Červen, doba školních výletů. Tolik jsme se těšívali. Co jsem si z nich odnesl? Ani se příliš nepamatuju, kam nás všude vyvezli.
Nemuseli jsme předstírat kázeň ve školních lavicích. Mohli jsme mluvit bez dovolení, aniž jsme zvedli ruku. Mohli jsme být i trochu drzí, v očích přísné učitelky se oblevil zákmit úsměvu. Od rodičů jsme dostali trochu korun navíc, za které jsme si koupili nesmysly. Byl školní výlet.
Vyloučím-li zážitek z osmé třídy, kdy nás učitelky vyvezly nočním vlakem bez lehátkových úprav do Beskyd, vodily tři dny po krásných horách, ubytovaly v horské chatě, ostatní splývá. Nemůžu ani počítat průmyslovkový výlet do Řevnic. Bylo nám 17 a už jsme chlastali.
Adršpašské skály, jinak hrady, zámky.
Pantofle.
„Prosím, neklouzejte se nám po podlaze!“
I ti, které by nic takového nenapadlo, se začali klouzat.
Oddechli jsme si při odevzdání klouzavé obuvi a hrnuli se na limonádu. Sladkou, ulepenou, hnusnou, báječně chutnala.
Doma nás čekala vana a rejžák.
„Ty, prase, ty ses vůbec nepřevlíkal. Karbanátek si přivez zpátky, smrdí mezi prádlem.“
Na výlety mě už nikdo nevozí. Pořádají se autobusové zájezdy pro důchodce, pardon, pro seniory. Bývají často spojeny s nabídkou šuntů za nekřesťanské peníze. A pak, nechce se mi sedět v autobuse, naplněném vrstevníky. Stačí ranní pohled do zrcadla.
Pokud sednu na kolo, dojedu kousek za hranice Prahy a jsem vděčný za posezení u oroseného. Místa, kam dojedu vlastními silami, se rok od roku více přibližují bydlišti.
Do Železného Brodu bych kdysi dojel na kole, pravděpodobně ještě vyjel či vyšel na Kozákov. Snad v údolí Jizery, na pomezí Českého ráje a Podkrkonoší, bude vedro milosrdnější.
Všední den, cesta trvá přes dvě hodiny, beru si knížku, vlak bude poloprázdný. Rád ve vlaku čtu. Klid, lednice s lákadly není.
Sedám ve Vršovicích do prázdného, vyvětraného rychlíku. Roztáhnu se na sedadlech pro čtyři Lebedím si. Na hlavním nádraží přistoupí třída malých dětí. Sedají si na druhý konec vagónu. Švitoří. Kdyby se vlaštovky uměly červenat, zrudly by hanbou, jak neumí švitořit. Mým uším, vycvičeným, aby slyšely, jen co chtějí, hluk nevadí.
Vzpomínám cesty tramvají na školní přestavení budovatelských filmů. Daleko později jsem pochopil, proč si ostatní cestující od nás přesedávali.
Ve Vysočanech přistupují další výlety, v Čakovicích též, v Neratovicích, ve Všetatech. Tři vagóny jsou napěchované. Vyzná se vůbec někdo v situaci? Vědí děti, ke komu patří?
Český ráj byl snad stvořený pro školní výlety.
Nejen malé děti, i starší. Ke mně si přisedla děvčata, skoro slečny. Chovají se slušně a já nevím, jestli si je můžu prohlížet, abych nebyl označen za uslintaného úchyla.
Už nečtu, potřeboval bych si natáhnout nohu, bere mě křeč, není místo na změnu polohy.
Jedna paní učitelka sebou vzala svou malou holčičku, té očka překvapeně těkají poznáním, že život není jen poklidná idyla.
V Bakově něco vystoupí, troška. V Turnově vystupují snad půl hodiny. Dvě učitelky z různých výletů se dohadují, že se na nástupišti o děti šábnou. Napůl.
Na Malé Skále mizí zbytek. Jen ti starší, mí sousedé zůstávají. Odsedají si, blaženě se protahují. Švitoření skončilo, za mými zády puberťák všechno ví, všemu rozumí, snad by v budoucnu mohl být prezidentem.
Do cíle mám sotva deset minut, ukládám do batohu knížku, jen málo přečtenou. Vystoupím z vlaku, kdybych dostal facku, byl bych radši. Takové je vedro v Železném Brodě ještě před desátou dopoledne, nádražní knajpa zavřená.
Vždycky všechno špatně dopadne, jen o kousek líp.
Na žádný kopec jsem nevylezl, jen tak po městě a okolo, na hezkou hospodu narazil. Trochu nevrlý kuchař umí výborné bramborové knedlíky, hned se pozná, že neohřívá polotovary. Za svijanský máz, jehož cena v Praze neklesá pod 25, chtějí dvacku.
A fotil jsem, srovnával minulost a současnost, přečetl jsem si leccos z historie, na zpáteční cestu jsem koupil ve vinotéce půllitřík vychlazeného bílého.
Slovo vinotéka mi Microsoft Word neustále mění na fonotéku. Fakt jsem si teď myslel, že jsem kretén, ale dělá to pořád. Chytrej program, kterej je blbější než já.
Už jsem v rychlíku, není prázdný, ale pohodlí je habaděj. Listuju v publikaci, na kterou jsem ve městě narazil. O historii Českého ráje se sto let starými příběhy. Napadlo mě, jestli mi ze starých pohlednic už nehrabe.
Ve vlaku je ticho, podobné podzimnímu, když vlaštovky odletí na jih.
A bude-li mi přát, snad i srovnávací budou.
Žádné komentáře:
Okomentovat