Blázni v Lanškrouně

Velikonoční neděle. Vracel jsem se od Zbraslavi z dopolední cyklistické vyjížďky. Obyčejně chci mít o víkendu těch svých 20 – 30 kiláků za sebou do deseti hodin. Pak se vyvalí Pražáci z pelechů, aby ukázali světu, jací jsou sportovci. Kola, brusle. V obchodech, hlásících nevídané slevy, tolik lidí nepotkáte. Prchám do klidu domova. Nohy na stůl, vychlazený lahváč, drobím na koberec, přesně, jak nás to učí odborník na etiketu pan doktor Špaček.

Tentokrát bylo možno potkat jenom exoty, kteří ještě nepochopili, že bez fitcenter pohybu není. Cyklisti nenávidí protivítr, obvzlášť ledový. Na balkóně byly v pravé poledne závratné 3 nad nulou. Však už vyskakují různí pamětníci, spíše mladší, kteří vyhlašují, že na velikonoce nikdy takhle nebývalo, a že za to může někdo, kdo je jim zrovna strašně nesympatický. Asi chtějí zažívat pocit, že jsou svědky něčeho mimořádného v dějinách Země. Čím starší, tím víc se usmíváme. Už dávno víme, že počasí se řídí podle svého, na náš názor kašle.

To ovšem neznamená, že by se mi ledový protivítr líbil. Severák. Ve vzduchu bloudily sněhové vločky. Navlékl jsem rukavice, které jsem už před nedávnem uložil do skříně. A přemýšlím. Co jiného bych dělal, když se stane, že se přivalí myšlenka.

Bylo 9.dubna 1982. Datum jsem samozřejmě našel ve svých záznamech až doma, nikdo na mně nemůže chtít, abych si pamatoval úplně všechno. Třicet let. Byl Velký pátek, přijel jsem do České Třebové, měl jsem asi hodinu času na přestup do Lanškrouna. Jen tak se projít po městě, abych viděl, co kde je nového. Fičelo příšerně, brzy jsem zalezl zpět do nádraží.

Předpověď na celé Velikonoce byla stejně hnusná, jako letošní. Člověk jenom doufá, že se chytráci nad snímky z družic spletou, Byl jsem otrávený, nechtělo se mi na tuhle, prý turistickou akci. Sobota, neděle, pondělí. Co den, to pochod na 100 kilomentrů. Startovné 100 Kčs nebyla pro zeměměřiče s platem spíše podprůměrným, navíc se třemi potomky, v roce 1982 zanedbatelná částka. Manželka se mnou málem nemluvila, když jsem odmítal zúčastnit se lanškrounských Velikonoc.

„Kdejaký srab tam bude, ty furt běháš, když se můžeš ukázat, zůstaneš doma.“

Myslela zřejmě na celou rodinu. Že nejsme žádný mejdla, jak říkávala.

Což o to, cítil jsem se výtečně. Měl jsem za sebou už běh na 100 kilometrů pod deset hodin, absolvoval jsem i první svůj maratón. Bylo mi 39, měl jsem hezkou rodinu, v zaměstnání jsem se zabydlel na stavbě nádraží v Kralupech, kam jsem byl odsunut ze stavby metra téměř za trest. Připisovali jsme si přesčasové hodiny, což bylo v té době běžné. Bohužel za běžné to nepovažoval můj šéf, který nikdy nebyl v KSČ, ale podvádět…? Překvapilo mě, že ho to překvapilo.

V Kralupech jsem prožil pracovně krásných šest let, kousek od Prahy, mimo zraky všech možných i nemožných náměstků. Nádherně jsem se tam zašil. Vygumoval jsem ze svého života schůze ROH, pracovní porady, přiblblé oslavy MDŽ, školení, všechno to, co bylo běžné při tehdejším běhu života a co mě tak sralo. Neustále jsem tvrdil, že mám na stavbě kopec práce, i když nebylo zrovna do čeho píchnout.

Říká se, že pro chlapa je čtyřicítka úžasný věk. Nemám rád paušalizace, každý jsme jiný, ale u mě to vyšlo stoprocentně. A vůbec jsem nepomyslel, ani na chvíli, že by tak být nemělo pořád. Na plné pecky jsem se věnoval dětem. Kecům, že nic není navždy, jsem se posmíval… Nezapomenutelné roky.

Z Lanškrouna byl Ota Juren, otec téhle blázniviny. Už sice není mezi námi, ale přesto mi nedá napsat, že to byl člověk, který měl na dálkové pochody trochu jiný názor než já. Lidsky jsme si rozuměli, pokud jsme si povídali o důležitých životních záležitostech, jako je pití, jídlo atd. On chodil pochody proto, aby byl slavný, já prahnul po zážitcích.

Měl titul zasloužilý mistr turistiky, to fakt tenkrát existovalo. Mluvil o zápočtových akcích, o výkonnostních odznacích, o věcech, které mi byly šumafuk. Rád jsem si z něj utahoval, protože měl dobrou vlastnost, že se neurazil. Zlí jazykové tvrdili, že moje vtipy nechápe, ale nebudu neuctivý k člověku, který se už nemůže bránit, který mi nikdy neublížil, jenom proto, že byl praštěný jinak než já. Nikdy jsem nepopíral, že dlouhých dálkových pochodů se zúčastňovali a pravděpodobně stále zúčastňují lidi mírně nenormální. Spíš hodně nenormální.

A tak tenhle člověk menší postavy, možná trochu s napoleonským komplexem, na svůj věk slušné fyzické zdatnosti, mě osobně pozval korespondenčním lístkem, na kterém za podpisem nechyběl titul (z.m.s. – zasloužilý mistr turistiky). A to přesto, že jsem ho častoval výrazy, kdy „starej podvodník“ patřil mezi mírnější. Jak to bývá v takových společenstvích, nikdo se honem neuráží.

Podle článku, který nám všem Ota později poslal, nás přijelo 31. Všichni jsme vyrazili na trasu stovky, protože při akci žádné kratší trasy nebyly.

Na tři dny jsme se uvelebili v jakési klubovně u rybníka. Dole společenská místnost, kde se jedlo, pilo, žvanilo. Nahoře půda, na podlaze matrace, na ně jsme si dali spacáky, tam jsme odpočívali.

Hygiena? Asi nějaká byla, ale úroveň už mi vypadla z paměti. Asi trochu podle našeho běžného rčení „Čistému vše čisté“

Večer v deset se vyráželo na noční padesátku, ráno, po snídani, na denní. Šest padesátek za tři dny. Atmosféra báječná, úplně jsem zapomněl, že jsem sem nechtěl.

Jídlo přímo skvělé. Opravdu to vařily ženy, které se neučily vařit podle televizních pořadů nebo podle kuchařek Jiřiny Bohdalové. Uměly knedlíky, uměly guláš, uměly všechno. Každý dostal, kolik chtěl. Přestože jsem nikdy nepatřil mezi hubené, nebýval jsem rekordmanem v jídle. Kalorický výdaj byl zřejmě ohromný, protože dvakrát za sebou guláš se šesti jako tam, jsem nikdy jindy nesnědl. Myslím se šesti houskovými knedlíky vařenými, ne výblitky z polotovarů.

Nebyl tři dny jen guláš, jídelníček jsem si nepsal, ale bylo to hodně pestré. Včetně vajec na tvrdo na zpáteční cestu a pomazánky z nich na velikonoční pondělí. K pití čaj, možnost zakoupení jiných nápojů. Milan Dařílek, vedle Oty hlavní organizátor, pracoval v lanškrounském pivovaru (ještě jsou?) a zajistil basy dvanáctek, za které jsme zaplatili běžnou maloobchodní cenu. Zajistil? Fakt, v té době, mnohými pamětníky stále opěvované, nebylo běžné, že byl v obchodech dostatek lahvového piva. Zvláště na svátky.

Stovka startovného byla v té době hodně, ale nemohla stačit na hody, které nám lanškrounské maminy připravily. Kde Ota sehnal prostředky, protože určitě neplatil ze své kapsy, nevím. Snad uměl nahoře leccos vysomrovat, snad byl u komoušů, nevím, vymýšlel bych si.

Trasy vedly většinou po vedlejších silnicích, byli jsme tam takoví, pro které stovka za 16, 17 hodin nebyla problém. Najíst, pokecat, snad umejt, zalehnout, vstát, něco spolknout a jít a jít, kolem dokola. Blbárna? Jak pro koho.

Počasí? To je to, proč jsem začal text tak, jak jsem ho začal. Celé tři dny mrazivý vítr, dole přeháňky deště se sněhem, ve vyšších polohách padal sníh a mrzlo. Druhý den jsme měli kontrolu ve Výprachticích, osm pod nulou. V autobusové čekárně stál zmrzlý Ota, kromě razítka dával napít z flašky slivovice.

31 se zúčastnilo, to asi bude pravda, celé tři dny absolvovalo 13 nebo 14 lidí.

Dohromady je všechny nedám, ale zkusím. V čele většinou poklusávali nejvýkonnější, tehdy Ivo Domanský a Vláďa Vachek. S Ivem jsem šel jednu noc, přiznal se mi, že přijel jen proto, že akce je úplná ptákovina. Kdyby se šel druhý ročník, už by nepřijel, protože život je příliš krátkej, aby jezdil někam dvakrát.

Olda Pekárek z Teplic, doktor práv, který snad neměl špatnou náladu. Kdysi měl nějaké zdravotní potíže, doktor nevěděl, co s ním, tak mu doporučil běhat. Protože Olda byl cvok, dostal se až na naší úroveň. Měl jsem ho moc rád, škoda, že už o něm píšu jen v minulém čase. Nejmladší byl tenkrát nenápadný Honza Simet z Klatov.

„Kluci“ z Brna, Blahoš Kříž a Jirka Chmel. Záblacký ze Šumperka, Koucký z Olomouce. U těch už si nepamatuju křestní jméno.

Na Gejzu bych málem zapomněl. Občanským jménem Štefan Nagy, rodák z Budapešti, který se ve svých 16 letech zúčastnil maďarské „kontrarevoluce“, při útěku před komunisty, na cestě za svobodou na západ, skončil v československých kriminálech. Kdo tedy zná Gejzu, jak se mu říká, jako nezdolného konzumenta jakýchkoliv alkoholických nápojů, musím ho upozornit, že to byl výborný dálkoplaz, abstinentem nebyl ani tenkrát.

S mou maličkostí je to 10 jmen, tři mi chybějí. Možná někdo z Horního Slavkova. Vláďa Zounar, tak slušný člověk, že ho člověk přehlédne. Škoda, možná by někdo věděl kompletní seznam, ale kdo zase bude číst zrovna moje plky. Tenkrát jsem je uměl vyjmenovat všechny.

Účast žen malá. Přihlášená Blanka Kutinová nepřijela. Saša Šolcová šla první den, druhý odpočívala, pak třetí den. Prý nenašla zdraví na hnoji, aby si ho ničila. Rozumný názor, dá-li se v souvislosti se Sašou mluvit o rozumu. Myšlením mezi nás jindy patřila stoprocentně.

Byl jsem strašně pyšný na tenhle sportovní výkon. Tolik, že jsem neváhal se chlubit. Zmrazil mě jakýsi známý z Ústí nad Orlicí, kterého jsem nahodile potkal. Velikonoční sobotu prý jel na výlet a viděl dva ostré hochy z našeho pochodu, jak ranním vlakem do Lanškrouna dojíždějí do cíle noční padesátky. Tedy cíleně šetřili síly už první den. Informace z druhé ruky, neověřená, nebudu ty lidi po letech jmenovat. Faktem je, že jsem se už přestal vytahovat, protože vlastně proč? Až dneska.

Zbyla ve mně vzpomínka na příjemně prožité Velikonoce, na skvělou atmosféru, vynikající jídlo, sportovní výkon zapadl do pozadí.

To všechno mě napadlo při odporném ledovém protivětru na velikonoční neděli, která se datem téměř trefila do stejné neděle před 30 lety.

Dnes už můžu předvádět jakéhosi sportovce jen na kole, bojím se chvíle, kdy z kola slezu naposled.

Někdo má za jménem CSc, Ota měl ZMT

Dokonce i tady o nás psali. Sice až po 10 dnech, ale značka (ju) pod článkem se zřejmě nedala odbýt