Žebřík

Musím vypadat hodně zdrchaně, tolik krásných slečen mě v poslední době pouští v tramvaji sednout.

Sedím a čtu časopis.

Dlouhý, závažný materiál. O finančních skupinách, o lidech, kteří slučují fondy, rozdělují, ten ošidí jiného, který se zase dá dohromady ještě s jiným, aby podfoukli prvního.

Býval jsem klukem, sbíral jsem krabičky od sirek, obaly od žiletek. Vyměňovali jsme. Měl jsem radost, když se mi podařilo vyměnit výhodně, jenom pro pocit, že partner naletěl. Klukovská hra. Kde je konec oněm sbírkám.

Čtu o lidech, pro které je miliarda drobnost. Nevím, čím jsou důležití. Asi tím, že nevyměňují jenom obaly od žiletek.

Čísla, která si nedovedu představit, lidi, kteří mě nezajímají, nemám proč si je pamatovat. Pro někoho třeba vzrušující četba, já vidím písmenka, která tvoří jakýsi text, asi český, mně stejně srozumitelný jako jazyk Eskymáků.

Nezávidím lidem bohatství. Nevěděl bych, co s ním. Ne, že bych penězi pohrdal, takový frajer nejsem. Toulal jsem se životem, miliardy chodily jinými stezkami.

Kdysi dávno jsem penízky potřeboval pro společenský život, dají-li se tak pojmenovat četné flámy. Se svými dětmi jsem se někdy rozšoupl. To znamenalo koupit jim po běžném obědě v restauraci navrch zmrzlinový pohár a vypít druhou dvanáctku. Můj syn si po 25 letech pamatuje restauraci v Bobrovníku u Jeseníku, protože si tam pochutnal na polárkovém dortu se šlehačkou.

Stal jsem se živnostníkem, žádný pravidelný příjem, žádné sociální jistoty nebo stravenky. Někdy se zadařilo, a v domácnosti se začaly objevovat kraviny. Jejich přítomnost mě upozorňovala, že nejsem ten, kterému patří do rukou velké peníze.

Sedím v tramvaji, čtu, myslím na něco jiného. Nejsem schopný vnímat text. Číst něco, u čeho se nudím? Oči se začaly zabývat zajímavostmi venku. Člověk jako já, přehlédne spoustu důležitého, třeba i kráčející miliardu.

Nepřehlédne žebřík. Z tramvaje žebřík? Stalo se.

Táta si půjčoval od truhláře velikánský žebřík, když potřeboval očesat vysokou jabloň, která byla na zahradě spíš na ozdobu. Plody měla drobné, nezajímavé chuti. Maximálně na štrůdl. Jabloň dala i metrák jablek, chuť přijde i na jiná jídla, než je jablečný závin.

Žebřík byl skvělé dílo. Bez chyby. Na něj se nebál vylézt ani největší strašpytel. Třeba já. Sálala z něj jistota. Venkovský truhlář, který žebřík vytvořil, nepotřeboval chodit na semináře, kde přednášejí docenti, jak skloubit účelnost a krásu.

Mistr truhlářský. Snad proto mu po roce 1948 živnost zrušili, a poslali ho do fabriky. Aby už nevykořisťoval sebe a zákazníky.

Pamatuju se na něj. Slušný, usměvavý člověk. Sudetský Němec, který nebyl v roce 1946 vystěhován. S nacisty se nebratřil, za manželku měl Češku.

Jmenoval se Kirsch.

Časem ho manželka přemluvila, odstěhovali se za synem do Bavorska. Žebřík skončil u táty, co s ním je asi teď?

Málem jsem přejel. Honem balím časopis s rozečteným článkem. Ani nevím, kde jsem přestal.