pondělí 4. června 2012

Vzpomínka otrlého dálkoplaze č.9 na Jardu Zelenku

Tramvaj do stanice Touha od Tennessee Williamse je skvělá hra. Dá se jen zkazit špatnou inscenací. Nezdálo se mi, že by ji v Činoherním klubu zkazili. Četl jsem dvě protichůdné recenze. Má to vůbec cenu je číst?


Jedu pozdě večer taky v tramvaji, do Podolí, hlava plná divadla, plná hry, která se dá označit jako drsná.


Divadelní hra. Netuším, že mě čeká za moment nečekaná skutečnost. A že to už není divadelní hra. Skoro před výstupem zapínám mobil, patřím mezi diváky, kteří nepovažují za možné v divadle ještě sledovat displej kouzelné, někdy tolik protivné krabičky.


Esemeska od Franty Málka. Před pár dny jsme se viděli, co zas vymyslel? Nevymyslel. Zemřel Jarda Zelenka. To nemůže být pravda! Ale nejsem už v divadle.


Až cestou od tramvaje poslouchám vzkaz Franty. Že jsem o bratrech Zelenkových napsal, že jsou sadisti, no, snad pochopil nadsázku. Abych o něm něco napsal a hned ze sebe sypal, co všechno Jarda v dálkových pochodech dokázal, seznam zásluh.


Moje velice nepravidelné vzpomínky na Facebooku jsem nazval Víškovy střípky z DP. Hlavně proto, že se nechci zabývat přesnými skutečnostmi, ty nechávám svědomitějším, těm, kteří si víc pamatují a kteří byli v centru dění. Já býval jenom obyčejný chodec, který pro pochody udělal jenom to, že se jich zúčastňoval. Dávám přednost vzpomínkám, pocitům. Něco si pamatuju, něco blbě, něco vůbec. Lidská paměť…


Kluky Zelenkovy jsem poznal už někdy v první polovině sedmdesátých let, možná koncem roku 1973, možná na jaře 1974. Řekl bych, že dřív než Frantu.


S mou budoucí manželkou jsme vymetli kdejaký dálkový pochod. Hlavně dlouhé a nejdelší, když zrovna nebylo, i krátké jsme vzali na vědomí. Prožívali jsme hezkou dobu, přestože všude kolem nás zuřila normalizace. Únik, nesouhlasili jsme, báli jsme se vzdorovat.


Přejížděli jsme vlakem odněkud někam, nikdo nemůže chtít, abych si pamatoval víc. Proti nám si sedli dva mladí kluci, rozesmátí. Teprve teď jsem se dozvěděl, že staršímu Jardovi by letos bylo 60, tenkrát tedy zhruba dvacetiletý, Pepík o něco mladší.


Ani nevypadali jako bratři, jen náladu měli ohromnou. Dokonce nějakou básničku nebo snad i písničku nám předváděli. Jeli jsme společně půl hodiny či hodinu, nevím, ani nemůžu citovat, co všechno jsme se dozvěděli. Určitě měli ale už v hlavě, jak uspořádají pochod, který tu ještě nebyl, přesně šitý pro takové cvoky, jako jsme byli my.


Oni jeli do Ústí, my do Prahy, někde jsme se rozešli. Smáli jsme se a mysleli si něco o ztřeštěných bláznech. Brzy jsme byli vyvedeni z omylu. To nebyli tlučhubové. Hodně lidí má šílené nápady, jenom nepatrné procento je dokáže realizovat.


Postupně jsme se dozvídali podrobnosti. Pochod Přes sedm vrcholů Českého středohoří bude v létě, kdy téměř neexistovaly žádné dálkoplazecké akce. Start ve 4 ráno na Milešovce, cíl na Sedle blízko Úštěku. Kontrolní body na dalších 5 vrcholech. Žádná předepsaná trasa, když prý půjdeme správně, urazíme 50 kilometrů.


Jsem rád, že jsem ještě ochutnal atmosféru pochodů, plných fantazie, setkání se stejně praštěnými kamarády z celé republiky. Žádné soutěžení, i když už existovaly pokusy o jakési směrnice. Tady se scházeli lidé, toužící po svobodném pohybu v přírodě.


Doba vyžadovala svázat vše dohromady, pod hlavičku ČSTV, tedy pod takzvanou Národní frontu. Vybavuje se mi řada lidí, kteří odešli z dálkových pochodů, protože je přestalo bavit skládat účty jakýmsi funkcionářům.


Jarda a Pepík Zelenkovi a pár kluků měli s pořádáním snad i problémy, zároveň štěstí, že byli z Ústí nad Labem, v Lokomotivě jim akci dovolili, bez zastřešení, aspoň symbolického, nebylo možné nic pořádat. Na upomínkách z roku 1974 je psána i Chemička Ústí, což představovalo Standu Cacha, který měl pro blbosti pochopení. Franta Málek byl ze Spartaku, mezi oddíly panovala jakási blbá česká řevnivost, bylo jen k dobru, když se časem všichni ti blázni dali dohromady. Ale moje informace o turistice v Ústí jsou děravé, nerad bych žvanil úplné voloviny.


Osobně jsem se těšil měsíc dopředu


Zajímavostí byl převoz zavazadel ze startu do cíle. To znamenalo z Milešovky na Sedlo. Hovadina? Ale jo, proto jsme se tolik těšili. Ptal jsem se kluků, jak to udělají, když se lidi domluví a každý vynese na Milešovku velký bágl. Se sebevědomím mladých kluků mě ujistili, že drtivá většina bude líná tahat něco nahoru, že se určitě najdou pitomci, kteří je budou chtít naštvat, že mají domluveno s meteorology, kteří provozují lanovku, batohy jim svezou dolů. A na Sedlo? Mají pár maníků, kteří je tam vynosí.


Sedlo už samo o sobě je kopec hrůzy… Krásná ptákovina. Vymýšleli jsme leccos, jak pořádající namíchnout. Vynést nahoru prázdný kufr (nebyl určen druh zavazadla), tam ho naplnit kameny, na Sedle obsah vysypat nebo starý kufr nechat na kopci. Prý byli na všechno připravení, jistě by se do podezřele těžkého zavazadla podívali.


Zajistili dole v Bílce hospodu přes noc. Pravděpodobně jsme tam došli od vlaku z Bořislavi. Seděli jsme od večera a museli krotit případnou žízeň, čekalo nás něco, co se dalo přirovnat ke stovce. Seděl s námi Pepa Horčík z Oseka. Havíř původně z Hrdlovky, kterou mu zrušili stejně jako později celý Most. Tvrdý chlap, alkoholu se nevyhýbal, zlatý člověk. Pochybuju, že by tuhle záležitost zabalil, přestože byl mírně opivněný. Taky jeden z těch, kteří zmizeli v minulosti.



Diplomy nebyly, razítka nebyla, jen jsme dostali seznam kopců, v jakém pořadí na ně máme lézt, na kontrole nás obdarovali předtištěnými lístečky, které jsem si kupodivu schoval až do dnešních dnů. Mapu nezajišťovali, na otázku po trase říkali, že jsme turisti a kopce bychom měli poznat. Když se spletem, tak holt slezem a vylezem na správný. Však pochod nazvali pochodem pro otrlé.

Ještě potmě, asi v půl třetí jsme vyráželi, na start. Bylo 27.července 1974, letni čas neexistoval, takže nahoru jsme už vyšli za světla. S pár drobnostmi na cestu, mluvím o sobě a své partnerce. A tady jsme dostali první lísteček.
Úprk pryč z královny Českého středohoří. Blízko v sousedství je vrch daleko špičatější, lidé neznalí si je často pletou. Pokud nejsou v pohledu spolu. Nevede na něj turistická značka, lezli jsme prostě do kopce, připadalo mi, že se na vrchol nevejde víc jak 4 lidi. Kontroloři nás hnali, ať nezacláníme. Na památku nám dali lísteček
Dva kopce za sebou, však to půjde. Hrušovka, Chotiměř. Další vrch Lovoš. Zase o něco nižší, jen kdybychom nemuseli slézt do Opárenského údolí. Kopec se tyčí nad Lovosicemi, odkud je výstup hodně plnotučný. Šli jsme z mírnější strany, ale středohoří nenabízí žádné mírné kopečky.
Jediný kopec, kde nám něco nalili. Nápoj mě nepřekvapuje, ale že jsem sebou měl vejce natvrdo…?
a cedulku k tomu.
Hluboko dole je vidět krtčí hromádka. Okousaný Radobýl. Byla by to sranda, kdyby mezi kopci neteklo Labe. Po železničním mostě je chodit zakázáno, což nám pořadatelé zdůrazňovali s podivným úsměvem. Věděli své a oni žádnou trasu nenařizovali. K mostu a do Litoměřic flák cesty. Co jsme udělali? A nejen my.

Důkaz. Po kolejích, kolem smradlavých lovosických komínů, někdo nás vyfotil, doufejme, že nás nebude nikdo stíhat. Vidím, že jsem ještě chodil s tradičním chlebníkem, asi proto, abych měl v čem nosit vařená vejce.
Čeká nás krátké prudké stoupání na vrch, odkud uviděl Karel Hynek Mácha onen osudný požár v Litoměřicích.
Zbývají tři kopce. Na vrch jménem Panna ovšem musíme přelézt Dlouhý vrch. To sice není typická homolka Středohoří, leč dostáváme se na úroveň kopce, na který míříme. Mezitím ovšem musíme zase dolů. Je toho dost, cestou na další kontrolu už člověka ani nenapadne vtípek typu „lezeme na pannu“. Turistická značka nahoru nevede.
Hned vedle j vidět kopec, podle něhož se Jan Žižka nazýval pánem z Trocnova a Kalicha, kousek, jen ručku natáhnout. Bohužel, musíme dolů do Řepčic a Třebušína.
Však je to kopec předposlední.
Cíl pochodu není daleko. Spadli jsme na zelenou značku, kterou nehodláme opustit. Několikrát v životě jsem na Sedlo lezl. Kam se hrabe Milešovka. Kopec, který už skoro končí, ale zdá se, že nikdy neskončí. Už dávno jsme si nic nepovídali, když jsem spadl do kopřiv, byl jsem sprostý. Honili jsme limit, který byl 12 hodin. Došli jsme do cíle, kde nás čekali usměvaví kontroloři, 10 minut před limitem. Před námi došla asi třetina účastníků. Samozřejmě, že nikoho, kdo došel později nediskvalifikovali.
V cíli jsme byli, jen jsme museli seběhnout, asi 4 kiláky do Liběšic na vlak. Jeli jsme vlakem do Lovosic, s námi rozlícený pán, rudý vzteky, že nebyl k dispozici žádný popis trasy.


„Četl jste propozice?“


„Jistě, ale aspoň hrubý popis jsem čekal.“


„Měl jste vyjmenovaných sedm kopců.“


Z další řeči pochopil, že kluci Zelenkovi jsou naši kamarádi a byl zjevně rád, že z Lovosic jedeme každý jiným směrem. A my natolik pookřáli, že jsme zapomněli na únavu a těšili se na další rok. Už jsme věděli, že další putování bude se startem na Sedle.


Plastiku jsme dostali dodatečně poštou.


Konaly se ještě tři ročníky. Zelenkové a spol. získali zkušenosti, rok od roku byl pochod lépe zajištěný, samozřejmě, že další díly ztratily kouzlo premiéry. Byly stejně těžké, se spoustou nápadů. Poprvé je ale jen jednou, další putování mi trochu splývá.


V roce 1975 byl start na Sedle, půlnoční posezení v hospodě se konalo v Liběšicích. Byl mokrý tenhle ročník. Nejen shůry. Mezi Janovicemi a Verneřicemi jsme procházeli údolím Bobřího potoka s Bobří soutěskou. Úžasný kus přírody, pokud není potok rozvodněný. Několik kilometrů až po kolena ve vodě se nedá zapomenout.


Museli jsme také překonat Labe, které jsme překonávali mezi Malým Březnem a Povrly přívozem. Lístečky na kontrolách byly pečlivější, dostali jsme diplom, plastiku. O převážení zavazadel ze Sedla na Erbenovu vyhlídku se už taktně pomlčelo.


Za měsíc poté jsme měli svatbu, loučili jsme se pomalu se svobodným životem tuláků.

Čtyři roky jsme si nedokázali představit víkend bez dálkového pochodu. V roce 1976 se všechno změnilo. Očekávali jsme přírůstek do rodiny. Bylo nám líto nedokončit plánované putování po vrcholech Českého středohoří. Jiná možnost nebyla, obhájit čest rodiny jsem musel já.


Měl jsem mezi pochodníky tolik kamarádů, že jsem se nemohl cítit osamělý. Přesto jsem tušil, že něco skončilo, co už se vrátit nemůže, že nastává něco snad lepšího, v každém případě něco jiného. A změna je život.


Těžko si vybavuju další dva ročníky.


V roce 1976 byl start na Erbenově vyhlídce, tedy v Ústí. Kdo je starší, jistě pamatuje, že na kraji Stříbrnic bývala skvělá výletní hospoda. Netrvalo dlouho a musela zmizet kvůli sídlišti. Noční čekání na ranní start byl zrovna tam. Těch, co seděli u nápojů, nás bylo pár, většina pospávala vleže na podlaze velké místnosti. Cílový vrch Košťál se zříceninou Košťálova nad Třebenicemi. Vylezli jsme i na Lipskou horu, kterou mám v zápiscích psanou jako Hradišťany. A tam mě někdo vyfotil.
Na fotce jsou jména J.Kosina, J.Vondráček, V.Víšek. Asi jsem se s těmi kumpány dobře znal, ale vypadli mi z paměti. Takhle oblečení jsme opravdu chodili, díra na mých kalhotách určitě vznikla během pochodu, jak jsem prolézal jakýmsi trním.

Poslední, čtvrtá noc před výstupem se konala v Třebenicích před výstupem na start na Košťálu. Marně vzpomínám na podrobnosti. Doma jsem měl necelý rok starého synka, poslední část pochodu, který mi tak imponoval jsem jenom proběhl. Autem mě tenkrát odvezl do Prahy Jenda Hofman tak rychle, že jsem někomu sebral jeho kletr, tolik podobný mému, ale to už je jiná historie.


Pamatuju se, že někde pod cílovou Milešovkou (Bořislav?, nevím) se konala dokonce závěrečná zábava. Žil jsem už něčím jiným.

Ještě diplom jsem dostal na památku. Mám doživotní titul „Otrlý dálkoplaz“ a přednostní právo na účast na akcích, pořádaných Lokomotivou Ústí nad Labem. Existuje ještě tenhle oddíl? Že bych právo využil.
Tenhle předlouhý pamflet jsem sepsal po neuvěřitelné zprávě o smrti Jardy Zelenky, na první pohled klidného protějšku věčně rozesmátého bratra Pepíka, sršícího nápady geniálními až pitomými. Dobře vím, že odváděl mravenčí práci při organizaci, která zdánlivě nebyla vidět.


Mám pocit, že to byl člověk, kterému nebylo vlastní fňukat, vždycky něco dělal. Oženil se s Maruškou Bradáčovou, kterou jsme znali, v Ústí nesehnali byt, odešli do Kladna. Potkal jsem ho někdy začátkem 90.let, tedy asi před 20 lety. Klidný, usměvavý, příjemný. Ještě mám od něj vizitku, zabýval se mimo jiné distribucí turistických map. Pak už jsem ho neviděl.


Hledal jsem ve všech mých materiálech, o pochodu Přes sedm vrcholů České středohoří jsem nenašel nic ani v Zajíčkově publikaci Dálkové pochody naše láska. Možná proto, že pochod začal jako velká recese, od počátku kluci věděli, že nezakládají tradici, cítili, že by atmosféra akce na tradici zahynula.


Skutečně už uspořádali jenom pochod přes sedm vodopádů, kde každý účastník věděl jenom, k jakému vodopádu má dojít a tam na kontrole dostal další jméno. Tam jsem chyběl. Souběžně přivedl na svět Franta Málek svého Šotka, nakonec došlo k tomu, že se všichni ústečáci spojili a uspořádali velkolepý závěr vrcholů. Etapák přes sedm supervrcholů severních Čech. Tam jsem se naposledy s Jardou, jako pořadatelem sešel. Na pochod mám dost vzpomínek, ale to někdy jindy.


Ústecký spolek dál vymýšlel jiné ptákoviny, udělali několik populárních pochodů, o kterých už jsem jenom slyšel.


Dával jsem tohle dohromady od konce dubna, špatně se píše o takové události, určitě mnoho chybí, chtěl jsem nějak popsat vzpomínku na člověka, kterého jsem měl čest považovat za kamaráda. Léta jsme se nepotkávali, vadí mi pomyšlení, že už Jardu nepotkám.


Fotku mám jen jednu jedinou, kterou mi poslal Franta Málek. Jardovi na ní není ani vidět od obličeje. Pochybná celebrita jsem na ní já. Po startu pochodu Přes sedm supervrcholů v Peci pod Sněžkou jsem ztratil v borůvčí botu. Nenašel jsem jí. Vrátil jsem se na start a tam se na můj účet docela dobře bavili. Zleva: jméno prvního jsem zapomněl, Jarda Zelenka, Pepík Zelenka, Václav Víšek a Franta Málek.





8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Dojal jste mě až k slzám. Na strejdu Jardu vzpomínám docela často. A táta Pepa ten je pořád plný sil....Momentálně žije v Domoušicích na Rakovnicku. Moc mě dostaly ty staré fotky...obdobné jsem prohlížel celé dětství, nejvíc byly ale jejich kroniky....

S upřímným pozdravem.

Ondra Zelenka

Václav Víšek řekl(a)...

Tak pozdravujte tátu Pepu, kdybych se s ním někde potkal, možná bychom se ani nepoznali, všechno je tak strašně dávno...

Gerhard Palm řekl(a)...

Ahoj Venco,
zabloudil jsem na tuhle stránku dneska docela náhodou.
Všechny vrcholy, supervrcholy i vodopády jsem také absolvoval. mám někde i "zasloužilého otrlého dálkoplaze"
Ta "ztracená bota" při výstupu na Sněžku je mi až nápadně povědomá.
Mám pocit, že jsme tam byli tenkrát spolu ???? Jestli si dobře vzpomínám tak tenkrát dost lilo a měli jsme jí jak z praku. Jistý si tím ale nejsem.???
Na Sněžku jsem tenkrát dostal až hodně po východu slunce a skoro celé dopoledne mi trvalo než jsem ostatní dohnal.

V sobotu tady za mnou na chatě v Jevanech byla dcera Monika (už jí letos bude 50)a tak jsem jí dal k naskenování nějaké dokumenty. Třeba se něco z toho bude hodit.

Gerhard






Václav Víšek řekl(a)...

Ahoj, Gerharde!! To jsem rád, že ses objevil. Mám fakt radost. Těch zážitků bylo víc, tak v hlavě se nějak pletou, to mi dělají schválně, abych vypadal jako blbec.
Tenkrát v Peci jsem objevil šlehačkové poháry s rumem, celou tu etapu jsem absolvoval několik hodin po ostatních, poctivě na mě čekal Standa Cach, všichni už spali. Pak jsme se druhý den spolu ještě přimázli na Smědavě, zbytek pochodu už jsem nechodil do hospody, protože jsem za dva dny propil skoro všechny prachy a další dny jsem jedl jenom rohlíky.
Nějaké dokumenty, fotky, to by se hodilo. Chtěl jsem psát vzpomínky na pochody, ale jde mi to jako psovi pastva, bojím se, že dřív zhebnu, teď mám v merku Pošťáka.
Starej dědek, no co naděláš. Teď mi zatrnulo, padesátiletá Monika! Ten drobek ve spacáku, po které svého času dostal jméno Vláďa Stránský coby Plešatej Monika.
Žádné pochody už nechodím, spíš se vláčím životem, ne že bych nechtěl, ale nohy jsou hajzlové.
Dělám, co zvládnu. Pokud si dobře vzpomínám, máš těch potomků vícero, no třeba se někdy sejdem na kus řeči, pití mi sice už moc nejde, ale žvanit jsem schopnej, hlavně voloviny.
Jak teď píšu, vybavují se mi další příběhy, kam jsem dal včera brejle, si nepamatuju.
Ahoj, jsem rád, že jsme se aspoň virtuálně sešli.
Venca

Gerhard Palm řekl(a)...

Ahoj Venco,
dnes oslavuje můj syn Tomáš 30-té narozeniny a tak jsem zapřemýšlel co jsem dělal v roce svých 30-tin, tedy v roce 1974. V tom roce jsem šel první ročník "Přes sedm vrcholů Českého Středohoří" a vzpomněl jsem si, že po třech ročnících následoval ještě čtvrtý "Přes sedm vodopádů Českého Středohoří". Po absolvování jsem dostal titul "Zasloužilý otrlý dálkoplaz č...?". Až mi to Monika naskenuje, tak Ti to můžu poslat. Taky jsem absolvoval "100 angl. mil" a skončil na 41-42 místě časem 31 hod. 15 minut (tedy těsně před limitem).
Na posledních kilometrech nás doprovázela občasná dálkoplazka Jiřina Báčová. Kde skončila nevím. Snad se provdala za "Oktáva Vrchlába" odněkud z Krkonoš.???
Posledních cca 40 km se šlo se po silnici. Měli jsme halucinace a usínali ve stoje. Měl jsem z toho "silniční lyšeje". Když jsme padli na asfaltku, tak nás zvedla a kopla do zadku. Jen díky ní a jejím opakovaným "operativní zásahům" jsme limit tenkrát stihli.
Buď v pohodě
Gerhard

Václav Víšek řekl(a)...

Večer v den svých třicátých narozenin jsem poprvé v životě přejel hranice Československa. Nikdy jsem nejezdil kupovat do NDR boty a podobné věci. Odjel jsem nočním vlakem s výpravou Českého svazu turistiky na třínedělní zájezd přes NDR do Dánska a Beneluxu. Nebyl jsem u nich, myslím u komunistů, ale zájezd vedl Ivo Domanský, který odmítal všechny účastníky, kteří neuměli ujít 100 km za jeden den. Sehnat 15 komoušů stovkařů nebylo možné a tak i když tam nějaký možná byl, raději se k nim nehlásil. My si to ale platili ze svého, stálo to přes 5000, můj plat v té době byl 1700 měsíčně, tedy tři měsíční platy jsem v zájezdu utopil. Bydlel jsem tenkrát zadarmo u rodičů, na auto jsem nešetřil, vlastně nikdy jsem si ho nekoupil. Byla to divná doba, celé to naše stovkaření byl vlastně únik...

Gerhard Palm řekl(a)...

Ahoj Venco,
ten Tvůj plat mě zarazil a tak jsem zabloudil do svého archivu a našel jsem, že jsem měl funkci "inženýr specialista pro kolektory" s platem 2 500,- Kč měsíčně... Průměrný plat byl tehdy 2 237,- Kč. Na rozdíl od Tebe jsem možnost vyjet na západ nikdy neměl. Cesty do "Lido-demo" jsem ale plně využíval několik let za sebou. Vždy týden v horách a týden toulek po mořském pobřeží. Začali jsme polským pobřežím, kdy jsme vyrazili od ruských hranic až k hranicím NDR.Zbytek pak u Mazurských jezer, v Bělověžském pralese a v polských Tatrách.
Podobně to bylo v NDR(Krušné),Bulharsku (Pirin) a Rumunsku (Fagaraš). Prakticky jsme po svých
se spacákem a igelitovou rourou prošli celé Lido-demo mořské pobřeží. Večery u ohníčku na mořském pobřeží byly opravdu nezapomenutelné. Občas když jsme se potkali, jsi mi vyprávěl o svých kapitalistických cestách i strádáním při nich např. moje nejdražší pivo )pokud si Tě s někým nepletu ????
Gerhard

Václav Víšek řekl(a)...

Ahoj, Gerharde,
nelžu, až do konce roku 1974 jsem bral 1700 hrubého, byl jsem tenkrát svobodný bezdětný, tedy nejvyšší sazba daní, jednou za čtvrt roku prémie, které tak nějak pokryly ty daně, takže to dělalo 1700 čistého, něco jsme si nalhali na cesťácích, to už je snad promlčené, aby se na mě nevrhnul berňák nebo dokonce kriminálka. Od 1.1.1975 jsem odešel k Železničnímu stavitelství, kde mi dali 2100 a hlavně režijku, proto jsem pak jezdil po celé republice. Dělali jsme na pokládce kolejí na metru, byla preference za práci v podzemí, daly se nalhat přesčasy, dobrý byly noční betonáže, kdy se prospala spousta času a byly příplatky. Když přišly na svět naše děti /Husákovy), tak byly menší daně, přídavky, zase děti potřebovaly jíst atd. Na zájezdy už nebylo, jezdili jsme do Jeseníků na podnikovou chatu, asi 10 let. Byl jsem tenkrát neustále ve finančních problémech, odjakživa zvyklý, nikdy jsem moc nenaříkal. Když dnes slyším, jak lidi, kteří někdy nevědí co roupama dělat, pláčou, jak jsou chudí, tak bych je s chutí nakopal, víš asi kam. Jsem rád, když se ráno vzbudím. Teď jsem nachcípanej a koukám z vokna, že padá sníh, bylo na čase, však už bude březen. Na těch zájezdech jsme tolik nestrádali, žrali jsme české konzervy, byli jsme rádi, že máme možnost se tam podívat, piv jsem tam moc nevypil, protože pivo bylo pro nás tak drahé, že mě přešla chuť. A taky jsem rád, že jsem mohl před důchodem dělat jako živnostník, tedy ten, kdo žije z mozolů pracujícího lidu. Měl jsem život pestrý a snad ještě něco prožiju. Všude prohlašuju, že se mám výborně a lidi mají na mě vztek.