Úsměv Sandrine Bonnaire

Sandrine Bonnaire a její typický úsměv mě provází při posledním letošním odchodu po červeném běhounu, který není tentokrát určen pro dlouhonohé blondýny, vítězně třímající klíčky od jakési plechové krabice na kolečkách. Nezávidím jim, moje vlasy jsou světlé jenom proto, že léty nabraly barvu mírně plesnivou, nohy jsou krátké baňaté.

Pocity, které mě zrovna ovládají, bych těžko vyměňoval za něco tak pomíjivého, jako je automobil. Před dvěma týdny jsem, po půldenním boji s programem filmového festivalu, sem přikvačil s papírem, na který byl vytištěný seznam filmů, které musím vidět, i kdybych…

Bitva, kterou každoročně postupuji. Zdánlivě nekrvavá, ale obětí, nad kterými moje srdce pláče, je víc než vítězů. Kolik bylo na výběr? Asi 200, tak nějak. Můj limit, který jsem si určil, jsou 2 filmy denně, což obnáší šestnáctkrát zasednout do některého ze sálů smíchovského multiplexu.

Větší zátěž jsem si zakázal. Můj mozek by těžko vstřebal větší nálož. A taky zadek, a nohy, které nevím, kam po dvou hodinách strčit, nejsem v kině sám. Jsem dědek, s tím nic už žádnou velkou slávu neudělám. Málem pláču při vyřazování filmu, který bych tolik chtěl vidět, ale přehlídka trvá jen 8 dnů. Jako bych strkal svého přítele ze skály do propasti. Každé definitivní vymazání některého z filmů považuju skoro za vraždu.

Vstupenka je za 89, šestnáctkrát 89 je…hodně. Samozřejmě to spočítat umím, dokonce bych mohl vyčíslit, jaké procento mého důchodu to obnáší. Proč? Holt se nezařadím do fronty penzistů, až budou někde prodávat zlevněný rum.

Drtivá většina diváků se narodila rodičům, kteří pravděpodobně začali chodit do biografu později než já. Před 50 lety jsem očumoval jejich babičky. Fajn je, že mezi diváky mají ženy převahu, aspoň mám ten pocit, možná mě jenom zajímají víc než frajeři, vedle kterých se tak blbě sedí. Všimnul se někdo, že ženská, která je, dejme tomu, při těle, zabere méně místa než ramenatý sportovec?

Zapomínám na chvíli na datum v rodném listu, vracím se někam daleko, ale hodně daleko.

Nevyhýbám se setkáním se svými vrstevníky, ale chodit výhradně do společnosti takzvaných seniorů, se mi fakt nechce. Stačí, když člověk musí doprovodit kamaráda na poslední cestě. Mám rád společnost smíšenou, kde se vyskytují všechny generace. Zde mezi mládeží je možno zahlédnout mnoho lidí, kteří bývali nadšenými filmovými fanoušky už před půlstoletím. Které nebaví věčně dřepět doma u svítící bedýnky. Jsou DVD, jsou obrazovky, která zaberou většinu plochy stěny v obýváku, ale atmosféra v kinosále je jiná. Domáci kino? Chacha. Biftek z igelitu.

Trhači lístků, uvaděči, všechno se usmívá. Jsou za slušné chování placení, připadá mi, že to umí. Dívky, jedna hezčí než druhá, se usmívají, mám hned špatné svědomí, kontroluju svou garderobu.

Pivo dávali zadarmo. Velká cedule, hlásající fakt, že se nalévá usmívajícím. Dvoudecový plastový kelímek, pivo prý pšeničné, na tácku vedle rozkrájený pomeranč. Jsem konzervativní pivař, ovoce s pivem mi nepasuje. První den jsem potkal známého, mezi řečí „nedáme si jedno?“. Pomeranč jsem ignoroval, chuť zvláštní. Druhý den jsem měl velkou žízeň, tak jsem si na něj zvykl, že jsem jich za týden vypil…, no, čárky jsem si nedělal. Dostával jsem strach, že bez něj už nebudu moci žít. Dneska jsem vypil doma normální, půjde to.

Jsem stará generace, nějak leccos nechápu. Na filmy, které jsem si vybral, se dívám jako na malé poklady, které možná už nebudu mít možnost shlédnout. Asi je mimo moje chápání, že lidi běžně nechávají zapnutý mobil, jistě neruší zvukem, ale přijímání zpráv nebo obrázků? Jsme lidé různé, jak říkal jeden můj profesor. Jestli nás takhle zmrvila televize, nevím. Vlastně mi to může být jedno, pokud mi někdo nesvítí velkým displejem přímo do kvichtu, to i hezká holka zoškliví, vstupné za film, který sledují jen bokem, si platili sami.

Malou lekci italštiny jsem prožil. Ve filmu Nanni Morettiho jsem zaslechl slovo „šupito“ v situaci, kdy kdosi posílal někoho rychle pryč. Doma jsem hned letěl do slovníku, opravil jsem si slovo na „subito“, dokonce i výraz „subito presto“ má v italštině stejný význam jako české šupito presto. Takže nejen typicky český pozdrav čau nám Italové ukradli.

Měl jsem štěstí, že po filmu Konečná uprostřed cesty přišel s diváky popovídat sympatický německý režisér Andreas Dresen, který na dotaz, obsahující dvě věty, dovedl mluvit několik minut. Film byl o umírání nemocného, postiženého rakovinou, takže témata nebyla zdaleka jen pohodová.

Když už jsem navštěvoval filmový festival, že bych něco pronesl o filmech?Nemám rád filmy o historických postavách, politicích všeho druhu. Nerozumím chování celebrit. Ani pohádky pro dospělé mě neberou, stačí, co mi vyprávěli rodiče v dětství. Mám rád příběhy lidí, jejichž chování dovedu pochopit. V programu Febiofestu je z čeho vybírat.

Z 16 představení jsem nepochopil jen jeden film. Usínal jsem při něm, můžu řešit dilema, jestli jsem spal proto, že se mi film nelíbil, nebo se mi film nelíbil proto, že jsem spal. Paní vedle mě se smála na plný pecky, snad proto jsem byl polobdělý. Smála se proto, že seděla na komedii? Nebo snad proto, že jsem chrápal nahlas? Pak už byla zticha.

Bylo nás v sálech víc takových, kteří zde trávili hodně času, slyšel jsem na svou osobu poznámku, že ten pán je stejný šílenec jako my.

Nedávno jsem tady napsal v jiné souvislosti, že bych pro úsměv jel až na Smíchov. Netušil jsem, že po krátkém čase budu jezdit na Smíchov za úsměvem Sandrine Bonnaire. Čtyři filmy s její účastí jsem navštívil, každý byl z jiného soudku. Od drsného filmu Bez střechy a zákona, který natočila Agnés Varda, až po úsměvný příběh Slečna Philippe Lioreta. Nádherné oči francouzské herečky mě provázely do pátečního večera.