjemné blbnutí.