Výlet do Mníšku

Ještě loni jsem jezdíval okruh, vedoucí přes Mníšek. Jen tak dopoledne, kolem 60 kilometrů, s pivem v sokolovně v Řitce nebo obědem v bufetu ve Všenorech. Pro zábavu, podle odborníků i pro zdraví. Tož, na zdraví!

Jiní odborníci, znalci tajemného vnitřku člověka, usoudili, že zas tak zdravý nejsem. Pan doktor, co mě řezal a spravoval, mě ujistil, že za dva tři měsíce se na kolo zase posadím. Počasí mi nepřálo, ale začal jsem. Přece se nebudu zpěčovat lékaři.

Jde to ztuha, na dopolední vyjížďky přes kopce síly nemám, tedy podle Vltavy na Zbraslav a zpátky.

O minulém víkendu se v Mníšku konal dálkový pochod Brdská stezka. Pořádají dobří známí, memoriál Honzy Zajíčka.

„Přijeď, vole, bude sranda.“

Dobře vědí, že nohy už mám ošoupaný, že už je mám jenom jako páky na bicykl. Jinak moje chůze rovná se pokulhávání.

Dojedu vlakem do Mníšku a zpátky už se dolů někam dostanu. Na trati je výluka. Vyměňují staré, horší koleje, za nové, lepší. Proto musím do Vraného, 14 km svými silami. Po rovině.

Ve Vraném je u nádraží hospoda. Před… hodně lety jsem tu procházel s dcerou. To už je hodně dávno, co se mnou dcera šla na výlet. Skoro 20 let. Napili jsme se, objednali bramborák, po půl hodině jsem zaplatil pití, hostinský nic, zřejmě zapomněl. Nás přešla chuť. Vím, že je hostinský dosud týž. Vždycky, když jedu kolem, mám chuť se zeptat, jestli už je pochoutka hotová. Ale, abych jenom nepomlouval, není to špatná hospoda.

Hezký žlutý vláček, skoro jak od Jančury. Prostor pro kola a kočárky téměř okupovala široká cestující s dvěma, ještě širšími taškami. Moje kolo není široké, takže se pohodlně vešlo. Za chvíli nastupovali další kolisti, jak nám říká posměšně vinárník z Braníka. Snad se s paní dohodli, nebyl slyšet kravál, zdálo se, že vagón zůstal bez poškození.

Jízdenku kupuju v pokladně, 25 Kč za kolo se vybírá až ve vlaku. Dosud jsem neplatil svou in-kartou průvodčímu. Jsem na ni pyšný, dokázal jsem si ji sám vyřídit po internetu, mám na ní hotovost a ke kase na nádražích chodím bez peněz. V hospodě se s ní platit nedá.

Ptám se průvodčího, jestli jeho kouzelná mašinka mi umí prodat jízdenku pro kolo.

„Umí! Když není vaše elektronická peněženka prázdná, můžete s ní platit. Třeba pokutu, když vás chytnu kouřit na záchodě.“

Škoda, že už nekouřím. Jak by ze mě pokutu vymámil? Kartu bych mu nedal, případně snědl. Byl vysoký, mladý, asi by mě přepral.

Celá moje dnešní cyklistika je podvod. Vystupuju v Rymani, Mníšek leží dole pode mnou, nad ním ve slunci září Skalka. Vedro není. Ani kousek oděvu v klesání nesundám, možná bych i nějaké triko přibral.

V tradičních Kovohutích už se pochod nekoná, hledám školu. Tolikrát jsem v Mníšku byl a nevím, kde je škola. Zajíždím na náměstí. Několik velkých stromů chybí. Snad stáří, místo nich jsou už nové. Odkryl se pohled na kostel, který jsem nikdy nemohl vidět. Tak byly pokácené stromy staré.

Předloni jsem se pokoušel udělat porovnání se starou fotkou z roku 1909. Zeleň mi zastínila pohled. Musel jsem znovu loni zjara, kdy byly větve bez listí. Srovnání jsem zveřejnil. Maniak není nikdy spokojený, takový člověk dokonce pořád u sebe vozí spoustu starých fotek a je šťastný jako batole, dostane-li do rukou chrastítko. Pohled je přece úplně jiný.

Přikládám obě srovnání, z roku 2011 a letošní. Pozorný divák pozná podle dopravní značky, že jsem nestál pokaždé úplně na stejném místě. Sice jen o kousek vedle, ale mrzelo mě doma, že jsem si nedal pozor. Aspoň jsem si letos uklidil kolo za záda, abych s ním věčně na srovnávacích fotkách neupozorňoval, že jsem kolista.

Školu jsem našel. Vidím pár známých, vrstevníků, kteří akci připravují, řídí. Atletický závod na 50 km s mezinárodní účastí, jezdí sem pravidelně Slovinci, Němci, určitě i další. K tomu pochody na trasách pro děti až po padesátku pro zhýralé. Stovka, kvůli které hlavně v roce 1968 pochod Honza Zajíček založil, existuje jen v historii.

Jsou dnes lidé línějš? Možná. Několik postarších, kteří se o průběh pochodu starají, určitě často na startu stovky stálo.

Dívám se na ně, aha, tak takhle nějak vypadám. Vidím ovšem spoustu elánu. Stále se mluví o programech pro staré lidi, tady ti, o které by se už pomalu mladí měli starat, pracují pro mladé. Samozřejmě, že mezi pořadateli nejsou jen staří, ale já vidím kluky z Podkrušnohoří, kteří už dobře vědí, co je nemoc, jak přijeli pomoct kamarádům, Prokopa, který se bez berlí jen stěží pohybuje. Nebudu je vyjmenovávat, oni o slávu nestojí.

Vyjel jsem ještě do kopce na Kytínskou louku, tak zajišťuje kontrolu i Jarda, který má berle či francouzské hole opřené o břízu.

Prostory školy a školního hřiště se mi zdají přívětivější, než v Kovohutích, leč nostalgie se dostavuje.

Prohodil jsem pár slov s veterány dálkových pochodů, moc jsem nepřekážel, oni měli spoustu práce. Trochu mi bylo smutno, že jsem před časem z téhle party vypadl. Už je to 16 let, co jsem tu naposledy byl coby stovkař. Ubývaly mi síly, problémy pracovní, osobní, rodinné, dost mě všechno přestávalo bavit. Zdálo se mi, že někteří účastníci chodí z jiných důvodů, než kdysi já. Ozvalo se koleno, taky chuť zkusit i něco jiného, vrátil jsem se po téměř 30 letech k cyklistice.

Zbývá mi jen pokec, při kterém mi ostatní líčí, co jsem kdy a kde provedl. Nebylo toho málo, je dobře, že mi připomínají, jak jsem měl k svatému daleko. Ani panáka jsem si s nikým nedal, mám tvrdý alkohol od lékařů nedoporučený. Jsem v situaci, kdy raději poslouchám.

Musím domů, čeká mě cesta k Berounce, spíše klesající. Vymlouvám se sám sobě, že můžu nasednout na vlak, v duchu jsem přesvědčený, že jízdné dráze nezaplatím. Můj letitý tachometr na řídítkách ukázal 60 kilometrů, s převýšením minusovým, stejně jsem se v následné noci cítil spíš polámaný.

Dnes jsem se ptal paní doktorky, jejíž jsem pacient, jestli mi nevadí jízda na kole. Prý ne, ale mám být rozumný. Trochu jsem se zastyděl, že se ptám až poté. Co je rozumná zátěž, jsem se raději neptal.